Zastavený příval

MEČE SE KŘÍŽÍ

Císařův syn je ve špatné náladě. Bude tomu již měsíc, co se marně pokouší zdolat Kanburg, orlí hnízdo u Kaniny.

Nadarmo se mu statečný Audulf zapřísahal, že bude do týdne pánem hradiště, naprázdno sliboval mužný hrabě Werimar, že za tři dny vztyčí svůj praporec na nejvyšším valu Kanburgu. Nestalo se tomu ani za tři neděle. A to jsou Bavoři, kteří se vychloubali, že budou honit Slovany jako zajíce! Ani Sasové zde nemají úspěch – a jeho Frankové? Ti už nejsou téměř schopni útočit, hladově, se potácejí a jen slídí po dědinách, kde snad ještě ve spáleništi hrabe nějaká slepice, aby ji snědli.

Králevic Karel má hlavu plnou těžkých starostí. Je velitelem veliké armády, a to je nemalá odpovědnost.

Především si poslal Audulf pro třicet kusů hovězího dobytka na výpomoc pro zásobování vojska, a dostal jen deset vyhublých krav. Dnes vzkázal hrabě Werimar, že jeho vojsko nemá co jíst, a žádal alespoň deset volů – a Karel mu mohl poslat jen čtyři a k tomu deset ovcí. Sasové už snědli všechny své koně; v jejich táboře propukla nekázeň z hladu.

Zbytečně rozesílá na všechny strany zásobovací čety – nepopadnou už nikde nic. Celý kraj je široko daleko vypleněn, zpustošen, dědiny jsou vypáleny. Mrtvá, bez života leží tato země jako bezlidná poušť. Veliké franské vojsko nemá, čím by se obživilo. Zbývají už jen, nejnutnější koně – není pro ně obroku ani píce. Hladoví vojáci koně zabíjejí. Tvrdí pak, že vysílením padli, a snědí je, nic se neohlížejíce na to, že svatá církev zakazuje jíst koňské maso a že císař za porušení postu vyhlásil trest smrti.

Porážka u Wogastisburgu zůstala doposud nepomstěna. Marně čeká jeho císařský otec ve svém nádherném Ingelheimu na vítěznou zprávu – hrdé franské vojsko přemáhá hlad.

Nespokojený králevic si nervózně prohrábl rukama plavé vlasy, vyskočil z křesla a dlouhými kroky přechází v nádherném stanu.

Před klekátkem s velkým křížem se zastavil, pozvedl ruku a zvolal:

„A přece Wogastisburg pomstím!“

Zaklepal mečem do pancíře pověšeného na háku v sloupku.

Vstoupil velitel stráže a uklonil se.

„Dej vytroubit poplach,“ poručil králevic hlasitě. „Vše ať se připraví k pochodu!“

Důstojník se opět uklonil a odešel.

Vzápětí se celým táborem rozléhalo zvučné troubení rohů a rachot bubnů.

Velitelé vojenských oddílů se sjížděli před Karlův stan. Seskákali s koní a dali je podržet strážím.

Karel vyšel ze stanu v přílbě, v pancíři a s připjatým mečem.

Pln sebedůvěry teď stál před svými důstojníky.

„Saská armáda a bavorská zůstanou u Kanburgu,“ prohlásil vyčkávajícímu shromáždění. „My, Frankové, se však hneme k východu k řece Jizeře. Vpadneme do země Charvátů a postaráme se, abychom v nejkratším čase nabrali zásoby dobytka a všeho druhu potravin. S kořistí se vrátíme ke Kanburgu a posílíme naše Sasy i Bavory. Vítězství bude naše!“

„Vítězství bude naše!“ opakovali několikrát důstojnici hlasem nepříliš nadšeným. Nejspíš už ve vítězství mnoho nevěřili.

„Po poledni vyrazíme!“ dodal ještě králevic a propustil své…