Volání rodu

Kapitola šestnáctá
POSLEDNÍ ZÁPAS

Zase přituhlo. Tmavé mraky a nárazový vítr věští nový sníh.

Rance jsou dosti lehké a Luba řekla, že se nepoveze, že může jít. Proto naložili jen Špulíčka a vyrazili.

Po hřebenu vrchu to šlo dosti dobře, ale pak jim skalnaté úbočí ztěžovalo pochod. Viděli, že se tudy kupředu nedostanou.

Vlček vylezl na skálu a rozhlížel se.

Fouká studený vítr. Vrcholy stromů se ohýbají.

Rozhodl se namířit do údolí na polední straně. Po veliké námaze sestoupili. Tu je pozdravila opět Veliká řeka, téměř zamrzlá. Jen prostředkem ještě teče volná voda. Vlček se zaradoval. Při kraji se dá jet dosti dobře. Led drží.

Luba se osmělila a již se řeky nebojí.

Vlček chytil na udici lína a okouna. Jednu rybu našli zamrzlou v kusu ledu. Když chvíli putovali, Luba sklouzla na rozbitém ledu a zle si poranila koleno. Už nemůže jít. Vlček se Šerým musí táhnout smyk.

Raf se opožďoval, ač jindy Špulíčka snadno utáhl. Vlček ho pobízel, ale pak si všiml, že pes špatně našlapuje. A kulhá mnohem více než včera. Prohlédl mu nohy a viděl, že Raf má v tlapkách přimrzlý led. Ostré ledové kousky mezi prsty bolestně psa řežou při každém kroku.

„Namočil sis pracky, viď, Rafe!“ řekl káravě psovi a hned mu pazoury pečlivě vyčistil. Psovi se velmi ulevilo, ale našlapovat přece nemohl. Každý dotyk zle jitřil bolest, jakmile se Raf pokusil vykročit, takže se o ně nemohl opřít.

Vlček okukoval psa ze všech stran, lichotil mu, ale Raf vždy učinil jen několik kroků a zastavil se. Lízal si přední nohy, které ho asi nejvíce pálily.

Vlček zavzdychal.

„Vlčku, dostaneme se dál?“ smutným hlasem se ptala matka.

„Musíme! Rod je už blízko - dojdeme! Uvidíš, jak Rafovi pomohu na nohy!“

Vlček rozbalil ranec s kožišinami a vyndal kožíšek ušitý z veverčích kůžiček. Utrhl kus a ovázal jím přední Rafovu tlapku. přitáhl obvaz řemínkem, aby nespadl.

„Máš dobrý nápad, Vlčku,“ pochválila ho matka a sama přivázala veverčí kožku Rafovi na druhou přední nohu jako bačkoru.

„Raf má boty jako já!“ radoval se Špulíček a hned pobídl psa:

„Vijé, vijé.

A hle! Pes se vzchopil, zabral a smyk se smějícím se hošíčkem se rozjel. Cesta po zamrzlém Labi ubíhá teď dobře. Vlček s mámou se už těší, že by takhle mohli snad za dva dny dojít k rodu. Jen aby byl led pořád sjízdný!

Potravinami se musí velmi šetřit. Psi dostávají málo, jen skrovné odpadky. Z lišky už nezbývá skoro nic. Divoš často odbíhá a Vlček si myslí, že mu asi z hladu uteče zase k vlčí smečce. Nerad by ho ztratil, tuze mu přivykl, ale nasytit ho nemůže.

Divoš je stále hladov a rve se s Rafem i s Šerým o hubené sousto. Zhltal by sám všecko, co ještě zbývá v zásobě. Vlček už ani nedává raneček s jídlem ze zad, aby se na něj hladoví psi nedostali.

K večeru se zastavili.

Vlček byl dosti spokojen, urazili dva zákruty křivolaké řeky.

Když obhlížel další směr cesty, zesmutněl. Spatřil před sebou nezdolnou překážku: řeka je ucpána rozlámaným ledem.

Nemohou dál!

Tisíce ostrohranných ker zatarasuje řečiště. Stojí naku…