Anna Elliotová

Kapitola XI

Čas návratu lady Russellové se už blížil; dokonce byl stanoven den příjezdu; a Anna, která slíbila, že se k lady přistěhuje, jakmile se tu znovu usadí, těšila se na brzký odjezd do Kellynche a začínala myslet na to, jaký to bude mít vliv na její klid.

Octne se v téže vesnici jako kapitán Wentworth, bude mezi nimi jen půl míle vzdálenosti; budou chodit do téhož kostela a obě rodiny přijdou určitě do styku. To jí neprospěje; avšak naproti tomu on trávil tolik času v Uppercrossu, že bylo možno soudit, že se přistěhováním od něho vzdaluje a ne že se k němu blíží; a domnívala se celkem, že v tomto směru musí získat, téměř tak jistě jako získává změnou domácí společnosti, když opouští chudáka Mary pro lady Russellovou.

Přála si, aby bylo možné vyhnout se setkání s kapitánem Wentworthem v kellynchském domě – ty pokoje byly svědky dřívějších setkání, která se jí tím příliš bolestně připomenou; ještě víc však toužila po tom, aby se lady Russellová a kapitán Wentworth nikde spolu nesetkali. Neměli se rádi a obnovení známosti nemohlo vést k ničemu dobrému; a kdyby je lady Russellová viděla pohromadě, mohla by si myslet, že on se ovládá příliš dobře a ona příliš málo.

Tyto věci byly její hlavní starostí v očekávání odjezdu z Uppercrossu, kde setrvala bezesporu už dosti dlouho. Vzpomínku na dvouměsíční návštěvu u sestry bude jí vždy zpříjemňovat vědomí, že byla prospěšná malému Charlesovi, ten však rychle nabýval sil, a ona jinak neměla, proč by zůstávala.

Závěr její návštěvy však dopadl zcela jinak, než jak si představovala. Kapitán Wentworth, jehož nebylo vidět a o němž nebylo po celé dny na Uppercrossu slyšet, objevil se znovu mezi nimi a omlouval se, že nepřišel, a pověděl proč.

Došel ho konečně dopis od jeho přítele kapitána Harvilla a přinesl mu zprávu, že kapitán Harville bydlí s rodinou přes zimu v Lymu; že tedy jsou, aniž o tom vědí, jeden od druhého vzdáleni ne víc než dvacet mil. Kapitán Harville se netěšil dobrému zdraví od té doby, co před lety utržil těžkou ránu, a touha uvidět ho přiměla kapitána Wentworthe, aby odjel okamžitě do Lymu. Byl tam čtyřiadvacet hodin. Dokonale ho omluvili, vřele pochválili jeho přátelství, živě se zajímali o jeho přítele a líčení pěkné krajiny kolem Lymu vyslechli s takovým porozuměním, že nakonec dostali chuť uvidět Lyme na vlastní oči a rozhodli se zajet si tam.

Mladí lidé byli plni dychtivosti uvidět Lyme. Kapitán Wentworth hovořil o tom, že si tam sám znovu zajede; vždyť to bylo jen sedmnáct mil od Uppercrossu a na listopad nebylo počasí nijak špatné. Zkrátka a dobře, Louisa, nejhorlivější z horlivých, se rozhodla, že pojede, a protože teď kromě potěšení dělat, co se jí líbí, byla navíc vyzbrojena názorem, že prosazovat svou vůli je záslužné, odmítla všechna přání otce a matky odložit cestu na léto; do Lymu měli tedy jet Charles, Mary, Anna, Henrietta, Louisa a kapitán Wentworth.

První bezhlavý plán byl vyjet ráno a vrátit se večer, ale k tomu pan Musgrove kvůli svým koním nechtěl svolit; a když se to rozumně uvážilo, po odečtení sedmi hodin jízdy tam a zpátky, den v polovině listopadu neponechal by mnoho času k prohlédnutí nových míst, které vyžadovala povaha krajiny. Musí se tam tedy zdržet přes noc a nemohou být očekáváni zpět dřív než další den k večeři. Což považovali za značné zlepšení plánu; a třebaže se sešli ve Velkém domě v dost časnou hodinu k snídani a vyrazili velmi přesně, bylo hodně po poledni, nežli oba vozy, páně Musgrovův kočár vezoucí čtyři dámy a lehký dvoukolový kočárek, v němž Charles vezl kapitána Wentworthe, sjížděly z dlouhého kopce do Lymu a pustily se ještě sráznější ulicí v městě, takže bylo zcela zřejmé, že nebudou mít mnoho času rozhlédnout se kolem sebe, než zmizí denní světlo a teplo.

Když si v jednom hostinci zajistili ubytování a objednali večeři, zbývalo jim nepochybně jen jedno, vydat se na procházku dolů k moři. Přijeli v pozdní roční dobu, aby jim lázeňské město mohlo poskytnou nějakou zábavu nebo podívanou; koncertní síně a taneční sály byly zavřeny, nájemníci téměř všichni pryč, sotva tu zůstala nějaká rodina kromě stálých obyvatel – a protože na domech samých lze těžko něco obdivovat, nabízí se zraku pozoruhodná poloha města, jehož hlavní ulice téměř spadá do vody, cesta do Cobbu vedoucí kolem pěkného malebného zálivu, v sezóně oživeného převoznými kabinami a koupajícími se lidmi, samotný Cobb se svými starými divy a novými vymoženostmi, s překrásnou řadou útesů táhnoucích se na východ od města; a ten cizinec by musel být velmi divný chlapík, kdyby byl slepý k půvabům nejbližšího okolí Lymu a nepřál si poznat je blíže. Scenérie v jeho sousedství, v Charmouthu, s vysoko položenými poli a se značně zvlněnou krajinou a ještě víc s kouzelnou odlehlou zátokou s tmavými útesy v pozadí, kde kameny mezi pískem, odlomené z nízkých skal, vytvářejí vhodné místo k pozorování přílivu a odlivu, k posezení a k neúnavnému dívání; lesní partie veselé vesničky Up Lyme a hlavně Pinny se zelenými roklemi mezi romantickými skalami, kde roztroušené lesní stromy a sady bujně vzrostlé svědčí o tom, že několikeré pokolení již asi přešlo od doby, kdy částečné sesutí útesu připravilo půdu k vytvoření tohoto přírodního charakteru, poskytujícího tak podivuhodná a tak krásná místa veleznámého ostrova Wightu; tato místa je třeba vidět znovu a znovu, aby bylo možno plně pochopit krásu Lymu.

Uppercrosská společnost scházela teď dolů opuštěnými a melancholicky vypadajícími místy a sestupovala stále dál, až se brzy octla na mořském břehu, a jako se musí při prvním návratu k moři zastavovat každý, kdo si vůbec zaslouží na ně pohledět, pokračovali dál ke Cobbu, který byl jejich cílem cesty jednak sám o sobě, jednak kvůli kapitánu Wentworthovi; neboť tam na kraji starého mola bůhvíkdy postaveného bydleli Harvillovi. Kapitán Wentworth zašel dovnitř navštívit svého přítele; ostatní pokračovali v cestě s tím, že on je dohoní u Cobbu.

Neúnavně se všemu divili a obdivovali; a ani Louisa zřejmě nepociťovala, že se odloučili od kapitána Wentworthe už před drahnou dobou, když tu ho uviděli přicházet se třemi společníky, které znali již z vyprávění, s kapitánem Harvillem a jeho paní a s kapitánem Benwickem, který u nich bydlil.

Kapitán Benwick byl před časem prvním důstojníkem na Lakonii; obraz, jaký o něm kapitán Wentworth podal, když se poprvé vrátil z Lymu, a vřelá slova chvály na tohoto znamenitého mladého muže a důstojníka, jehož si vždycky vysoce cenil, chvály, jež mu dobyla vážnosti u každého posluchače, vystřídal příběh z jeho soukromého života, který ho učinil dokonale zajímavým v očích všech dam. Byl zasnouben se sestrou kapitána Harvilla a teď truchlil nad její ztrátou. Rok nebo dva čekali na zbohatnutí nebo povýšení. Peníze přišly, jakožto první důstojník měl velký podíl na kořisti, – povýšení také konečně přišlo; ale Fanny Harvillová se toho nedočkala. Zemřela předešlého léta, když byl na moři. Kapitán Wentworth se vyslovil, že není možné, aby muž miloval ženu víc než ubohý Benwick Fanny Harvillovou nebo aby cítil větší zármutek z té strašné změny. Domníval se, že člověk s jeho povahou musí strašně trpět, protože v sobě spojuje velmi silné city s klidnými, vážnými a uzavřenými způsoby, zálibou v četbě a sedavým druhem zábavy. Zajímavé na tomto příběhu bylo ještě to, že se přátelství mezi kapitánem Benwickem a Harvillem možno-li ještě utužilo touto událostí, která ukončila všechny jejich vyhlídky na příbuzenství, a kapitán Benwick teď s nimi žil. Kapitán Harville si pronajal nynější dům na půl roku, řídě se při volbě nenákladného ubytování u moře svým vkusem, zdravím a jměním; nádherná krajina a poklidný život v Lymu během zimy jako by přesně odpovídaly duševnímu stavu kapitána Benwicka. Sympatie a srdečný zájem o kapitána Benwicka byly velmi značné.

„A přece,“ řekla Anna sama k sobě, když teď vykročili naproti nové společnosti, „nemá možná v srdci větší žal než já. Nedovedu si představit, že by jeho vyhlídky byly navždy zničeny. Je mladší než já; mladší ve svých citech, ne-li ve skutečnosti; mladší jako muž. Vzpamatuje se a bude šťasten s jinou.“

Setkali se a představili se. Kapitán Harville byl vysoký brunet s rozumnou a laskavou tváří; trochu kulhal; vypadal o hodně starší než kapitán Wentworth, neboť měl ostré rysy a nebyl zdráv. Kapitán Benwick vypadal a také byl z nich tří nejmladší a ve srovnání s oběma malý. Měl příjemnou tvář a melancholický výraz, jak se právě na něho slušelo, a stranil se hovoru.

Kapitán Harville, třebaže se způsoby nevyrovnal kapitánu Wentworthovi, byl dokonalý džentlmen, upřímný, dobrý, ochotný. Paní Harvillová, trochu méně společensky vybroušená než její manžel, byla, jak se zdálo, stejně laskavých citů; a nic nemohlo být přívětivějšího než jejich přání považovat celou společnost za své přátele, protože to byli přátelé kapitána Wentworthe, nebo laskavějšího a pohostinnějšího než jejich naléhání, aby jim všichni slíbili, že s nimi povečeří. Večeře objednaná již v hostinci byla konečně, třebaže váhavě, přijata jako omluva; zdáli se však skoro uraženi, že kapitán Wentworth přivedl do Lymu takovou společnost, aniž považoval za samozřejmé, že by s nimi měla povečeřet.

V tom všem se zračila taková náklonnost ke kapitánu Wentworthovi a tak okouzlující srdečnost v té až neobvyklé míře pohostinnosti, tolik nepodobné navyklému způsobu pozvání na oplátku a konvenčním okázalým večeřím, až Anna pocítila, že její náladě zřejmě prospívá další seznámení s jeho kamarády důstojníky. „Ti všichni by byli mými přáteli,“ byla její myšlenka; a musela se bránit vzrůstající sklíčenosti.

Po odchodu z Cobbu odebrali se všichni se svými novými přáteli k nim domů a zjistili, že místnosti jsou tak malé, že jen ten, kdo zve z upřímného srdce, může si myslet, že jsou schopny pojmout tolik lidí. Anna sama nad tím pocítila chvilkový úžas; ten však brzy zanikl v příjemnějších dojmech, vyvolaných pohledem na všechno to pěkné uspořádání a důmyslné nápady kapitána Harvilla, aby skutečný prostor využil k největšímu prospěchu, aby odstranil nedostatky vnitřního zařízení nájemného domu a vyzbrojil okna a dveře proti očekávaným zimním bouřím. Různorodost ve vybavení místností, v nichž obvyklé nezbytnosti opatřené majitelem byly v žalostně zanedbaném stavu a odrážely se od několika předmětů z vzácného druhu dřeva znamenitě zpracovaných a od několika pozoruhodných a cenných předmětů ze všech dalších zemí, které kapitán Harville navštívil, byla pro Annu víc než zábavná; jak to všechno bylo spojeno s jeho povoláním, jak to představovalo plod námahy tohoto povolání, jak povolání ovlivnilo i kapitánovy způsoby, obraz pohody a domácího štěstí, které z toho dýchalo, to skýtalo Anně něco víc než pobavení.

Kapitán Harville nebyl žádný čtenář; dovedl však najít dokonalé umístění a vyrobit velmi hezké poličky pro slušnou sbírku pěkně vázaných knih, majetek kapitána Benwicka. Chromá noha mu bránila podnikat velké procházky; avšak jeho praktičnost a vynalézavost skýtaly mu zřejmě stálé zaměstnání uvnitř domu. Maloval, natíral, tesařil, klížil;

vyráběl dětem hračky, dělal jehly na sítě a různá zlepšení veslových kolíků; a když už měl všechno ostatní uděláno, posadil se v rohu pokoje k velké rybářské síti.

Když vyšli z domu, Anna si pomyslela, že právě viděla velké štěstí; a Louisa, po jejímž boku se octla, propukala v nadšený obdiv a radost nad povahou námořníků – nad jejich přátelskými bratrskými vztahy, jejich otevřeností, upřímností; prohlašovala, že je přesvědčena, že námořníci mají větší cenu a víc citu než muži jakéhokoli jiného povolání v Anglii, že jen oni vědí, jak žít, a že jen oni si zaslouží úctu a lásku.

Šli zpátky převléknout se a povečeřet; výlet se jim dařil, všechno bylo shledáno v pořádku, třebaže se majitelé hotelu mnohokrát omlouvali, že „jsou teď úplně mimo sezónu“, že „v jídlech není velký výběr“ a že „nečekali hosty“.

Anna zjistila, že už je odolnější vůči společnosti kapitána Wentworthe, mnohem víc, než si kdy myslela, že může být, že sedět s ním teď u stejného stolu a vyměňovat s ním obvyklé zdvořilosti – dále nikdy nešli – stalo se pro ni pouhou maličkostí.

Noci byly příliš tmavé, aby se dámy před zítřkem ještě sešly, ale kapitán Harville slíbil, že večer přijde; přišel a přivedl s sebou svého přítele, což bylo více, než se dalo očekávat, neboť se všichni shodli v tom, že kapitán Benwick vypadá, jako by ho přítomnost tolika cizích lidí tížila. Odvážil se však mezi ně znovu, ačkoliv se jistě nezdálo, že by se svou náladou zapadal do všeobecného veselí společnosti.

Zatímco kapitán Wentworth a Harville vedli hovor na jedné straně místnosti vzpomínajíce na minulé časy a vyrukovali se spoustou anekdot k pobavení ostatních, připadlo Anně sedět kousek stranou s kapitánem Benwickem; její velmi dobrosrdečná povaha ji přiměla, že s ním začala hovor. Byl nesmělý a trochu roztržitý; ale její povzbudivá, vlídná tvář a laskavé způsoby na něho brzy zapůsobily; a Anna byla za svou počáteční námahu odměněna. Tento mladý muž zřejmě velmi rád četl, a to převážně poezii; a kromě přesvědčení, že mu aspoň na jeden večer dopřála možnost pohovořit o věcech, které pravděpodobně jeho obvyklé společníky nezajímaly, měla naději, že mu opravdu prospěla zmínkami o povinnosti a prospěšnosti bránit se zármutku, které z jejich rozhovoru vyplynuly. Nezdál se totiž uzavřený, ačkoli byl plachý; vypadalo to spíš, že by svým citům rád popustil uzdu, která je obvykle svírala; a když mluvil o poezii, o básnickém bohatství současného věku a v stručném srovnání probíral názory na nejlepší básníky, snaže se zjistit, zda je třeba dát přednost „Marmionu“ nebo „Dámě z jezera“ a jak vysoko ocenit „Džaura“ a „Nevěstu z Abydosu“, a dokonce jak vyslovovat „Džaura“, projevil důvěrnou znalost všech nejněžnějších písní jednoho básníka a všech vášnivých líčení beznadějných muk básníka druhého; rozechvěle citoval rozličné verše popisující zlomené srdce nebo ducha zničeného neštěstím a díval se tak upřímně, jako by chtěl být pochopen, že se odvážila vyjádřit naději, že nečte stále jenom poezii, a říci, že neštěstím poezie je, že jen zřídka se z ní beze škody těší ti, kdo se z ní těší úplně; a že silné city, které je dovedou opravdu ocenit, jsou právě ony, které by ji měly vychutnávat, ale s mírou.

Protože jeho pohled projevoval, že není dotčen, ale potěšen narážkou na svůj osud, měla odvahu pokračovat; a cítíc se k tomu oprávněna větší zralostí ducha, odvážila se mu doporučit, aby ve své denní četbě věnoval více místa próze; a když ji požádal o podrobnější vysvětlení, uvedla taková díla našich nejlepších moralistů, takové sbírky nejkrásnější korespondence, takové paměti osobností vysokých mravních hodnot, které v životě trpěly, jaké ji v tu chvíli jen napadly a jaké měly povzbudit a posílit ducha nejvyššími vzory a největšími příklady mravní a náboženské síly.

Kapitán Benwick pozorně naslouchal a zdál se vděčný za zájem mu věnovaný; a třebaže potřásal hlavou a vydával vzdechy svědčící o malé víře v účinnost knih na takovou bolest, jako je jeho, přece jen si poznamenal názvy doporučených děl a slíbil, že si je opatří a přečte. Když večer skončil, musila se Anna zasmát při pomyšlení na to, že přijela do Lymu udělat kázání o trpělivosti a odevzdanosti osudu mladému muži, kterého nikdy předtím neviděla; a nemohla se také po vážnějších úvahách ubránit obavám, zda jako mnoho velkých moralistů a kazatelů nebyla výmluvná ve věci, v níž její vlastní chování by těžko sneslo bližší zkoumání.