V šeru dávných věků

Vstup do Čech

Na hranicích nynější země České je Labe sevřeno z obou stran skálami, že se jimi jen stěží prodírá.

Hledači cesty se zastavili. Viděli, že nebude možno převést dobytek přehustým lesem přes skalnaté kopce. Od rána dnes prosekávali cestu houštinami a všichni již jsou unaveni. Akamír vylezl na skalisko a dívá se na řeku a napjatě pozoruje, brzo-li k nim dojede loďstvo. Milidrag otřel o kožešinu svůj krásný bronzový meč, jímž usekával z cesty větve, a pravil:

„Půjdu našim naproti a řeknu jim, že dále tudy nemůžeme.“

A šel. Jeho soudruzi padli jako zabití do mechu, zkrváceni od trnoví a odřeni smýkáním balvanů z cesty.

Lodice i vory připluly k břehu. Muži ženoucí dobytek po břehu se zastavili. Všichni obstoupili Milidraga, věsíce hlavy.

Stařešina nepozbyl mysli:

„Slunce je ještě vysoko. Nasedejte do lodic! Jeďte tudy podél břehu, až najdete příhodné místo, kde budete moci pokračovat v chůzi. Tam složíte náklad na břeh. S lehkými lodicemi se vrátíte k nám a převezete nový náklad. A tak se bude činit, až se všecko živé i neživé přeplaví na ono místo. Vím, že podobně na cestách činí i kupci. Vzhůru!“

Hlavy se vztyčily, do zemdlených paží vstoupila nová síla a lodice postupovaly proti silnému proudu.

Nepřetržitá skalní stěna se najednou rozevřela. Plavci spatřili na pravém břehu hlubokou rokli, v níž dole poskakuje šumivá říčka. U jejího vtoku do Labe se zelená mezi skálami skrovné prostranství. Je to nynější Hřensko, první osada na české půdě.

„Hola! Zde zastavíme, tu místo pro tábor náš!“

Plavci složili náklady z lodic na břeh a jen po dvou na každé lodici se vracejí nazpět k výpravě. Po proudu jede se teď velmi snadno a rychle.

Nastoupila další část výpr…