Zločin a trest

8

Do Sonina bytu vcházel už za soumraku. Soňa ho celý den očekávala nesmírně rozrušená. Čekala s Duňou, která k ní přišla hned poránu, pamětliva včerejších Svidrigajlovových slov, že Soňa „o tom ví“. Nebudeme podrobně líčit rozmluvu a pláč obou žen, ani na čem se spolu shodly. Buď jak buď, Duně přineslo toto setkání aspoň tu útěchu, že bratr nebude sám: k ní, k Soně, se přišel nejdříve vyzpovídat, k ní se obrátil, když měl zapotřebí lidského slova, ona s ním tedy půjde, kam mu osud určí. Nevyptávala se jí na to, ale byla o tom přesvědčena. Dívala se na Soňu skoro s nábožnou úctou a zprvu ji svým úctyplným chováním uváděla do svrchovaného zmatku. Soně z toho bylo do pláče, protože se naopak nepokládala za hodnu ani se na Duňu podívat. Krásný obraz Duni z jejich prvního setkání u Raskolnikova, kde se s ní Duňa tak účastně a uctivě rozloučila, jí pevně utkvěl v duši jako jeden z nedostižných životních snů.

Duněčku nakonec přešla trpělivost a odešla od Soni do bratrova bytu; pořád si myslela, že tam přijde dříve. Sotva Soňa osaměla, hned propadla strachu, aby si opravdu nesáhl na život. Toho se obávala i Duňa. Obě se však po celý den navzájem horlivě ujišťovaly, že to není možné, a proto spolu byly klidnější. Ale sotva se rozešly, přemýšlela každá jen o tom. Soňa si vzpomínala, jak jí včera Svidrigajlov řekl, že Raskolnikov má na vybranou buď Vladimírku, nebo… Mimoto věděla, jak je samolibý, povýšený, sebevědomý i nevěřící… Copak jen zbabělost, copak jen strach ze smrti ho udrží při životě? řekla si nakonec plna zoufalství. Slunce se zatím chýlilo k západu. Smutně stála u okna a strnule jím vyhlížela – ale z okna byl výhled jen na ohromnou holou neomítnutou zeď sousedního domu. A když posléze došla k nezvratnému přesvědčení, že nešťastník už nežije – vešel do jejího pokoje.

Neovládla se a radostně vykřikla. Ale když se na něho lépe podívala, zbledla.

„Ale ovšem!“ řekl s úsměvem Raskolnikov. „Jdu si pro tvé křížky, Soňo. Sama jsi mě přece posílala na nároží! Snad bys teď, když došlo k činu, nedostala strach?“

Soňa nevěřila svým očím. Z jeho podivného tónu ji nejdříve zamrazilo, ale hned se domyslela, že jak ten tón, tak ta slova jsou jen přetvářka. A vůbec, když s ní mluvil, díval se někam stranou, jako by se neodvažoval pohlédnout jí přímo do tváře.

„Víš, Soňo, nakonec jsem došel k tomu, že tak to možná bude přece jen lepší. Jsou okolnosti, které… Ale to bych musel dlouho vykládat a celkem na tom nezáleží. Víš, co mě jen vzteká? Příčí se mi, že mě teď obstoupí ty idiotsky rozšklebené obličeje, že na mne budou vyvalovat bulvy a zasypávat mě svými pitomými otázkami, na které budu muset odpovídat, že si na mě budou ukazovat prstem… Brr! Nepůjdu k Porfirijovi, víš, nesnáším ho. Půjdu raději k starému příteli Petardovi, pane, to bude překvapení, to bude efekt! Ale měl bych se lépe ovládat, v poslední době jsem přespříliš popudlivý. Věřila bys, že jsem zrovna div nepohrozil sestře pěstí jen proto, že se za mnou naposled otočila? Hanebný stav! Kam až jsem to dospěl! Tak kde máš ty křížky?“

Byl celý nesvůj. Ani na okamžik nevydržel na místě, ani na jedinou věc nemohl soustředit pozornost, myšlenky se mu pletly jedna přes druhou, mluvil zmateně.

Soňa mlčky vytáhla ze zásuvky dva křížky, cypřišový a měděný, pokřižovala se, pak pokřižovala jeho a navlékla mu na krk cypřišový křížek.

„Tak to má být symbol toho, že na sebe beru kříž? Hehe! Jako bych byl doposud málo trpěl! Cypřišový je prostonárodní, a měděný, Lizavetin, si bereš ty. Ukaž! Tak ten měla na sobě… v té chvíli? Znám ještě dva jiné křížky, stříbrný a ikonku. Tenkrát jsem je odhodil té stařeně na prsa. Ty by se teď hodily, ano, ty bych si měl navléknout… Ale co to pořád povídám, ještě zapomenu, proč jsem přišel, nějak se nemohu soustředit…! Abys věděla, Soňo, přišel jsem vlastně proto, abych ti to řekl, abys o tom věděla… To je tak všecko… Ano, jen proto jsem přišel. (Hm, myslel jsem, že jí toho povím víc.) Tys přece sama chtěla, abych šel, tak tedy budu sedět za mřížemi, tvé přání se splní. Pročpak pláčeš? Ty také? Přestaň, už je toho dost! Ach jak je to všecko nesnesitelné!“

Ale přesto ho to dojímalo; jak ji tak viděl, svíralo se mu srdce: A proč ona, proč vlastně ona? ptal se sám sebe. Co pro ni znamenám? Proč pláče, proč mě vypravuje na cestu jako matka nebo sestra? Jako chůva!

„Pokřižuj se, pomodli se aspoň jednou!“ poprosila ho rozechvělým, nesmělým hlasem Soňa.

„Ale prosím, kolikrát si budeš přát! A upřímně, docela upřímně…“

Ale měl chuť říct něco jiného.

Pokřižoval se několikrát. Soňa vzala šátek a chvatně si ho přehodila přes hlavu. Byl to jemný zelený šátek, nejspíš týž, o němž se kdysi zmínil Marmeladov, „rodinný“. Raskolnikovovi to blesklo hlavou, ale nezeptal se. Skutečně už sám začínal cítit, že je strašlivě rozháraný a skoro nevkusně rozčilený. Polekalo ho to. A náhle jej ohromilo i to, že Soňa chce jít s ním.

„Co to děláš? Kam se chystáš? Zůstaň tady, zůstaň tady! Půjdu sám,“ vybuchl v nemohoucí zlobě a skoro rozlícený zamířil ke dveřím. „Načpak celý průvod?“ huhlal vycházeje.

Soňa zůstala stát uprostřed světnice. Ani se s ní nerozloučil, už na ni zapomněl, jak mu náhle rozbouřila nitro drásavá a odbojná pochybnost.

Není to chyba, není to opravdu chyba? přemítal znova, když sestupoval ze schodů. Copak se už nemohu zastavit, copak to ještě nemohu změnit… a nikam nejít?

Ale přesto šel. Náhle si jasně uvědomil, že všechny další otázky jsou zbytečné. Na ulici si vzpomněl, že se se Soňou vůbec nerozloučil, že když se na ni osopil, zůstala zkroušeně stát ve svém zeleném šátku uprostřed světnice. Na okamžik se zarazil. V té chvíli mu jasně vyvstala před očima jedna věc, jako by byla čekala na chvíli, kdy ho bude moci zdrtit úplně:

Proč, proč vlastně jsem k ní teď chodil? Řekl jsem jí, že jsem jí něco chtěl, ale co jsem jí chtěl? Vůbec nic jsem jí nechtěl! Říct jí, že jdu, co z toho? Nač to bylo třeba? Nebo ji snad mám rád? Ale ne, to snad ne? Zrovna jsem ji přece od sebe odehnal jako psa. Nebo jsem si k …