Pýcha a předsudek

Kapitola 52

Elizabeth však byla uspokojena: teta odpověděla tak rychle, jak to vůbec jen šlo. Jakmile držela její dopis v ruce, odspěchala do malého hájku, kde si byla nejspíš jista, že ji nikdo nevyruší, usedla na lavičku a chystala se dosáhnout svého, neboť obálka byla tak objemná, že bylo vyloučeno, aby obsahovala jen odmítnutí.

Londýn 6. září

Drahá neteři,

právě mi byl doručen Tvůj list a hodlám věnovat celé dopoledne tomu, abych Ti jej zodpověděla, neboť co Ti chci sdělit, se nedá vypsat několika řádky. Musím se přiznat, že mě Tvá prosba překvapila: od Tebe bych ji byla očekávala nejméně. Nespatřuj v tom však výtku, chci pouze říci, že jsem takový dotaz právě z Tvé strany nepokládala za nutný. Nepřeješ-li si mi porozumět, pak mi promiň mou vtíravost. Strýčka Tvé psaní překvapilo stejně jako mne, a kdyby byl nepředpokládal, že jsi celé věci účastná, nebyl by se zajisté zachoval tak, jak se zachoval. Avšak nejsi-li skutečně zasvěcena a nic nevíš, pak Ti musím vše vysvětlit obšírněji.

Zrovna ten den, kdy jsem se vracela z Longbournu, přišel za strýčkem velmi nečekaný host. Byl to pan Darcy a prodlel u něho několik hodin. Rozloučil se, než jsem přijela, takže moje zvědavost nepodstoupila takovou zkoušku jako asi Tvá. Přišel sdělit manželovi, že objevil Tvou sestru s Wickhamem, že je navštívil a s oběma hovořil - s Wickhamem několikrát, s Lydií jednou. Vyrozuměla jsem, že odcestoval z Derbyshiru den po nás a že přijel do Londýna jen kvůli tomu, aby je vypátral. Prý to pokládal za svou povinnost, neboť si přičítá za vinu, že málokdo věděl o Wickhamově bezcharakternosti, a jen tak se mohlo stát, že se do něho slušné děvče zamilovalo a věnovalo mu svou důvěru. Velkoryse přisoudil všechno své mylně pojaté hrdosti a přiznal se, že pokládá pod svou důstojnost své soukromé počiny nějak veřejně zdůvodňovat. Domníval se, že charakter mluví sám za sebe. Nyní prý považuje za nevyhnutelné, aby zasáhl a pokusil se napravit neštěstí, k němuž sám přispěl. I kdyby ho byly vedly nějaké jiné, nepřiznané důvody, jsem si jista, že by mu sloužily ke cti. Strávil několik dní ve městě, než se mu podařilo je objevit, ale měl nějaké vodítko, o němž jsme my nemohli vědět, a také z tohoto druhého důvodu se za námi vypravil.

Existuje nějaká žena, jistá paní Toungeová, která kdysi byla u slečny Darcyovéjako vychovatelka a pak byla kvůli něčemu propuštěna, přesné důvody neuváděl. Ta se pak usadila ve velkém domě na Edwardově ulici a živí se pronajímáním pokojů. Věděl, že tato paní

Toungeová je Wickhamova oddaná přítelkyně, a proto se za ní vypravil, jakmile přibyl do města. Uplynuly však dva tři dny, než Z ní dostal, co potřebo, val. přejme nechtéla porušit dané slovo bez úplaty nebo tučného bakšiše neboť skutečně věděla, kde se její přítel zdržuje. Nakonec však od ní náš milý návštěvník získal informace, které potřeboval. Usadili se v ulici. Mluvil s Wickhamem a potom trval na tom, že musí promluvit i s Lydií. Nejprve měl v úmyslu, jak říkal, přemluvit ji, aby opustila tento potupný svazek a vrátila se ke svým přátelům, jakmile by byli ochotni sejí ujmout, přičemž jí nabízel všemožnou pomoc, ^jistil však. Že Lydia je pevně odhodlána setrvat, kde je. Přátelé ji nezajímali, o jeho pomoc nestála, nechtěla ani slyšet, aby opustila Wickhama, byla si jista, že šiji dříve nebo později vezme, a kdy to bude, na tom jí příliš nezáleželo. Když se tedy věci měly takto, pak nezbývalo, jak usoudil, nic jiného než urychlená svatba, což, jak při prvním rozhovoru s Wickhamem bez obtíží zjistil, neměl tento pán vůbec v úmyslu. Přiznal se, že musel opustit pluk kvůli velmi naléhavým čestným dluhům, a neváhal svalovat veškerou odpovědnost za neblahé následky jejich útěku jen na její poblázněnost. Nepočítal s návratem k pluku, ale neměl jasnou představu, co bude dělat. Le prý musí někam odjet, ale kam, to nevěděl, zato věděl, že nemá být z čeho živ. Pan Darcy se ho zeptal, proč si Tvou sestru bez prodlení nevzal. Ačkoli pan Bennet není patrně příliš zámožný, něco by pro ně udělat mohl a každopádně by si sňatkem polepšil. L odpovědi na jeho otázku však vysvítalo, že Wickham dosud chová naději vyženit mnohem podstatnější věno někde v cizině. Vzhledem k okolnostem však nebyl nepřístupný pokušení okamžité pomoci.

Sešli se několikrát, neboť bylo třeba projednat řadu složitých otázek. Wickham chtěl samozřejmě víc, než mohl dostat, ale nakonec byl přece jakžtakž, přiveden k rozumu. Jakmile pan Darcy tedy všechno dohodl s ním, chtěl bezprodleně zasvětit strýčka, a poprvé k nám zašel ten večer, než jsem přijela. Ale manžel nebyl pro nikoho doma a pan Darcy nadto zjistil, že se věnuje Tvému otci a ten že nazítří odjíždí Z města. Usoudil, že by bylo vhodnější jednat se strýčkem než s panem Bennetem, a odložil tedy bez dlouhého rozvažování svou návštěvu, až Tvůj otec odjede. Sluhovi nesdělil jméno, a tak jsme až do druhého dne pouze věděli, že strýčka hledal nějaký pán v obchodní záležitosti. V sobotu se dostavil znovu. Tvůj otec byl už pryč, strýčka zastal doma, a jak jsem už řekla, měli toho mnoho co projednávat.

Sešli se znovu v neděli, a tu jsem ho viděla i já. Ke konečné dohodě dospěli však až v pondělí, a potom byl okamžitě odeslán spěšný dopis do ]_,ongbournu. Náš návštěvník však tvrdohlavě prosazoval svou. Mám dojem, Lízinko, ze má skutečně ve své povaze jeden závažný nedostatek, a to tvrdohlavost. La různých okolností bylo už proti němu vzneseno mnoho výtek, ale tato je oprávněná. Nesmělo se podniknout nic, co nepodnikl on sám, ačkoli mohu potvrdit (a to neříkám, abych Vás zavázala k vděčnosti, proto se o tom nezmiňuj), že strýček byl ochoten převzít všechny závazky. Dlouho se o to přeli, což si nezasluhoval ani pán, ani dáma, jichž se to týkalo. Nakonec se však strýc musel podrobit, a místo aby směl pomoci své neteři, byl nucen pouze přisvojit si cizí zásluhy, což se mu skutečně příčilo, a proto věřím, že mu způsobilo velikou radost, když jsi ve svém dopise požádala o vysvětlení, které ho zbaví cizího peří a odvrátí vděčnost tam, kam právem náleží. Ale, Lízinko, tohle je určeno jen pro Tebe nebo nanejvýš pro Jane.

Víš už asi dost přesně, co se udělalo pro oba mladé lidi. - Pan Darcy zaplatí jeho dluhy, které značně přesahují tisíc liber, dalších tisíc dá navíc k jejímu věnu připsat na ni a koupí mu jeho jmenování. A to všechno prý dělá z příčiny, kterou jsem už svrchu uvedla. Prý to Způsobil on - vinou své přezíravosti a nedostatkem nutných ohledů - Že Wickham dokázal lidi tak obalamutit a že si následkem toho zjednal přístup a pozvání do tolika vážených rodin. Snad na tom něco je, ačkoli pochybuji, že by jeho přezíravost nebo přezíravost koholi jiného mohla zavinit takovou věc. Ale ujišťuji Tě, drahá Lízinko, že by všechny jeho krásné argumenty byly zůstaly bez odezvy a strýček by byl neustoupil, kdyby se nedomníval, že se do toho vložil ještě z jiného důvodu.

Když jsme to všechno zařídili, vrátil se ke svým známým, kteří dleli ještě na Pemberley, ale domluvili jsme se, že přijede znova do Londýna na svatbu, kdy se měly všechny finanční dohody pravoplatně uzavřít.

Nyní víš tedy vše. Toto odhalení Tě muselo podle Tvých slov velice překvapit, doufám však, že nikoli nemile. Lydia se přestěhovala k nám, Wickham měl dveře otevřené. On se choval přesně tak, jak jsem ho znala z Hertfordshiru; a nepostěžovala bych si Ti, jak mě rozezlila ona za tu dobu, co strávila u nás, kdyby z Janina dopisu z minulé středy nevysvítalo, že si při návštěvě doma počínala stejně a že Tě proto svými slovy nečekaně nezarmoutím. Často jsem jí promlouvala do duše a vysvětlovala jí, jak hanebně se zachovala a jaké trápení vám všem Způsobila. Jestli něco z toho zaslechla, bylo to čirou náhodou, protop zaručeně vůbec neposlouchala. Někdy mě doopravdy rozhněvala, ale pak jsem si vzpomněla na svou milou Elizabeth a Jane a kvůli nim jsem to s ní vydržela.

Pan Darcy opět přibyl v určeném čase, a jak Ti Lydia sdělila, zúčastnil se oddavků. Druhý den u nás večeřel a hodlal opět opustit město ve středu nebo ve čtvrtek. Nebudeš-li se na mne příliš, hněvat, drahá Lízinko, využiji této příležitosti a svěřím se Ti (dřív jsem si netroufala), že se mi moc líbí. Choval se k nám v každém ohledu stejně přátelsky, jako když jsme se seznámili v Derbyshiru. Zamlouvá se mi jeho rozvaha i jeho názory; potřeboval by jen dívat se na svět trochu veseleji, ale to ho může naučit žena, vezme-li si tu pravou. Je to ale šibal, sotva kdy se o Tobě zmíní. Ale šibalové jsou ted v módě.

Promiň mi, prosím, jestli jsem ve svých dohadech zašla příliš daleko, nebo mě aspoň nezatrat natolik, že bych nesměla přijet do P. Nebudu mít pokoj, dokud si neprohlédnu celý park. Nejlépe by se k tomu hodil nízký faeton s párkem roztomilých malých poníků. Musím končit, děti mě volají už dobré půl hodiny.

Tvá milující teta

J. M. Gardinerová

Obsah tohoto listu Elizabeth značně rozrušil a bylo nesnadné určit, zda v ní převládají pocity radostné či právě opačné. V nejistotě ji už dříve napadala mlhavá a neurčitá podezření, že Darcy nějakým způsobem přispěl k sestřinu sňatku, ale sotva seje odvažovala domýšlet, aby se neoddávala iluzím příliš krásným na to, aby byly pravdivé, a zároveň z obav před trapnými pocity závazků, kdyby se ukázaly oprávněné; a nyní se její domněnky v tak nečekaném rozsahu potvrdily! Odjel úmyslně do města hned po nich, podstoupil nesnáze a pokoření, provázející takové pátrání, musel se obrátit na ženu, kterou si právem oškliví a již zavrhl, a byl nucen se sejít, a to několikrát, s člověkem, s nímž se navždy rozešel ve zlém, dohadovat se s ním, přemlouvat ho a nakonec uplatit, když mu bylo zatěžko vyslovit pouhé jeho jméno. A to všechno udělal pro děvče, které ho nijak nezajímalo a jehož si nemohl vážit. Srdce jí napovídalo, že to udělal pro ni. Tato naděje však zakrátko pohasla, když usoudila, že nemá tolik sebevědomí, aby si mohla být jista, zeji miluje, ji, která ho jednou odmítla, že ji miluje natolik, aby dokázal překonat zcela přirozený odpor proti příbuzenskému svazku s Wickhamem. - VVickham, můj švagr! - Každičká špetka pýchy se v něm musí vzbouřit proti takové spojitosti. Udělal mnoho, o tom nebylo sporu - bylo jí až stydno při pomyšlení, co všechno pro ně udělal. Ale uvedl jisté důvody pro svůj zákrok - a ty důvody nebyly tak nepravděpodobné. Docela dobře si mohl myslet, že se dopustil chyby; byl velkorysý a měl možnost svou velkorysost projevit, a třebaže odmítala předpoklad, že by ona byla hlavní pohnutkou, připouštěla možnost, že snad zbytek náklonnosti přispěl k tomu, aby zasáhl v případě, který podstatně ohrožoval její duševní klid. Trápilo ji, hluboce ji trápilo vědomí, že jsou zavázáni člověku, jemuž nemohou prokázat žádnou protislužbu. Vděčí mu za to, že byla Lydia nalezena, její pověst zachráněna, prostě za všechno. Ach, jak teď z hloubi duše litovala, že kdy podpořila nepříznivé mínění, že utrousila peprnou poznámku, proti němu namířenou. Sama ted byla pokořena, ale na něho byla hrdá. Hrdá, že tenkrát, kdy šlo o čest a soucit, zvítězilo jeho lepší já. Pročítala tetiččina pochvalná slova znovu a znovu. Nepovažovala je za zcela dostačující, ale těšila ji, uvědomovala si dokonce, zejí působí radost, ač provázenou i lítostí, tetina a strýcova pevná víra, že se s Darcym mají rádi a věří si. Z jejího úkrytu i jejích úvah ji vyrušily něčí kroky; než mohla zabočit na jinou stezku, octl se pojejím boku Wickham.

"Obávám se, že jsem vás vyrušil na samotářské toulce, drahá švagrová," řekl, když se k ní přidružil.

"To ano," odvětila s úsměvem, "není tím však ještě řečeno, že by takové vyrušení muselo přijít nevhod."

"Bylo by mi moc líto, kdyby tomu tak bylo. Nás přece odjakživa poutalo přátelství, a nyní se ještě utužilo."

"To je pravda. Chystají se i ostatní na procházku?"

"Nevím, paní Bennetová odjela s Lydií kočárem do Merytonu. Tak jsem se od vašeho strýčka a tetinky dozvěděl, že jste skutečně navštívila Pemberley, drahá švagrová." Přisvědčila.

"Téměř bych vám to potěšení záviděl, ale mám pocit, že by mne přemohlo dojetí, jinak bych se tam mohl zastavit na cestě do Newcastlu. Provázela vás asi stará hospodyně, ne? Chudinka Reynoldsová, ta mě měla odjakživa moc ráda. Ale jistě se vám o mně nezmínila, že?"

"Ano, zmínila."

"A co říkala?"

"Že jste se dal na vojnu a že prý jste se tam - zkazil. To víte, na takovou dálku se věci někdy jeví ve zvláštním světle."

"Zajisté," odvětil a kousl se do rtů.

Elizabeth doufala, že ho tím umlčela, ale on po chvíli pravil:

"Představte si, koho jsem neviděl minulý měsíc v Londýně - Darcyho. Potkali jsme se několikrát. Vrtá mi hlavou, co tam asi dělal."

"Snad se chystá na svatbu se slečnou de Bourghovou," pravila Elizabeth. "V této roční době ho tam musel vylákat nějaký mimořádný důvod."

"Nepochybně. Setkala jste se s ním během svého pobytu v Lambtonu? Vyrozuměl jsem u Gardinerových, že ano."

"Setkala; seznámil nás se svou sestrou."

"Líbila se vám?"

"Velice."

"Slyšel jsem už také, že se za posledních pár let podstatně změnila k svému prospěchu. Když jsem ji viděl naposled, nezdála se mít pro to valné předpoklady. Jsem moc rád, že se vám líbila. Doufám, že z ní bude dobrý člověk."

"To jistě, má už za sebou nejobtížnější léta."

"Neprojížděli jste jistou vsí zvanou Kympton?"

"Nic mi to jméno neříká."

"Zmiňuji se o ní, protože to je ta farnost, kterou jsem měl dostat. Rozkošné místečko! - A ta krásná fara! Bylo by mi to tam vyhovovalo po všech stránkách."

"Jak by se vám bylo zamlouvalo kázat věřícím?"

"Dělal bych to s velkou chutí. Pokládal bych to za součást svých povinností a brzy bych to byl zvládl bez velké námahy. Člověk nemá naříkat, tolik bych ale o to býval stál! Takový klid a mír, to je moje představa šťastného života. Nebylo mi to však souzeno. Zmínil se vám někdy Darcy o této záležitosti, když jste pobývala v Kentu?"

"Doslechla jsem se z pramene stejně věrohodného, že ustanovení poslední vůle bylo vázáno jistými podmínkami a že přidělení fary bylo ponecháno na vůli nynějšího majitele panství."

"Skutečně? - Ano, něco pravdy na tom je; snad si vzpomenete, že jsem vám to také říkal, když jsme o tom prvně hovořili."

"A rovněž jsem se doslechla, že v jisté době se vám kazatelské poslání nezdálo1:ak lákavé jako nyní - že jste sám prohlásil, že farářem nikdy nebudete a že se ta záležitost rozhodla podle toho."

"Skutečně? Ani toto tvrzení není docela nepodložené. Jen si vzpomeňte, co jsem vám říkal, když jsme si o tom tenkrát poprvé povídali."

Byli už téměř na prahu domova, neboť kráčela rychle, aby se ho zbavila, a jelikož ho kvůli sestře nechtěla popudit, odpověděla mu s přívětivým úsměvem:

"Ale jděte, pane Wickhame, víte přece, že jsme spřízněni, nechme tedy rozmíšek o dávno minulých záležitostech. V budoucnu se, doufám, vždy a ve všem shodneme." Vztáhla k němu ručku, on ji s okázalou galantností políbil, ačkoli sotva věděl, kam s očima, a společně vešli dovnitř.