Mansfieldské panství

33. KAPITOLA

Rozhovor to nebyl ani tak krátký, ani nevyzněl tak jednoznačně, jak slečna zamýšlela. Pán se nedal lehce odbýt. Měl vytrvalosti, že si ani sám sir Thomas nemohl přát víc. Ve své marnivosti se silně klonil k názoru, za prvé, že ho miluje, třebas si to sama ještě neuvědomuje; a za druhé usoudil, když nakonec byl nucen připustit, že se ve vlastních citech vyzná, že časem tyto city ovlivní tak, jak si přeje.

Byl do ní zamilovaný, hodně zamilovaný, a pod dojmem téhle lásky, která hořela v jeho činorodé, temperamentní duši plamenem spíše spalujícím než delikátním, se mu její náklonnost jevila tím vzácnější, že mu ji odpírala, a proto byl rozhodnut slavně zvítězit a dosáhnout štěstí, až ji přinutí, aby ho milovala.

Nevzdá se a ve svém úsilí neustane. Měl přehršle pádných důvodů pro vážný vztah: věděl, že je to dívka cenná, opravňující naděje, že by s ní došel trvalého štěstí, a jak se zachovala právě při této příležitosti, to vypovídalo o nezištnosti a jemnocitu (povahových vlastnostech, které považoval za velmi vzácné), a proto tím jen rozplamenila jeho touhu a utvrdila ho v odhodlání. Ze útočí na srdce, které patří jinému, to nevěděl. Vůbec by ho to bylo nenapadlo. Předpokládal spíše, že na lásku ještě nepomyslela, a proto se žádnému nebezpečí nevystavila; že ji zatím chránilo mládí, mládí duše stejně okouzlující jako její zjev; proto z plachosti nepochopila, že se mu líbí, a když se o ni pak začal nečekaně ucházet, ztratila dočista půdu pod nohama, jelikož to pro ni byla situace nezvyklá, s níž ani ve snu nepočítala.

Je přece vyloučeno, aby neuspěl, až mu porozumí. Napevno s tím počítal. Taková láska, kterou nabízí takový muž, musí být při troše vytrvalosti opětována, a to v čase nepříliš vzdáleném; a když si představil, jak ji zakratičko přiměje, aby ho milovala, působilo mu to takovou rozkoš, že jejího prozatímního zdráhání ani nelitoval. Nějaké ty nesnáze Henrymu Crawfordovi nevadily. Spíše ho to rozjařilo. Zvykl si na příliš snadné dobyvatelské úspěchy. Tohle pro něho byla situace nová a podnětná.

Fanny měla s životními překážkami tak hojné zkušenosti, že pro ni neměly kouzlo novosti, a proto ho vůbec nechápala. Seznala, že hodlá dál o ni usilovat, ale jak je to možné po tom, co se cítila nucena mu říci, nad tím jí zůstával rozum stát. Řekla mu, že ho nemiluje, že ho milovat nemůže, že ho zcela jistě nikdy milovat nebude, že je vyloučeno, aby se v tomhle změnila, že je to pro ni všechno velmi bolestné, že ho snažně prosí, aby o tom už nikdy nemluvil, aby jí dovolil odejít a aby to považoval za uzavřenou záležitost. A když nepřestával naléhat, dodala ještě, že podle jejího mínění mají příliš rozdílné povahy, aby ve vzájemné náklonnosti našli soulad, a že se k sobě nehodí vrozeným založením, vzděláním ani navyklým způsobem života. Tohle všechno mu řekla, a se vší vážností pramenící z upřímnosti, a přece to ještě nestačilo, jelikož on jí hned začal vyvracet, že by se k sobě povahově nehodili anebo že tu jsou vážné rozdíly v jejich postavení, a přesvědčeně prohlásil, že ji nepřestane milovat a že nepřestane doufat!

Fanny věděla, co chce, ale neuměla odhadnout své vystupování. Za všech okolností si počínala s nevykořenitelnou mírností a vůbec si neuvědomovala, že tím zastírá neúhybnost svého přesvědčení. Svou ostýchavostí, vděčností a jemností vzbuzovala téměř dojem, že se, do každého odmítavého výrazu nutí, anebo se přinejmenším zdálo, že ji to trápí stejně jako jeho. Pan Crawford už nebyl tím panem Crawfordem, jenž v ní jako tajný, záludný a zrádný svůdce Marie Bertramové vzbuzoval hrůzu, jehož nechtěla ani vidět, ani s ním promluvit, na němž neviděla nitku dobrou a jehož schopnosti, včetně schopnosti se zalíbit, na ni neudělaly dojem. Teď to byl pan Crawford, který se o ni ucházel s vroucí, nesobeckou láskou, jenž k ní zahořel očividně ve vší počestnosti a slušnosti a chtěl dojít štěstí v manželství uzavřeném ze vzájemné lásky; jenž na ni procítěně chrlil výčet jejích předností, znovu a znovu jí popisoval svůj cit a přesvědčoval ji, pokud o tom slova dokáží přesvědčit, a on s nimi uměl zacházet mistrně, že si ji vyvolil pro její jemnost, pro její dobrotu; a k tomu ke všemu to teď byl pan Crawford, který se zasadil o Williamovo povýšení!

Taková změna! Takové nesporně působivé okolnosti! Na panství sorhertonském nebo při divadelních zkouškách na Mansfieldu by ho byla odmrštila s rozhořčením pobouřené počestnosti, teď se k ní však obracel za předpokladů, které oprávněně žádaly jinou odezvu. Musí k němu být zdvořilá, musí být chápající. Musí to přijímat, jako že jí prokazuje čest, a ať už kvůli bratrovi, či kvůli sobě musí mu být zavázána vděčností. V důsledku toho všeho s ním hovořila tak soucitně a rozrušeně a do svého odmítání mísila slova natolik uznalá a starostlivá, že sebevědomému a optimisticky založenému Crawfordovi se pravda či aspoň hloubka její antipatie jevila sporná, a tudíž si nepočínal tak nelogicky, jak si Fanny myslela, když ji závěrem ujišťoval o své nehynoucí, nezměrné a nadějeplné lásce.

Jen zdráhavě ji propustil, ale nevyslal za ní žádný zoufalý pohled, který by vyvracel jeho slova a jí skýtal naději, že není tak nerozumný, jak o sobě tvrdí. Teprve potom se na něho rozhněvala. Přece jen ji pobouřilo, že tak sobecky a malicherně prosazuje svou. V tom znovu rozpoznávala ten nedostatek jemnocitu a ohleduplnosti vůči druhým, které ji u něho dřív tak zarážely a znechucovaly. V tom znovu poznávala toho pana Crawforda, jehož tak odsuzovala. Očividně mu chybí základní vnímavost a lidský cit, když mu jde o ukojení vlastního přání – a želbohu! nemůže se spolehnout na vštípené zásady, aby věděl, co je jeho povinností, když mu srdce nenapoví. I kdyby její láska nepatřila tomu – komu asi patřit neměla – pan Crawford by ji stejně nezískal.

Takovými úvahami mířila Fanny k nesporné pravdě a střízlivému smutku, když seděla v zadumání před takovou nesmírnou benevolencí a rozmařilostí, jakou byl oheň v krbu Východního pokoje – uvažovala o minulosti i přítomno…