U Veliké řeky

Eduard Štorch

59 Kč

Elektronická kniha: Eduard Štorch – U Veliké řeky (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: storch05 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Eduard Štorch: U Veliké řeky

Anotace

O autorovi

Eduard Štorch

[10.4.1878-25.6.1956] Český pedagog, spisovatel a archeolog Eduard Štorch se narodil roku 1878 v Ostroměři u Hořic. V Hradci Králové absolvoval reálné gymnázium a učitelský ústav. Své učitelské povolání vykonával na řadě škol ve východních a severních Čechách a od roku 1903 až do své penze v roce 1938 v Praze. Eduard Štorch byl velice všestranný člověk. K jeho zájmům patřila...

Eduard Štorch: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „U Veliké řeky“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

ZÁPAS NA HRADIŠTI

„Vidíte ho, Sokola!“

„Jak je silný!“

Ženy, které na Libušáku právě vařily a pekly večeři, pokřikovaly s obdivem na Sokolí oko, jenž se vracel s chyceným býčkem.

Mladý tur, uštván a zemdlen, dal se vést jako ovečka. Sokolí oko byl také nesmírně unaven, ale když viděl, že všechny ženy na něho pohlížejí, poplácal býčka na hřbetě a vypjal své otužilé tělo, jako by se vracel z procházky. Na několika místech byl zakrvácen a pomazán blátem. Psi vyplazují jazyky a pletou nohama.

Sokolí oko dovedl býčka do dobytčí ohrady, kde byla chována zvířata ne zcela ochočená. Krotký dobytek domácí se pásl volně na pastvinách pod dozorem rodové stráže. Ženy měly radost, že uprchlý býček byl opět nalezen, neboť stáda divokého skotu již velice prořídla a jen málo turů se toulá ještě nablízku po lesích. Rod musí spoléhat hlavně na vlastní chov dobytka. Hojnost dobytka je pýchou sokolího rodu.

Sokolí oko se líbí ženám svou statečností a vytrvalostí.

„Dokud takoví budou naši mladíci, bezpeční jsme před nepřáteli, bez hladu přečkáme kruté zimy arodový dobytek se bude množit!“ volaly ženy.

„Ale Sokolí oko ještě neví, co se zatím stalo!“ vzpomněla Plačtivá sokolice.

„Neví; kdo mu to řekne? Sokolí oko shoří hněvem, až se doví, že mu za jeho nepřítomnostiuloupili sestru. Jako že jsem Hrdá sokolice, jistě se ještě teď rozběhne za lupiči! Takovou pohanu nesnese žádný Sokol.“

„To víme, že Sokol pomstí únos, ale teď večer přece nepoběhne do hradiště za lupičem!“

Ženy si vzrušeně vypravovaly o dnešní příhoďě. Až vaření zanedbávaly. Teprve na vybídnutí vyhladovělých mužů honem pospíchají.

U každé skupinky chatrčí plápolá společný oheň a na něm ženy opékají, co muži nalovili. Prchavá sluka narovnala na zvláštní ohníček několik tuctů oblázků, asi jako vejce velikých. Pak přinesla v košíku z vrbového proutí kusy masa a několik ryb. Každý kousek zabalila do listí. Sotva byla hotova, dříví v ohni zatím už shořelo; kameny byly žhoucí. Prchavá sluka rozestřela část žhavých kamenů vedle dohořívajícího ohníčku, nakladla na ně zelené balíčky a přikryla je ostatními kameny. Všecko to pak zasypala zemí, aby ani pára neunikla. Za čtvrt hodiny bude maso výtečně upečeno. Hrdá sokolice s několika dívkami vařila maso v jámě. Dělala to tak, že vyhrabanou jámu obložila kusem kůže a nanosila tam několik hrnců vody ze studánky. Do vody vhodila maso a přidávala rozpálené kameny tak dlouho, až se voda skoro vařila a maso změklo. Plačtivá sokolice a Štíhlá volavka vařily v sousední jámě žaludovou polévku s lososem. Štíhlá volavka přinesla žaludy v košíčku spleteném z kořínků smolné jedle. Jindy vařily polévku obilnou s rozvařenou pšenicí nebo s ječmenem.

Některým mužům trvalo to vaření příliš dlouho i házeli zatím zemské ořechy do horkého popela a hltavě je požívali.

Připravenou polévku nabíraly ženy do hrnečků a mis. Děti musí čekat, až co pro ně v jámě zbude; to si smějí vylovit.

Muži si lámou chléb do řídké polévky. Chléb je sice tvrdý a často skřípe mezi zuby, a…