Volání rodu

Kapitola čtvrtá

V chýši ukládá Luba Špulíčka na lože, ale klučinovi se ještě nechce spát. Máma nedbá na jeho zdráhání, ví dobře, jak na malého caparta. Vykládá mu, že už kravičky šly spat, i kozy, i ovečky.

„A ty, Špulíčku, budeš také spát. Přikryji tě pěkně touhle kožišinou - ta je po tátovi, Špulíčku! To ti bude teplíčko!“

„Malý filuta se ozval: „Mamko… zazpívej mi něco!“

„Ty trapiči!“ řekla jakoby káravě ztrápená Luba. Přikryla hošíka a usedla si vedle něho. Ač jí není do zpěvu, přece slabým hlasem zpívá, vypravuje:

„Včera, včera za večera
ztratila se má ovečka.
Hej, kdo mi pomůže hledat
mou ovečku, mou jedinou?
Šla jsem prosit denici.
Denice mne odbývá:
Ráno musím rozdělávat oheň.
Slunci, probuzenému slunečku.
Šla jsem prosit večernici.
Večernice mne odbývá:
Večer musím stlávat lúžko
pro slunečko unavené.
Šla jsem prosit měsíčka.
Měsíček mi odpovídá:
Mečem mne rozpůlili,
smutné je mé líce bledé.
Šla jsem prosit slunečko.
Boží slunce odpovídá:
Devět dní já hledat budu,
až ovečku přece najdu“

Sluníčko najde ovečku,“ potichu si šeptá Špulíček a klidně usíná.

„Najde, najde - slunečko všecko najde,“ důvěřivě ubezpečuje matka, líbajíc buclatého hošíka. Na ohništi vzplálo suché klestí.

Za chvíli se vrátil Vlček. A hle: přivádí ovečku šťastně nalezenou!

Už ji vedu!“ volá vítězně.

Nekřič! Špulíček spí!“ napomíná Luba.

Kdes nechal psy?“ ptá se ještě statečného synka.

Zůstali u potoka, chytají si ještě ryby,“ odpověděl Vlček, hrdv na lovecké umění svých psů. Netrvalo dlouho po onom nepřátelském vpádu a přišla zima.

Mrazíky zatvrdily půdu a sněhový poprašek pobílil všechen zemský povrch. V chýši se topí dnem i nocí. Dým se valí střechou bez ustání, jako by chata hořela Luba netrpí zimou, ale dosti často ji trápí hlad. Vlček nestačí na vše sám. Luba mohla teď opět sama obstarávat domácí práce. V okolí jim nikdo pomoci nemůže.

Zima bude krutá. Jak ji přečkají? Ach, u rodu by bylo dobře!

Ale rod odešel za devatery hory, za devatery doly a zůstavil je bědné samotě. Není jim pomoci…

„Co to kutíš, Vlčku?“ zeptala se Luba, když se synek už po několik dní zabýval kožišinami a řemeny.

„Připravuji se na zimu, mamko!“ odpověděl Vlček a pečlivě balil kousky sušeného masa. Nazejtří se vydal na lov a měl šťastný den - zasáhl šípem srnce. Dobře se najedli, a ještě mohli pěknou zásobu schovat.

Jednou za pěkného slunného dne matka si polibovalą:

„To je mi dobře. Od rána chodím a eště mne noh nebolí.

Vlček hned zvolal:

„Mamko, tak zejtra jdeme!“

Luba se na syna udiveně podívala a ptala se:

„Kam že půjdeme?“

„Nu, za rodem!“ řekl vážně synek „Tady bychom umřeli!“

„Co tě napadá! Teď v zimě!“ odporovala matka rozvážně a víc o tom nemluvili. Ráno matka ještě ležela a Vlček stál u lůžka:

„Mamko, jsme připraveni!“

Luba se protrhla z těžkého snu. Právě se jí zdálo, že u ní stojí její nebožtík muž. Pozvedá paži, chce něco povědět - a vtom ji Vlček probudil.

„Co pravíš?“ otázala se Luba svého muže ještě v polosnění.

Vlček myslil, že se m…