Lovci mamutů

DÍL TŘETÍ
NA KŘIŽOVATCE PRAVĚKÉHO LIDSTVA

PŘED MORAVSKOU BRÁNOU

Tlupa přečkala v jeskyni dlouhou zimu. Zkusila mnoho hladu. Lovci se někdy po několik dnů vraceli s prázdnýma rukama a děti často žvýkaly staré kožešiny, aby oklamaly žaludek. I zlé vyrážky a vředy z oznobenin trápily tlupu. Nejhorší to bylo koncem zimy.

Když pak nastalo jaro a krajina se zazelenala, rozhodl se vůdce Houžňák, že se tlupa postěhuje. Někteří lovci často připomínali na poradách u ohniště, že odtud na východ je rozsáhlá země, nízká a rovinatá, kde se asi pasou hojná stáda sobů, koní a snad i mamutů. Země podobná zvěří bohaté nížině podyjské, na niž tlupa nemůže zapomenout. Na svých pochůzkách se lovci často zadívali z kopců do dálky na východ. Něco je tam silně táhlo. Byl to neuvědomělý lovecký pud, ale lovci o tom nepřemýšleli. Zde byla nouze a unavující pobyt v těsné jeskyni, na východě kynula naděje na hojnou kořist, na volný, toulavý život — tomu rozuměli.

Ženy napletly z jarního lýčí torby a z několika měkkých koží sešily vaky. Bude toho na pouti třeba. Těšily se, že zas jednou pořádně vyvětrají. V jeskyni byl velmi špatný vzduch. Ženy meškaly skoro pořád v jeskyni a měly od puchu a kouře červené a zateklé oči, že už byly téměř poloslepé. Kopčem s Veverčákem si také ušili pytlíky. Propíchali ostrým pazourkem dírky po okraji přeložené kůže a sešili pytlík hustým šněrováním na obou delších stranách; jedna kratší strana zůstala otevřená. Tu budou svazovat řemínkem; aby jej neztratili, provlekli jej dokola několika dírkami. Kopčem předstoupil s hotovým míškem před Houžňáka:

„Kopčem ponese ohnivý kámen!“

Houžňák přikývl a dodal:

„Kde je ohnivý kámen?“

Nikdo v tlupě nevěděl. Ohnivý kámen je ztracen!

Kopčem se div nedal do pláče. Jak si na cestě roznítí oheň?

Všichni hledali a přehrabovali kdeco v jeskyni, ale ohnivý kámen nikde. Byli velice mrzuti. Pamatují, jak je zle bez ohně a jak se radovali, když byl ohnivý kámen objeven. Teď si vyčítají, že lépe nepamatovali na zítřek. Vlastní nedbalostí ztratili nenahraditelný kámen. Budou si tedy musit s sebou nést řeřavé uhlíky — jiné pomoci není. A kdyby jim uhlíky zhasly?

Krušno pomyslit!

Kopčem, všecek nešťastný, hledal znova a znova. Sám sebe obviňoval, že nedal lépe pozor. Oj, kéž by jen našel ohnivý kámen! Jako oko v hlavě by jej střežil, nikdy by ho neztratil …

Jednoho slunného dne vyrazili.

Vůdce napřed, lovci za ním. Pak jdou ženy s dětmi. Ženy nesou všechen majetek tlupy. Každá má na zádech děcko nebo balík kožešin. I dívky nesou rance a vaky se sušeným masem. Vzadu jdou dva lovci jako stráž. Nesou jen své zbraně.

Povrch země je pokryt drobnými kvítky. Nesmírné množství sněženek, sasanek a fialek pokrývá stráně údolí a v skalnatých žlabech vykukují modré podléšky a žluté podběly, pozdravujíce se s fialovými zvonci konikleců a žlutými slunéčky hlaváčků a pampelišek výslunných pažitů. Rozsáhlé skupiny nádherných modrých hořců a bílých čemeřic pokrývají teplé stráně jako květové koberce. Mezi nimi se osaměle vztyčují sloupky tmavých jalovců. Mnohá místa mezi bělavými skálami svítí žlutým mechem, jako postříkaným ohnivou červení.

Země se rozjásala barvami, vítajíc teplé slunéčko.

Vší té jarní krásy si putující lovci ani nevšímají. Květy nelze jíst, ať jsou sebekrásnější. Zato si velmi libují, že ještě nejsou komáři.

Večer se utábořili u malé říčky. Rozfoukali oheň z uhlíků, které si nesli v poloztrouchnivělém pařízku. Lovci přinesli k ohni tři zajíce a pár kachen, hoši půl košíku vajec. Děvčata nasbírala šťavnatý, občerstvující salát z jarního listí.

Deštík zahnal všecky pod kožešinové přikrývky.

Třetího dne cesty k východu se krajina změnila. Vrchy přestávaly, pahorkatina se mírnila. Tlupa se dostala do příjemné roviny, jen málo zvlněné.

Otisky stop v půdě svědčí, že je tu dosti zvěře. Do dálky se táhnou stepní lučiny, zelené svěží travičkou. Je tu ráj pro divoké koně a jiná stepní zvířata. Nadobro mizí skalnaté hřebeny, jež dosud ztěžovaly tlupě cestu, a také nekonečné lány bledě zeleného, liliového sobího lišejníku. Jen tu a tam se ještě objevují nízké lesíky březové a olšové. Malé stromky, řídce roztroušené, nepřekážejí ani zvěři, ani lidem.

Vůdce naléhal, aby tlupa táhla ještě dva tři dny dále. Ukazoval na zasněžené pásmo vysokých hor vlevo i na hory vpravo. Mezi nimi širá krajina, nízká a mírně pahorkatá, tvoří údolní bránu, kterou jistě procházejí četná stáda. Jinou cestu nemají. Tam bude najisto bohaté loviště, jež se vyrovná dyjskému pod pavlovskými kopci.

U rozsáhlé luční tůně se to hemží vodním ptactvem. Když se tlupa přiblížila, zvedají se hejna labutí, hus a kachen. Čírky a potápky rejdí ještě po lesklé hladině; jejich volání úú — hú — ú! se mísí do skřeku svižně poletujících racků.

Tlupa přebrodila několik větších i menších říčních ramen, jež se tu křivolace vinou nížinou. Vyhnula se bažinám a postupuje podél Bečvy do proslulé Moravské brány, spojující severní země oderské se zeměmi dunajskými. Veliká to průchodní cesta lidstva ve střední Evropě od dávného pravěku.

Však tu tlupa objevila i staré stopy putujících lovců.

Třeba postupovat opatrně. Nebudou tu sami.

Známá trojice, Kopčem, Veverčák a Sova, byla jako výzvědná hlídka hodně vpředu. Vyšli na malý pahorek a rozhlíželi se po krajině.

Jejich pozornost upoutal zvláštní mrak, vznášející se nízko nad zemí. Zdá se, že se dosti rychle blíží právě k nim. Žlutavá barva je mátla. Co je to?

Mrak je hnán silným větrem a jeho řídké kotouče se ve výši úplně rozplývají; zato při zemi je hustý, hnědý a hodně tmavý.

„Sobi, sobi!“ vykřikl Sova v radostném vzrušení a oba hoši mu hned přizvukovali. Honem k tlupě!

Je třeba připravit se na veliký lov.

V tlupě vzbudila nenadálá zpráva o sobím stádu rozruch. Lovci byli okamžitě pohotově a rozestoupili se, jak Houžňák přikázal.

Mračno vzrůstá a rychle se blíží. Již je slyšet i hlomozný dupot běžících zvířat. Veliké stádo splašených sobů se řítí po planině jako prudká bouře.

Sta a sta tenkých, ale tvrdých, tuhých nohou tepe půdu v rachotivém dusotu. Sobi jsou sraženi v hustém davu a ženou se ve zmatku vpřed. Jejich rozvětvené parohy se zdají nerozlučně spleteny v nepřehlednou houšť. Hnědé hřbety zvířat vyskakují a vlní se v divém pohybu. Mračno prachu víří do veliké výše a zakrývá již půl oblohy.

Vůdčí samice sobího stáda není v popředí. Ztratila se v hemžívém stádu jako vraní pero zaváté vichřicí do hlubokého lesa.

Bezradní sobi prchají v šíleném strachu před svým nepřítelem — před člověkem. Vlčí dráp, Ukmas, Zajíc a Sova se již dostali z boku do stáda a svými sekyrami a oštěpy řádí v hustém sobím davu. Křičí v lovecké vášni ze všech sil, až jim v otevřených ústech svítí silné chrupy. Dva sobi jsou zabiti, několik silně poraněno a jeden, zasažen šípem Drápovým, byl dobit kamennými palicemi.

Úspěch rozněcoval k novému pronásledování.

Ale teď se stádo vpředu zastavuje. Sobi se tlačí, splašeně vyskakují do výše a obracejí se stranou podél houštin.

Z trávy před sobím stádem se totiž náhle zvedlo několik lovců. Mezi nimi je i silný Mamutík, i Houžňák, vůdce tlupy.

Lovci vyskočili ze skryté zálohy, když sobi doběhli až blízko k nim, a teď s řevem a lomozem ženou překvapené stádo nazpět.

Slavný je to den velikého lovu! Tlupa pobije mnoho zvěře. Jasanové oštěpy, na hrotech opálené a pečlivě ohlazené, jen kmitají vzduchem. Šťastní lovci se vrhají na raněná zvířata, hltavě pijí řinoucí se krev a opět jdou v nový boj, v nové kořistění.

Sobi se nakonec rozdělí na dva proudy a prchají stranou. Ale i tu přibíhají ženy a děti, mávají větvemi a ječivým křikem honí polekané a bezradné soby zase vstříc oštěpům a palicím rozohněných lovců.

Uštvaní sobi se posléze přece rozprchávají do širých dálek. Jejich hlomozný dusot tichne. Mračno prachu se rozplývá. Přestává křik a zmatek.

Na planině se sbírá lovecká tlupa a s vítězným jásotem snáší svému vůdci dnešní hojnou kořist. Hrabivý Houžňák, opřen o svůj zkrvavený oštěp, dívá se s úsměvem na pobité soby. Jaká to hojnost masa pro všechny!

Nyní nastanou dny neustávajícího jídla, dny blahobytu a radostného veselí. Houžňák vykřikl rachotivě heslo tlupy a ukázal oštěpem na úlovky. Na to znamení se všichni vrhli na kořist.

Obratně stahují tučné soby. Používají sice jen ostrých pazourkových úlomků, ale krájejí jimi, škrábou a rozdělují maso velmi dobře.

Ženy a děti se rozběhly na dříví. Starý lovec Huňáč, ustavičně rozšklebený, rozdmýchává oheň z doutnající hubky. Odevzdal mu ji Kopčem, který oheň přechovává jako drahocenný poklad v dutině vyhnilého dřeva. Zruční lovci několika řezy vykuchali prvého soba. Játra, ještě trochu teplá, podali náčelníkovi.

Houžňák se s chutí zakousl do masa. Pazourkovým nožem si odřízl před ústy velký kus a chtivě žvýkal.

Mamutík, Dráp, Zajíc, Rváč a ostatní muži se rozdělili o žaludek a o střeva. Každý si uřízl kus. Huňáč už zatím soba čtvrtil a nedočkavostí mu tekou po bradě sliny. Křivý roh ostrým kamenem oškrabuje staženou kůži. Vlčice a Lasička mu pomáhají. Podivuhodně zručně drhnou ze sobí kůže zbytky masa a tuku širokou sobí lopatkou. Kůži si přidržují nohama. Vtom Huňáč odložil odříznutou sobí hlavu stranou a zavolal: „Drápe, parohy!“

Dráp chtěl zvednout sobí hlavu, ale Mamutík ho předešel.

„Mamutík sám řezat parohy!“ řekl a usedl k sobí hlavě.

Byl právem pyšný na své umění. Nikdo nedovedl odřezat parohy a kosti jako on. Vynalezl totiž nový a rychlý způsob. Dříve, za starého náčelníka, odřezávali parohy pracně obyčejnými pazourkovými úlomky. Jednou na to Mamutík místo kamínku s rovným ostřím vzal štěpinku s několika zuby. Už ji chtěl mrzutě odhodit, neboť myslil, že zubatým nožem nelze krájet. Nešlo to vskutku; mohl tlačit na zubovitý nůž sebevíce, nůž neřezal. Avšak mimoděk učinil tím nožíkem pohyb tahavý — sem a tam. A hle! V parohu se objevila rýha.

Mamutík jezdil zubatým nožíkem po parohu delší chvíli a s překvapením pozoroval, že se mu nástroj zařezává hlouběji a hlouběji.

Tu vykřikl radostí a pak skákal kolem ohniště tak dlouho, až všichni myslili, že se zbláznil. Tak vynašel Mamutík pilku.

Od té doby vyráběli umělé pilky tím, že vylamovali ostří vhodných pazourkových úlomků. Pilky usnadňovaly lovcům práci.

Ještě nevyryl Mamutík svou pilkou, zasazenou v kostěném držadle, ani celou rýhu kolem parohu, když Pajda vykřikl:

„Heš! — Jdou!“

Opodál mezi olšovými a březovými porosty se ukázaly ženy a děti. Vracely se s nasbíraným chrastím.

Mamutík odhodil sobí hlavu stranou a vyskočil. Napjatě pozoroval blížící se zástup. Je něčím znepokojen. Zdá se mu, že ženy chvatně pospíchají k tábořišti a spěšně pobízejí děti před sebou. Nenesou otýpky dříví na hlavách jako obvykle, každá drží v náručí jen několik klacíků. Stalo se něco, že najednou nechaly dalšího sbírání?

Už i jiní lovci si povšimli nezvyklého návratu žen. Rychlý Zajíc se jim rozběhl naproti. Už je slyšet, jak ženy opakují varovné znamení tlupy.

Lovci naráz nechali svého zaměstnání a chopili se zbraní. Mamutík s oštěpem v ruce a kamennou sekyrou za opaskem stojí připraven, aby odrazil útok dravé šelmy nebo zlého nepřítele. Veliké jizvy na jeho hrdle a na zádech naběhly. Byly to sotva zacelené otisky medvědích drápů. Dokazovaly Mamutíkovu neohroženost v zápase s divou šelmou.

Huňáč a Dráp se postavili k Mamutíkovi každý po jedné straně. Vůdce Houžňák se omeškával kdesi v pozadí. Staral se víc o zabezpečení jídla a kožešin.

Udýchané ženy se konečně přiblížily. Ustrašeně volaly, že zahlédly cizí tlupu. Viděly několik neznámých lovců plížit se v houštinách.

Mamutík vyrazil ze sebe mocný ryk, jako když zařičí zraněný hřebec, a rychlými skoky oběhl tábořiště.

Žádného nepřítele tu ještě není vidět.

Ženy a děti se shromáždily u zabitých sobů a všichni lovci se rozestavili kolem nich. Sotva to učinili, objevili se cizí lovci.

Vycházejí z houštin a blíží se k překvapené tlupě. Každý má ve vlasech zastrčené dlouhé pero. Cizích lovců přibývá víc a více. Už je jich dvojnásob, než kolik bojovníků má Houžňákova tlupa. Mávají zbraněmi ve vztyčených pažích, šklebí se hrozivě, vrčí, kňučí, skřehotají a oči zlostně vyvalují. Jejich vůdce, veliký, silný muž, opásaný vlčí kožešinou, hrozí těžkou palicí a přibližuje se se zlostnými výkřiky. Dráp, Zajíc, Huňáč, Sova a všichni lovci Houžňákovy družiny odpovídají nepřátelům křikem a vyhrůžkami.

Rváč popadl kámen, ale než jím mohl hodit po nepřátelském vůdci, chytil ho Mamutík za ruku. Rozvážný lovec vykřikl znamení a rázným štěknutím poručil tlupě, aby ustoupila před hrozivou přesilou. V té chvíli byl Mamutík skutečným vůdcem tlupy. Polekaný Houžňák jen zmateně pobíhal po táboře a přenášel kožešiny z místa na místo.

Mamutíkovo rozhodnutí bylo správné. Nikdo proti němu také nereptal. Nechali všeho, jak co stojí i leží, a bez meškání se srazili na obranu. Ženy a děti uvnitř houfu, bojovní muži po krajích — tak vede Mamutík, sám poslední a čelem obrácen k nepřátelům, ústup slabé tlupy před silnějším nepřítelem. Houžňák, Dráp a Křivý roh táhnou s sebou zabitého soba.

Nepřátelská tlupa se přiblížila už na několik kroků. Její vůdce rozhořčeně křičí a posunky ukazuje, že ten sob musí také zůstat na místě.

Mamutík pokynul a lovcům nezbylo než zanechat soba nepřátelům.

Tlupa ustupuje čím dál tím rychleji a rychleji. Sotva dosáhla prvých křovin, změnil se ústup v útěk. Ženy prchají s nemluvňaty na zádech. Ostatní děti běží, co jim nožky stačí. Muži zůstávají vzadu, aby chránili tlupu před pronásledováním.

Mamutík zuří. Soptí hněvem… Ó kdyby nebylo v tlupě žen a dětí. Ukázal by, že se nebojí ani velké přesily, a bránil by se proti drzým nepřátelům.

Houžňák si zlostí až pysky rozkousal. Ztratil tak zničehonic tolik krásných, tučných sobů! Kdypak se zas povede tlupě tak vydatný lov?

Konečně se Mamutík zastavil na malém návrší. Zdrcen pohlíží zpět do ztraceného tábořiště. Tam je veselo. Rozeplál se tam velký oheň, na němž se pekou sobi. Připravují se bohaté hody. Nikdo nepronásledoval Houžňákovu tlupu. Nepřátelé se spokojili zanechanou kořistí. Prchající tlupa zmírnila běh na poklus a pak už jen v mírnou chůzi. Všichni jsou unaveni a těžce oddychují. Děti potichu a bázlivě kňourají; nemohou dospělým stačit. Větší děti však statečně napínají poslední síly.

Přebrodili řeku a utábořili se k nočnímu odpočinku.

V tlupe je smutek a hlad.

Oheň rozdělat nesmějí.

Děti se krčí u svých matek v houštině za větrem. Kopčem tu není; nikdo neví, kde se ztratil. Strážce nastupuje hlídku a lovci usínají se zbraněmi v rukou.