Lovci mamutů

DÍL PÁTÝ
NA BÍLÉ SKÁLE

HOCH A MAMUT

Hubený chlapec, do temna opálený, s velikou rozkoší olizoval konec větve, kterou držel v ruce. Před chvílí vyhrábl se svým druhem ze skalní skuliny medovou plástev lesních včel. Oba odběhli se sladkou kořistí dosti daleko, ale několik včel přece za nimi přiletělo. Hoch se ohnal dřevem a běží dále. Ohlíží se. Kam se poděl jeho věrný druh Veverčák? Kam jen utekl?

Jak lahodný je med! Nevídáno o nějaké včelí žihadlo!

Ej! Ted ucítil palčivé bodnutí na krku. Hoch se dal do běhu, aby unikl zuřícím včelám. Přeskočil balvan a pak se jen kmitl mezi borovicemi na Černé skále.

Po Veverčákovi ani stopy. Ten se bojí včel! Jak se mu Kopčem vysměje u večerního táboráku!

„Seběhnu dolů a tam se v jezeře ochladím,“ pomyslil si hoch a podrbal si nahé tělo na palčivých místech. Znova se rozběhl, seskočil do úpadu, rozhrnul smrkové mlází — a překvapen stanul jako bez ducha.

Před ním se válí ohromný mamut s mohutnými zahnutými kly, na tři metry dlouhými. Bahnisko bylo rozválené a rozryté, okolní křoviny rozmačkané.

Mamut vyskočil a natáhl dlouhý chobot do výše. Hoch stojí několik kroků před huňatým tlustokožcem a svírá v ruce větev, jako by se chtěl touto nepatrnou zbraní bránit hroznému obru. Mamut zakýval hlavou a drží chobot neustále pozdvižený. Oba tak na sebe chvíli hledí bez pohnutí. Chlapci se zdá, že mamutova očka nehledí zle a že snad přece ujde zhoubě. Och ty strašné nohy!

Jako duby, jejichž kmen odrostlý lovec sotva obejme, vystupují ze země a rozmačkávají vše, na co dopadnou. Hoch si mžikem připamatoval, jak lovci při táborovém ohni často vzpomínají na děsnou záhubu nešťastných druhů rozlícenými mamuty…

Avšak tento mamut není zlý, neublíží Kopčemovi. Hledí skoro dobrácky — jako jezevec, který jej, probouzejícího se, ondy očmuchával…

„Nech Kopčema, mamute!“ prosebně šeptá hoch a ustrašeně pohlíží na stojícího velikána. Náhle sebou mamut pohnul, sklonil hlavu a vykročil proti chlapci. Hoch se okamžitě obrátil, hodil dřevem na zem a drápal se na strom. Nemohl dobře lézt, kmen byl příliš tlustý a nebylo čeho se rukama zachytit. Štěstí že mamut uvázl nohama v bahně. Nežli se přikolébal, vylezl Kopčem tak vysoko, že mohl dosáhnout na vyčnívající suk. Pak už to šlo nahoru dobře. Hoch se přidržoval větví a vyšplhal skoro až do vršku. Srdce mu tlouklo, tváře měl rozehřáté a tělo odřené, až se leckde krev řinula. Ohromné zvíře nepomýšlí na útok. Uklidněný mamut se pokojně pase na okolním porostu, chobotem vytrhává chumáče trávy, láme větve stromů a požírá i celé malé smrčky. Zachutnala mu i borovice, na které se tiskne zajatý hoch, a ulamuje z ní větve.

Od jezera se rozlehlo sloní troubení. Mamuti se svolávají k večernímu společnému koupání v jezeře.

Chlapec na stromě snad ani nedýchá. Ach kdyby jen věděl, zda se opět vrátí k táborovému ohni, k statečné tlupě a k ostatním klukům! Rád bude poslouchat pokyny zkušených lovců, ochotně půjde i v noci na dříví, nikomu nebude do lůžka strkat žhavé oharky ani víckrát nebude uplakanou Žabku držet pod vodou, až by se zakuckala, nikdy už nenahází do ohniště oříšky, aby se jejich výbuchy všichni polekali. — — Jako že se jmenuje Kopčem, nebude zdárnějšího kluka v tlupě nad něho! Ach jen kdyby byl opět v ležení!

Nakonec hoch už zlostně vykřikl:

„Pryč, mamute chlupatá! Odejdi od Kopčema!“

Opět se ozvalo temné sloní troubení.

Kopčem je srdnatý hoch, ale ještě nezakusil tolik strachu jako nyní, jsa zajat na borovici. A zažil již mnoho nebezpečných příhod na poutích světem a sám již ulovil mnohou drobnou zvěř. I své jméno má po lovecké příhodě. Dobře si ještě pamatuje — před dvěma sněhy to bylo — jak si ještě v jiné zemi daleko odtud hrál s dětmi u lesa a našel stopu mladého srnčete. Hoši se hned rozběhli po stopě a po dlouhém hledání konečně dopadli spící srnče. Kopčem i ostatní hoši se na ně vrhli a v zápase s nimi ho srnče koplo, dříve než je zadávil. Od té doby jmenovali v tlupě drobného lovce „Kopnut srnčetem“, nebo zkrátka svou řečí jen zadrmolili něco, co znělo asi „Kopčem“. A to jméno mu zůstalo. Krásné doby prvních lovů!…

Mamuti opět zatroubili.

Strom sebou mocně zakýval. Koruna se schýlila k jedné straně. Mamut lámal chobotem silnou větev a utrhl ji.

V tom okamžení borovice švihla korunou a nebohý hoch sletěl ze stromu na zem. Bez výkřiku. Se zaťatými zuby čekal, až ho mamut rozšlape. Ale mamut se rozběhl s ulomenou větví a ztratil se mezi stromy. Běžel dolů k vodě, k volajícímu stádu.

Kopčem ležel na zemi a pomalu se sbíral. Tělo ho brnělo a při každém pohybu bolestně zaúpěl. Nicméně přece se vzchopil a táhl pomalu na Koráb, aby se horem dostal k své tlupě, tábořící na Bílé skále.

Od vrcholu Korábu zahnul k Rokosce; tam přišel již na povědomou pěšinu, mlázím prošlapanou, vedoucí k tábořišti. Zde vyrazil proti hochovi divoký pes. Hnal se s tučnou kostí v hubě a utíkal přímo po pěšině. Pes položil kost na zem, a vyceniv zuby, upřeně pozoroval chlapce. Kopčem by byl jindy bez rozmýšlení snadno zahnal osamělou šelmu, ale teď byl tak zesláblý, že sotva stál na nohou. Proto ustoupil z pěšiny, a že neměl síly, aby hodil kamenem, učinil aspoň několik pohybů, jako by kameny házel. To stačilo. Pes popadl kost a ubíhal s ní po cestičce dolů. Kopčem se mohl vléci dále domů.

Jak daleko je dnes do tábora! Nikoho z tlupy nebylo v lese vidět. Nikdo nedovede Kopčema do ležení. To jsou asi všichni — i Veverčák — kolem ohně u večeře. Ani kdyby křičel, nikdo ho neuslyší. Kopčem se v duchu utěšuje, jak je dobře, že ho nehoda nestihla na pochodu tlupy za zvěří. Nestačil by druhým v namáhavé pouti, někde by nejspíš zůstal — myslí však, že by jej náčelník přece snad nenechal někde ležet napospas vlkům… Jak je dobře, že tu na Bílé skále táborový oheň vytrvale šlehá a že náčelník o další cestě ani nemluvil!

Tlup…