Pýcha a předsudek

Kapitola 34

Jakmile odešli, Elizabeth, jako by chtěla co nejvíc rozjitřit svůj hněv proti Darcymu, jala se znovu pročítat všechny dopisy, které jí Jane napsala do Kentu. Nestěžovala si v nich na nic, ani se nevracela k minulým událostem, ani sejí nesvěřovala, že trpí. Ale každičká řádka každého dopisu vytvářela celkový dojem, že pisatelka ztratila veselost a přívětivost, jimiž se dříve vyznačovala, onu duševní rovnováhu, plynoucí z vlastní spokojenosti i láskyplnosti vůči ostatním, která ji nikdy neopouštěla. Elizabeth napovídala každá věta, že Jane není ve své kůži, a to mnohem výrazněji než při prvním čtení. Po ohavném Darcyho vychloubání, jaké zlo dokázal způsobit, vnímala s větším pochopením sestřino utrpení. Trochu ji utěšovalo vědomí, že jeho návštěva na Rosingsu pozítří skončí, a ještě víc ji uklidňovalo, že za necelých čtrnáct dní se s Jane opět shledají a že udělá všechno, co sesterská láska zmůže, aby se brzy vzpamatovala.

Nemohla pomyslet na Darcyho odjezd z Kentu, aniž si uvědomila, že se bude muset zároveň rozloučit i s jeho bratrancem, ale plukovník Fitzwilliam jí dal jasně najevo, že nechová vážnější úmysly, a ona se pro něho nehodlala trápit.

Z těchto úvah ji náhle vytrhlo zazvonění u domovních dveří; příjemněji vzrušila představa, že by to mohl být sám plukovník Fitzwilliam, neboť už jednou se ukázal tak pozdě večer a nyní sem mohl zajít jen a jen kvůli ní. Tento předpoklad se však nepotvrdil a její vzrušení nabylo zcela jiné podoby, když k svému překvapení spatřila na prahu pokoje pana Darcyho. Začal se jí překotně poptávat po zdraví, jako by přišel jen proto, aby se ujistil, že už je jí lépe. Odpovídala mu s chladnou zdvořilostí. Usedl na okamžik, pak vstal a jal se přecházet po místnosti. Elizabeth to překvapilo, ale neříkala nic. Po několikaminutovém odmlčení k ní rozčileně přistoupil a takto začal:

"Marně jsem se bránil. Nemám sil. Nemohu přemoci svůj cit. Musíte mi dovolit, abych vám vyjevil, jak hluboce vás obdivuji a miluji."

Elizabeth nebyla úžasem mocna slova. Vykulila na něho oči, zrudla, zarazila se a mlčela. To pokládal za dostatečnou pobídku a hned následovalo vyznání, co k ní cítí a co už k ní cítil odedávna. Mluvil krásně, avšak neprodléval jen u citů, které chová ve svém srdci, a hovořil stejně výmluvně o něze jako o hrdosti. Vylíčil jí procítěně, co je to pro něho za ponížení, jak se mu ona nemůže rovnat, že zdravým rozumem musí uznat námitky jeho rodiny proti jeho lásce, což všechno snad mělo své oprávnění vzhledem k závažnosti tohoto kroku, ale sotva mu mohlo prospět v jejích očích.

Přes svou hlubokou antipatii k němu si uvědomovala, jak je pro ni lichotivé, že si podmanila srdce takového muže, a třebaže ani na okamžik nezaváhala, co mu odpoví, bylo jí zprvu líto, že mu způsobí bolest, až v ní jeho další slova vyvolala takový hněv, že všechen její soucit pominul. Snažila se však obrnit trpělivostí, aby mu dokázala klidně odpovědět, až domluví. Na závěr zdůraznil, jak silný musí být cit, který se mu přes všechnu snahu nepodařilo přemoci, a vyjádřil naději, že se mu nyní za to dostane odměny a ona přijme ruku, kterou jí nabízí. Viděla na něm jasně při těchto slovech, že ani na okamžik nezapochyboval o příznivé odpovědi. Mluvil sice o úzkosti a pochybnostech, ale jeho tvář vyzařovala dokonalou sebejistotu. Tato okolnost ji ještě více rozhořčila, a když se odmlčel, odpověděla s planoucími tvářemi:

"Je, pokud vím, ustáleným zvykem, vyjádřit za těchto okolností vděčnost za vyznané city, ať jsou či nejsou opětovány. Vyznání přirozeně zavazuje k vděčnosti, a kdybych vděčnost cítila, poděkovala bych vám nyní. Nemohu to však učinit - nikdy jsem nestála o vaši náklonnost a vy jste jí podlehl proti své vůli. Velmi nerada působím někomu bolest. Stalo se to však naprosto neúmyslně, a jsem si jista, že nebude mít dlouhého trvání. Úvahy, které vám tak dlouho bránily vyznat se ze svých citů, vám jistě pomohou je po tomto rozhovoru překonat." Pan Darcy se opíral o římsu u krbu a očima jí visel na tváři; zdálo se, že ho její slova stejným dílem překvapila jako zdrtila. Pobledl hněvem a duševní rozrušení se mu zračilo v každém rysu. Sváděl těžký boj, aby zachoval zdání klidu, a neotevřel rty, dokud si nebyl jist, že se mu to podaří. Tu chvíli bylo Elizabeth strašně. Konečně pravil nucené vyrovnaným hlasem:

"A to je všechno, co budu mít tu čest vyslechnout od vás v odpověď! Snad bych mohl chtít zvědět, proč jsem byl s tak nepatrným úsilím o ohleduplnost takto odmrštěn. Ale na tom nezáleží."

"A snad bych se já směla zeptat," odpověděla, "proč jste s tak zřejmým úmyslem mě pobouřit a urazit mi přišel sdělit, že mě milujete proti své vůli, navzdory zdravému rozumu, dokonce v rozporu se svou ctí? Není tohle dostatečnou omluvou za bezohlednost, jestliže jsem sejí vůbec dopustila? Jsou tu však i jiné důvody. Sám je dobře znáte. I kdyby mi city nebránily - kdybyste mi byl lhostejný nebo kdybych vám i byla nakloněna - myslíte, že bych za jakýchkoli okolností byla v pokušení vyslyšet muže, který svým počínáním zničil - snad navždy - štěstí draze milované sestry?"

Když vyslovila tuto větu, pan Darcy zrudl, ale trvalo to jen okamžik a naslouchal jí dál, aniž se pokusil ji přerušit.

"Kdeco mluví proti vám. Žádný záměr nemůže ospravedlnit váš neoprávněný a krutý zásah v tomto případě. Neodvážíte se, nemůžet…