Volání rodu

Eduard Štorch
(Hodnocení: 1)

2,95 

Elektronická kniha: Eduard Štorch – Volání rodu (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: storch06 Kategorie:

Popis

E-kniha Eduard Štorch: Volání rodu

Anotace

O autorovi

Eduard Štorch

[10.4.1878-25.6.1956] Český pedagog, spisovatel a archeolog Eduard Štorch se narodil roku 1878 v Ostroměři u Hořic. V Hradci Králové absolvoval reálné gymnázium a učitelský ústav. Své učitelské povolání vykonával na řadě škol ve východních a severních Čechách a od roku 1903 až do své penze v roce 1938 v Praze. Eduard Štorch byl velice všestranný člověk. K jeho zájmům patřila...

Eduard Štorch: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Formát

ePub, MOBI, PDF

1 recenze Volání rodu

  1. Honza Drábek

    Štorchův román Volání rodu Dojemný příběh o hledání vlastní identity, o lásce, odvaze a naději z doby bronzové. Stařešina Čech a jeho lid putují do země zaslíbené, mléka a strdí plné, a rodina slévače bronzu Vlka se je snaží dostihnout. Hlubokými závějemi, bez jídla, v patách divou zvěř a divé lidi, jen stále vpřed k novému domovu a šťastnému konci. Po Lovcích Mamutů asi nejlepší a nejnapínavější Štorchova kniha.

Přidat recenzi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Kapitola patnáctá
ROD VOLÁ

„Myslila jsem, že ses nám ztratil…, řekla Luba. „Co bychom si bez tebe počali?“

Špulíček se pochlubil bratrovi novinou:

„Vlčku, pejsek Raf je pryč a pejsek Šerý je pryč a sáně, všecko je pryč - -“

Vlček se ulekl.

Psi nám utekli!“ pověděla Luba smutnou zprávu Vlčkovi, když se po nich ptal. I Divoš zmizel.

„Zanesla jsem rance sem do jeskyně. Na další cestu nemůžeme pomyslit,“ dodala tesklivým hlasem. přece musíme za rodem namítl Vlček. „Nemůžeme tu, mamko, zůstat! Hleď, co jsem se u lovců dověděl! Pověděli mi posunky, že tudy na jaře táhl od půlnoci silný zástup. A ten je prý usazen na den cesty odtud k poledni… To jsou přede naši, ne, mamko? Považ, den cesty jen…!“

„Nu, Vlčku, tos přinesl dobrou zprávu! Ale oni jisté myslili den cesty v létě. Teď za sněhu musíš počítat nejméně pateronásobně,“ vážně vykládala matka.

Avšak Vlček byl vesel. Je na svobodě a den cesty od rodu! To je blízko, dojdou jistě. Rozdělil kus masa, který přinesl. Všichni žvýkají a nemluví.

Vlček myslí na psy. Nemusí dlouho hádat. Hlad je vyhnal.

Utíkali za zajícem a už nepřišli. Vrátí se? Bez psů by bylo zlé putování!

Bude nutno poohlédnout se po nějaké potravě,“ řekl si Vlček, když si odpočinul a všecky své příhody matce vypověděl.

Vzal věrný oštěp a tuhý luk a vylezl z jeskyně. Musím si dát pozor, aby mne opět nechytli, pomyslil si a opatrně pátrá po stopách.

Brzo našel zaječí stopy. Zdály se mu staré, nechal je být.

Po chvíli přišel na jiné stopy. Jen na ně pohlédl, viděl, že to byla liška. Žádné jiné zvíře nešlape tak v jedné čáře. Stopy jsou čerstvé. Dal se po nich. Vedou po úpatí vysokých skal. Na copak tu asi číhala? Kéž by měl s sebou psy!

„Hm - a tohle jsou stopy kuní,“ řekl si, když uviděl drobné stopy s vyznačenými drápky. Vždy čtyři a čtyři tlapky jdou vyznačeny ve skupince. Vedou napříč přes liščí stopu. Jsou zřejmě starší, proto se jimi Vlček nezdržuje.

Zato v sedle mezi vrcholky vzbudily jeho pozornost nové zaječí stopy, hluboko vtlačené - vždy dva dolíčky za sebou (přední běhy) a pak dvě dlouhé stopy vedle sebe (zadní běhy).

„Ten ušák byl nějak těžký - je to asi březí samice,“ rozpoznal Vlček, když spatřil, jak se zajíc bořil do sněhu a jak namáhavě vytahoval běhy z dutin pod sněhovou…