Čarodějův učedník

Venku se už sešeřilo, v chatrči byla tma, jen plameny ohně ozařovaly nejbližší okolí. Děti si vlezly za ohniště a v teple si hověly na starých kožešinách.

„Babičko, vypravuj!“ žadonila Říčka.

„Už jsem stará, moje štěňátka, už mi paměť neslouží tak, jako dřív. Slábnu den ode dne. Znáš, Vlaštovice, ty tři duby u jezera? Jeden zasadil můj otec, když jsem se narodila. Pamatuji na velikou povodeň, když řeka zaplavila toto jezero a odnesla všechny dolejší chatrče. Pamatuji, jak velký náčelník Divoký Medvěd bojoval s kupci a nakonec podlehl. Pamatuji nemoc, která přišla na nás i na náš dobytek. Pět synů mi tehdy zemřelo, jen jeden mi zůstal. Tenkrát jsme nechali všechny ležet, mrtvé jsme nepohřbívali, nechali jsme je u ohnišť, nemocné jsme také ponechali osudu, a kdo mohl běžet, utekl do druhé země. Jen málo z nás se pak po letech zase sem vrátilo zpátky. Tenkrát si. Vlaštovice, ještě nebyla na světě. Když jsem já byla malá. neznali jsme takové jehlice z kovu, ani náramky, ani prsteny. Muži měli jen kamenné zbraně jako naši předkové odpradávna. Ted se doba mění, přicházejí všelijaké novoty. Jen Velký Duch ví, čeho se ještě dočkáme. Snad i hrnce a mísy se budou dělat z kovu!“ Smála se stařena.

„Dříve také byli lidi hodnější než ted, nezabíjeli žádné zvíře, nic živého neusmrcovali. Ale ted?

Každý den slýchám křik lovců. Vždyť zvířata také cítí a s člověkem se spřátelí, pokud je neloví. Moje babička o tom uměla hodně vypravovat... No, jen sedte, děti, budu vám zase povídat, nedala j sem si hubu zašít!“ vykládala hovorná stařenka.

„Když byla babička mé babičky ještě takováhle holka, a Jelenice ukázala na Říčku, „objevil se v lesích našeho rodu pod Řivnáčem zvláštní jelen. Měl zlatou barvu, jeho oči byly krásnější než jantar, nohy byly měděné, tlama červená, kopyta na předních i zadních nohách byla vyleštěná, ocas měl jako tur a tělo velké jako hříbě. S družinou pěti jelenů se usídlil v lese, který se táhl od Řivnáče až sem a jmenoval se Nigrodh, Král jelenů. V té době už byli lidé bezbožní, zapomněli, že jelen je totem našeho rodu, že se tedy nesmí zabíjet, a náčelník na Řivnáči sám s oblibou zabíjel jeleny, protože se neobešel bez masitého jídla. Každý den svolal celý rod a vedl j e na lov j elenů. Ale protože lidé zpohodlněli a nechtělo se jim každý den na lov, napadlo je tohle: Což kdybychom pripravili do ohrady pro dobytek zrní a vodu a nalákali tam jeleny? Pak bychom je všechny mohli odevzdat náčelníkovi a nemuseli každý den na lov.

Jak řekli, tak učinili. Nasypali pruh zrní z lesa až do blí2ké ohrady, připravili vodu do koryt a odešli se zbraněmi a holemi do lesa pátrat po jelenech.

„Najdeme je asi uprostřed.“ řekli si, obklíčili les a stahovali se k jeho středu tak, aby opravdu sehnali jeleny na jedno místo. Potom tloukli sekyrami a holemi do země, stromů a keřů, tropili náramný hluk, vyplašili jelení stádo z houští a hnali je s velkým rámusem do prázdné ohrady. Když jeleni vběhli dovrůtř, zatarasili za nimi vchod. Pak přišli k náčelní…