V šeru dávných věků

Eduard Štorch

2,60 

Elektronická kniha: Eduard Štorch – V šeru dávných věků (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: storch09 Kategorie:

Popis

E-kniha Eduard Štorch: V šeru dávných věků

Anotace

O autorovi

Eduard Štorch

[10.4.1878-25.6.1956] Český pedagog, spisovatel a archeolog Eduard Štorch se narodil roku 1878 v Ostroměři u Hořic. V Hradci Králové absolvoval reálné gymnázium a učitelský ústav. Své učitelské povolání vykonával na řadě škol ve východních a severních Čechách a od roku 1903 až do své penze v roce 1938 v Praze. Eduard Štorch byl velice všestranný člověk. K jeho zájmům patřila...

Eduard Štorch: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „V šeru dávných věků“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Praotec Čech

Kupci oplatili Slovanům čestné dary a přišli na přátelské slavnosti do zpívajícího a tančícího slovanského ležení.

Sami nyní pobízejí slovanské rody, aby obsadily rovinaté kraje výše po řece a odrazily útoky jižního lidu. Ale mezi Slovany si nyní, po uzavření pevného přátelství s domácími kupci, někteří přejí nadobro již zůstat v krásné útulné kotlině libochovanské.

Vůdce Čech přistoupil k poradnímu stromu na tábořišti, vyňal z jeho dutiny dřevěnou palici a mocně zabušil do silného kmene, až se rány daleko rozléhají.

Na to znamení se ve chvilce seběhl všechen rod.

„Bratři moji, děti moje!“ promluvil starý vůdce. „Zdali tři datlové jeden strom oklepávají? Dosti najdou stromů jeden každý v lese pro sebe. Proč bychom se zde tísnili, když širá země nás čeká, lesy a řeky nás volají, rozsáhlé pastviny nás vítají. Bratři moji! Není ještě skončena cesta naše. U vrat sedíme – vstoupit neváhejme! Nebudeme se tlačit v této kotlině, třebas krásné a úrodné, nová rozlehlá sídla si najdeme v širé zemi, jakož jsem vám sliboval. Opásejte svá bedra, připravte nohy i paže na cestu konečnou. Půjdeme vstříc jižnímu národu, ukrytému v dalekých lesích. Však uhájíme svá pastviště.“

„Jsme dosti silní!“ volali posluchači. „Nebojíme se! Veď nás, otče! I nyní chceme za tebou jít, kudy nám ukážeš!“

Touha po nové zemi, po domově krásném a navěky trvalém naplnila všechna srdce. Oheň se rozhořel vysokým plamenem a vůdce Čech obětoval dědům jehňátko s vroucí modlitbou za zdar výpravy.

Rod Čechův postupuje vpřed nejprve po Labi a pak na levém břehu a proráží si cestu velikými pralesy. Dva příbuzné rody se valí za ním zástupem velikým. Krajina je široce rozlehlá a rovina mírně zvlněná. Slované se nesetkali s domácím lidem od té doby, co opustili labské pobřeží. Zde pak, v krajině hojně lesnaté, na osadu nepřišli. Směřují k jihu, vstříc mohylovému národu.

Přiblížili se k osamělé hoře Řípu.

Čech by byl rád již vyhlédl bydliště znavenému lidu. I vystoupil s předními muži na horu Říp, aby viděl, jak četné jsou tu kolem osady lidu domácího. Na severní straně spatřil vystupovat z lesů jen několik málo osad. Nebude tu tedy velkých bojů o pastviny. Zato když obrátil zraky své k jihu, vidí zemi obydlenou a v dálce mnoho dýmů stoupá k obloze z táborových ohnišť. Rozhodl se zvolit okolní krajinu podřipskou. Nebude již postupovat dále k poledni.

Stařešina Čech složil řezby předků na zem, poklonil se jim a pravil k lidu svému:

„Oj druhové milí!
Vy jste těžkou cestu zkusili
a neschůdnými lesy se prodírali!