U Veliké řeky

PRAOTEC VELIKÝ SOKOL

Sokolí oko se vrací s druhem a se sestrou domů z vítězného boje. Do jejich radosti se mísí stín starosti. Sokolí oko si bystře všiml, jak někteří hradištníci nepřátelsky a zlobně na ně pohlížejí a potají mu hrozí. Když nyní přiběhl i Sokolí zobec, jenž zatím na vedlejším kopci měl pozor na vše, co se na hradišti dalo, aby mohl doma všecko vylíčit, a kdyby bylo třeba, i pomoc přivést, vypravoval, že před chvílí viděl pět ozbrojených mužů slézat z hradiště do rokle; šli pak dolem, až se mu ztratili z očí. Nebylo pochyby, někde je očekává přepadení ze zálohy.

Sokolíci se nebojí, ač jsou tři proti pěti, ale nechtějí zbytečně vydávat své životy v nebezpečí, zvláště když mají ještě na starosti Sokolici. Radí se, co počít. Ustanovili se na tom, že nepůjdou domů obvyklou cestou, nýbrž že se vrátí oklikou kolem Ládví, přes osadu přátelského rodu Tetřevů. I sešli opatrně k chaberskému potůčku a stoupali podle něho k nynějším Horním Chabrům. Tím nepřátele oklamali. Sokolí zobec šel kousek napřed a prohlížel les, zdali je bezpečno. Ostatní ho potichu následovali. Na průhoně si odpočinuli. Sokolí zobec vyhledal ukryté místo, kde v lesní tišině byl hrob jeho předka Slučího bleska.

„Hleďte, co je tu žaludů!“ zvolal Sokolí oko.

„Upražím vám je,“ řekla Sokolice, „beztoho už máte všichni hlad.“

„Ale prozradíme se kouřem!“

„Budeme topit jen suchou trávou!“

Nasbírali žaludů. Sokolice zatím vylezla na strom a sundala opuštěné ptačí hnízdo. Pak oblázkem křesla do pazourku, až se hnízdo jiskrami zapálilo. Ihned rozdmýchala plameny a přiložila hrst uschlé trávy. Napekla všem žaludů a rozdrtila je kamenem nadrobno.

Sokolí zobec obětoval za všechny hrstku žaludů na hrobě Slučího bleska. Když pak pojedli, odpočívali, neboť byli neschůdnou cestou již velmi znaveni. A zde se tak příjemně leželo v chladném stínu staletých stromů!

Zamyslili se všichni a ztichli. Vzpomínali si na vypravování, které od dětství často slýchali o místě, na kterém nyní odpočívali, a na dávné, staré doby. Vzpomínali na dobrého praotce Velikého sokola a na jeho dojemný příběh. S posvátnou úctou hleděli na okolní stromy a zbožně naslouchali zpěvu ptáčat...

Praotec Veliký sokol přišel sem, do pražské krajiny, když byla ještě pustá a neobydlená. Přivedl s sebou --jak vypravuje pověst - ženu, krávu, kozu a ovci; mimoto přinášel semeno lněné, pšeničné, ječné a prosné. Procházeje krajinu, hledal příhodné místo, kde by se mohl usadit. Až našel tuto překrásnou zemi, zvěří a rybami bohatou, na březích naší Veliké řeky. Kráva, ovce a koza, které Veliký sokol přivedl s sebou, rozmnožovaly se způsobem nadobyčejným, až jich bylo tolik, že každý člen jeho rodu měl veliká stáda dobytka, bravu i vepřů. A z každého obilného zrnka, jakmile je zasadily ruce Velikého sokola, skoro v okamžení vyrostlo veliké stéblo, na jehož vršku visel takový klas, jaké se dnes už nespatřují, zároveň pak se rozkládaly kořeny na velikou plochu vůkol a vyráželo z nich na sta klasů, až tvořily rozsáhlé…