V šeru dávných věků

Příchod Slovanů

Pravlastí slovanských kmenů bylo území od Moskvy až po Labe v Německu. Okolo roku 1200 před naším letopočtem počali Slované postupovat dvěma hlavními proudy do Čech. Kladskem z jedné strany a proti toku Labe ze strany druhé.

Tak se dostali v květu doby bronzové do severních Čech.

Na cestu do nové vlasti

„Zlo jsem spáchal, bratři moji, vinen jsem vinou velikou. Nemohu být vaším stařešinou, nemohu spravovat společný statek. Pro mou vinu trpěli byste všichni, vy muži pastýři, vy ženy hospodyně, vy děti robátka. Vím, co udělám; odejdu sám za hory lesnaté a vinu skryji v srdci svém. Vy v pokoji zůstaňte!“

„Ne tak, otče náš! Vinou ses provinil, muže jsi zabil z rodu sousedského. Avšak pohaněl tě prve a tys mu splatil hroznou ranou. Opustíš-li nás, krutě bude se mstít všechen jeho rod na nás. I bíti budou muže pastýře, zajímati ženy hospodyně a do otroctví odvlékati naše děti robátka. Půjdeš-li ty do nové země za hory lesnaté, i my půjdeme s tebou, stařešino náš! Veď nás!“

„Mužobojstvo jsem učinil, celý rod jsem provinil. Odejdu a vinu od vás odejmu!“

„Nechceme tu sami žít. Ty jsi silný a chránil jsi nás dlouhá léta. Bez tebe, Čechu, budeme slabí. Naše ženy nebudou chodit do lesa, neboť nepřátelé budou číhat, aby je uloupili. Náš dobytek padne do jejich rukou. Smutná budou naše pastviska a písně umlknou na rtech našich dívek. Častokrát už jsi nám sliboval, že víš o zemi rozlehlé a že nás do ní zavedeš, až pokynou duchové předků. Málo již pastvin v této zemi, rod s rodem o ně bojuje. Což máme žít zde v strastech? S tebou půjdeme, hospodáři!“

„Nuž, slyšte mne, bratři moji, muži stateční, i ženy, které na rukou děti nosíte! Vezměte z dobytka svého nejlepší kusy, vyhledejte kožešiny medvědí i vlčí, kuní i veverč…