Anna Elliotová

Kapitola XIX

Zatímco admirál kráčel s Annou vykládaje, že by rád přiměl kapitána Wentworthe přijet do Bathu, byl kapitán Wentworth již na cestě sem. Než paní Croftová napsala, už tu byl; a hned na své příští vycházce se s ním Anna setkala.

Pan Elliot doprovázel své dvě sestřenky a paní Clayovou. Byli v Milsomově ulici. Začalo pršet, ne mnoho, ale přece jen tolik, aby bylo žádoucí opatřit ženám úkryt, a právě tolik, aby bylo velmi žádoucí pro slečnu Elliotovou dosáhnout té výhody, že by byla odvezena domů v kočáru lady Dalrymplové, který viděli čekat opodál; ona, Anna, a paní Clayová vrátily se k Mollandovi, zatímco pan Elliot přistoupil k lady Dalrymplové, aby ji požádal o pomoc. Brzy se k nim připojil, samozřejmě že s pořízenou; lady Dalrymplová je velmi šťastna, že je může dovézt domů, a staví se pro ně za několik minut.

Kočár milostivé paní byla lehká bryčka, do níž se pohodlně nesměstnaly víc než čtyři osoby. Slečna Carterová byla s matkou; nebylo tudíž rozumné očekávat umístění všech tří dam z Camdenského náměstí. O slečně Elliotové nebylo pochyb. Ať už bude trpět nepohodlím kdokoliv, ona jím trpět nesmí, chvilku však trvalo, než byla tato otázka zdvořilosti rozhodnuta mezi ostatními dvěma. Déšť byl pouhou maličkostí a Anna byla naprosto upřímná, když dávala přednost procházce s panem Elliotem. Ale déšť byl rovněž pouhou maličkostí pro paní Clayovou; stěží by připustila, že vůbec prší, a její boty mají tak silné podrážky! Mnohem silnější než boty slečny Anny, a ve své zdvořilosti přála si právě tak dychtivě, aby jí bylo dovoleno jít pěšky s panem Elliotem, jako si to mohla přát Anna, a hovořily o tom mezi sebou s velkomyslností tak zdvořilou a rozhodnou, že ostatní byli nuceni rozhodnout tuto otázku za ně; slečna Elliotová míněním, že paní Clayová už trochu nastydlá je, a pan Elliot, jehož se dovolávaly, rozhodnutím, že boty sestřenky Anny jsou trochu silnější.

Bylo proto dohodnuto, že se paní Clayová připojí k společnosti v kočáru; a došli právě k tomuto rozhodnutí, když Anna sedící u okna naprosto určitě a jasně rozpoznala, že dolů jde kapitán Wentworth.

Nikdo jiný nepostřehl, jak sebou trhla; okamžitě si však uvědomila, že je ten nejpošetilejší, nejpodivnější a nejsměšnější tvor na světě! Na několik minut nic před sebou neviděla. Všechno se s ní točilo. Byla ztracená; a když se stala zase paní svých smyslů, zjistila, že ostatní dosud čekají na kočár a že pan Elliot (vždy tak úslužný) odchází právě do Svazové ulice s nějakým posláním paní Clayové.

Všechno jako by ji teď lákalo jít k předním dveřím; chtěla vidět, zda ještě prší. Proč se podezírala z jiné pohnutky? Kapitán Wentworth musí být už z dohledu. Vstala ze židle –půjde, jedna polovina její bytosti nesmí být vždy o tolik moudřejší než ta druhá, nebo nesmí vždycky podezřívat tu druhou, že je horší, než je. Podívá se, jestli prší. Ustoupila však okamžitě nazpátek, když vešel sám kapitán Wentworth se společností pánů a dam, patrně jeho známých, k nimž se asi připojil kousek pod Milsomovou ulicí. Byl jasně mnohem víc překvapen a zmaten, že ji vidí, než kdy předtím pozorovala; celý zrudnul. Poprvé od té doby, co se znovu seznámili, cítila, že ukazuje menší rozechvění než on. Byla před ním ve výhodě, že se několik okamžiků předtím mohla připravit. Všechny ty mocné, zaslepující, matoucí první účinky silného překvapení měla za sebou. Přesto však toho bylo ještě dost, co cítila! Vzrušení, bolest, radost, něco mezi potěšením a trýzní.

Promluvil na ni a pak se odvrátil. Jeho chování svědčilo o rozpacích. Nemohla je nazvat ani chladné, ani nepřátelské, spíše očividně rozpačité.

Po krátké chvíli se k ní však vrátil a znovu na ni promluvil. Následovaly vzájemné dotazy o běžných věcech; nikdo z nich však nebyl pravděpodobně moudřejší z odpovědi, a Anna pokračovala v hovoru, plně si vědoma, že je méně klidný než dříve. Protože byli tak často spolu, mluvili jeden s druhým se značnou dávkou zjevné lhostejnosti a klidu; on to však teď nedokázal. Čas ho změnil, nebo ho změnila Louisa. Jako by si byl něčeho vědom. Vypadal velmi dobře, ne jako by trpěl ha zdraví a na duchu, a mluvil o Uppercrossu, o Musgrovových, ba dokonce o Louise a v jeho pohledu se dokonce objevil na okamžik čtverácký výraz, když ji jmenoval; přesto však to byl kapitán Wentworth, který nebyl svůj, nebyl nenucený a nebyl ani schopen to předstírat.

Annu sice nepřekvapilo, zato ale zarmoutilo, když viděla, že Elizabeth se k němu nechce znát. Viděla, že on Elizabeth vidí, že Elizabeth vidí jeho, že jeden druhého v duchu dokonale poznávají; byla přesvědčena, že je připraven být uznán jako známý, že to očekává, a dostalo se jí bolestného zklamání, když viděla, jak se sestra odvrací s neměnným chladem.

Kočár lady Dalrymplové, na nějž slečna Elliotová tak netrpělivě čekala, nyní předjel; sluha to přišel oznámit. Znovu se rozpršelo, a ze všeho toho zpoždění, pobíhání a hovoření dohromady musil mladý houfek lidí v obchodě vyrozumět, že lady Dalrymplová vyvolává slečnu Elliotovou. Ta a její přítelkyně, doprovázeny jen sluhou (neboť bratranec se ještě nevrátil), odcházely pryč; a kapitán Wentworth, který je pozoroval, obrátil se znovu k Anně a svým chováním spíše než slovy nabízel se jí k službám.

„Velice vám děkuji,“ zněla její odpověď, „ale já s nimi nejedu. Do kočáru se nás tolik nevejde. Já půjdu pěšky. Mně je milejší jít pěšky.“

„Vždyť ale prší.“

„Ach velmi málo. To mi nevadí.“

Okamžik mlčel, a pak řekl: „Ačkoliv jsem přijel teprve včera, už jsem se na Bath jak se patří vybavil, podívejte,“ a ukázal na nový deštník. „Byl bych rád, kdybyste ho použila, jste-li rozhodnuta jít; ačkoliv si myslím, že by bylo jistější, kdybyste mi dovolila, abych vám opatřil bryčku.“

Velmi mu děkovala, ale obojí odmítla, opakujíc své přesvědčení, že teď už skoro neprší, a dodala: „Čekám jen na pana Elliota. Jsem přesvědčena, že tu bude každou chvíli.“

Jen to dořekla, vešel pan Elliot. Kapitán Wentworth si ho velmi dobře pamatoval. Mezi tímto mužem a pánem, který stál na schodech v…