Mansfieldské panství

28. KAPITOLA

Pan strýček a obě tetičky už byli v salonu, když Fanny vstoupila. Sir Thomas se na ni zahleděl se živým zájmem a poté s uspokojením zaznamenal, že jí to krásně sluší a že dnes vypadá neobyčejně půvabně. Jí do očí si dovolil pouze vyjádřit uznání, že věnovala svému zevnějšku patřičnou péči, ale když krátce nato odešla, vyslovil se s neskrývaným obdivem o její kráse.

„Ano,“ poznamenala lady Bertramová, „vypadá dobře. Poslala jsem jí Chapmanovou.“

„Jistěže vypadá dobře,“ vložila se do toho paní Norrisová, „a jak by taky nevypadala, když má v životě na růžích ustláno: vyrůstala v takové rodině a měla stále na očích své sestřenky jako vzor. Jen považte, drahý sire Thomasi, co všechno díky vám i mně získala. Tak třeba ty šaty, o nichž jste se zmínil, jste jí vy sám velkomyslně daroval, když jste vdával drahou paní Rushworthovou. Co by z ní bylo vyrostlo, kdybychom nad ní byli nebděli?“

Sir Thomas k tomu mlčel, ale když zasedli ke stolu, viděl oběma mladým mužům na očích, že se k tomu tématu může vrátit, až dámy odejdou, a nepochybně s větším úspěchem. Fanny poznala, že se líbí, a vědomí, že pěkně vypadá, jí ještě dodalo na půvabu. Z mnoha různých důvodů byla šťastná, a zakrátko byla ještě šťastnější; jak odcházela za oběma tetinkami z jídelny, Edmund, který jim držel dveře, jí řekl, když ho míjela:

„Musíš si se mnou zatančit, Fanny, zamlouvám si dva tance, kterékoli dva tance chceš, kromě těch na začátku.“ Teď už si neměla co přát. Snad nikdy dosud neprožívala rozpoložení tak blízké rozjaření. Vůbec už se nedivila, že se sestřenky na plesy tak těšívaly: i ona teď věřila, že nadcházejí úchvatné zážitky, a dokonce si zopakovala taneční kroky, ale potají, aby si toho nevšimla teta Norrisová; ta se ale mezitím soustředila na mocně plápolající hranici v krbu, kterou lokaj umně naaranžoval, začala šťouchat do polen a dost mu ji pokazila.

Následovala půlhodinka i za jiných okolností dosti nudná, Fanny však pocit štěstí neopouštěl. Stačilo pomyslet na rozhovor s Edmundem, a co proti tomu byl nepokoj paní Norrisové? Co zívání lady Bertramové?

Posléze se k nim přidružili pánové a zavládlo vzrušené očekávání, kdy zahrčí první kočár, všichni sdíleli dobrou náladu, postávali tam, mluvili a smáli se a každá chvíle přinášela radost i naději. Fanny měla dojem, že Edmund se do veselí nutí, ale líbilo se jí, že je ve svém úsilí úspěšný.

Když pak skutečně zaslechli hrčení kočárů a hosté skutečně přicházeli, jako by se jí ze srdce radost vytrácela – při pohledu na tolik cizích lidí se stáhla do sebe a krom důstojné oficióznosti a formálních ceremonií ve skupině těch nejváženějších, čemuž ani sir Thomas, ani lady Bertramová neuměli odpomoci, musela tu a tam čelit něčemu ještě horšímu. Strýček ji různým hostům představoval, musela se dát oslovovat, dělat pukrlata a promlouvat sama. Tohle byla tvrdá povinnost a pokaždé, když po ní byla vyžadována, ohlédla se po Williamovi, který se procházel jako by se nechumelilo v pozadí výjevu, a přála si být s ním.

Po příchodu Grantových a Crawfordových zavládla příjemnější atmosféra. Společenská škrobenost neobstála před jejich nenucenými způsoby a převládající družností – utvořily se skupinky a všichni se uvolněně rozhovořili. Fanny to uvítala, a když se zprostila náročných zdvořilostních povinností, byla by se znovu začala radovat, kdyby jí oči nebyly stále bloudily od Edmunda k slečně Crawfordové. Ta vypadala překrásně – a kdopak ví, co z toho nevzejde. Její úvahy skončily tím, že před ní stanul pan Črawford a zaměřil jí myšlenky jiným směrem, když ji vzápětí požádal o první dva tance. Vyslechla ho s pocity jemně zakaleného štěstí. Že má hned od začátku partnera jistého, to byla výhoda nesmírného významu – zahájení plesu se mezitím nebezpečně přiblížilo, a jelikož Fanny měla zkreslenou představu o svém vlastním postavení, domnívala se, že kdyby se s ní pan Črawford nezadal, musela by čekat, až na ni přijde řada, a získala by tanečníka jen na základě četných dotazů, manipulací a zásahů, a to by bylo hrozné, ale zároveň ji požádal o tanec tak nějak významně, což se jí vůbec nezamlouvalo, a rovněž zpozorovala, že ulpěl pohledem na jejím náhrdelníku – usmál se – aspoň jí to tak připadalo –takže se jí krev nahrnula do tváří a bylo jí strašně. A třebaže ji žádným dalším pohledem už neznepokojil a zřejmě se jen snažil být jí příjemným společníkem, nedokázala přemoci rozpaky, násobené ještě vědomím, že to na ní vidí, a nevzpamatovala se, dokud se neobrátil k někomu jinému. Teprve pak se pomalu propracovala k nelíčenému uspokojení, že má zabezpečeného tanečníka, až začne ples, a že se s ní zadal z vlastní vůle.

Společnost zvolna přecházela do tanečního sálu, a tu se Fanny poprvé ocitla po boku slečny Crawfordové, která okamžitě zaměřila oči stejným směrem jako předtím bratr a s úsměvem k tomu chtěla cosi poznamenat, Fanny však, aby už to měla za sebou, ji honem předešla a vysvětlila jí, jak to bylo s tím druhým náhrdelníkem – s tím pravým řetízkem. Slečna Crawfordová zpozorněla, na všechny zamýšlené poklony a nápovědi pod jediným mocným dojmem zapomněla a její zářivé zraky ukázaly, že se umějí rozzářit ještě víc, když rozdychtěně zvolala: „Tohle že udělal? Edmund? To je celý on! Nikdo jiný by na něco takového nepomyslel. Vážím si ho za to nevýslovně.“ A rozhlížela se kolem sebe, jako by mu to chtěla sdělit. Nebyl poblíž, doprovázel skupinku dam do sálu. Mezitím k nim přistoupila paní Grantová, zavěsila se do obou děvčat, a tak se ubíraly za ostatními.

Fanny se sevřelo srdce, ale neměla možnost dlouze v duchu rozebírat pocity slečny Crawfordové. Došly do tanečního sálu, housle už hrály a jí se zmocnilo vzrušení, které vážné úvahy vylučovalo. Musí vypozorovat, co se kolem ní chystá, aby věděla, jak bude všechno probíhat.

Zakrátko k ní přišel sir Thomas a zeptal se jí, zdali už někomu slíbila první tanec, a odpověď: „Ano, prosím, panu Crawfordovi,“ vyzněla přesně podle jeho přání. Pan Crawford postával opodál, sir Thomas ho k ní přivedl a řekl mu cosi,…