39. kapitola
Slečny Dashwoodovy pobývaly nyní v Londýně přes dva měsíce a Marianna byla den ode dne netrpělivější, aby už odjely. Tesknila po vzduchu, volnosti a klidu venkova, a představovala si, že pokud se jí vůbec někde na duši uleví, tedy v Bartoňů. Elinor si to přála snad stejně toužebně, váhala pouze jejich přání bezodkladně prosazovat, jelikož si uvědomovala, s jakými nesnázemi je spojená tak dlouhá cesta, což Marianna nebrala v úvahu. Začala se však v duchu tímto záměrem obírat a zavedla už na to řeč s jejich vlídnou hostitelkou, která jí to v dobré vůli výřečně rozmlouvala, až padl návrh, podle něhož by se sice jejich návrat domů o pár týdnů oddálil, ale jinak se Elinor zamlouval lépe než co jiného. Palmerovi se chystali vrátit koncem března domů do Clevelandu, aby tam oslavili velikonoce, a Charlotta vřele zvala paní Jenningsovou i obě její chráněnky, aby se k nim připojily. Tím by se byla útlocitná Elinor ještě nedala přesvědčit, ale pozvání podpořil s nelíčenou zdvořilostí i sám pan Palmer, jehož chování vůči nim doznalo velké změny k lepšímu od té doby, co zjistil, že Marianna prožívá velké trápení, a proto pozvání s radostí přijala.
Když o tom pověděla Marianně, nesetkala se zprvu s odezvou příliš nadějnou.
„Do Clevelandu!“ zvolala rozčileně. „Ne, do Clevelandu já jet nemohu.“
„Zapomínáš, že neleží…“ ohradila se Elinor jemně, „není přece poblíž…“
„Ale je to v Somersetshiru. A do Somersetshiru já nepojedu. Těšila jsem se, že se tam jednou… Ne, Elinor, to po mně nemůžeš chtít.“
Elinor jí nekázala, aby se přece snažila takové pocity překonat, a namísto toho se pokoušela ji zviklat zdůrazňováním jiných okolností: upozornila ji, že by takto mohly už stanovit přesný den návratu k drahé mamince, kterou si tolik přeje zase spatřit, a že by se domů dostaly příhodnějším a pohodlnějším způsobem, než by to jinak bylo možné, a patrně i bez většího zdržení. Z Clevelandu je to do Bristolu pár mil, a odtamtud se do Bartoňů dostanou za jediný den, i když je to ještě dlouhá cesta; matčin lokaj tam pro ně může přijet a doprovodit je, a jelikož není důvod, proč by se v Clevelandu zdržely déle než týden, mohou být doma někdy ode dneška za tři neděle. A jelikož Marianna po milované mamičce upřímně toužila, zvítězil tento cit hravě nad pomyslnou překážkou zprvu uváděnou.
Paní Jenningsová, která se jejich návštěvy zdaleka ještě nenabažila, vší mocí naléhala, aby se s ní z Clevelandu vrátily zase do Londýna. Elinor jí byla za lichotivou nabídku vděčná, nechtěla se ale původního záměru vzdát, a když k tomu získaly i ochotný matčin souhlas, bylo všechno kolem jejich návratu dohodnuto a Marianna si pak pro potěchu nakreslila přehled hodin, které ji ještě dělí od domova.
„Ach, plukovníku, co my dva si tu bez slečen Dashwoodových počneme!“ postěžovala si paní Jenningsová, když dotyčný pán přišel na návštěvu krátce poté, co byl odjezd domluven. „Trvají na tom, že se od Palmerových vrátí domů – a tady to bude jako po vymření, až zase přijedu! – Propáníčka – budeme tu vysedávat a koukat na sebe jako dva kakabusové.“
Paní Jenningsová dost možná doufala, když mu takto živě vyobrazí budoucí nudu, že ho přiměje učinit onen krok, jímž by aspoň sám sebe od nudy osvobodil, a pokud tomu tak bylo, dostalo se jí zakrátko povzbuzujícího ujištění, že cíle bylo dosaženo: Elinor přešla k oknu, aby si prostudovala grafický list, jehož kopii hodlala pro svou hostitelku pořídit, a plukovník ji tam s důležitou tváří následoval a jistou dobu s ní setrval v rozhovoru. Pozorovatelce neušlo, že rozhovor na dívku zřejmě zapůsobil: byla sice natolik slušná, že neposlouchala, ba dokonce si přesedla, aby neslyšela, blíž ke klavíru, kde Marianna hrála, nemohla ale nevidět, že se Elinor vzrušením zapýřila a poslouchá ho tak pozorně, že se přestala zabývat obrázkem. Naději v ní utvrdilo i pár slov, která zaslechla, když se Marianna připravovala zahrát další kousek: plukovník se právě omlouval za špatný stav domu. Po tomhle už nepochybovala. Udivilo ji sice, že to považuje za nutné, ale usoudila, že je to patrně jedna z náležitostí zavedeného postupu. Co na to odpověděla Elinor, to nezaslechla, ale z tváře jí vyčetla, že v tomhle nevidí vážnou překážku, a paní Jenningsová jí v duchu schválila, že je tak upřímná. Hovořili spolu ještě chvíli dál a z toho nepochytila paní Jenningsová už nic, až se k ní naštěstí v další pauze Mariannina koncertu donesla klidná plukovníkova siova:
„Bojím se, že k sňatku nemůže dojít hned.“
V údivu a pobouření nad stanoviskem tak atypickým pro rozdychtěného nápadníka div mu nevyčinila: „Propána, a co tomu brání?“ – ovládla se však a jen si v duchu ulevila:
„To je mi divné! Léta mu ubíhají a on chce ještě čekat.“
Plukovníkovy průtahy však jeho půvabná posluchačka zřejmě nepřijala jako pohromu ani urážku, protože paní Jenningsová zřetelně a jasně zaslechla, když krátce nato rozhovor skončil a oni se rozcházeli, jak mu Elinor p…
Ivana W. –
Romantika jako trám. Není to pro každého, ale napsané je to moc pěkně.
Petra Rozmarová –
Další klasické dílo světové romantické literatury z pera Jane Austenové. Těžko srovnat, jestli je lepší Pýcha a předsudek než Rozum a cit, ráda mám obě knihy. Elizabeth je podle mě jedna z mála klasických hrdinek, která ženy reprezentuje v dobrém světle. A do toho pravý gentleman plukovník Brandon a brilantní dialogy. Rozhodně doporučuju k přečtení.
Štěpánka H. –
Opravdové potěšení a radost číst knihy od Austenové… Příběh hrdinek Dashwoodových jsem si ihned oblíbila. Nechybělo vykreslení krásné, leč těžké doby pro ženu. Nechyběl i humor, zamyšlení hodné pasáže, ani trochu toho napětí. Jsem ráda, že na světě ještě existují takové skvosty, krásné, čisté a okouzlující na svou dobu. Jinak plukovník Brandon je můj hrdina, milý, galantní, spravedlivý, takových by mělo po světě chodit víc.