Sanditon

23. KAPITOLA

Slečny Beaufortovy s hromadou různých potřeb – košíků na sběr, kreslicího papíru, pastelek, lisovacích desek, zelených stínítek a vlajících šál – byly celé dychtivé vyrazit na výpravu. Přestože hlučně hlásaly své nadšení pro chaluhy, váhaly opustit Terasu, dokud neshromáždí víc ctitelů než jen Artura.

Sir Edward, jeho sestra a slečna Breretonová stáli v nerozhodné skupince a dohadovali se, zda se připojit. Zdálo se, že slečna Denhamová by dala přednost nějaké zajímavější kratochvíli, kterou by navrhli mladí pánové z hotelu. Slečna Breretonová se nevyjádřila a sir Edward se výmluvně zastával výpravy za chaluhami.

Charlotta, která nyní velmi opravdově toužila pochopit, jak může slečna Breretonová přát jeho námluvám, byla odhodlána pohlížet na sira Edwarda s větším porozuměním, než pro něj poslední dobou měla, a pokoušela se naslouchat jeho rozhovoru se sestrou.

„Ale, má drahá Ester,“ končil právě, „není žádné jistoty, že naše soudobé otálení vyvrcholí uskutečněním tvých přání. Naši noví přátelé se dnes nejeví příliš nakloněni ranní vycházce. Třeba shledáme jako Burnsova Mařenka z Vysočiny, že nás opustili.“

Stejně nepřípadně mohl ovšem mluvit o Burnsově Johance, Andulce nebo krásné Lidunce, řekla si Charlotta. Už dávno se vzdala pokusů vyznat se v citátech sira Edwarda a nyní se zdráhavě vzdala i nového odhodlání vyznat se v něm. Pochybovala však, že se Henry Brudenall bez naléhání Sidneyho Parkera vůbec ukáže, a tak doufala, že se konečně začne něco dít, jestliže sira Edwarda podpoří.

„Pokud vím, pan Parker dnes ráno odjel pracovně do Londýna a pan Brudenall je možná zaměstnán něčím uvnitř.“

Toto prohlášení dosáhlo téměř úplně účinku, který zamýšlela: sir Edward se rozzářil, jeho sestra zamračila a slečny Beaufortovy vypadaly zklamaně. Jedině Klára Breretonová se nedivila.

„Ano,“ přisvědčila klidně. „Když jsem vám říkala, že lady Denhamová svolila, že pozve na několik týdnů na návštěvu mou sestřenku Elizabeth, zapomněla jsem se zmínit, že dopisy do Londýna vezl ráno pan Parker. Tím by se měly nutné přípravy značně urychlit.“

V jejím hlase se ozval náznak spokojenosti, svědčící o vnitřním klidu a vyrovnanosti. Charlottu to přesvědčilo, že se z včerejší horečky vzpamatovala a hodlá s rozhodnutím o útěku se sirem Edwardem počkat, dokud do Sanditonu nepojede její sestřenka. Jeho odpověď „Ano, už se nemůžeme dočkat, až slečnu Elizabeth poznáme“ snad naznačovala, že se zatím nevzdal naděje na příznivý výsledek.

Slečnu Denhamovou však vyhlídka na příjezd další slečny Breretonové nijak neutěšila v žalu nad odjezdem Sidneyho Parkera, takže své rozladění projevila zvoláním:

„Dobře! Pak nemá smysl postávat na terase. Můžeme se klidně projít po pobřeží se slečnou Lydií a slečnou Leticií.“ Pak se v chladné nelibosti odmlčela.

Potěšení sira Edwarda bylo stejně očividné, když si představil vycházku, jež mu poskytne nerušený monopol – Artura nepočítal – na celé hejno sanditonských mladých dam, neboť ani nejprůhlednější narážky lady Denhamové ho nepřiměly počítat mezi ně slečnu Lambeovou. Nabídl honem rámě slečně Breretonové a spěchal se všemi dolů z Terasy, než si to mohly rozmyslet.

Měl však smůlu. Cestou na pláž procházeli kolem hotelu a tu se zjevil Henry Brudenall, navíc ve společnosti nesmírně zajímavého neznámého mladého muže, oděného tak módně, že slečny Beaufortovy otevřely ústa údivem. Sir Edward nemohl očekávat, že jeho pět dam toto zjevení přehlédne. Přistoupil však rychle k Henrymu Brudenallovi a začal se ho dlouze vyptávat na cestu Sidneyho Parkera do Londýna. Doufal, že tak zabrání vzájemnému představování, a pokud pana Brudenalla zdrží dost dlouho a nechá svého nového soka bezradně přešlapovat, jeho vlastní společnost posléze poodejde z dosahu nebezpečí.

Neznámý se tímto nezdvořáctvím nedal nijak odradit. Rychle přelétl zrakem skupinku před sebou a zamířil přímo k Charlottě, která stála sama trochu stranou a nesmírně se bavila nevychovaností sira Edwarda.

„Henry je právě zaměstnán, takže se musím představit sám,“ pravil s přátelským úsměvem. „Reginald Catton – k vašim službám. A vy jste určitě slečna Heywoodová.“

Velká část Charlottina ohromení byla zřejmá z jejího výrazu a on se tomu srdečně zasmál.

„Poznat vás mezi ostatními bylo docela snadné. Přijel jsem včera pozdě večer – ale ne tak pozdě, aby mi vás Sidney důkladně nepopsal. Seděli jsme až do půlnoci, Sidney mi vyjmenovával všechny sanditonské významné osobnosti a já se mohl užívat nad všemi těmi Parkerovými a Denhamovými. Ale ještě že to Sidney udělal. Ráno odjel tak časně, že jsem ho úplně propásl. Takové časné vstávání pro mě není.“

Potěšení, že si Sidney dal tu práci a příteli ji popsal, překonalo i Charlottin údiv, že byla zařazena mezi sanditonské významné osobnosti. Velmi ráda by slyšela, jak ji popsal, a protože pravděpodobnost, že by jí pan Catton poskytl další informace sám od sebe, byla malá, s úsměvem se ho pokusila k tomu dovést:

„Doufám, že popis pana Parkera nebyl moc nelichotivý.“

„Nelichotivý? To tedy ne! Jak by mohl? Určitě bych vám ho celý zopakoval, kdybych si pamatoval podrobnosti,“ pravil vesele a Charlotta postřehla, že je stejně otevřený jako jeho přítel, ale postrádá jeho duševní čilost. Zdálo se, že se pokouší soustředit a na něco si vzpomenout, ale pak pokrčil rameny a vzdal to. „To, co si jasně pamatuji a proč jsem šel rovnou k vám – to jediné, co mi uvízlo v hlavě –, bylo něco o ‚usměvavých šedých očích‘.“

Tato malá poklona nemohla nepotěšit. To, že Sidney řekl něco takového, aniž by pomyslel, že se jí to donese, ji potěšilo mnohem víc než všechny poklony, které jí složil přímo do očí. Přestože ji lákalo vyzvědět, zda panu Cattonovi někde neuvízly ještě jiné podrobnosti, byla velmi spokojená, že se jí podařilo z něj vylákat tuto jednu poklonu, a ochotně převedla řeč na vlastní starosti pana Cattona.

„Zdá se, že jste přijel do Sanditonu úplně nečekaně. To vás najednou napadlo navštívit přátele?“

„Náhlé to opravdu bylo,“ souhlasil, „ale můj nápad to nebyl. Sidn…