V šeru dávných věků

Láska vítězí

„Kam hledíš, Jahodo milá?“

„Ach za těmi mráčky se točí moje oči! Přicházejí, nevím odkud, rozběhnou se po obloze a hleď! – zas do dálky se ztrácejí – do veliké, šedé dálky…“

„Již opět zesmutněl tvůj hlas, Jahodičko, i tvoje ňadra steskem se úží a tvoje rty svírá bolest…“

„Nediv se, Vojane! – Raději bílým obláčkem kdybych byla nežli dcerou tvrdého Zlomiduba. Tak volně bych plula ve výši – v bělostném jasu – až bych se rozplynula v slunci… Raději nežít, věř mi, nežli se takto s láskou skrývat! Co my za to, že mezi rodem tvým a mým je vyhlášena krevní msta? Mé srdce nezná krevní msty, ale je plné milosti, až ve mně bouří a puká… Tys můj, Vojane, ať si třeba padne všechen rod…“

„V tvých očích blesky se křižují, děvice prudká. Pomni jen, že krevní msta jest posvátná a nižádný člověk nemůže se vzpírat odvěkému příkazu bohů…“

„Tak co tedy se mnou mluvíš? – Proklatý jest, kdo nedbá krevní msty a s nepřátelským rodem hledá mírné styky – nu? Proklati jsme oba, že se milujeme – a víš, že zle by bylo s námi, kdyby nás spolu někdo zastihl…“

„Vím to, Jahůdečko ruměná. I mne tíží, že se můžeme jen tajně vídati; však věčné bohy prosím, aby nepřátelství našich rodů bylo vykoupeno a smír spojil zase rozvaděné…“

„Ach Vojane, toho se nedočkáš, nech pošetilých myšlenek! Nebudu ti nikdy vařit medovinu, nebudu ti přikládat na ohniště ani spát v tvém stanu… I kdybys mě tajně uloupil a přivedl do svého rodu na Maninách, hned by náš rod tu v blízkém sousedství věděl, kde stíhat mou stopu, a našel by mě brzy. Běda pak vám všem! Náš rod je tak silný!“

„I my jsme stateční, Jahodo! U nás jsou junáci jak medvědi a duby!“

„Však málo vás a rod váš je chudý…“

„Jahodo, přestaň, máš-li mě ráda!“

„Ty mě nemáš rád!“

„Ty, nebo bys tak nemluvila!“

„Ty, nebo bys nečekal, že někdy vyhasne krevní msta…“

„Jahůdko, co mám tedy dělat?“

„Vytrvej! – Slyš, datel klepá do stromu…“

„Jahůdko! Něco jsem ti přinesl.“

„Ach hochu můj! Ukaž!“

„Nastav ruku a zavři oči!“

„Nu tak! tu máš ruku… Něco mi nastrkuješ na ruku – už se smím dívat? – Oj, to krásnou obruč navlekls mi – tak hezký náramek nemá žádná z mých družek! Dávno jsem si přála takový šperk…“

„Máš radost, děvuško?“

„Oj – oj – oj – ao – lialá!“

„Jahůdko, tys tolik vykřikla – – hned musíme pryč!“

„Svantovít s tebou!“

„I s kroky tvými!“

V osadě na Maninách jsou dneska psi nepokojní…

Jako by větřili medvěda.

Stráž obchází ohradu a nahlíží do okolních houštin. Táborový oheň na prostranství mezi chatrčemi osvětluje osadu. Kolem ohně leží nebo na otepích chrastí sedí několik mužů.

Je teplý večer. Hvězdy matně svítí na zamlžené obloze.

Muži si vypravují dnešní lovecké příhody.

Teď se hlasitě rozesmáli, až se okolní olše a topoly rozšelestily.

„Jakže to bylo? Náš Čmuk že nepoznal jezevce?“

„Tak! Říkal, že nás povede po stopě mladého prasete, ukazoval jehličí a olámané větvičky… hahaha!“

„A když jsme už byli blízko, slyšel chrochtání! Šeptal nám: ‚Vidíte ho, vidíte?‘“

„A když jsme zvěři nadběhli a&n…