Mansfieldské panství

18. KAPITOLA

Všechno teď běželo jako na drátku: jeviště, herci, herečky i kostýmy společně spěli k vytčenému cíli, a třebaže už nevyvstaly žádné větší překážky, poznala Fanny v průběhu pár dní, že mezi účastníky nepřevládají stále jen radostné pocity a že nebude svědkem nepomíjivé svornosti a jásotu, jaké na ni zpočátku tak tíživě doléhaly. Každý si našel důvod k nevrlosti. Edmund jich měl celou řadu. Proti jeho vůli přibyl do Mansfieldu z města malíř kulis, čímž vzrostla vydání, a co horšího, zprávy o dění na zámku se rychle šířily, a jeho bratr, namísto aby si dal říci a zachoval soukromý ráz představení, zval každého, kdo se mu do cesty nachomýtl. Tom sám se durdil, že malíř kulis není se svou prací stále hotov, a těžko snášel nepříjemné čekání. Naučil se už svou úlohu, lépe řečeno všechny své úlohy, protože se ujal všech vedlejších postav, které se daly s lokajem spojit, byl už netrpělivý, aby se předvedl, a čím déle se to odkládalo, tím víc si uvědomoval bezvýznamnost všech svých rolí a začínal litovat, že se nerozhodli pro některou jinou hru.

Fanny, vždy vlídná a chápavá posluchačka a často * jediná posluchačka po ruce, musela vyslechnout všechny jejich stížnosti a lamentace. Tak jí bylo známo, že. podle obecného mínění pan Yates příšerně deklamuje, a pan Yates se jí svěřil, že se zklamal v Henry Crawfordovi, že Tom Bertram drmolí tak rychle, že mu není rozumět, že paní Grantová všechno kazí, protože se stále směje, Edmund se ještě nenaučil roli a nejhorší že je to s panem Rushworthem, který potřebuje nápovědu při každé promluvě. I to věděla, že chudák pan Rushworth se málokdy dočká toho, aby s ním byl někdo ochoten zkoušet: postěžoval si jí stejně jako ostatní, a když sama viděla, jak se mu sestřenka Maria záměrně vyhýbá a jak zbytečně často zkouší první výstup s panem Crawfordem, děsila se jen toho, že za ní co nevidět přijde s další stížností.

Nejen tedy že se všichni ke své spokojenosti nebavili, ale každý prahl po něčem, co postrádal, a vyvolával nespokojenost ostatních. Každý měl roli buď příliš dlouhou, nebo příliš krátkou, nikdo nedával řádně pozor, nikdo si nepamatoval, z které strany má přijít, a jediný stěžovatel dbal domluvených pokynů.

Fanny usoudila, že jí divadlo přináší přinejmenším stejné potěšení jako komukoli z ostatních; Henry Crawford hrál výborně a ona se moc ráda na něho chodila koukat, když na jevišti zkoušel první výstup – navzdory rozrušení, které nad jistými promluvami prožívala kvůli Marii. Maria podle jejího mínění také hrála dobře, až příliš dobře, a po prvních pár zkouškách jejich výstupu už zpravidla přihlížela pouze Fanny – někdy jim vítaně posloužila jako nápověda, jindy jako obecenstvo. Pokud si to troufala posoudit, byl pan Crawford zdaleka nejlepším hercem ze všech: měl víc sebejistoty než Edmund, bystřejší kritický pohled než Tom, víc nadání a vkusu než pan Yates. Nebyl jí sympatický jako člověk, musela však uznat, že je z nich nejlepší herec, a v tomto bodě se od názoru ostatních příliš nelišila. Pan Yates měl ovšem výhrady, že je příliš umírněný a nedramatický, a nakonec nadešel ten den, kdy se k ní podmračeně otočil pan Rushworth a zeptal se jí: „Také se vám zdá, že je to takový zázrak? Mne teda namouduši nijak neokouzlil, a mezi námi, když se takový skrček nehezký rozhodne kralovat na jevišti, je to podle mne prostě směšné.“

Od této chvíle v něm znovu propukla někdejší žárlivost, kterou se mu Maria, skládající čím dál tím větší naděje v Crawforda, ani příliš nenamáhala rozmluvit, a vyhlídka, že pan Rushworth zvládne svých dvaačtyřicet promluv, byla čím dál tím mizivější. A že by se mu podařilo odříkat je aspoň trochu přijatelným způsobem, v to nedoufal nikdo krom jeho paní matinky. Ta litovala, že nedostal větší roli, a návštěvu Mansfieldu odložila do té doby, než přijdou na řadu všechny jeho výstupy, ale ostatní si nepřáli nic jiného, než aby si zapamatoval narážku a prvních pár slov a potom dokázal sledovat nápovědu. Laskavá Fanny, které ho bylo líto, vynaložila velké úsilí, aby mu pomohla něco si zapamatovat, vymýšlela mu všelijaké pomůcky a rady, aby se mu to samovolně vtisklo do paměti, sama se přitom naučila jeho roli nazpaměť, u pana Rushwortha ale velký pokrok nezaznamenala.

Že jí přitom leckdy nebylo příjemně a že ji tísnily všelijaké obavy, to je jisté, avšak při tolika nárocích na její čas a služby si mezi nimi rozhodně nepřipadala zbytečná ani ztracená, jak její volné chvíle, tak zdroje jejího soucítění byly plně využity. Chmury, s nimiž na začátku hleděla do budoucnosti, se ukázaly neopodstatněné. Všichni ji občas potřebovali a málokdo se asi těšil takovému duševnímu klidu jako ona.

Také tu byla spousta šití, při němž bylo třeba přiložit ruku k dílu, a že podle paní Norrisové prožívá stejné zlaté časy jako ostatní, bylo zřejmé ze způsobu, jakým ji zmíněná dáma požádala o přispění. „Pojď sem,“ Fanny,“ zavolala na ni, „krásně si teď užíváš, ale nemůžeš pořád jenom bloumat z jedné komnaty do druhé a nečinně přihlížet – potřebuji tě tady. Dřu a dřu, že padám únavou, abych si vymyslela, jak nastřihnout plášť pana Rushwortha, abych nemusela poslat pro další satén, a teď si říkám, že bys mi mohla pomoci dát ho dohromady. Jsou to jen tři sámky, ty budeš mít ušité za chvilinku. Já takové štěstí nemám, že bych to tu jen dirigovala. Nejlíp jseš na tom ty, to mi věř, ale kdyby nikdo nepřiložil rulcu k dílu víc než ty, nepostupovali bychom kupředu moc rychle.“

Fanny se o žádnou obhajobu nepokoušela a mlčky se ujala práce, ale její vlídnější tetinka Bertramová se jí ujala:

„Nediv se, sestro, že Fanny těší přihlížet: to víš, vidí něco takového poprvé – vždyť jsme obě kdysi také rády chodily do divadla – já mám pro ně slabost dodnes – a jakmile budu mít volnou chvilku, půjdu se na ty zkoušky také podívat. O čem je ta hra, Fanny, ještě jsi mi to nepověděla.“

„Prosím tebe, sestro, jen se jí teď nevyptávej, Fanny není z těch, které dokážou povídat a pracovat zároveň. Je to o přísaze milenců.“

„Pokud vím,“ řekla Fanny tetince …