Anna Elliotová

Kapitola VII

Za pár dní nato už se vědělo, že kapitán Wentworth je v Kellynchi, a pan Musgrove ho navštívil a vrátil se pln vřelé chvály o něm, a koncem dalšího týdne měl kapitán Wentworth s Croftovými večeřet v Uppercrossu. Pro pana Musgrova to bylo velké zklamání, když zjistil, že pozvání nelze stanovit na bližší den, tak byl netrpělivý, aby projevil svou vděčnost a uvítal kapitána Wentworthe pod svou střechou a pohostil ho tím nejsilnějším a nejlepším vínem ze svého sklepa. Dřív však musí uplynout týden; jen týden podle Annina výpočtu a pak se musí setkat; a brzy si začala přát, aby se mohla cítit jistá aspoň týden.

Kapitán Wentworth velmi rychle oplatil panu Musgrovovi jeho zdvořilost, a ona málem přišla na návštěvu v stejnou půlhodinu! – Vypravovaly se právě s Mary do Velkého domu, kde, jak se později dozvěděla, by ho byly musely nevyhnutelně zastihnout, když v tu chvíli přinesli domů staršího chlapce, který spadl a ošklivě se zranil, takže ony nemohly odejít. Chlapcův stav návštěvu úplně odsunul stranou; ale ani uprostřed vážných obav, které pak o něho měli, nemohla lhostejně vyslechnout zprávu o svém úniku.

Bylo zjištěno, že chlapec má vymknutou klíční kost a takové poranění na zádech, že vzbuzovalo nejhorší obavy. Bylo to hrozné odpoledne a Anna musela udělat všechno najednou – poslat pro lékárníka – dát hledat otce a zpravit ho o neštěstí – utěšovat matku a zabránit jí v hysterii – dohlédnout na služebnictvo, vyhnat nejmladší dítě z pokoje a ošetřovat a konejšit trpícího nebožáčka – kromě toho poslat, jakmile si na to vzpomněla, patřičnou zprávu do druhého domu, která jí přivedla zástup spíš poděšených vyptávajících se společnic než užitečných pomocnic.

Švagrův návrat byl první úlevou; mohl se nejlépe ujmout své ženy, a dalším dobrodiním byl příchod lékárníka. Dokud nepřišel a neprohlédl dítě, byly jejich obavy o to horší, že byly neurčité; tušili, že jde o vážně zranění, ale nevěděli jakého druhu; teď však byla klíční kost rychle napravena, a třebaže pan Robinson promakával a promakával a přejížděl rukou po těle a tvářil se vážně a mluvil tiše s otcem a tetou, přece jen všichni doufali v to nejlepší a mohli se rozloučit a sníst večeři jakžtakž s klidnou myslí; a pak ještě než odjely, odpoutaly obě mladé tety svou mysl od synovcova zranění a podaly zprávu o návštěvě kapitána Wentworthe; –zdržely se ještě pět minut po otcově a matčině odchodu a vyprávěly jedna přes druhou, že je velice okouzlil a že je mnohem hezčí a nekonečně příjemnější než kdokoli z mužů, jež znají, i ten, kdo se jim dřív nejvíc líbil, – jak se zaradovaly, když slyšely, že ho tatínek zve, aby zůstal na večeři – jak jim bylo líto, když řekl, že to není v jeho moci – jak se zase potěšily, když slíbil, že vyhoví tatínkovu a maminčinu naléhavému pozvání, aby přišel a povečeřel s nimi zítra, opravdu už zítra! A slíbil to tak mile, jako by plně vycítil důvod jejich pozornosti, právě tak jak měl! – A zkrátka, v jeho zjevu a slovech bylo tolik dokonalého půvabu, že jim na mou věru oběma popletl hlavu! A už běžely pryč, překypujíce veselostí a láskou a zřejmě měly hlavu víc plnou kapitána Wentworthe než malého Charlese.

Stejně nadšené líčení se opakovalo, když obě dívky přišly s otcem v tmavý podvečer zeptat se, jak se daří chlapci; a pan Musgrove, kterého už přešel první strach o dědice, potvrdil chválu a projevil naději, že teď už nebudou mít důvod odkládat návštěvu kapitána Wentworthe, a že jen litují, že společnost z domku patrně nebude chtít opustit chlapečka, aby kapitána Wentworthe přivítala. – „Ach to ne! Našeho chlapečka neopustíme!“ – úlek obou rodičů byl ještě příliš těžký a silný, aby připustili takové pomyšlení; a Anna, ráda, že unikne, nemohla se přemoci, aby se k nim horlivě nepřipojila.

Charles Musgrove později ovšem projevil víc chuti k návštěvě; „dítěti se daří dobře – a on tolik touží po tom, aby byl představen kapitánu Wentworthovi, že za nimi večer možná přijde; večeřet bude doma, ale na půl hodinky by se mohl zastavit.“ Proti tomu se však horlivě postavila jeho žena a pravila: „Ale Charlesi, já opravdu nemohu dovolit, abys šel pryč. Jen si pomysli, co kdyby se něco stalo?“

Dítě spalo v noci dobře a jeho stav se druhý den dál zlepšoval. Bylo zapotřebí trochu času, aby se poznalo, zda nebyla páteř poraněna, ale pan Robinson nenacházel důvod k většímu znepokojení a Charles Musgrove následkem toho přestal cítit nutnost zůstávat doma. Dítě musí ležet v posteli a mají ho zabavit co nejklidnějším způsobem; co tady má otec co dělat? To je čistě ženská záležitost, a bylo by od něho nanejvýš pošetilé, aby se zavíral doma, když ho není zapotřebí. Jeho otec si velmi přeje, aby se seznámil s kapitánem Wentworthem, a jelikož nemá dostatečný důvod, aby zůstal doma, měl by jít; a skončilo to tím, že jakmile se vrátil z lovu, udělal smělé veřejné prohlášení, že se hodlá hned obléknout a jít na večeři do Velkého domu.

„Dítěti se lépe dařit nemůže,“ pravil, „a tak jsem otci právě řekl, že přijdu, a on si myslí, že jednám správně. Když je tu s tebou tvá sestra, drahoušku, tak jsem úplně klidný. Ty sama bys ho nechtěla opustit, ale uznáš, že mě tu není třeba. Kdyby něco bylo, Anna pro mne pošle.“

Manželé a manželky obyčejně pochopí, kdy je odpor marný. Mary z Charlesova tónu poznala, že je plně odhodlán jít a že by bylo zbytečné na něho naléhat. Dokud byl v pokoji, neřekla proto nic, jakmile ji však mohla slyšet jen Anna, spustila:

„No to je dobré! Nechá nás tu a my se máme střídat u ubohého nemocného dítěte – a za celý večer k nám nepřijde živá noha! Věděla jsem, že to tak dopadne. Já mám vždycky takové štěstí! Když jde o něco nepříjemného, muži se z toho vždycky vyzují, Charles je zrovna takový jako ostatní. Nemá žádný cit! Je to od něho naprosto bezcitné, že uteče od svého malého ubohého hošíčka; říká, že se mu vede tak dobře! Jakpak ví, že se mu vede dobře a že nemůže za půl hodiny nastat náhlá změna? Nepomyslela jsem si, že by Charles mohl být bezcitný. Tady ho máš, jde si pryč za svou zábavou, …