Rozum a cit

31. Kapitola

Ze spánku hlubšího, než čekala, se Marianna nazítří probudila do stejného zoufalství, jako když večer zavírala oči.

Elinor ji měla k tomu, aby se ze svých pocitů co nejvíc vypovídala, a před snídaní proto znovu všechno dopodrobna probíraly: Elinor trvala na svém přesvědčení a se sesterskou ohleduplností a něhou Marianně domlouvala, zatímco ta, ve vleku bouřlivých citů, kolísala mezi názory zcela protichůdnými. Chvíli věřila, že Willoughby je stejně nešťastná a nevinná oběť okolností jako ona sama, jindy si div nezoufala, že ho nic neomlouvá. Tu prohlašovala, že je jí naprosto lhostejné, co si o ní kdo pomyslí, pak usoudila, že se bude navěky všech lidí stranit, a posléze se odhodlávala celému světu hrdě čelit. Jedno si ale vymluvit nedala: bude se pokud možno vyhýbat paní Jenningsové a zachová neúhybné mlčení, bude-li nucena její přítomnost snášet. Zatvrdila se v srdci proti své hostitelce a nechtěla věřit, že s jejím trápením upřímně soucítí.

„Ne, ne, to není pravda,“ tvrdila. „Je to osoba bez citu, její vlídnost není laskavost, její dobromyslnost není něžné pochopení. Zajímá se jen o klevety, a mne si oblíbila jako jejich zdroj.“

Elinor i bez tohoto dalšího názorného příkladu věděla, že sestra často nespravedlivě odsuzuje druhé vinou toho, že při vlastní zjitřené vnímavosti přikládá přehnanou důležitost projevům vášnivé citovosti a vybraným, uhlazeným mravům. Jako polovina všeho lidstva, pokud je zpoloviny tvoří lidé bystrého rozumu a dobrého srdce, Marianna, navzdory vrozeným schopnostem a obdivuhodným osobním vlastnostem, nedokázala soudit rozumně a nezaujatě. Vycházela z předpokladu, že druzí zastávají stejné názory jako ona a všechno stejně prožívají, a hodnotila jejich pohnutky podle toho, jak jejich počínání zapůsobilo na ni osobně. Proto pod vlivem drobné příhody, která se odehrála, když se sestry po snídani vrátily do svého pokoje, paní Jenningsová v Marianniných očích ještě víc klesla, když ji vinou vlastní slabosti zabolelo srdce kvůli tomu, k čemu paní Jenningsovou vedla jen a jen dobrá vůle.

Vešla do jejich pokoje s tváří rozzářenou úsměvem a s dopisem v ruce, přesvědčena, že přináší útěchu, a prohlásila:

„Teď vám něco nesu, děvenko, co vás zaručeně potěší.“

Víc nemusela říkat. Marianna ve své bujné fantazii okamžitě viděla před sebou dopis od Willoughbyho, něžný a kajícný, kde jí vysvětlí uspokojivě a přesvědčivě všechno, co bylo, a vzápětí Willoughby sám vtrhne do pokoje, aby se jí vrhl k nohám a výmluvnými pohledy zdůraznil, o čem ji ujišťuje v dopise. Vzdušný zámek ve vteřině zbudovaný se hned nato rozplynul. Spatřila matčino písmo, dosud vždy vítané, a v prudkém zklamání, které vystřídalo extatickou spíš jistotu než naději, měla pocit, že do tohoto okamžiku neznala, co je to trpět. Ani ve chvílích nejvýmluvnějších by byla neuměla náležitě vypovědět, co to bylo od paní Jenningsové za ukrutnost, a nyní vzaly její výčitky na sebe podobu slz, které se jí s vášnivou prudkostí vyřinuly z očí – výčitky ale dobrou dámou natolik nepochopené, že dívku zahrnula mnoha slovními projevy soucitu a ještě na odchodu jí radila, aby se utěšila tím dopisem. Matčino poselství ale, když se uklidnila natolik, že si je mohla přečíst, jí příliš útěchy neposkytlo. Willoughby se objevoval na každé stránce. Maminka, přesvědčená o jejich zasnoubení a s pevnou vírou v stálost jeho citů, pochopila z Elinořina dopisu pouze to, že by měla vyzvat Mariannu, aby k nim oběma byla otevřenější, a k tomuhle ji nabádala s láskou vůči ní a dobrou vůlí vůči Willoughbymu, a s jistotou hovořila o jejich budoucím společném štěstí. Marianna celý dopis v zoufalství proplakala.

Znovu se jala netrpělivě naléhat, aby se vrátily domů, že maminka je jí nejdražší na světě – tak se jí zapsala do srdce svou mylnou důvěrou ve Willoughbyho –, a vášnivě trvala na svém, že chce pryč. Elinor, která neuměla posoudit, jestli je pro Mariannu lépe být v Londýně nebo v Bartoňů, jí neradila tak ani tak, pouze ji nabádala, aby měla strpení, než se dozvědí, co by si přála matka, a nakonec se jí podařilo sestru přemluvit, že vyčkají matčina rozhodnutí.

Paní Jenningsová je opustila dříve než obvykle: neměla klid, dokud s ní Middletonovi a Palmerovi nebudou procítěně spoluprožívat tenhle zármutek, a když výslovně odmítla Elinořin doprovod, vypravila se na celý den z domu sama. Elinor s těžkým srdcem usedla k psaní: uvědomovala si, jakou bolest svým sdělením matce způsobí, a že se jí nepodařilo předem ji na to připravit, jak vysvítalo z dopisu Marianně. Vylíčila, co se přihodilo, a prosila o pokyny, co mají dělat dál. Marianna, která po odchodu paní Jenningsové sešla do salónu, se usadila u stolku, kde Elinor psala, sledovala tahy pera po papíru, bědovala, že sestře připadl tak těžký úkol, a ještě procítěněji bědovala, co při tom matka bude prožívat.

Takto strávily asi čtvrt hodiny, když tu Marianna, která při svém nervovém stavu prudce reagovala na každý hluk, vyskočila, protože kdosi zabušil na domovní dveře.

„Kdo to jen může být?“ zvolala Elinor. „A takhle brzy! Myslela jsem, že nám žádná návštěva nehrozí.“

Marianna vyhlédla z okna.

„Plukovník Brandon!“ oznámila znechuceně. „Jeho návštěva nám hrozí kdykoli.“

„Nepůjde dál, když paní Jenningsová není doma.“

„Na to nebudu spoléhat. Muž, který nemá celý čas nic na práci, si nedělá těžkou hlavu s tím, jestli někoho nezdržuje.“ A odběhla do svého pokoje.

Vzápětí se její tvrzení potvrdilo, přestože vycházelo z nespravedlivých a mylných předpokladů, protože plukovrtík Brandon přece jen vešel, a Elinor, přesvědčena, že ho k nim přivádí starost o Mariannu – viděla to na něm v jeho rozrušení a smutném pohledu i v úzkostlivém, třebas stručném dotazu, jak se daří slečně sestřičce –, nemohla Marianně její přezíravý postoj prominout.

„Potkal jsem na Bond Street paní Jenningsovou,“ řekl, když se s ní pozdravil. „Nabádala mne, abych vás navštívil, a já se dal lehce přemluvit, jelikož jsem tušil, že si s vámi budu moci promluvit mezi čtyřma očima, a to jsem si velmi p…