Mansfieldské panství

46. KAPITOLA

Jelikož Fanny nepochybovala, že její dopis vyvolá nelíčené zklamání, očekávala, jak znala povahu slečny Crawfordové, že na ni bude znovu naléhat, a s tímto očekáváním otevírala její druhý dopis, přestože jí byl doručen teprve po týdnu.

Na první pohled viděla, že jde jen o pár řádek, zřejmě napsaných ve spěchu kvůli jistému sdělení. Nepochybovala o účelu onoho sdělení a v první chvíli byla přesvědčena, že jí pouze oznamují svůj bezprostřední příjezd do Portsmouthu, a už začala rozčileně uvažovat, jak se v takovém případě zachová. Jestliže se v první chvíli zrodí starosti, druhá je umí rozptýlit, a tak ještě než roztrhla dopis, napadlo ji, že sourozenci Crawfordovi požádali pana strýčka o svolení, a hned se jí ulevilo. Toto však byl obsah dopisu:

„Právě se ke mně donesly neslýchané zlomyslné pomluvy, a tak píši, drahá Fanny, abych Vás varovala: nepopřávejte jim vůbec sluchu, kdyby se ty zvěsti rozšířily i na venkov. Věřte, že jde o omyl, za pár dní se všechno vysvětlí – ale v každém případě je Henry bez viny, a navzdory snad nějakému přechodnému pominutí smyslů nemiluje nikoho než Vás. Neříkejte k tomu ani slůvko – nic neposlouchejte, kdyby Vám šeptali kdovíco, niěeho se nedohadujte, dokud znovu nenapíši. Jsem přesvědčena, že se všechno ututlá a prokáže se jen to, že je Rushworth hlupák. Jestli skutečně odjeli, krk na to dám, že jsou na Mansfieldu, a Julia je s nimi. Proč jste nám nedovolila, abychom pro Vás přijeli? jen abyste toho pozdě nelitovala!

Vaše, atd. Mary.“

Fanny nad tím zůstala celá zkoprnělá. Jelikož se k ní žádné neslýchané zlomyslné pomluvy nedonesly, nebyla z toho podivného dopisu vůbec moudrá. Tušila, že se to týká panstva z Wimpole Street a pana Crawforda, a pouze se dohadovala, že patrně došlo k nějaké závažné nepředloženosti, když se o tom šíří klepy a slečna Crawfordová se domnívá, že by žárlila, kdyby se to doslechla. O ni si slečna Crawfordová starosti dělat nemusí. Litovala všechny zúčastněné a také všechny na Mansfieldu, kdyby se ta zpráva donesla až tam, doufala však, že se tak nestane. Jestliže se Rushworthovi sami odebrali na Mansfield, jak z dopisu slečny Crawfordové vyplývá, nebylo pravděpodobné, že by je předcházely nějaké nepříjemné zvěsti, anebo aspoň nic závažného.

A co se pana Crawforda týkalo, Fanny zadoufala, že mu to pomůže pochopit vlastní povahu: až sám pozná, že není schopen trvale milovat žádnou ženu na světě, zastydí se a přestane ji pronásledovat svými námluvami.

Podivné! Už začínala věřit, že ji má opravdu rád, že to u něho není jen prchavé okouzlení – a jeho sestra stále tvrdí, že nemiluje než ji. A přitom jistě flirtoval se sestřenkou Marií, muselo mezi nimi dojít k nějaké donebevolající nerozvážnosti, protože pisatelka dopisu není z těch, které by menší nediskrétnost vyvedla z míry.

Měla z toho ale velmi nepříjemný pocit, a nezbaví se ho, dokud slečna znovu nenapíše. Dopis jí ležel v hlavě a nemohla si o tom popovídat s živou duší, aby si ulevila. Slečna Crawfordová ji ani nemusela tolik nabádat, aby se o ničem nešířila, sama přece ví, co se vůči sestřence patří.

Na druhý den ale žádný dopis nepřišel. Fanny pocítila zklamání. Od rána na nic jiného nemyslela, ale když se její otec odpoledne vrátil domů s novinami v ruce jako obvykle, vůbec ji nenapadlo, že by se mohla dočkat zpráv z tohoto zdroje, a tak to všechno prozatím pustila z hlavy.

Ponořila se do jiných úvah. Vzpomněla si, jak trávila svůj první večer v tomto pokoji a jak otec přišel s novinami. Teď už svíčku nepotřeboval. Slunce bude ještě dobré půldruhé hodiny nad obzorem. Uvědomovala si, že už jsou to tři měsíce, a sluneční paprsky, dopadající hřejivě do salonu, nejenže nepůsobily povzbudivě, ale jen ji ještě víc roztesknily: připadalo jí, že sluníčko svítí docela jinak ve městě než na venkově. Tady umí jen pražit, zatuchle, nemohoucně praží a vytahuje na světlo prach a špinavé skvrny, které by jindy tiše spaly. Ve městě nepřinášejí sluneční paprsky zdraví ani dobrou náladu. Seděla oblévána dusivým horkem, v oblaku zvířeného prachu, a oči jí bloudily pouze od stěny poznamenané otcovou hlavou ke stolu pořezanému a otlučenému jejími bratry, na němž stál čajový servis nikdy pořádně neumytý, s šálky a talířky zahnědle šmouratými, v řídkém namodralém mléku plavala po hladině zrnéčka prachu a chlebíčky s máslem Rebeccou upatlané se čím dál tím víc roztěkaly. Otec četl noviny a matka jako obvykle lamentovala nad prošlapaným kobercem, zatímco se čaj v konvici louhoval, a vyjadřovala přání, aby ho Rebecca zašila; vtom Fanny vytrhl ze zasnění otec, skloněný nad jistým článkem, jenž vzbudil jeho pozornost: „Jak se vlastně jmenují ti tvoji vznešení příbuzní v Londýně, Fan?“

Vzpamatovala se a odvětila: „Rushworthovi, papá.“

„A nebydlí oni na Wimpole Street?“

„Ano, papá.“

„Tak se tam strhla nějaká čertovská mela. Podívej –“ (podával jí noviny), „k čemu ti to fajnový příbuzenstvo bude. Nevím, jak sir Thomas – možná takový dvořan a urozený panáček to dceři nebude mít za zlý. Ale bejt to moje holka – mordsec hadry! Já bych jí zmaloval hřbet, dokud by mi ruka neumdlela! Devítiocasá kočka na takového chlapa i na ženskou, to je nejlepší meducína.“

Fanny mezitím četla, že „… s hlubokým politováním je náš list nucen zaznamenat, že došlo k manželským neshodám v rodině pana R. z Wimpole Street, když krásná madam R., jež teprve přednedávnem přijala toto jméno a slibovala zářit co jedna z nejskvělejších hvězd na společenském nebi, opustila dům svého manžela ve společnosti proslulého okouzlujícího kavalíra pana C, důvěrného přítele a druha pana R., a není známo, a to ani redakci našeho listu, kam se uchýlili.“

„To bude nějaký omyl, papá,“ řekla Fanny okamžitě, „jistě jde o omyl – to přece nemůže být pravda –týká se to někoho jiného.“

Instinktivně chtěla oddálit hanbu, pronesla ta slova s rozhodností zrozenou v zoufalství, neboť tvrdila to, čemu sama nevěřila. Otřásla jí právě věrohodnost toho, co četla. Pravda jí vzala půdu pod nohama, a že vůbec promluvila a vlastně an…