Kapitola sedmá
KUPCI
V osadě bylo jen málo chýší, ani ne deset ,Je to asi zbytek nějakého upadajícího rodu, stíhaného nemocemi nebo lupičskými přepady. Všude je vidět zřejmou chudobu. V dobytčí ohradě se krčí několik ovcí. Unavená Luba se těžce potácí za psím smykem. Z chatrčí, dopola zasněžených, vylézají muži, přivolaní strážcem.
Jsou oděni v kožišinách. I na nohou mají ovinuty kůže. Oči ospale přimhuřují, ale zato víc otvírají ústa na nové příchozí.
Za muži vystupují zvědavé žený, málo jen oděné, jak právě vyběhly od ohniště. Zůstávají v pozadí u svých chýší a jen úšklebky a posunky se vzájemně upozorňují na nenadálé hosty.
Několik bosých, skoro nahých dětí přiběhlo až ke smyku a přešlapují ve sněhu. Jsou špinavé a všem visí po nudličce u nosu.
Pokoušejí se pohladit unavené psy.
Vlček se ohlédl po mámě. Luba přistoupila až k starému dubu, jenž stojí uprostřed malé návsi, a rukou se chopila jeho dlouhé větve.
Rozumí tomu. Matka se drží zdejšího rodového stromu - tím naznačuje, že se dává do ochrany této osady.
Budou přijati?
Luba kývla na Vlčka a on hned uhodl, co chce. Rozvázal ranec.
Luba vyjímá dvě nejkrásnější kožišiny a podává je okolo stojícím mužům. Neví, kdo z nich je náčelníkem, aby svůj dar nabídla jemu.
Muži stojí bez pohnutí. Teprve když přišla k velkému chlapovi s nezahojenou ranou na tváři a na krku a ten jí posunkem naznačil, aby kožišiny rozestřela na sníh, poznává, že je to náčelník. Vlček v duchu přemítá, zdali to byl medvěd, kdo způsobil náčelníkovi hroznou ránu, nebo zdali snad náčelník nepadl na hořící poleno. Luba vidí na všech přítomných, že jim i nenadálí hosté nejsou příliš vítáni, a chápe to. Je zima, doba nouze, a rod je malý a chudý. Proto žádá pro sebe jen o přístřeší na krátkou dobu, co by si odpočinuli. Za trochu potravin ráda vymění cenné kožišiny nebo skvosty bronzové a jantarové.
Stěží domluvila svou krátkou prosbu.
Sklesla do sněhu.
Náčelník pokynul a muži odnesli Lubu do prázdné chýše.
Byli přijati!
Vlček chutě roznítil oheň ve vykázané chýši a složil v ní všechny jejich věci. I psy vzal dovnitř, aby se venku neporvali.
Přišly ženy a přinesly trochu mouky, křížal a nevelkého zajíčků. Špulíxek dostal kousek tuku na kůži. Hned jej okusoval jako lahůdku.
Zas jednou budou spát pod střechou! Nevadí, že je nuzná.
Sníh přikryl chatrnou střechu a největší díry ucpe Vlček snadno chvojím. Ostatními otvory bude aspoň odcházet dým z ohniště.
Jaká to slast, sedět zase v teplé chatě, v tichu, klidu, bez obavy před dravou zvěří! Vlček všecek ožil a radostně matce posluhuje.
Luba se rychle zotavila. Pocit bezpečnosti a pohodlí v zemní chýši dal jí novou sílu. Už i vesele hovoří s dětmi. Řekla, že je tuze ráda a že by tu chtěla zůstat po dobu největší nepohoda třeba až do jara. Má přece dvě krásné medvědí kožišiny a na „obě bronzové náramky - a co nadevše: jantarový náhrdelník!
Má se tedy čím odměnit za prokázané přístřeší.
Vlček také uznává, že nemohou teď na další cestu ani pomyslit. Vysílená…
Honza Drábek –
Štorchův román Volání rodu Dojemný příběh o hledání vlastní identity, o lásce, odvaze a naději z doby bronzové. Stařešina Čech a jeho lid putují do země zaslíbené, mléka a strdí plné, a rodina slévače bronzu Vlka se je snaží dostihnout. Hlubokými závějemi, bez jídla, v patách divou zvěř a divé lidi, jen stále vpřed k novému domovu a šťastnému konci. Po Lovcích Mamutů asi nejlepší a nejnapínavější Štorchova kniha.