Volání rodu

Kapitola sedmnáctá
V OBJETÍ SMRTI

Přenocovali v opuštěném ležení. Labe bylo zatlučeno ledem i tu. Obrátili se tedy znovu do vrchů. S pomocí silného Divoše se dostali znova na hřeben kopce. Tu se již zdálo, jako by hory přestávaly. K poledni se šíří nedohledná rovina. V mlhavé dálce se zvedá k obloze nějaká osamělá hora jako kupa nebo hřib.

Dnes už zase nic nejedli. Všichni jsou zesláblí, i Raf se jen mátožně potácí. Vlček cítí, že se nesmí poddat únavě. Zastaví-li se, již se k další cestě nevzchopí.

Ve vyfoukané větrné jámě u stromu spatřil veliké trsy borůvčí.

Scvrklé plody se na nich černají. Hladově se na ně Vlček vrhl.

Jsou skoro bez chuti, ale přece jich hrstku přinesl matce. Luba je podala Špulíčkovi. Přejeli ještě jeden vrch, ale to už byl konec jejich sil.

Zapadli v křovinatém výmolu a marně usilovali vytáhnout smyk na břeh. Luba už nemůže ani stát. Vlček vypřáhl psy. Vyplazenými jazyky chlemtali sníh.

Z nízkého smrčku spadla sněhová peřina.

Kdo tam?

Z houští se vyřítili dva vlci.

Dříve než mohli skočit na poutníky, vrhli se proti nim Divoš s Rafem. Boj na život a na smrt.

Divoš bez hlesu, ale s úžasnou zuřivostí rval se s jedním vlkem, Raf se vzteklým štěkotem chňapal po druhém.

Vlček ťal sekerkou jednoho vlka. Bojující smečka odtáhla dál do křovin. Vlček nemá sil, aby vlky pronásledoval. Ví také, že unavení psi nevydrží dlouho zápasit s hladovými vlky. Vlček klesá k matce.

Luba ho hladí. Slza z jejích očí mu skanula na tvář.

Je vše ztraceno?

Zápas smečky tichne v hlubokém lese… Veta po vás, Rafe i Divoši!

Vlček se po chvíli znova vzchopil. Není přece už daleko k cíli!

Snad už zítra mohou dojít k rodové osadě. Budou zachráněni. .

Vydrží ještě jeden den?

Špulík pláče hladem a zimou. Vlček posledními silami nasbíral zásobu dříví a roznítil oheň. Aspoň se naposled ohřejí. Přivlekl vyvrácený stromek a ještě nalámal náruč suchých větví. Když se však vracel, padl několikrát do sněhu.

Luba pozoruje nadlidské úsilí synovo a se slzavýma očima očekává neodvratný konec. Už nevěří, že by se mohli dostati dál. Ale v srdci je přece hrdá na statečného synka! Jaký junák by z něho mohl vyrůst!

Plameny šlehají vysoko. Vlček smutně přikládá, jako by sám sobě připravoval pohřební hranici. Dým se valí hustým sloupem z lesa k obloze. Poslední vatra…

Je opravdu všecko marno? Ne! Ještě se nevzdá boje! Ještě zkusí poslední - půjde sám hledat pomoc.

„Je tu dost dříví,“ praví Vlček zamženým hlasem.

„Přikládej, mamko, hodně, aby bylo vidět dým vysoko nad stromy…“

„Pročpak, Vlčku.

„Abych trefil zpátky!“

„Kampak chceš jít? Nedělej mi starost, hochu! Bojím se o tebe, Vlčku, jsi tak unaven!“

„Mamko, už jsme blízko našich rodáků! Sám se přece jen spíše někam dostanu…“

V houštině zachrastilo. Znavený Divoš, s boky prudce se zvedajícími a s jazykem vyplazeným, přitřel se mu k nohám.

Vlček psa pohladil. „Bojoval jsi za nás, Divoši, děkuji ti!“

Ohlédl se kolem. Kde je Raf? Kde zůstal Raf?

Divoš se choulí k Vlčkovi a v jeho očích Vlče…