Sanditon

13. KAPITOLA

Sotva překročily práh Trafalgarekého zámečku, zapomenout na nového hosta v Sanditonu třeba jen na chviličku už bylo nemožné. Sidney Parker již tam stačil zajít a jeho bratr teď nedovedl mluvit o ničem jiném.

„Jen si to představ, Mary!“ vykřikoval. „Konečně k nám přijel! A zítra za ním přijedou dva přátelé! Přesně takovou mladou společnost u nás potřebujeme; dodá lázním správný módní duch. I kdyby tu byli jen pár dní, může to hodně znamenat – ale rád bych věděl, jak dlouho se vlastně zdrží. Jsou-li to přátelé Sidneyho, jistě jsou to skvělí mladí muži.“

Charlotta si už všimla, že pan Parker má sklon posuzovat lidi podle toho, jak užiteční jsou pro Sanditon, jak úctyhodný charakter mu propůjčují nebo jak jej obdivují, a ne podle jejich vlastní vnitřní hodnoty. Proto se nijak nedivila, když pokračoval v ódě na Sidneyho a s rozkoší opakoval jeho nedávnou chválu Sanditonu.

„Žasne nad tím, co se tu zlepšilo a zdokonalilo od té doby, co tu byl posledně – kolik nových domů bylo dokončeno, jak neuvěřitelně rychle rostou naše stromečky, jaký ruch vládne na kopci a na Terase! Ale pořád má sklon dělat si z toho legraci. Víte, on si dělá legraci ze všeho. Celou hodinu jsem se musel upřímně smát tomu, co říkal, a teď šel navštívit Zuzanu a Dianu. Slíbil, že je všechny přivede na večeři. Doufám, má drahá, že Reynoldsova dokáže narychlo udělat rodinnou večeři, pokud je Sidney přesvědčí. Říkal jsem mu, že čtyři lidi navíc vždycky dokážeme nakrmit. Víme, že vůbec nejedí, ale musíme se je snažit zlákat.“

Paní Parkerová, která vždy dbala na dobrou kuchyni, zamumlala něco o skopovém ramínku, které bude pan Parker krájet sám, zaváhala, zda přidat nějakou drůbež, nebo to vyřešit přílohami, a nakonec vyjádřila pochybnost, že by se celá Parkerova rodina dala zlákat a přišla k nim na večeři.

„Diana určitě přijde, když se na to bude cítit,“ usoudila. „Ale ani Sidney nepřesvědčí Artura nebo Zuzanu, aby se odvážili večer na vzduch. Ještě to nikdy neudělali.“

„To máš pravdu,“ s překvapením si uvědomil pan Parker. „Je nejvyšší čas, aby u nás povečeřeli.“

„Zuzana ještě nevyšla na kopec ani ve dne.“

„Spolehni se, má drahá, Sidney je všechny přesvědčí,“ ujistil ji s nezmenšenou důvěrou pan Parker. „Takové námitky smete jako hloupost a nakonec prosadí svou.“

A tento optimismus se brzy prokázal jako oprávněný. Krátce po poledni došla zpráva od slečny Diany, že s plánovanou rodinnou večeří souhlasí, a v pět hodin bylo z okna v patře vidět Sidneyho a Artura, jak doprovázejí své sestry do kopce.

Charlottě se nemohlo nelíbit opravdové potěšení, které bylo patrné na celé rodině, když byla pohromadě. Její vlastní početní bratři a sestry se dosud skoro nikdy nerozloučili a byla zvědavá, zda by byli tak přívětiví jako Parkerovi, kdyby se po čase sešli. Vždy činorodá a hovorná Diana byla mírnější a lépe naladěná, starší slečna Parkerová méně výstředně křivila obličej, pan Parker překypoval nadšením ještě víc než obvykle a Artur se tvářil tak spokojeně, jak se obvykle tvářil jen u jídla.

Když vstoupili do salonu, zůstala Charlotta v počátečním zmatku vřelých pozdravů, nezodpovězených otázek a nedokončených vět trochu stranou, ale Artur brzy shledal, že mu nikdo nevěnuje pozornost, odloučil se od shluku u dveří a zamířil k ní. Dychtil podělit se o své pocity s někým, kdo bude, jak doufal, poslouchat, a zvolal:

„Slečno Heywoodová, zažila jste někdy něco tak nádherného? Sidney je skvělý chlapík a všechny nás umí rozveselit. Tak je to vždycky. Na těch pár dní, co tu bude, si toho spoustu navymýšlí a všecko obrátí vzhůru nohama.“

Nadšení, s nímž Artur vítal tuto možnost, přesvědčilo Charlottu, že jeho hlavním problémem není churavost, ale nuda. Stálá společnost sester musí jednadvacetiletého mladého muže někdy mrzet a obdiv, který zjevně cítil k bratrovi, byl bezpochyby zčásti založen na touze po občasném vzrušení a změně.

Avšak ze změti rozhovorů u dveří k nim dolehl také hlas starší slečny Parkerová, který spokojeně věštil, že „to budou samé zmatky, když je tu Sidney“. A Diana, která rázně dávala pokyny Morganovi ohledně různých balíčků bylinkového čaje, který si s sebou přinesli, shovívavě prohlásila: „Já to věděla, že Sidney zapomene Zuzaně vzít lahvičky z krbové římsy. No, jeden večer se nic nestane. Není to tak často, že se takhle pěkně sejdeme jako celá rodina.“

Tato rodina nemohla Charlottu nezajímat. Už si stačila všimnout zvláštní shovívavosti, kterou sourozenci projevovali vůči panu Sidneymu Parkerovi, a dlouho předtím, než měla příležitost s ním promluvit, ho pozorovala a sledovala jeho rozhovory s druhými. Byl pro ni příjemnou novinkou. Vypadal mimořádně dobře. Byl největší z rodiny, obličej sice nehýřil pravidelnou krásou, ale krášlily jej velmi bystré a inteligentní oči a jeho chování bylo zároveň živé a vybroušené.

„A co ti tví přátelé, Sidney?“ zeptal se pan Parker, sotva usedli ke stolu. „Ještě jsi nám o nich nic neřekl, ani proč se tu s tebou mají sejít. Zdrží se dlouho? Už ses jim někdy o nás zmínil? Od rána si lámu hlavu, proč se s nimi máš sejít v Sanditonu.“

„Snad jsi o nich ode mne slyšel – oba znám už dost dlouho, Reginald Catton a Henry Brudenall.“

„Catton – ten mladý pán, co pořád kupuje kočáry? Co obdivoval ten tvůj žlutý a nechal si podle něj udělat svůj? Co jsi u něho vloni byl ve Shropshiru? A neříkal jsi, že má také dům v Londýně? Ještě není ženatý, viď? Proč se prosím tě ubytovává …