U Veliké řeky

SOKOLÍ OKO

Uplynulo zase sto let, snad několik set let --kdo může říci.

Na Libušáku v Libni odpočívají ženy po namáhavé polní práci.

Plačtivá sokolice nadrobila kousek chleba a rozhodila jej. Po chvíli přiletěli dva skalní holubi, sezobali několik drobtů a plaše ulétli.

„Nemusilo být nepřátelství, pravda, ale proč tehdy Červený medvěd nesložil smírné dary?“rozhorleně vypravovala Hrdá sokolice. „Nikdy se nestalo, aby náš rod Sokolů nechal pohanu beztrestu. Kam přijde Sokol, všude je vážen a nikdo se mu neopováží ublížit. A proč? Protože každý ví, že kdyby se Sokolovi stala urážka nejmenší, všechen sokolí rod se krvavě pomstí za svého nejmenšího člena. Naši bratři bezpečně chodí po lesích, na Ládví i tam za ty kopce. A když cizí lovci najdou pod stromem spícího Sokola, neublíží mu, ani luk mu nevezmou, ani sekeru z pásu nevytáhnou, neboť Veliký duch všude provází naše muže a strach před pomstou všeho sokolího rodu padne na cizí lovce, takže odejdou jako lišky od nalíčeného oka. Rod, na jehož území by se našla mrtvola Sokolíka, je stižen pomstou rodovou. Krevní msta právě dodává síly a odvahy našim mužům, i když se sami v lesích za zvěří honí. Vědí, že v každém z nich loví, bojuje, vítězí i urážku a smrt cítí všechen rod. Sokol se nikdy nebojí, protože rod se nebojí!“

Plačtivá sokolice se napila mléka z černého hrnce a obrátila se k Hrdé sokolici:

„Já bych dětem palicí hlavy rozbila, kdybych věděla, že snesou rodovou pohanu! Máme ještě doststatečných mužů, kteří dovedou ztrestat Červeného medvěda i celý medvědí rod. Až měsíc znova svou tvář zemi ukáže, vyjdou naši muži a přivedou červeného medvěda. Pak vystrojíme veselé hody.“

„Ano, Červený medvěd se dostane do ohně!“ potvrzovaly všecky ženy.

„Však i náš rod žije v nepřátelství s Medvědy,“ připojila Prchavá sluka, kterou si za jelena apět bobřích kožichů koupil Výskavý sokol, „neboť Medvědi oloupili jednoho z kupců, s kterými nášrod uzavřel krevní přátelství a kteří sídlí na našem hradišti. Sluka chrání kupce; kdo kupcům ublížil, Slukám ublížil.“

„I Volavky smluvily přátelství s kupci na našem hradišti,“ dodává Štíhlá volavka z osady podBohdalcem, ležící na východ od Vyšehradu. „Byla jsem tam při slavnosti přátelství, ještě nežjsem přišla do vašeho sokolího rodu. Viděla jsem, jak si Veliký kupec z hradiště rozřízl ruku a nakapal krev do misky s vodou a jak do téže misky i náš volavčí sachem krve nakapal. Pak oba vypili společnou krev přátelství. Ale špatnými bratry se ukázali kupci z našeho hradiště. Berou obilí z našich sýpek, odvádějí dobytek, kdykoli potřebují, a volavčí žena ani dívka není před nimi jista. Věru, zrádci jsou! A když jednou je naši muži, statečné Volavky, provázeli na cestě daleké a nebezpečné, když se zbožím šli, hle! co udělali psi: při nepřátelském útoku všichni utekli a naše Volavky nechali ubít! Zrádci jsou. Ale už hněv roste a uvidíte, že se Volavka rozčepýří, roztáhne křídla a ostrým zobákem do jejich hradiště vrazí. Volavka je statečný rod a faleš trestá!“…