POHŘEB
„Nu, co je s tebou, pohneš se? Cožpak jsi žába, na kterou spadl balvan? Tumáš svou sekeru, ber!Ani rukou nehneš? Dýchej přece, slyšíš, dýchej! - - Synu můj, otevři oči!“
Noví lidé přišli z bubenečské osady Medvědů. Dověděli se již také o neštěstí, které postihlo Bílou medvědici.
Muži, kteří byli z chatek nedaleko bubenského pobřeží, vypravovali, jak dojeli s loďkou pro Prskavého bobra ajasnoočku a jak potom našli i utopeného Klátivce nedaleko břehu a jak ho sem přinesli, aby byl pohřben, jak se Medvědu sluší.
Prskavý bobr a Jasnoočka schváceni leží pod stromem na kupce listí a trávy a hlavy mají rozpálené. Houflidíje obstupuje.
Huňatý medvěd napomíná nešťastnou matku:
„Běduj, avšak ducha zpátky nevolej! Duch zpět nepřijde, ale mohl by k sobě vzíti ještě tebe. Můjbratr, jehož zubr zabil tenkrát, když se čápi vrátili z dalekých osad, také za sebou přivolal svého nejmilejšího synka. Malý skákavec po něm bědoval a naříkal jako ty po Klátivém medvědovi. Sachem to chvíli poslouchal, ale pak mu rozbil hlavu palicí a řekl: 'Tak si jdi k tomu, koho stále voláš!' A hocha jsme pochovali současně s mým bratrem.“
Bílá medvědice zvedla hlavu a ozvala se: „Můj syn není mrtev! Spí!“ --a upřela oči na sachema,který sem právě přistoupil, jako by od něho čekala probuzení svého syna. Sachem okamžik pomlčel a pak vážně povídal:
„Upokoj se, Bílá medvědice! Veliký duch tomu chtěl. Už nemůžeš nic změnit. Klátivec je mrtev.Marně ho stavíš na nohy, marně k němu mluvíš, marně mu cpeš pokrm a vléváš nápoj! Matko, matko, nemůžeš pochopit, že ti syn zemřel. Kdyby mu byly nohy upadly, snadno bys uvěřila, že již nebude chodit. Ty vidíš svého syna tak, jak byl, a myslíš, že je to pořád ještě tvůj syn. Nevíš, Bílá medvědice, že se z tohoto těla, na němž žádný nedostatek nevidíme, vytratilo něco neviditelného?
Víme všichni, a ty také, že z těla vyšel dech. To je duše, která oživuje člověka, to je duch, který žije sám dále, ale do tohoto těla se už nikdy nevrátí. Klátivec nedýchá; odešel jeho dech.“
Bílá medvědice při sachemově kázání ležela tváří v trávě. Pak povstala, odhrnula si vlasy s obličeje a započala smuteční obyčeje, jakž kázal rodový mrav. Skryla svůj bol a odevzdaně vykonávala, co se při synově smrti slušelo.
Klátivcovi rodoví druzi, kteří se ze všech stran sešli, učinili veliké kolo a sedli si do trávy. Bílá medvědice se řezala ostrým pazourkovým kamenem, až jí krev tekla z tváří, paží a prsou. Trýznila se na oslavu nebožtíkovu. Krev je nejpříjemnější obětí duším a Klátivec se z ní jistě raduje. Ženy z chat při ústí Brusnice jako nejblíže známé natíraly si hlavy blátem, aby bylo vidět jejich smutek, a pobíhaly okolo mrtvého, hlasitě hořekujíce. V rukou měly dřeva a po chvílích, jako by si daly znamení, tloukly jimi do země, aby zaplašily zlé duchy. Přicházely i jiné ženy z rodu Medvědů a také se pokrývaly blátem. Křik vzrůstal.
Zatím sachem čarováním zaháněl nemoc z Prskavého bobra a z Jasnoočky. Prskavec nenáležel sice k rodu Medvědů, ale vš…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.