Anna Elliotová

Kapitola XIII

Zbytek pobytu v Uppercrossu, trvající pouze dva dny, strávila Anna celý ve Velkém domě a bylo pro ni zadostiučiněním vědět, že je tu neobyčejně užitečná, i jako bezprostřední společnice i jako pomocnice ve všech přípravách, které by byly pro pana a paní Musgrovovy v jejich sklíčené náladě obtížné.

Druhý den dopoledne dostali časnou zprávu z Lymu. Louise se vedlo skoro stejně. Žádné zhoršující příznaky se neobjevily. Charles přijel o několik hodin později s čerstvější a podrobnější zprávou. Byl dost veselý. V rychlé uzdravení se doufat nesmí, ale všechno jde tak dobře, jak jen to povaha případu připouští. Když mluvil o Harvillových, zdálo se, že si nemůže vynachválit jejich laskavost, obzvlášť obětavost paní Harvillové jako ošetřovatelky. „Udělala skutečně všechno sama, na Mary nezbyla žádná práce. Jeho a Mary včera večer přemluvili, aby odešli brzy do hostince. Dnes dopoledne byla Mary zase hysterická. Když odjížděl, šla se projít s kapitánem Benwickem, což, jak doufá, jí udělá dobře. Téměř litoval, že ji předešlý den nepřinutil odjet domů, ale je pravda, že paní Harvillová nenechá nikomu nic na práci.“

Charles se měl téhož odpoledne vrátit do Lymu a jeho otec měl zpočátku chuť jet s ním, ale dámy to nechtěly připustit. Znamenalo by to jen zvětšit nesnáze ostatních a zvýšit vlastní úzkost; potom připadli na mnohem lepší plán a podle něho jednali. Poslali do Crewkhernu pro kočár a Charles tam dovezl mnohem užitečnější osobu, totiž starou rodinnou chůvu, která, když vychovala všechny děti a když ten opravdu poslední mladý pán Harry, mazánek, jenž zůstal dlouho doma, byl poslán do škol za bratry, žila teď v opuštěném dětském pokoji, spravovala punčochy, léčila všechny puchýře a modřiny, k nimž se dostala; byla tedy přešťastná, že může jít pomoci ošetřovat drahou slečnu Louisů. Nejasné přání poslat tam Sarah přišlo už paní Musgrovové a Henriettě na mysl předtím; bez Anny by však k tomu sotva došlo.

Druhý den byli za podrobnou zprávu o Louise zavázáni Charlesi Hayterovi, tolik potřebovali mít ji každých čtyřiadvacet hodin. Podnikl cestu do Lymu sám a jeho zpráva byla dosud povzbuzující. Přestávky, kdy nabývala smyslů a vědomí, zdály se častější. Každá zpráva se shodovala v tom, že se kapitán Wentworth, jak se zdá, v Lymu usadil.

Anna měla od nich na druhý den odjet a všichni se toho hrozili. Co si bez ní počnou. Jeden druhého neumí tak dobře utěšit. A bylo toho v tomto směru tolik řečeno, až si Anna pomyslela, že nemůže udělat nic lepšího než jim prozradit, co, jak věděla, si každý z nich přeje, a přemluvit je, aby všichni ihned odjeli do Lymu. Nebylo to těžké; brzy bylo rozhodnuto, že pojedou, že pojedou zítra, ubytují se v hostinci nebo půjdou do podnájmu, jak se to bude hodit, a zůstanou tam, dokud nebude možno drahou Louisů odvézt. Musí sejmout z těch dobrých lidí, u nichž je, část námahy; přinejmenším by mohli paní Harvillovou zprostit starosti o vlastní děti; a zkrátka byli tak šťastni z toho rozhodnutí, že Anna, potěšena tím, co udělala, cítila, že nemůže strávit své poslední dopoledne v Uppercrossu lépe, než když jim pomůže v jejich přípravách a vypraví je brzy na cestu, třebaže důsledkem toho bylo, že zůstala v opuštěném domě sama.

Kromě hošíků v Malém domě byla poslední, úplně poslední, jediná, kdo zbyl ze všech, co naplňovali a oživovali oba domy, že všech, kdo dávali Uppercrossu veselý ráz. Jaká změna nastala v několika málo dnech!

Jestliže se Louisa uzdraví, bude zase všechno dobré. Víc než minulé štěstí rozkvete. Není možno pochybovat, ona alespoň nemohla, co bude následovat po uzdravení. Za několik měsíců ten pokoj, teď tak opuštěný, obývaný jen jejím mlčenlivým zamyšleným já, může být znovu pln toho, co je šťastné a veselé, pln žáru a jasu šťastné lásky, všeho, co se tak nepodobalo Anně Elliotové.

Hodinka volného času na takové úvahy v šerém listopadovém dni, drobný hustý déšť, v němž téměř zmizelo těch několik předmětů, jež kdy bylo z oken možno vidět, stačily, aby se hluk kočáru lady Russellové stal nadmíru vítaným; a třebaže toužila být pryč, nemohla bez smutku v srdci opustit Velký dům, ani se pohledem rozloučit s Malým domem, s jeho černou nepohodlnou verandou, z níž stékal déšť, a podívat se po posledních vesnických skromných chaloupkách. – V Uppercrossu se odehrály scény, které jí ho učinily drahým. Byl svědkem mnoha bolestných pocitů, kdysi palčivých, teď však zmírněných; několika chvil milosrdnějšího citu, zavanutí přátelství a smíření, na něž se již nemohla znovu těšit a které jí nikdy nemohly přestat být drahé. Všechno to nechala za sebou; všechno kromě vzpomínky, že takové věci byly.

Od chvíle, kdy v září opustila dům lady Russellové, nikdy nevstoupila Anna do Kellynche. Nebylo to nutné a těm několika příležitostem, kdy měla možnost jít do panského domu, se jí podařilo vyhnout a uniknout. Její první návrat znamenal zaujmout místo v moderních elegantních pokojích vily a rozjasnit oči její majitelky.

Při shledání bylo do radosti lady Russellové přimíšeno trochu úzkosti. Věděla, kdo navštěvoval Uppercross. Naštěstí však buď Anna vypadala, že se spravila a zkrásněla, nebo si to lady Russellová aspoň myslela; a Anna, když se jí při té příležitosti dostalo poklony, spojila ji pobaveně s mlčenlivým obdivem svého bratrance a doufala, že se jí vrací mládí a krása v novém rozkvětu.

Při rozhovoru s lady Russellovou si brzy uvědomila, že se duševně změnila. Záležitosti, jichž bylo její srdce plno, když opouštěla Kellynch, a které cítila, že jsou přezírány, a které byla nucena mezi Musgrovovými v sobě potlačovat, měly teď pro ni jen druhořadý zájem. V poslední době pustila ze zřetele i otce, sestru a Bath. Jejich záležitosti se ztrácely před uppercrosskými, a když se lady Russellová zmínila o jejich dřívějších nadějích a obavách a vyjádřila uspokojení nad pronajatým domem na Camdenském náměstí, a politování, že paní Clayová pořád je u nich, bylo by Anně bývalo stydno přiznat se, že víc myslí na Lyme a na Louisů Musgrovovou a všechny své tamější …