Volání rodu

Kapitola osmnáctá
V NOVÉM DOMOVĚ

Slunce září mile a teple, jak jen v máji dovede. Svěží zeleň, tisíci květů zpestřená, ozdobuje skvělým šatem znovuzrozenou zemi. Rozjásané ptačí zpěvy zaznívají po nivách i lesích krásné země. Na hoře Řípu se hemží veliký zástup.

Praslovanské rody zastavují tam své dlouhé putování. Usadí se a tomto žírném kraji. Stařešina Čech, vůdce lidu, dívá se dojatě na širou zem, na nový domov. Nemůže se odloučit od líbezného obrazu. Poděkoval již bohům a předkům, že šťastně dovedli svůj lid do této země, a všecky rody teď obětují děkovné oběti.

I mluví stařešina x,ech k svému lidu:

Oj duchové milí!
Vy jste těžkou cestu zkusili a neschůdnými lesy jste se prodírali!
Hle, vzdejte dědům oběť libou!
Jich pomocí blahodárnou skončila se naše cesta.
Toť jest ona země nová, kterou jsem vám dlouho sliboval!
Země plná zvěře, ptactva, sladkým mlékem a medem oplývající.
Vod hojné tekou, hleďte, a plné jsou ryb!
Již v rukou vašich jest tato krásná země!“

Zahlaholily rohy a slavné troubení se rozléhá do širé země.

„Ještě slovo, bratři milí, nežli se rozejdeme do území vyhlédnutých!“ zvolal Čech. „Oznámíme, jak jsme slíbili, našim příbuzným rodům v staré vlasti, že tato země očekává jejich příchod. Nechť přijdou cestou naší a posílí nás. Zde najdou nový domov. Nuž, kdo půjde s tímto vzkazem na cestu obtížnou a dalekou?“

Statní junáci pohlížejí jeden na druhého a očima se dorozumívají. Konečně vystupuje Bogul a Slavoj. Nelekají se svízelné cesty, oni donesou poselství vzdáleným bratřím. Spokojen pokyvuje stařešina hlavou.

Hle, kdo ještě stojí za těmito junáky? Ten hoch také chce s poselstvím do daleké země? Ano, hlásí se též. Stojí pevně a směle.

Je to Vlček, syn nebožtíka Vlka, slévače.

Stařešina Čech už také spatřil hocha. S úsměvem mu kyne, aby postoupil vpřed. Hoch hledí stařešinovi zmužile do očí. Je velký a silný. Zdravý jako lípa, čerstvý jako ryba a mocný jako buk. Každý by mu hádal čtrnáct nebo patnáct let.

Sotva zástup okolostojícího lidu spatřil Vlčka před stařešinou, volá slávu junáckému hochovi. Mají ho všichni rádi. Matky ho dávají za vzor drobným dětem.

Od šťastně dokonané hrdinské pouti s matkou a s bratříčkem za vzdáleným rodem je chloubou a miláčkem všeho rodu.

Nezapomenutelná je všem členům rodu slavnostní chvíle, když tenkrát v zimě stařešina Čech u planoucí vatry prohlásil tohoto chlapce mužem. Nebylo slýcháno ani v starých zkazkách vypravováno o tak velkém hrdinství mladého hocha, jako byla velká zimní cesta Vlčkova. I Vlčkovi se navždy do paměti vryla slova, jež k němu tehdy stařešina promluvil:

„Mnoho jsi zkusil, nežli jsi dosáhl nového domova. Jsi muž! A muži, kteří tolik podstoupili, váží si nové vlasti - budou ji bránit udatně a nikdy si ji nedají urvat. Nezahyne rod, dokud se budou rodit takoví junáci…!“

Dojatý stařešina pak vytáhl z vlastní čelenky dlouhé orlí pero a podal je Vlčkovi:

„Ať zří každý, že statečný Vlček je muž, chlouba našeho rodu!“

To řekl před celým zástu…