Rozum a cit

19. kapitola

Edward se zdržel v domku týden. Paní Dashwoodová ho výmluvně zvala, aby u nich ještě pobyl, on ale jako by se z holého sebemrskačství rozhodl odjet ve chvíli, kdy se v přátelském prostředí cítí nejlépe. Poslední dva tři dny byl v mnohem lepší náladě, i když to stále ještě nebyl ten starý Edward – sžil se s domem i okolím – pokaždé si hluboce povzdechl, když přišla řeč na jeho odjezd – doznával, že nemá nic naléhavého na práci – dokonce váhal, kam od nich vlastně zamíří – přesto ale prý odjet musí. Ten týden uběhl jako voda, ani se tomu věřit nechce. Tohle opakoval několikrát a říkal i jiné věci, které nasvědčovaly, že prožil duševní proměnu, a protiřečily jeho konání. Nic ho na Norland netáhne; Londýn je mu odporný; přesto ale se do Londýna nebo na Norland vydat musí. Cení si jejich laskavosti víc, než umí vyjádřit, nikde mu není tak dobře jako u nich. Musí je však koncem týdne opustit, ačkoli ho tak vlídně zvou a on by nejraději zůstal a času má na to dost.

Elinor připisovala všechno jeho udivující počínání na vrub jeho matky; měla tu velkou výhodu, že povahu jeho matky znala jen nedokonale, a proto jí mohla omlouvat všechny nelogické zvláštnosti synovy. Rozčarovaná a smutná z toho sice byla, někdy se na něho i hněvala za to neurčité chování vůči sobě, přesto však byla celkem až příliš ochotná posuzovat jeho počínání se všemožnými nepředpojatými ohledy a obdivuhodnou velkomyslností, k níž ji matka tak těžce dotlačila v případě pana Willoughbyho. Jeho skleslost, zdrženlivost a kolísavé nálady přičetla obvykle na vrub jeho závislosti na paní Ferrarsové, jejíž povahu a záměry nezná nikdo tak jako on. Že k nim přijel jen nakrátko a tak nesmlouvavě trvá na odjezdu, to má jistě na svědomí matka: ta přistřihává jeho touze křidélka a jemu nezbývá než vyhovět. Známý odvěký bolestný konflikt povinnosti a přání, rodičů a dětí, tak je to! Byla by jen ráda věděla, kdy už tyhle nesnáze pominou – kdy se paní Ferrarsová umoudří a dá synovi volnost, aby došel štěstí. Namísto marných přání jí prozatím muselo pro útěchu stačit, že znovu začínala věřit v Edwardovu lásku, když v duchu opakovaně probírala každý náznak náklonnosti v pohledu či slůvku, které mu za pobytu v bartonském domku uklouzlo, a především v tom lichotivém důkazu, který se mu trvale vinul kolem prstu.

„Podle mého byste byl spokojenější, kdybyste měl nějaké povolání, Edwarde – vyplnilo by vám to čas a vaše záměry a všechna činnost by byly tím zajímavější,“ řekla mu paní Dashwoodová, když seděli poslední den u snídaně. „Vašim přátelům by to sice nemuselo být příliš vhod – nemohl byste jim pak věnovat tolik času. Zato ale –“ usmála se – „by vám to zaručilo jednu podstatnou výhodu – věděl byste, kam se vrtnout, když od nich odjíždíte.“

„Ubezpečuji vás,“ odpověděl, „že o tom už delší dobu uvažuji z podobných důvodů, jaké uvádíte. Odjakživa mne trápilo a trápí a nejspíš to na mne bude těžce doléhat i v budoucnu, že nemám žádné povinnosti, jimž bych se musel věnovat, žádné povolání, které by mi poskytlo zaneprázdnění a zajistilo aspoň jakous takous nezávislost. Narodil jsem se ale bohužel v lepší rodině, pohybuji se mezi lepšími lidmi, a proto se ze mne stalo to, co jsem, neužitečný, bezbranný člověk. Nedokázali jsme se doma shodnout při volbě povolání. Já jsem si vždy přál být pastorem a přeji si to dodnes. Církevní dráha ale nebyla pro mou rodinu dost impozantní. Doporučovali mi armádu. Ta zase byla pro mne impozantní až příliš. Práva se jim jevila společensky přijatelná: mnozí mladí advokáti z Templu jsou v nejvybranějších kruzích jako doma a projíždějí se po městě ve velice elegantních dvoukolkách. Já ale k právům netíhl, a to ani v té studijně méně náročné podobě, jaká se členům mé rodiny zamlouvala. Královské námořnictvo je sice v módě, ale byl jsem už trochu starý, když na to ponejprv přišla řeč – zkrátka a dobře, protože jsem se nemusel rozhodnout pro nějaké povolání z nutnosti, uznali všichni, že takový rozmařilý floutek může oslňovat i bez rudé důstojnické blůzy, a proto bylo rozhodnuto, že nečinnost bude pro mne celkem nejvýhodnější a že to také dělá nejlepší dojem, a osmnáctiletý mladík nebývá zpravidla tak pracovitý, aby se nedal od příbuzných přesvědčit, že je nejlépe nedělat nic. Poslali mne tedy do Oxfordu a od té doby jsem se pilně věnoval nečinnosti.“

„A v důsledku toho, jelikož vám volný čas nepřinesl spokojenost, patrně zajistíte svým synům tolik zájmů, zaměstnání a povolání, že z nich budou hotoví všeumělci,“ prohodila paní Dashwoodová.

„Vychovám je tak, aby se ode mne co nejvíc lišili,“ prohlásil s hrobovou vážností. „Povahou, chováním, postavením – vším.“

„Ale, ale,. Edwarde, to říkáte jen z chvilkové špatné nálady. Jste smutný, a představujete si, že každý, kdo se vám nepodobá, radostně užívá života. Uvědomte si, že loučení bývá vždy bolestné, bez ohledu na vzdělání či postavení. Važte si toho, co máte. Chybí vám pouze trpělivost – anebo to nazývejme působivěji naděje. Paní matka vám časem zajistí tu finanční nezávislost, po níž tak prahnete: je to její povinnost, zakrátko to nahlédne a sama si bude přát, abyste celé mládí nepromarnil v nespokojenosti. Kdoví, co se za pár měsíců nezmění!“

„Myslím, že mně ani dlouhá řada měsíců nepřinese nic dobrého.“

Paní Dashwoodová sice jeho zoufalou beznaděj nesdílela, nicméně tím všem ještě ztížil rozloučení, k němuž záhy nato došlo, a bolestně rozjitřil Elinor, která se pak jen s obtížemi ovládla. Jelikož však byla pevně rozhodnuta neztratit sebejistotu a nedat na sobě znát, že prožívá loučení hůř než ostatní z rodiny, neřídila se podle metody, jaké při podobné příležitosti záměrně použila Marianna, aby svůj žal podnítila a uchovala, neuchylovala se k mlčení, nevyhledávala samotu

* a nečinnost. Obě dívky volily prostředky tak odlišné, jako byl jejich cíl, a v obou případech k nim tedy nejvhodnější.

Elinor zasedla ke kreslicímu stolku, sotva mladík vytáhl paty z domu, celý den se pilně činila, neusilovala, aby se o něm mluvilo, ani tomu nebránila, jevil…