Pýcha a předsudek

Kapitola 41

První týden po jejich příjezdu brzy uplynul. Začal druhý. Regiment se chystal odtáhnout z Merytonu a mladé dámy široko daleko propadaly zoufalství. Chmurná nálada vládla téměř všude. Jen starší sestry Bennetovy byly stále ještě s to jíst, pít, spát a věnovat se své obvyklé činnosti. Přenešťastná Lydia a Kittyjim neustále vyčítaly takovou nečitelnost, neboť nedovedly pochopit, jak někdo z rodiny může mít tak tvrdé srdce.

"Bože na nebesích! Co z nás bude ? Co si počneme?" lamentovaly co chvíli ve svém hoři.

"Jak se dokážeš tak usmívat, Lízo?"

Jejich milující matka to živě prožívala s nimi a vzpomínala, co sama protrpěla při podobné příležitosti před pětadvaceti lety.

"Pamatuji se," pravila, "jak jsem celé dva dny proplakala, když regiment plukovníka Millera odtáhl. Myslela jsem, že mi to zlomí srdce."

"Mně to zlomí srdce určité," řekla Lydia.

"Kéž bychom mohli jet do Brightonu!" poznamenala paní Bennetová.

"Ach, ano! Kéž bychom mohli jet do Brightonu! Ale tatíček je tak zatvrzelý!"

"Slunce a moře by mi nadobro vrátily zdraví!"

"I tetinka Philipsová říká, že by mi to udělalo moc dobře," dodávala Kitty. Takovéto nářky zaznívaly bezustáni longbournským domem. Elizabeth se pokoušela brát to s humorem, ale veškerý smysl pro legraci potlačil stud. Znovu si uvědomovala, jak oprávněné byly Darcyho výhrady.

Avšak Lydiiny chmurné vyhlídky se zakrátko rozjasnily, neboť paní plukovníkova Forsterová, choť velitele regimentu, ji pozvala, aby ji provázela do Brightonu. Tato nedocenitelná přítelkyně byla sama velmi mladá a teprve nedávno se vdávala. S Lydií ji sblížily humor a veselá nálada; přátelily se tri měsíce a z toho dva důvěrně. Jak byla Lydia unesena, jak vzývala paní Forsterovou, jak to potěšilo paní Bennetovou a zdrtilo Kitty, lze sotva slovy vylíčit. Lydia poletovala po stavení v divokém vzrušení, nechala si od všech gratulovat a bez ohledu na sestřiny pocity se smála a klábosila ještě ztřeštěněji než jindy, zatímco zhrzená Kitty dál v salóně metala osudu v tvář obvinění stejně nelogická jako nerudným tónem pronášená.

"Nedovedu pochopit, proč paní Forsterová nemůže vzít s sebou i mne, když už pozvala Lydii," naříkala. "Nejsme sice nejlepší přítelkyně, ale mám na to stejné právo jako ona, a ještě větší, protože jsem o dva roky starší."

Marně jí Elizabeth domlouvala, aby byla rozumná, a Jane, aby se s tím smířila. V Elizabeth vyvolalo to pozvání pocity zcela odlišné než v její matce nebo Lydii: pro ni zvonil umíráček jakékoli naději, že Lydia jednou dostane rozum, a třebaže se takovým počinem vystavovala nenávisti, kdyby vyšel najevo, považovala za nezbytné potají poprosit otce, aby ji nikam nepouštěl. Vylíčila mu všechny nepřístojnosti, jichž se Lydia vůbec ve svém chování dopouští, poukázala na to, jak málo jí může být ku prospěchu přátelství s osobou, jako je paní Forsterová, a oč nerozvážněji si bude počínat po boku takové společnice v Brightonu, kde na ni číhají nebezpečnější pokušení než doma. Vyslechl ji pozorně a pak pravil:

"Lydia nedá pokoj, dokud se tu či onde veřejně neznemožní, a není naděje, že by to dokázala laciněji a s menšími obtížemi pro celou rodinu než při této příležitosti."

"Kdybyste jen věděl," pravila Elizabeth, "jaké trampoty pro nás pro všechny z toho povstanou, až Lydiino neukázněné a nemoudré počínání vejde obecně ve známost - ba, jaké už povstaly, pak byste o tom soudil jinak, o tom jsem přesvědčena."

"Jaké už povstaly?" opakoval pan Bennet. "Cože, zapudila ti snad některého ctitele?

Chudinko malá! Ale nezoufej. Takový přeúzkostlivý mládeneček, který se nedokáže přenést přes trochu pošetilosti ve své přízni, nestojí ani za lítostivou slzičku. Pojď, ukaž mi seznam těch ubožáků, které odradila Lydiina zbrklost."

"Nikoli, mýlíte se. Nic takového jí nemohu vyčíst. Nebráním se tomu kvůli nějakému určitému případu, ale proto, že nám to obecně neprospívá. Lydiina divokost a prchlost, její sebejistota a neukázněnost, jimiž se vyznačuje její povaha, nemohou zůstat bez vlivu na naše postavení, na naši pověst ve společnosti. Nehněvejte se na mne - ale musím být upřímná. Nedáte-li si vy, drahý tatíčku, tu námahu a nezkrotíte její překypující temperament, neudělíte-li jí ponaučení, že jí její nynější zájmy nevystačí na celý život, bude brzy na jakoukoli nápravu pozdě. Její povaha už bude dotvořena a v šestnácti z ní bude nejlehkomyslnější koketa, jaká kdy sebe i svou rodinu zesměšnila - a navíc koketa, která k tomu nemá než ty nejnižší a nejprimitivnější předpoklady, která nemá jiné přednosti než mládí a přijatelný zevnějšek a která ve své hlouposti a povrchnosti ani trochu nebude s to čelit obecnému opovržení, jež vyvolá svou zuřivou honbou za pánskou pozorností a lichotkami. Toto nebezpečí stejně ohrožuje i Kitty. Ta půjde za Lydií třeba do pekla. Takové marnivé, pošetilé, líné holky neznají žádné zábrany. A cožpak vy, drahý tatíčku, nepokládáte za možné, že se jim nevyhne a neodsoudí je každý, kdo je pozná, a že to často nevztáhne i na jejich sestry?"

Pan Bennet viděl, že jí tato věc vskutku leží na srdci, vzal ji láskyplně za ruku a pravil:

"Nesmíš si to tak brát, děvečko drahá. Kdo pozná tebe a Jane, bude si vás vážit a ctít; a neublíží vám ani to, že máte dvě - nebo bych spíš měl říct tři sestry, které za nic nestojí. V

Longbournu nebude klid, jestli Lydia do toho Brightonu nepojede. Ať si tedy jede. Plukovník Forster je rozumný člověk a uhlídá ji před nejhorším, a naštěstí je natolik chudá, že jí sotvakdo bude klást nástrahy. V Brightonu se nebude moci svým koketováním tak prosazovat jako tady. Důstojníci tam najdou mnohem přitažlivější ženy. Doufejme tedy, že ji lázeňský pobyt poučí o její vlastní bezvýznamnosti. U ní se už na žádný pád nedá mnoho zkazit, aniž bychom byli nuceni dát ji doživotně pod zámek."

S touto odpovědí se Elizabeth musela spokojit; avšak v jejích názorech ji nezviklal a odcházela od něho nespokojená a zklamaná. Neměla však v povaze zmnožovat si jakékoli trápení dlouhými úvahami. Byla přesvědčena, že svou pov…