Volání rodu

Kapitola pátá
PŘES HORY A DOLY

Vlček se zlobil na psy. Každou chvíli se někam rozběhli nebo skočili do křoví, aby slídili po zvěři, a on aby na ně pořád křičel a prutem jim hrozil!

Raf už jednou ztratil ranec, jak se prodíral houštinami Hup a Šerý zase pronásledovali hejno koroptví až kdovíkam. Vlček má své psy rád, ale po takovém provinění je potrestal. Musí je naučit pořádku!

Špulíčka cesta velice baví. Rázně si maličký vyšlapuje. Jenže se brzo unaví. Chvíli ho nese matka, chvíli Vlček.

Cesta je dosti dobrá. Je pěkně umrzlo, takže se na mokřinách neboří. Snad dostihnou svého cíle dříve, než se rozpoutá krutá zimní nepohoda.

Míří stále k poledni. Jakmile dojdou k Veliké řece, půjdou dále podle ní. Stále proti proudu. Zbloudit nemohou.

K večeru byli všichni unaveni. Našli dosti pěkný úkryt pod převislou skálou. Bylo tam hodně navátého suchého listí, jako by jim tu byl vítr lože připravil. Usadili se tam rádi a Vlček hned rozdělal oheň. Matka otevřela ranec a rozdílela maso. I psi dostali Ovečka se pásla na suché trávě pod křovím. Na noc se dobře zabalili do kožišin a přitiskli se k vyhřáté skále. Vlčka brzy přemohla únava a spal jako zabitý Špulíček si hověl jako doma. Matka nemohla dlouho usnout, ač byla také unavena. Hlavou jí táhly starosti. Dojdou šťastně?

Asi o půlnoci začali psi vrčet. Vlček vyskočil a postavil se s oštěpem před tábor. Psi byli ještě chvíli nepokojní, ale pak zase tiše ulehli.

Vlček přitáhl na oheň celý vršek zlomeného stromu a dlouho hlídal ležení, sedě opřen o skálu. Oči se mu zavíralv, až usnul.

Ráno uviděli vše hílé. Napadlo trochu sněhu. Setřásli jej ze sebe, pojedli opečeného masa a vydali se na další použ.

Matka se tvářila velmi starostlivě. Což zhorší-li se počasí a zapadne mnoho sněhu dříve, než dojdou k svému zoriu?

Spulíček se radoval ze zasněženého lesa. Jak je to krásné! Ale když se na svahu překulil a sjel do trní, přestala se znu cesta líbit a vlezl si mámě na záda. Sedí ve výšce a nožičky jí dal podle hlavy přes ramena. Teď je zase veselv a baví mámu i bratříčka svým žvatláním. Za polední zastávky se znova rozchumelilo. Cesta byla pak značně obtížnější. Šuba byla již tak unavena, že nemohla dále, stoupání do kopce ji úplně vysílilo.

Dnes nebyla nablízku jeskyně ani skála, našli si teriy úkzyt pod rozložitými smrky. Ráno si přileželi. Byli zemdleni, že se jim ani vstávat nechtělo. Vlčka bolí záda, dlouho se nemůže narovnat. Když pojedli, matka zkoušela vzít ranec na záda, ale klesla pod ním. Vlček dal ranec stranou, rukama se drží za hlavu a naříká:

„Mamka je slabá, nemůže nic nést!“

Pocítil na sobě tíhu odpovědnosti. Zastává tátu, vůdce rodinx.

Na nězn jest, aby si dovedl poradit. Cíle dojít musí! Proto konec nářkům! Bude vzdorovat všem nehodám a útrapám! Vždyť je muž!

Rozvázal ranec, přidal z něho něco na hřbet silnému Rafovi a zbýtek uvázal na ovečku.

„Máma už nic neponese,“ povídá si pro sebe.

Luba se konečně zotavila tak, že mohla aspoň jít. Vyrazili tedy.

Šlo se jim obtížně. …