Anna Elliotová

Kapitola XX

Sir Walter, jeho dvě dcery a paní Clayová byli toho večera první z celé společnosti v koncertní síni; a protože se muselo čekat na lady Dalrymplovou, zaujali místo u jednoho krbu v osmiúhlém salónku. Sotva se tam však postavili, dveře se znovu otevřely a vešel kapitán Wentworth. Anna, jež byla k němu nejblíž, pokročila kupředu a ihned na něho promluvila. Chystal se jen uklonit a jít dál, ale její laskavé „Jak se máte?“ ho přimělo změnit směr a připojit se k ní a na oplátku se také poptat, jak se jí daří, navzdory obávanému otci a sestře v pozadí. To, že byli v pozadí, bylo Anně oporou; nevěděla nic o jejich pohledech a cítila se schopna udělat všechno, co pokládala za správné.

Zatímco spolu mluvili, zaslechla, že si otec s Elizabeth něco šeptají. Nerozeznala slova, ale uhádla, oč jde; a když se kapitán Wentworth chladně uklonil, pochopila, že otec mu kývnutím přiznal právo známosti, a podařilo se jí ještě zachytit koutkem oka lehkou úklonu samotné Elizabeth. Ta, třebaže opožděná, zdráhavá a nemilostivá, byla přece jen lepší nežli nic, a Annina nálada se zlepšila.

Když však pohovořili o počasí, o Bathu a o koncertě, začala rozmluva váznout, a nakonec mluvili tak málo, že očekávala, že každou chvíli odejde; on však, jak se zdálo, nijak nepospíchal; a najednou s obnovenou živostí, s lehkým úsměvem a s lehkým ruměncem řekl:

„Od toho společného dne v Lymu jsem vás skoro neviděl. Měla jste z toho, jak se obávám, asi nervový otřes, tím spíš, že vás to tenkrát nezdolalo.“

Ujistila ho, že nic takového neměla.

„To byla hrozná chvíle,“ řekl, „hrozný den!“ a přejel si rukou přes oči, jako by vzpomínka na to dosud byla příliš bolestná; hned potom však s lehkým úsměvem dodal: „K něčemu dobrému to však přece bylo – jisté následky nutno považovat za pravý opak neštěstí. – Když jste byla tak duchapřítomná a navrhla jste, že bude nejvhodnější, aby pro lékaře došel Benwick, neměla jste asi ponětí, že bude nakonec jeden z těch, kdo mají na jejím uzdravení největší zájem.“

„Samozřejmě že jsem neměla. Zdá se však – myslela bych, že to bude velmi šťastné manželství. Oba mají dobré zásady a dobrou povahu.“

„Ano,“ řekl, dívaje se trochu stranou, „tím však, myslím, končí veškerá podobnost. Z celé duše jim přeji, aby byli šťastni, a raduji se ze všech okolností, které jsou jejich štěstí příznivé. Není jim třeba přemáhat doma žádné obtíže, odpor, rozmar, odklady. – Musgrovovi se chovají, jak je jejich zvykem, velmi důstojně a laskavě, jako praví rodiče touží z celého srdce zajistit dceřino blaho. To všechno může znamenat mnoho, velmi mnoho, pro jejich štěstí; víc možná než –“

Zarazil se. Zdálo se, že se mu vybavila náhlá vzpomínka a vyvolala v něm trochu toho pohnutí, které zbarvilo Anniny tváře do červena a přimělo ji upírat oči k zemi. – Pak si však odkašlal a pokračoval dále:

„Přiznávám se, že si opravdu myslím, že mezi nimi rozdílnost je, hodně velká, a to v ničem méně podstatném, než je způsob myšlení. – Považuji Louisů Musgrovovou za velmi roztomilou dívku milé povahy, která nepostrádá inteligence; Benwick je však něco víc. Je to vzdělaný člověk, sečtělý –a přiznám se, že hledím s trochou překvapení na to, že se připoutal k ní. Kdyby to byl následek vděčnosti, kdyby si ji byl postupně zamiloval, v domnění, že mu dává přednost, byla by to jiná věc. Já však nemám důvod něco takového předpokládat. Zdá se mi naopak, že to byl z jeho strany naprosto spontánní, okamžitý cit, a to mě překvapuje. Muž jako on, v jeho postavení! Se srdcem těžce raněným, téměř zlomeným! Fanny Harvillová byla bytost vyššího druhu; a on jí byl opravdově oddán. Z takové náklonnosti k takové ženě se muž přece nevzpamatuje! – To by neměř– to ne.“

Buď si však uvědomil, že se jeho přítel vzpamatoval, nebo z nějakého jiného důvodu dál nepokračoval; a Anna, která rozeznala každé slovo přesto, že byly poslední věty řečeny vzrušeným hlasem, přes rozmanitý hluk v místnosti, neustálé bouchání dveřmi a neustálý šum lidí procházejících kolem, byla ohromena, potěšena, zmatena, dech se jí zrychlil a pocítila ve vteřině na sto věcí. Nebylo pro ni možné pustit se do takovéhoto tématu; a přece, po chvíli, když pocítila nutnost promluvit a netoužila ani v nejmenším po úplné změně hovoru, odbočila jen tak dalece, že řekla: „Byl jste v Lymu delší dobu, že ano?“

„Asi čtrnáct dní. Nemohl jsem dříve odjet, dokud se zcela nezjistilo, že se Louisa pozdravuje. Příliš hluboce se mě ta nešťastná věc dotýkala, abych mohl být kliden. Stalo se to mou vinou – jedině mou. Kdybych nebyl býval já sláb, nebyla by ona umíněná. Krajina kolem Lymu je velmi pěkná. Hodně jsem chodil a jezdil na koni; a čím více jsem toho viděl, tím více jsem měl čemu se obdivovat.“

„Moc ráda bych Lyme znovu viděla,“ řekla Anna. „Je-li možná! Nebyl bych předpokládal, že byste mohla najít v Lymu něco, co by ve vás vzbudilo takové přání. Hrůza a úzkost, do nichž jste byla vržena – to napětí a duševní únava! – Byl bych si myslel, že ve vašich posledních dojmech z Lymu musí převládat silná nechuť.“

„Těch posledních několik hodin bylo jistě velmi bolestných,“ odpověděla Anna, „když však bolest pomine, vzpomínka na ni se stane často radostí. Člověk nemiluje méně nějaké místo, protože v něm trpěl, ledaže by tam prožil jen samé utrpení, nic než utrpení – což nebyl rozhodně případ Lymu. Byli jsme v obavách a úzkostech poslední dvě hodiny a předtím jsme prožili hodně radosti. Tolik nových a krásných zážitků. Já cestovala tak málo, že by bylo pro mne každé nové místo zajímavé – ale Lyme je skutečně krásný; a zkrátka (slabě se zarděla nad některými vzpomínkami) celkem vzato moje dojmy z toho místa jsou velmi příjemné.“ Jak se odmlčela, otevřely se znovu dveře do salónu a objevila se právě ta společnost, na kterou čekali. „Lady Dalrymplová, lady Dalrymplová!“ zaznělo jásavě; a se vší horlivostí, kterou připouštěl bonton, vykročil jí sir Walter a jeho dvě dámy vstříc. Lady Dalrymplová a slečna Carteretová, doprovázené panem Elliotem a plukovníkem Wallisem, který náhodou přišel …