Nadějné vyhlídky

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

Dopadlo to tak, jak mi Wemmick předpověděl, že to dopadne, a tak jsem záhy měl příležitost porovnat domácnost svého poručníka s domácností jeho pokladníka a písaře. Můj poručník byl ve své pracovně a myl si ruce svým příznačným voňavým mýdlem, když jsem po návratu z Waltworthu vkročil do pisárny; zavolal si mě k sobě a vyslovil pozvání pro mne i pro mé přátele, na které mě už Wemmick připravil. "žádná obřadnost," vymiňoval si, "žádný salonní úbor a řekněme zítra." Zeptal jsem se ho, kam máme přijít (neboť jsem neměl ani ponětí, kde bydlí), a mám dojem, že pouze ze všeobecného odporu říci cokoli, co by se podobalo přiznání, mi odpověděl: "Přijďte sem a já vás vezmu domů s sebou." Využívám této příležitosti k poznámce, že si své klienty smýval z rukou, jako kdyby byl nějaký chirurg nebo zubní lékař. Měl u sebe v pokoji komůrku, zvlášť k tomu účelu vybavenou, která byla cítit voňavým mýdlem jako voňavkářský krám. Na válečku na vnitřní straně jejích dveří visel neobyčejně dlouhý do kruhu sešitý ručník, a kdykoli pan Jaggers přišel od policejního soudu nebo propustil klienta ze svého pokoje, vždycky si myl ruce a utíral si je a osušoval po celé délce toho ručníku. Když jsem nazítří v šest hodin s přáteli k němu přišel, zdálo se, že se právě obíral nějakým případem povahy temnější než obvykle, poněvadž jsme ho zastihli, jak má hlavu vraženu do komůrky a umývá si nejen ruce, ale oplachuje si i obličej a kloktá. A i když už s tím vším skončil a sjel kolem dokola celý ručník, ještě vytáhl perořízek a vyškrábal si případ zpod nehtů, dřív než si oblékl kabát.

Když jsme vyšli ven na ulici, ploužilo se kolem domu jako obyčejně několik lidí, kteří očividně toužili s ním mluvit; avšak v oparu voňavého mýdla, jenž obestíral jeho osobnost, bylo něco tak nezvratného, že se pro ten den svého úmyslu vzdali. Jak jsme se tak ubírali západním směrem, co chvíli se v davu na ulici vyskytla nějaká tvář, která ho poznala, a kdykoli se tak stalo, vždycky na mne zahovořil hlasitěji; ale jinak vůbec nikoho nezdravil, ani nevěnoval pozornost tomu, když někdo pozdravil jeho.

Dovedl nás do Gerrard Street v Soho k domu na jižní straně oné ulice, k domu svým způsobem celkem výstavnému, který však žalostně potřeboval natřít a měl špinavá okna. Vytáhl klíč, otevřel dveře a všichni jsme vešli do kamenné síně, holé, šeré a málo používané. A dál nahoru po tmavém hnědém schodišti do prvního patra a do tří tmavých hnědých pokojů v řadě vedle sebe. Na dřevem obložených stěnách byly vyřezávané girlandy, a jak tak mezi nimi stál a vítal nás, vím, jaké smyčky mi v duchu připomínaly.

K obědu bylo prostřeno v nejhezčím z těchto pokojů; druhý byl jeho oblékárna, třetí ložnice. Pověděl nám, že obývá celý dům, ale zřídka z něho používá víc, než co vidíme. Tabule byla prostřena blahobytně - ovšem žádné stříbro mezi stolním náčiním - a po straně jeho židle stál prostorný pomocný stolek s rozličnými lahvemi a karafami a se čtyřmi mísami ovoce a dezertu. Pozoroval jsem, že si všechno nechává sám u ruky a všechno sám rozděluje.

V pokoji stála také knihovna; podle hřbetů knih jsem viděl, že všechny pojednávají o svědeckých důkazech, trestním právu, zločineckých životopisech, procesním řízení, sněmovních usneseních a podobných věcech. Nábytek byl vesměs velmi bytelný a cenný, stejně jako jeho řetízek od hodinek. Měl však pisárenský vzhled a nikde nebylo vidět nic čistě pro ozdobu. V rohu stál stolek s papíry a na něm lampa se stínítkem, takže se zdálo, že i po té stránce si s sebou přináší domů pisárnu a že ji za večerů vyváží z kouta dává se do práce.

Až doposud mé tři společníky sotva spatřil - neboť po ulici šel se mnou - a proto když zazvonil, zastavil se na krbové předložce a pátravě se na ně zadíval. K mému překvapení se zdálo, že ho rázem zaujal hlavně, ne-li jedině, Bentley Drummle.

"Pipe," řekl, položil mi svou velkou ruku na rameno a vedl mě k oknu, "já žádného z těch dvou neznám. Kdo je ten Pavouk?"

"Pavouk?" podivil jsem se.

"Ten trudovitý, loudavý, mrzutý mládenec."

"To je Bentley Drummle," odpověděl jsem, "ten s jemným obličejem je Startop."

Aniž "tomu s tím jemným obličejem" věnoval sebemenší pozornost, opáčil: "Tak Bentley Drummle se jmenuje, ano? Vzhled toho mladíka se mi líbí."

Ihned se pustil do řeči s Drummlem; nijak se nenechal zastrašit tím, že mu Drummle odpovídal svým těžkopádným zdrženlivým způsobem, nýbrž naopak ho to zřejmě spíš ještě podněcovalo, aby z něho hovor vynutil. Díval jsem se na ty dva, když tu mezi ně a mne vkročila hospodyně s prvním chodem večeře.

Soudil jsem, že je to žena kolem čtyřiceti - ale pokládal jsem ji možná za mladší, než skutečně byla. Dost velká, pružné hbité postavy, nesmírně bledá, s velkýma vybledlýma očima a množstvím splývavých vlasů. Nemohu říci, nebyl-li nějaký vážný srdeční neduh příčinou, že měla rty pootevřené, jako by ztěžka dýchala, a že na její tváři skvěl podivný výraz překvapení a znepokojení; vím však, že jsem se několik dní předtím byl v divadle podívat na Macbetha a že mi její tvář připadala, jako by byla celá zrůzněná žhavým vzduchem jako tváře, které jsem viděl vystupovat z kotle čarodějnic.

Postavila mísu, dotkla se mého poručníka mlčky prstem na rameni, aby ho upozornila, že večeře čeká, a zmizela. Zaujali jsme místa kolem kulatého stolu a můj poručník si z jedné strany vedle sebe nechal Drummlea, kdežto Startop seděl z druhé. Byla to skvěle upravená ryba, co hospodyně předložila, a potom jsme měli stejně znamenitou skopovou kýtu a pak stejně znamenitou drůbež. Omáčky, vína, všechny přílohy a příchoutky, a to všechno nejlepší jakosti, nám ze svého pomocného stolku vydával sám hostitel; a když oběhly kolem stolu, vždycky je postavil zase zpátky na místo. Podobně nám s každým novým chodem rozdával čisté talíře a příbory, a nádobí právě použité odkládal do dvou košíků na podlaze vedle svého křesla. Kromě hospodyně se žádná jiná obsluha neukázala. Ona stavěla každé jídlo na stůl a já v její tváři vždycky viděl tvář vystupující z …