Lovci mamutů

VYNÁLEZ OHNĚ

Hody trvaly až do konce zimy. Zmrzlé maso se nekazilo; zdálo se, že ho ani neubývá. Jen proti lstivým rosomákům bylo těžko je ubránit. Ti se dostali všude, ať lovci skryli maso do jam, ať je pověsili na stromy, ať je zarovnali mezí balvany. A takový rosomák, když se dostal na maso, pohltil ho neuvěřitelné spousty. Mamutík tedy přikázal hlídat zásoby ve dne v noci. Jednou odpoledne připadla hlídka na Kopčema a Veverčáka. Hoši přešlapovali ve sněhu a nadávali na rosomáky. Kdyby se aspoň nějaký lačný rosomák přiloudal teď za dne, aby se s ním mohli pohonit! Zahřáli by se.

Do večera je dlouho — co dělat?

Veverčák si našel odhozenou kost a vrtal ji pazourkovou špičkou. Netrvalo to příliš dlouho a kost byla proděravěna. Kopčem si také našel kost; neměl vhodný pazourek, proto vrtal smrkovým dřívkem. To byl nápad! Však se mu Veverčák smál, jak marně dřívkem vrtí. Z Kopčema už teklo, jak se zapotil vrtěním, ale výsledek nebyl vůbec patrný.

Veverčákovi posloužila provrtaná kost jako znamenité spínadlo kožešiny u krku. Prostrčil si oba konce stahovacího řemínku otvorem kosti a přivázal na ně malá dřívka. Když se bude chtít rozepnout, prostrčí jen dřívka otvorem zpět. Už nebude mít trápení se zašmodrchaným uzlem!

Kopčem viděl, že marně závodí s Veverčákem; dřívkem kost neprovrtá! Zahodil ji a místo ní vytáhl z hromady chvojí, kterou bylo maso přikryto, kousek dřeva, smolný úlomek borové větve. Zkusí je provrtat a bude mít spínadlo dřevěné. Půjde to asi, dřevo je pěkně vyschlé. Veverčák nabídl Kopčemovi svůj pazourkový hrot, ale Kopčem jej nepřijal. Vrtal svou smrkovou hůlkou. Výsledek nebyl o mnoho lepší, nežli byl prve. Napadlo ho, aby zkusil vrtět oběma rukama. Veverčák mu podložku ochotně podržel a Kopčem vzal hůlku mezi natažené dlaně. Teď už se hůlka točila zčerstva! V podloženém dřevě se vyrýval maličký důlek a plnil se černým práškem. Kopčem měl radost, že se mu práce daří, a vrtěl, co mu síly stačily. Udýchán přestal, aby nabral dechu.

„Viděls?“ zvolal Veverčák překvapeně. „Kouří to! Tuhle z toho dolíčku se zakouřilo.“

Kopčem vyvalil nechápavě oči. Co by tu mohlo kouřit? Přesvědčí se. A honem začal zase vrtět hůlkou.

Skutečně — z dolíčku se trochu kouřilo.

Kopčemovi již síly nestačily, vystřídal ho Veverčák. I jemu stoupal bílý obláček dýmu z vykroužené jamky ve dřevě. Kopčem znova vrtěl, až únavou nemohl a hůlka mu vypadla z ruky. Veverčák mu chtěl hůlku podat, ale povšiml si luku, zapíchnutého vedle ve sněhu. Hned luk druhou rukou vytáhl. Kopčem uhodl, že mu chce Veverčák jeho hůlku vystřelit lukem, a začal se s ním o luk tahat.

Veverčák nasadil už smrkový prut na tětivu luku, ale Kopčem mu v záblesku okamžitého nápadu náhle vytrhl luk i s hůlkou z rukou a ovinul vrtidlo tětivou luku. Přidržel hůlku do začernalé jamky v borovém dřevě a začal usilovně lukem tahat sem a tam. Hůlka se v dolíčku rychle točila. Šlo to teď mnohem lépe nežli dříve, ale hůlka vyskakovala z jamky.

Rozpálený Kopčem uchopil kus vyhloubené kosti a opřel do ní vrtící hůlku. Tahal teď lukem ještě rychleji a brzo se z jamky kouřilo. Bylo cítit zápach doutnajícího ohně. Oh…