Lovci mamutů

ZA OHNĚM

V podvečer dojeli plavci k podbabskému břehu. Kocábku zatáhli do rákosí a stezkou, kterou zvěř k vodě vyšlapala, stoupali na břeh. Po několika krocích Mamutík vyrazil ze sebe hvizd a jíž oba leží ukryti pod keřem. Na břehu stojí mohutný zubr s mládětem. Přední nohy zaryty do země, hlavu k zemi přikloněnou, ohon natažený — tak tu čeká, připraven rozsápat celý svět. Mládě úzkostlivě bečí. Uplynulo několik okamžiků strnulého ticha. Z nekonečných lesních houštin, tady se počínajících, rozlehlo se táhlé zařvání a veliké kočkovité tělo se vyplížilo ze stínu o několik kroků blíž. „Lev!“ zachvěli se lovci.

Nejstrašnější šelma všech dob, velikánský lev jeskynní, chystá se uloupit zubří mládě. Lev šárecký je největším postrachem lovců kolem pražského jezera. Jeho doupě nikdo neviděl. Doposud každého slídíče i bezděčného poutníka, který se přiblížil ke skálám u nynějšího Čertova mlýna, jedinou ranou své přesilné tlapy srazil k zemi a pak rozsápal. Šárecká tlupa se před ním třásla; už tři lovce jí letos zahubil. Musila z Divoké Šárky odejít a přeložit tábořiště opodál, do prostrannějšího údolí u nynější Jenerálky.

Lev se opět rozeřval. Skály za jezerem vracejí temnou ozvěnu. Zubr couvá a málem by byl již hochovi šlápl na nohu. Oba lovci musili vyskočit. Vzkřikli jakoby před smrtí. Lev uskočil, bije ohonem do země; spatřil oba lovce…

Vtom na jednu stranu pádí zubr s teletem, na druhou stranu, do vody, Mamutík s hochem. Oba se bez dechu vrhli do rákosí, zoufale je rozhrnujíce. Dosáhli loďky, zarejdili dále do jezera, a lehnuvše si do kocábky, ani se nehýbali, Vyhnilý kmen plove na vodě.

Lev šárecký se za stálého vrčení plíží podél břehu. Chvílemi poskočí, rozhlédne se, zařve a leze dál.

Už i poslední červánky na západě uhasly a tma zatopila vrchy, když se oba lovci odvážili opět na břeh. Vylezli na táhlý hřeben a sestupovali hustým porostem do šáreckého údolí. Oba mají s sebou zbraně, kamenné palice z tvrdého buližníku, který se tu v okolí hojně vyskytuje. Hrubě přitlučené kameny mají přivázané sobími šlachami ke svazku prutů.

Šárecká tlupa již dávno odpočívá v svém tábořišti. Oba lovci vyčkávají v houštině; až po dlouhé době, když se nic nehýbá, přilézají blíže.

Tu mezi čtyřmi ochrannými ohni spí unavená šárecká tlupa. Kolem ohnišť se válejí opálené a rozštípáno zvířecí kosti, pazourkové úlomky i škrabadla a klepadla kožešin. Odnětí ohně znamená i odnětí loveckého zdaru. Proto každá tlupa střeží svůj táborový oheň před cizincem. Odvážný Mamutík může odnětí ohně zaplatit i smrtí. Stačilo by šlápnout na suchou větvici nebo zakopnout o štěrk — a nastal by zoufalý hon na život a na smrt. Levhart se neplíží tišeji než pružný Mamutík, který po všech čtyřech dolézá neslyšně až k samému ohni. Štěstí že právě nikdo ze Šáreckých nevstal přikládat; byl by uviděl, jak mezi spícími prolézá tmavé tělo cizince a jak Mamutík obratně vytahuje větev pěkně ohořelou a hned letem raněné sajky uhání do lesních houštin.

Ve spěchu si ani nepovšiml, že Kopčem vytáhl také ohořelou větev z druhého ohně a že do ohniště něco hodil. Namáhavé pospíchá nahoru přes kopec. Chvílemi myslí, že již slabostí padne a víc nevstane.

Kopčem se prodírá vzhůru strmou strání. Je všecek poškrábán trním a větvemi mlází. Každý běží jinou cestou, aby se aspoň jednomu podařilo utéci, kdyby byli pronásledováni. Kopčem sklouzl po hladké trávě, ale zachytil se o nějaký pichlavý keřík. Horší bylo, že se mu při pádu ulomil ohořelý kus větve. Zbyl mu na konci klacku jen malý kousek žhavý. Opatrně jej rozfoukával, a když viděl, že z něho vyskakují plaménky, spokojeně si mlaskl a hnal se na temeno hřebene. Tam se mu na malé světlině mihla jakási ohnivá jiskra.

„To jistě náčelník!“ pomyslil si a zaskučel znamení tlupy. Ihned uslyšel tichou odpověď. Mamutík na něho počkal. Těžce dýchá a oči mu horečně planou. Avšak nepoddává se slabosti. Vykoná svůj úkol — nebo padne. Vzchopil se a přidržel svůj hořící klacek k ohořelému dřevu Kopčema. Spojením vznikl pěkně planoucí ohníček. Rozpálená dřeva jim už tak snadno neuhasnou. Mamutík i Kopčem běželi teď společně. Doufali, že už vyvázli z nebezpečí. Jsou už dosti daleko a tlupa u ohňů asi pořád spí.

Najednou se údolím ozvaly praskavé rány drobných výbuchů.

„Co je to?“ polekal se Mamutík a ostražitě naslouchal.

Kopčem se hihňá.

Opět několik ran.

Kopčem se směje ještě víc.

„To ty, Kopčeme?“ podezíravě se vyptává Mamutík.

„Kopčem — pár oříšků — do ohniště…,“ vyznal se hoch šibalsky a zastříhal ušima. Ale už se skrývá před rozezleným Mamutíkem, jenž mu chce žhavou větví někde na těle připálit kůži.

„Kopčem — nerozvážný kluk, ne mladý lovec!“ kárá Mamutík hocha, který svým šprýmem jistě probudil celou tlupu ze spaní.

Kopčem utíká teď po svahu k Vltavě. Je veselý, už se neobává, že by šárečtí lovci mohli spatřit jejich ohnivé větve. Ovšem, kdyby byly oříšky vybuchly dříve, mohla teď být zlá štvanice. A Mamutík by to nevydržel — napadlo nyní hocha. Ale už se vše podařilo, jsou kryti hřebenem kopce a nemusejí teď ani tolik pospíchat. Kopčemova větev se pěkně rozhořela, ani foukat nemusí. A Mamutík se už jistě nezlobí.

Udýchaný Kopčem, s nohama do krve otlučenýma, se zastavil a počkal na znaveného Mamutíka. I jemu se ohořelý kus větve odlomil, ale ještě zbývá dost. Mají oheň — jsou spokojeni.

„Mamutíku,“ začal Kopčem, „to moc hezké: strážce ohně spí u ohniště — najednou buch! buch! — dostane žhavým oříškem do nosu — hihihi!“

„Šibale!“ řekl Mamutík a zatahal hocha za ucho. Moc to nebolelo, ale Kopčem schválně plačtivě křičel.

Dole u řeky vyhledali ukrytou kocábku. Než vsedli, roznítili v úkrytu …