Volání rodu

Kapitola sedmá
KUPCI

V osadě bylo jen málo chýší, ani ne deset ,Je to asi zbytek nějakého upadajícího rodu, stíhaného nemocemi nebo lupičskými přepady. Všude je vidět zřejmou chudobu. V dobytčí ohradě se krčí několik ovcí. Unavená Luba se těžce potácí za psím smykem. Z chatrčí, dopola zasněžených, vylézají muži, přivolaní strážcem.

Jsou oděni v kožišinách. I na nohou mají ovinuty kůže. Oči ospale přimhuřují, ale zato víc otvírají ústa na nové příchozí.

Za muži vystupují zvědavé žený, málo jen oděné, jak právě vyběhly od ohniště. Zůstávají v pozadí u svých chýší a jen úšklebky a posunky se vzájemně upozorňují na nenadálé hosty.

Několik bosých, skoro nahých dětí přiběhlo až ke smyku a přešlapují ve sněhu. Jsou špinavé a všem visí po nudličce u nosu.

Pokoušejí se pohladit unavené psy.

Vlček se ohlédl po mámě. Luba přistoupila až k starému dubu, jenž stojí uprostřed malé návsi, a rukou se chopila jeho dlouhé větve.

Rozumí tomu. Matka se drží zdejšího rodového stromu - tím naznačuje, že se dává do ochrany této osady.

Budou přijati?

Luba kývla na Vlčka a on hned uhodl, co chce. Rozvázal ranec.

Luba vyjímá dvě nejkrásnější kožišiny a podává je okolo stojícím mužům. Neví, kdo z nich je náčelníkem, aby svůj dar nabídla jemu.

Muži stojí bez pohnutí. Teprve když přišla k velkému chlapovi s nezahojenou ranou na tváři a na krku a ten jí posunkem naznačil, aby kožišiny rozestřela na sníh, poznává, že je to náčelník. Vlček v duchu přemítá, zdali to byl medvěd, kdo způsobil náčelníkovi hroznou ránu, nebo zdali snad náčelník nepadl na hořící poleno. Luba vidí na všech přítomných, že jim i nenadálí hosté nejsou příliš vítáni, a chápe to. Je zima, doba nouze, a rod je malý a chudý. Proto žádá pro sebe jen o přístřeší na krátkou dobu, co by si odpočinuli. Za trochu potravin ráda vymění cenné kožišiny nebo skvosty bronzové a jantarové.

Stěží domluvila svou krátkou prosbu.

Sklesla do sněhu.

Náčelník pokynul a muži odnesli Lubu do prázdné chýše.

Byli přijati!

Vlček chutě roznítil oheň ve vykázané chýši a složil v ní všechny jejich věci. I psy vzal dovnitř, aby se venku neporvali.

Přišly ženy a přinesly trochu mouky, křížal a nevelkého zajíčků. Špulíxek dostal kousek tuku na kůži. Hned jej okusoval jako lahůdku.

Zas jednou budou spát pod střechou! Nevadí, že je nuzná.

Sníh přikryl chatrnou střechu a největší díry ucpe Vlček snadno chvojím. Ostatními otvory bude aspoň odcházet dým z ohniště.

Jaká to slast, sedět zase v teplé chatě, v tichu, klidu, bez obavy před dravou zvěří! Vlček všecek ožil a radostně matce posluhuje.

Luba se rychle zotavila. Pocit bezpečnosti a pohodlí v zemní chýši dal jí novou sílu. Už i vesele hovoří s dětmi. Řekla, že je tuze ráda a že by tu chtěla zůstat po dobu největší nepohoda třeba až do jara. Má přece dvě krásné medvědí kožišiny a na „obě bronzové náramky - a co nadevše: jantarový náhrdelník!

Má se tedy čím odměnit za prokázané přístřeší.

Vlček také uznává, že nemohou teď na další cestu ani pomyslit. Vysílená…