Mansfieldské panství

14. KAPITOLA

Zdálo se, že Fanny bude mít pravdu, i když tomu Edmund zprvu nevěřil. Najít hru, která by se líbila všem, nebyla hračka. Tesař už dostal příslušné pokyny a všechno si změřil, uvedl a odstranil přinejmenším dvojí sadu těžkostí, a když dokázal, že se původní plány zkomplikovaly a výdaje vzrostly, pustil se do práce, a jen ta hra nebyla ještě vybrána. Ostatní přípravy se také patřičně rozběhly. Z Norfolku došel objednaný veleštůček zeleného sukna, paní Norrisová (střihla látku tak šikovně, že uspořila dobré tři čtvrtiny yardu) z něho za pomoci služebných vytvarovala oponu, a hra stále ještě chyběla, a když takto uběhly dva tři dny, začínal Edmund pomalu doufat, že ji nenajdou.

Muselo se přitom totiž dbát na tolik věcí, tolika lidem vyhovět, uspokojit požadavky na tolik hlavních rolí, a především vycházet z předpokladu, že hra musí být jak komedie, tak tragédie, že nebylo lehké dospět k rozhodnutí, jak už se to stává, když se do něčeho s elánem vrhne mládí.

Tragickou frontu hájily slečny Bertramovy, Henry Crawford a pan Yates; komickou pak Tom Bertram, a nebyl tak docela sám, neboť bylo zřejmé, že Mary Crawfordová, jakkoli se ze zdvořilosti zdržuje zasahování, se k ní přiklání rovněž; Tom ovšem při své ráznosti a výsadním postavení žádné spojence ani nepotřeboval; a nezávisle na tomto nesladitelném názorovém rozporu měla ta hra mít celkem málo postav, zato ale všechny prvořadého významu, a tři hlavní hrdinky. Žádná ze známějších her neobstála. Ani Hamlet, ani Makbeth, ani Othello, ani Douglas, ani Hráč- pro žádnou nezapláli dokonce ani tragédi, a Soupeři, Škola pomluv, Kolo Štěstěny, Zákonný dědic a četná atakdále se po řadě dočkaly zavržení ještě procítěnějšího. Jen padl nějaký název, už se objevily nesnáze s tím spojené, ze všech stran se o překot ozývalo: „Ne, kdepak, tohle by nám nevyhovovalo. Jen žádné takové patetické tirády! Je tam příliš mnoho postav – žádná pořádná ženská úloha – všechno, jen tohle ne, Tome, drahoušku – nedokázali bychom to obsadit – nemůžeme po nikom žádat, aby převzal takovouhle roli - není to nic než přízemní fraška, od začátku do konce. Tahle hra by snad ušla, ale ty lidové postavy – když už to chcete slyšet, odjakživa to považuji na nejfádnější hru, jakou kdy anglický dramatik napsal – nechci se zdráhat – ochotně přispěji jakkoli ke zdaru věci - ale myslím, že hůř bychom si vybrat nemohli.“

Když tohle Fanny viděla a slyšela, docela ji bavilo pozorovat, jak je všechny posedlo více či méně zastírané sobectví, a byla zvědavá, jak to dopadne. Sama za sebe by si byla přála, aby něco sehráli, protože v životě žádné divadlo ani nezahlédla, ale všechny závažnější důvody mluvily proti tomu.

„Takhle to dál nejde,“ usoudil Tom Bertram nakonec. „Maříme hloupě drahocenný čas. Musíme se na něčem dohodnout. Ať je to co je, jen když už se na něčem ustanovíme. Nesmíme být tak nároční. Pár postav navíc nás nesmí odradit. Můžeme vystoupit* v dvojrolích. Buďme trochu skromnější. Je-li to bezvýznamná rolička, tím větší zásluha, když z ní něco uděláme. Od této chvíle ode mne osobně neuslyšíte žádné námitky. Vezmu, co mi dáte, jen když to bude role komická. Žádné jiné podmínky si nekladu, jen aby v tom byla komika.“

Načež už asi popáté navrhl Zákonného dědice, a zatímco váhal, jestli se sám má zmocnit role lorda Duberleye nebo doktora Panglose, snažil se důrazně, leč s nevalným úspěchem přesvědčit ostatní, že některé další postavy jsou oslnivě tragické.

Ticho, které po tomto neplodném úsilí zavládlo, přerušil týž mluvčí, když poté co sebral ze stolu jeden z četných tam pohozených svazků a zalistoval jím, náhle zvolal: „Přísaha milencůl A což Přísaha milenců jako u Ravenshawových? Že nás to už nenapadlo! Mně se zdá, že by nám tahle hra přesně vyhovovala. Co tomu říkáte? – Tady jsou dvě skvělé tragické role pro Yatese a Crawforda a veršující lokaj pro mne – tedy pokud o něho nikdo jiný nestojí – vedlejší role, ale taková, která by mi nebyla proti mysli, a jak už jsem říkal, rozhodl jsem se spokojit s čímkoli a věnovat tomu všechen svůj um. Ostatní role může zastat kdokoli. Jde jen o hraběte Cassela a Anhalta.“

Návrh se setkal s příznivým ohlasem. Všichni už měli dost váhavé nerozhodnosti a nic z toho, co zatím přišlo na přetřes, se nezdálo tak dobře vyhovovat všem požadavkům. Nejvíc se zaradoval pan Yates: vzdychal a toužil po roli barona už v Ecclesfordu, každý procítěný výlev lordu Ravenshawovi záviděl a nedalo mu to, aby si jej pro sebe neoddeklamoval v tichu svého pokoje. Zabouřit si jako baron Wildenheim bylo vrcholem jeho uměleckých ambicí, a jelikož už znal polovinu výstupů nazpaměť, nabídl nyní s pohotovou ochotou své služby pro tuto roli. Spravedlivě řečeno, neosoboval si na ni výsadní právo – vzpomněl si totiž, že se dá krásně bouřit i ve Frederikovi, a tak ujistil přítomné, že by mu i tato postava přišla vhod. Henry Crawford byl rovněž hotov ujmout se té či té role: kterou si pan Yates nevyvolí, s tou se spokojí on, a tak nastala krátká výměna zdvořilostních komplimentů. Slečna Maria, aby uhájila zájmy Agáty, problém vyřešila: uvedla, že zde je třeba vzít v úvahu i výšku a postavu, a jelikož pan Yates je ze všech největší, připadá jí, že by se zvlášť dobře hodil na barona. Ostatní s ní souhlasili, a když se tedy role podle toho obsadily, mohla si být jista tím pravým Frederikem. Takto byli tedy uspokojeni tři představitelé a zbýval pouze pan Rushworth, za něhož se zaručila Maria, že vezme cokoli, když tu Julia, která stejně jako její sestra chtěla hrát Agátu, začala brát ohledy na slečnu Crawfordovou.

„Nechováme se zrovna pěkně vůči nepřítomným,“ prohlásila. „Není tu dost ženských rolí. Amélie a Agáta snad stačí pro Mariu a pro mne, ale není tu nic pro vaši sestru, pane Crawforde.“

Pan Crawford jim poradil, aby se tímhle nezatěžovaly: ví to prý jistě, že sestra po hereckém uplatnění ani zvlášť neprahne, že chtěla jen vyhovět, kdyby bylo třeba, a že by nedovolila, aby kvůli ní něco měnili. Proti tomu však okamžitě vystoupil Tom Bertram, jenž t…