DOPIS TŘINÁCTÝ
Laura pro Marianne
Macdonald s Grahamem pojali podezření, až když byli Janette a M’Kenzie pryč již téměř dvě hodiny. A možná by ani žádné podezření nepojali, kdyby nedošlo k malé nehodě. Jednoho dne Sophia náhodou otevřela vlastním klíčem tajnou zásuvku v Macdonaldově knihovně a zjistila, že v ní Macdonald uchovává důležité písemnosti a také nějaké bankovky nezanedbatelné hodnoty. Se svým objevem se mi svěřila a společně jsme se pak domluvily, že bude jen správné toho hnusného ničemu o jeho peníze připravit – vždyť k nim možná přišel nečestným způsobem! Naplánovaly jsme to tak, že vždy, když jedna z nás půjde náhodou do knihovny, vezme ze zásuvky jednu nebo více bankovek. Několikrát jsme bez problémů provedly přesně to, co jsme si naplánovaly.
Ale běda! Právě v den, kdy Janetta uprchla s M’Kenziem, Sophia potichoučku brala ze zásuvky pátou bankovku, když ji z této bohulibé činnosti naprosto neomaleně vyrušil sám Macdonald, jenž spíše nazlobeně vletěl do místnosti, než aby poklidně vešel. Sophia (jež sice byla přirozeně tak milá, že každého okamžitě odzbrojila, ovšem pokud si situace žádala něco víc, dokázala se chovat tak důstojně, jak jen dámě přísluší), mu věnovala zastrašující pohled a poté se hrozivě zamračila, ovšem provinilec Macdonald se nenechal zastrašit, a tak s jistou pýchou v hlase pronesla: „Proč si dovolujete rušit mě v soukromí?“
Nestydatý Macdonald se ani nesnažil zprostit viny za to, co provedl, a naopak se pokusil Sophii vyčinit, že ho sprostě okradla. To ovšem ranilo její čest a zvolala, zatímco se rychle a nepozorovaně pokusila vrátit bankovku do zásuvky: „Ničemo, jak si dovolujete mě nařknout z takového činu? Jenom při pomyšlení na něco takového bych se musela červenat!“
Ani to podlého a ničemného Macdonalda nepřesvědčilo, a tak pokračoval v kárání právem uražené Sophie, přičemž jazyk jeho výčitek byl nanejvýš urážlivý. Nakonec ji i přes její milou povahu natolik popudil, že ji přiměl k bolestivé odplatě. Oznámila mu tedy, že Janetta uprchla s M’Kenziem a že v tom společně se mnou hrála velmi aktivní úlohu. V tomto okamžiku jejich hádky jsem vstoupila do knihovny i já, abych se stejně jako Sophia cítila více než uražena nepodloženými obviněními ze strany zlého a podlého Macdonalda.
„Vy bídáku!“ zvolala jsem. „Jak si dovolujete tak bez skrupulí špinit bezvadnou pověst této dokonalé dámy s čistou duší? Proč rovnou nepodezříváte z nepravostí mě?“
„Buďte v klidu, madam,“ odpověděl, „samozřejmě že podezřívám i vás, a proto musím projevit přání, abyste obě do půl hodiny opustily tento dům.“
„Půjdeme a rády,“ odvětila Sophia, „v srdcích si vás již dlouho ošklivíme a pod vaší střechou jsme se zdržely tak dlouho pouze kvůli přátelství s vaší dcerou.“
„Přátelství s mou dcerou jste dokázaly opravdu jasně – tím, že jste ji přinutily vrhnout se přímo do náručí bezcharakterního lovce věna,“ odpověděl Macdonald.
„Jistě!“ zvolala jsem. „Při všem neštěstí, které nás potkalo, nás může alespoň utěšovat pomyšlení na přátelství se Janettou a na to, že jsme ji zbavily všech závazků ze strany otce.“
„To musí být pro vaše ušlechtilé duše opravdu milé pomyšlení,“ řekl na to.
Jen co jsme si sbalily garderobu a šperky, opustily jsme Macdonald-Hall. Šly jsme procházkou přibližně půl hodiny a pak se posadily na břehu křišťálově průzračného potůčku, abychom daly odpočinout vyčerpaným údům. Bylo to místo jako stvořené pro klidné rozjímání. Z východu nás chránil háj vzrostlých jilmů a ze západu zase spousta vysokých kopřiv. Před námi bublal potůček a za námi vedla hlavní silnice. Měly jsme náladu na rozjímání a byly v ideálním duševním rozpoložení, abychom si to krásné místo dokázaly užít.
Chvíli jsme obě seděly mlčky, až jsem nakonec přerušila ticho vzrušeným výkřikem: „To je ale nádhera! Škoda že tu s námi nejsou Edward a Augustus. Určitě by také ocenili všechnu tu nádheru okolo.“
„Drahá Lauro,“ vzlykla Sophia, „mějte soucit a zdržte se vzpomínek na mého ubohého manžela, jenž je bohužel stále ve vězení. Běda! Co bych jen dala za to, abych se dozvěděla, jaký osud jej potkal, zda je stále ještě v Newgatu, nebo zda ho snad již pověsili. Nikdy však nebudu natolik silná, abych se donutila zeptat se na něj. Nesnesu ani zmínku o něm, protože i to je příliš velkým soustem pro mé city.“
„Odpusťte mi, drahá Sophie, že jsem se vás tak nevědomky dotkla,“ odpověděla jsem, rychle změnila směr hovoru a poukázala na majestátní jilmy, které nás chránily před západním větrem.
„Běda, milá Lauro,“ odvětila, „snažně vás prosím, vyvarujte se hovoru o něčem tak smutném. Nechtějte opět ranit mé city rozjímáním o těchto jilmech – připomínají mi totiž Augusta. Byl jako ony – vysoký a vznešený, přičemž nepostrádal majestátnost, kterou na nich obdivujete.“
Mlčela jsem v obavě, že bych ji mohla opět nevědomky zarmoutit hovorem o něčem, co by jí z nějakého důvodu připomnělo Augusta.
„Proč mlčíte, Lauro?“ pronesla po krátké odmlce. „Nedokážu snést ticho, které mě nutí k rozjímání, protože se v myšlenkách stále musím vracet k Augustovi.“
„Podívejte na tu nádhernou oblohu nad námi,“ řekla jsem. „Jak kouzelně se na ní střídá modrá s bílými proužky!“
„Ach, drahá Lauro,“ odvětila, přičemž rychle odvrátila oči od oblohy, na niž se při mých slovech zadívala. „Nermuťte mě, prosím, hovorem o něčem, co mi s nesmírnou krutostí připomíná Augustovu modrou saténovou vestu s bílými proužky! Mějte slitování s nešťastnou přítelkyní a vystříhejte se hovoru o něčem tak bolestném.“
Co jsem mohla dělat? V té smutné chvíli byly Sophiiny pocity tak bolestně svíravé a něha, s níž vzpomínala na Augusta, tak dojemná, že jsem již neměla sílu měnit téma hovoru. Právem jsem se totiž obávala, že bych nějakým nečekaným způsobem mohla opět ranit její city nevědomým probuzením vzpomínek na nebohého manžela. Bylo by ovšem stejně kruté, kdybych mlčela, protože mě sama pobízela k hovoru.
Z rozpaků mě vysvobodila nehoda, která se stala v příhodné chvíli – na cestě za námi se naštěstí právě v tom okamžiku převrátil otevřený kočár. Nehoda rázem vyrušila Sophii z trudnomyslných úvah, jimiž se zaobírala. Okamžitě jsme vyskočily a spěchaly na pomoc cestujícím, již byli před pár okamžiky vysoko nad zemí v módním kočáře, ale nyní se svíjeli v prachu cesty.
„To je ale báječná situace k rozjímání o nejistých radostech života!“ řekla jsem Sophii, když jsme se kvapem ubíraly na místo nehody. „Ještě že se objevil tento kočár a že můžeme debatovat o životě kardinála Wolseyho.“ (Kardinál Wolsey se objevuje ve hře Williama Shakespeara J i ndřich VIII., o čemž je zmínka i v dalším díle Jane Austenové, Mansfieldském panství. Původně vlivný a bohatý kardinál nedokázal přesvědčit papeže, aby souhlasil s tím, že se král (indřich VIII. rozvede s první manželkou, pročež upadl v královu nemilost, byl uvězněn za vlastizradu a následně zemřel ve vězení.)
Sophia neměla čas odpovědět, protože se plně soustředila na hrozivou scénu, která se před námi otevřela. Nejprve jsme si všimly dvou velmi elegantně oděných pánů, kteří se váleli ve vlastní krvi. Když jsme přistoupily blíž, zjistily jsme, že jde o Edwarda a Augusta. Ano, drahá Marianne, o naše drahé manžely! Sophia zaječela a okamžitě se sesunula k zemi. Poté jsem vykřikla i já a v mžiku jsem byla jako smyslů zbavená. Obě jsme byly několik minut mimo sebe, a jen jsme se vzpamatovaly, opět jsme upadly do mrákot.
Tato politováníhodná situace trvala dobrou čtvrthodinu, během níž Sophia opakovaně omdlévala a já znovu a znovu padala do mrákot. Nakonec jsme se probraly díky Edwardovu stenu (Edward byl v té chvíli jediný, kdo jevil známky života). Kdybychom bývaly tušily, že jeden z našich manželů žije, nebyly bychom tak zarmoucené – když jsme je však spatřily, byly jsme přesvědčeny, že ani jeden z nich již není naživu, a věděly jsme, že nelze dělat nic jiného než to, co jsme udělaly. Proto jsme nezaslechly jeho steny dříve, než když jsme se chystaly spustit nářek. Nyní jsme spěchaly k Edwardovi, poklekly po jeho boku a zapřísahaly jej, ať neumírá.
„Lauro,“ řekl a upřel na mě apatický pohled, „je mi to líto, ale převrhl jsem se.“
Byla jsem přešťastná, že je ještě při smyslech, a řekla: „Drahý Edwarde, prozraď mi, prosím, než zemřeš, co se událo od onoho nešťastného dne, kdy byl Augustus uvězněn a ty jsi za ním odjel a už se nevrátil.“
„Hned,“ řekl, zhluboka se nadechl a… vydechl naposledy.
Sophia okamžitě upadla do mdlob. Můj žal byl hlasitější. Třásl se mi hlas, do očí se mi vedral prázdný pohled a v obličeji jsem zbledla jako smrt. A byla jsem opět jako smyslů zbavená. Blouznila jsem a hovořila nesrozumitelně: „Neříkejte mi nic o kočárech. Dejte mi housle. Zahraji mu, abych jej ukonejšila v této smutné hodince. Něžné víly, mějte se na pozoru před Amorovými hromy a blesky, vyvarujte se ostrých šípů Jupitera. (V klasické řecké mytologii má pochopitelně šípy Amor a hromy a blesky patří Jupiterovi.) Pohleďte na ten jedlový lesík. Vidím skopovou kýtu. Řekli mi, že Edward není mrtev, ale podvedli mě. Měli ho za okurku.“
Tak jsem pokračovala v divokých výkřicích o Edwardově smrti. Blouznila jsem dvě hodiny a necítila jsem ani nejmenší známky vyčerpání, takže bych nepřestala, kdyby se Sophia neprohrála z mdlob a naléhavě mě neupozornila na to, že se blíží noc a začíná být vlhko.
„Kam se podějeme a skryjeme před tmou a vlhkem?“ otázala jsem se.
„Do té bílé chaloupky,“ odvětila, přičemž ukázala na krásné stavení, které se pojednou zjevilo uprostřed jilmového háje a jehož jsem si předtím vůbec nevšimla.
Souhlasila jsem a bez okolků jsme se vydaly tím směrem. Zaklepaly jsme na dveře. Zanedlouho nám otevřela stará paní. Když jsme ji požádaly, zda by nám poskytla nocleh, řekla, že dům je velmi malý a jsou v něm jen dvě ložnice, ale že v jedné z nich můžeme přespat. Zaradovaly jsme se a následovaly tu dobrou ženu do domu.
V krbu plápolal oheň, což nás potěšilo. Zjistily jsme, že paní domu ovdověla a má sedmnáctiletou dceru. Sedmnáct je krásný věk, ovšem Bridget, jak se jmenovala, byla velmi nehezká a po pravdě řečeno ani její jméno nenaznačovalo, že bychom od ní mohly čekat něco jako vznešené myšlenky či hluboké city. Nebyla nic víc než pouhá veselá, zdvořilá a laskavá mladá žena. Nemohly jsme ji nenávidět, byla pro nás pouze hodna opovržení.
Adieu,
Laura
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.