Mansfieldské panství

15. KAPITOLA

Slečna Crawfordová roli velmi ochotně přijala, a když krátce po návratu slečny Bertramové z fary přibyl pan Rushworth, dostala další postava svého představitele. Měl na vybranou mezi hrabětem Casselem a Anhaltem: zprvu se nemohl rozhodnout a čekal, až mu Maria poradí, ale když mu vyložili, v čem se oba hrdinové od sebe liší a kdo je kdo, vzpomněl si, že tu hru kdysi zhlédl v Londýně, Anhalt na něho tenkrát zapůsobil jako velký hlupák, a tak si vyvolil hraběte. Slečna Maria mu to rozhodnutí schválila, protože čím méně se toho bude muset naučit, tím lépe, a třebaže nesdílela jeho přání, aby hrabě a Agáta měli společný výstup, ani nesledovala zvlášť trpělivě, když hru zvolna prolistovával v naději, že takový výstup ještě objeví, přece se s velkou laskavostí jeho role ujala, škrtla všechny repliky, které se jí nejevily nezbytně nutné, a navíc ho upozornila, že tato role vyžaduje skvostné oblečení a že si může určit jeho barvy. Panu Rushworthovi se představa prudké parády velmi zamlouvala, třebaže se o tom vyjádřil přezíravě, a zaujat vlastním budoucím zjevem nevěnoval pozornost ostatnímu, ani z toho nevyvodil žádný důvod k nelibosti, jak se Maria zpola obávala.

Na tomhle všem se dohodli, dřív než se Edmund, který byl celý den mimo domov, o něčem doslechl: když před obědem vešel do salonu, Tom, Maria a pan Yates se mezi sebou vzrušeně dohadovali a pan Rushworth mu hned běžel povědět tu radostnou novinu.

„Už máme hru!“ oznamoval. „Rozhodli jsme se pro Přísahu milenců, a já budu hrabě Cassel a nejdřív vystoupím v modrém obleku s růžovým saténovým pláštíkem a později budu mít na sobě ještě jiný parádní oblek na způsob loveckého. Ani ještě nevím, jestli se mi to bude zamlouvat.“

Fanny visela očima na Edmundovi a srdéčko se jí sevřelo, když viděla, jak se při těchto slovech tváří, a představila si, jak mu asi je.

„Přísaha milencův opakoval v nesmírném úžasu po panu Rushworthovi v odpověď a němě se obrátil k bratrovi a sestrám, jako by nepochyboval, že mu to vyvrátí.

„Ano,“ zahlaholil pan Yates. „Po všem dohadování a těžkostech jsme zjistili, že žádná hra by nám tak všestranně nevyhovovala a žádná nepředčí Přísahu milenců. Žasnu, že jsme na to nepřipadli dříve. Moje vlastní hloupost je přímo neomluvitelná, protože teď můžeme krásně využít, co jsem viděl v Ecclesfordu, a mít předlohu je velká pomoc. Obsadili jsme skoro všechny úlohy.“

„A co ženské postavy?“ pronesl Edmund vážně a zahleděl se na Marii.

Ta se bezděčně zarděla, když mu odpovídala: „Já převezmu tu roli, kterou měla hrát lady Ravenshawová, a slečna Crawfordová“ (v očích se jí zablesklo) „bude hrát Amélii.“

„Byl bych soudil, že právě tuhle hru z našeho středu tak lehko neobsadíte,“ odvětil Edmund, obrátil se ke krbu, kde seděla jeho matka, teta a Fanny, a rozhořčeně usedl k nim.

Pan Rushworth za ním přispěchal: „Já vystoupím třikrát a pronesu dvaačtyřicet řečí. To koukáte, viďte? –Ale nelíbí se mi, že se musím tak nastrojit. – Vlastní matka mne v tom modrém obleku a růžovém pláštíku nepozná.“

Edmund se nevzmohl na odpověď. Za chviličku odvolal pana Torna tesař, aby se s ním o čemsi poradil, pan Yates šel s nimi, a když je vzápětí následoval i pan Rushworth, využil Edmund té příležitosti a řekl: „Nemohu před panem Yatesem vyjádřit, jak o téhle hře smýšlím, abych se nedotkl jeho přátel v Ecclesfordu –ale tobě, drahá Marie, nemohu zamlčet, že Přísahu milenců považuji za mimořádně nevhodnou pro soukromé představení. Doufám, že od toho záměru ustoupíš. – Věřím, že to uděláš, až si hru pozorně přečteš. – Zkus přečíst první dějství nahlas matince nebo tetičce a uvidíš, jak ti při tom bude. – Ani se nebudeš muset dohadovat, co by tomu řekl otec, o tom jsem přesvědčen.“

„V tomhle usuzujeme každý jinak,“ odpověděla mu na to Maria. „Hru znám dobře, to mi věř – a když několik málo vět vyškrtneme a tak podobně, což samozřejmě uděláme, nevidím na ní nic závadného, a přesvědčíš se, že nejsem jediná dívka, která ji považuje za velmi vhodnou pro soukromé divadelní představení.“

„To slyším nerad,“ odpověděl Edmund, „ale v takových věcech právě ty jdeš příkladem vstříc. Podle tebe se řídí ostatní. Chybují-li, je na tobě, abys je vyvedla z omylu a ukázala jim, k čemu slouží pravý jemnocit. V otázkách morálky je tvoje počínání zákonem pro ostatní společnost.“

Maria se odjakživa ráda viděla v čele, a když takhle zdůraznil její důležitost, přece jen to na ni zapůsobilo, a tak mu odpověděla docela přívětivě: „Děkuji ti, milý Edmunde – vím, že to myslíš dobře – ale bereš to moc přísně – já přece nemohu ostatní takhle napomínat a dávat jim rozumy! – To by ode mne rozhodně nebylo taktní.“

„Myslíš, že od tebe vyžaduji takový postup? Ne –jedinou němou výtkou ať je tvé počínání. Řekni, že by ta role byla nad tvé síly – když ses s ní blíže obeznámila, dospěla jsi k závěru, že bys ji nedokázala zahrát, jelikož vyžaduje hlubší prožitek a víc sebedůvěry, než lze od tebe očekávat. Řekneš-li tohle s pevným odhodláním, víc nebude třeba. Kdo je nadán chápavostí, vytuší tvé důvody. Ustoupí od hry a ty u nich získáš vážnost, že úzkostlivě dbáš své cti.“

„Nepouštěj se do ničeho nevhodného, holčičko,“ pronesla lady Bertramová, „to by se siru Thomasovi nezamlouvalo. – Fanny, zazvoň, mám už hlad. Julia přece už musí být ustrojená.“

„Jsem přesvědčen, matinko, že by se to siru Thomasovi vůbec nezamlouvalo,“ řekl Edmund.

„Tak vidíš, holčičko, slyšíš, co říká Edmund?“

„Kdybych tu roli vrátila,“ vzplála Maria, „Julia po ní skočí.“

„Jakže?“ zvolal Edmund. „Kdyby znala tvé důvody –!“

„Hm – pomyslí si možná, že je v tom rozdíl – že jsme každá v jiné situaci – že sama nemusí tak úzkostlivě dbát na všechny okolnosti jako já. Určitě by takové důvody uvedla. Ne, nesmíš se na mne zlobit, ale já už nemohu couvnout. Všechno je napevno dohodnuto –ostatním by to způsobilo takové zklamání! Tom by se pěkně čertil – a kdybychom byli tak přehnaně přísní, nehráli bychom nikdy nic.“

„Mluvíš mi z duše,“ ozvala se paní Norrisová. „Jestli budete proti každé hře n…