Lovci mamutů

DÍL TŘETÍ
NA KŘIŽOVATCE PRAVĚKÉHO LIDSTVA

PŘED MORAVSKOU BRÁNOU

Tlupa přečkala v jeskyni dlouhou zimu. Zkusila mnoho hladu. Lovci se někdy po několik dnů vraceli s prázdnýma rukama a děti často žvýkaly staré kožešiny, aby oklamaly žaludek. I zlé vyrážky a vředy z oznobenin trápily tlupu. Nejhorší to bylo koncem zimy.

Když pak nastalo jaro a krajina se zazelenala, rozhodl se vůdce Houžňák, že se tlupa postěhuje. Někteří lovci často připomínali na poradách u ohniště, že odtud na východ je rozsáhlá země, nízká a rovinatá, kde se asi pasou hojná stáda sobů, koní a snad i mamutů. Země podobná zvěří bohaté nížině podyjské, na niž tlupa nemůže zapomenout. Na svých pochůzkách se lovci často zadívali z kopců do dálky na východ. Něco je tam silně táhlo. Byl to neuvědomělý lovecký pud, ale lovci o tom nepřemýšleli. Zde byla nouze a unavující pobyt v těsné jeskyni, na východě kynula naděje na hojnou kořist, na volný, toulavý život — tomu rozuměli.

Ženy napletly z jarního lýčí torby a z několika měkkých koží sešily vaky. Bude toho na pouti třeba. Těšily se, že zas jednou pořádně vyvětrají. V jeskyni byl velmi špatný vzduch. Ženy meškaly skoro pořád v jeskyni a měly od puchu a kouře červené a zateklé oči, že už byly téměř poloslepé. Kopčem s Veverčákem si také ušili pytlíky. Propíchali ostrým pazourkem dírky po okraji přeložené kůže a sešili pytlík hustým šněrováním na obou delších stranách; jedna kratší strana zůstala otevřená. Tu budou svazovat řemínkem; aby jej neztratili, provlekli jej dokola několika dírkami. Kopčem předstoupil s hotovým míškem před Houžňáka:

„Kopčem ponese ohnivý kámen!“

Houžňák přikývl a dodal:

„Kde je ohnivý kámen?“

Nikdo v tlupě nevěděl. Ohnivý kámen je ztracen!

Kopčem se div nedal do pláče. Jak si na cestě roznítí oheň?

Všichni hledali a přehrabovali kdeco v jeskyni, ale ohnivý kámen nikde. Byli velice mrzuti. Pamatují, jak je zle bez ohně a jak se radovali, když byl ohnivý kámen objeven. Teď si vyčítají, že lépe nepamatovali na zítřek. Vlastní nedbalostí ztratili nenahraditelný kámen. Budou si tedy musit s sebou nést řeřavé uhlíky — jiné pomoci není. A kdyby jim uhlíky zhasly?

Krušno pomyslit!

Kopčem, všecek nešťastný, hledal znova a znova. Sám sebe obviňoval, že nedal lépe pozor. Oj, kéž by jen našel ohnivý kámen! Jako oko v hlavě by jej střežil, nikdy by ho neztratil …

Jednoho slunného dne vyrazili.

Vůdce napřed, lovci za ním. Pak jdou ženy s dětmi. Ženy nesou všechen majetek tlupy. Každá má na zádech děcko nebo balík kožešin. I dívky nesou rance a vaky se sušeným masem. Vzadu jdou dva lovci jako stráž. Nesou jen své zbraně.

Povrch země je pokryt drobnými kvítky. Nesmírné množství sněženek, sasanek a fialek pokrývá stráně údolí a v skalnatých žlabech vykukují modré podléšky a žluté podběly, pozdravujíce se s fialovými zvonci konikleců a žlutými slunéčky hlaváčků a pampelišek výslunných pažitů. Rozsáhlé skupiny nádherných modrých hořců a bílých čemeřic pokrývají teplé stráně jako květové koberce. Mezi nimi se osaměle vztyčují sloupky tmavých jalovců. Mnohá místa mezi bělavými skálami svítí žlutým mechem, jako postříkaným ohnivou červení.

Země se rozjásala barvami, vítajíc teplé slunéčko.

Vší té jarní krásy si putující lovci ani nevšímají. Květy nelze jíst, ať jsou sebekrásnější. Zato si velmi libují, že ještě nejsou komáři.

Večer se utábořili u malé říčky. Rozfoukali oheň z uhlíků, které si nesli v poloztrouchnivělém pařízku. Lovci přinesli k ohni tři zajíce a pár kachen, hoši půl košíku vajec. Děvčata nasbírala šťavnatý, občerstvující salát z jarního listí.

Deštík zahnal všecky pod kožešinové přikrývky.

Třetího dne cesty k východu se krajina změnila. Vrchy přestávaly, pahorkatina se mírnila. Tlupa se dostala do příjemné roviny, jen málo zvlněné.

Otisky stop v půdě svědčí, že je tu dosti zvěře. Do dálky se táhnou stepní lučiny, zelené svěží travičkou. Je tu ráj pro divoké koně a jiná stepní zvířata. Nadobro mizí skalnaté hřebeny, jež dosud ztěžovaly tlupě cestu, a také nekonečné lány bledě zeleného, liliového sobího lišejníku. Jen tu a tam se ještě objevují nízké lesíky březové a olšové. Malé stromky, řídce roztroušené, nepřekážejí ani zvěři, ani lidem.

Vůdce naléhal, aby tlupa táhla ještě dva tři dny dále. Ukazoval na zasněžené pásmo vysokých hor vlevo i na hory vpravo. Mezi nimi širá krajina, nízká a mírně pahorkatá, tvoří údolní bránu, kterou jistě procházejí četná stáda. Jinou cestu nemají. Tam bude najisto bohaté loviště, jež se vyrovná dyjskému pod pavlovskými kopci.

U rozsáhlé luční tůně se to hemží vodním ptactvem. Když se tlupa přiblížila, zvedají se hejna labutí, hus a kachen. Čírky a potápky rejdí ještě po lesklé hladině; jejich volání úú — hú — ú! se mísí do skřeku svižně poletujících racků.

Tlupa přebrodila několik větších i menších říčních ramen, jež se tu křivolace vinou nížinou. Vyhnula se bažinám a postupuje podél Bečvy do proslulé Moravské brány, spojující severní země oderské se zeměmi dunajskými. Veliká to průchodní cesta lidstva ve střední Evropě od dávného pravěku.

Však tu tlupa objevila i staré stopy putujících lovců.

Třeba postupovat opatrně. Nebudou tu sami.

Známá trojice, Kopčem, Veverčák a Sova, byla jako výzvědná hlídka hodně vpředu. Vyšli na malý pahorek a rozhlíželi se po krajině.

Jejich pozornost upoutal zvláštní mrak, vznášející se nízko nad zemí. Zdá se, že se dosti rychle blíží právě k nim. Žlutavá barva je mátla. Co je to?

Mrak je hnán silným větrem a jeho řídké kotouče se ve výši úplně rozplývají; zato při zemi je hustý, hnědý a hodně tmavý.

„Sobi, sobi!“ vykřikl Sova v radostném vzrušení a oba hoši mu hned přizvukovali. Honem k tlupě!

Je třeba připravit se na veliký lov.

V tlupě vzbudila nenadálá zpráva o sobím stádu rozruch. Lovci byli okamžitě pohotově a rozestoupili se, jak Houžňák přikázal.

Mračno vzrůstá a rychle se blíží. Již je slyšet i hlomozný dupot běžících zvířat. Veliké stádo splašených sobů se řítí po planině jako prudká bouře.

Sta a sta tenkých, ale tvrdých, tuhých nohou tepe půdu…