Sanditon

9. KAPITOLA

Neuplynul ani týden od chvíle, kdy slečně Dianě Parkerové její pocity řekly, že by ji mořský vzduch v jejím současném zdravotním stavu nejspíš usmrtil, a teď byla v Sanditonu s úmyslem pobýt tu, a jak se zdálo, vůbec si nevzpomínala, že někdy něco takového napsala nebo pociťovala.

Charlotta se neubránila podezření, že takové mimořádné zvraty zdravotního stavu svědčí především o živé fantazii. Tak neobvyklá onemocnění a uzdravení jí připadala spíš jako rozptýlení pro nezaměstnanou činorodou mysl než skutečné utrpení a úleva. Parkerovi byli nepochybně rodina obdařená obrazotvorností a vznětlivými city, a zatímco starší bratr své citové přebytky vkládal do podnikání, jeho sestry byly možná nuceny vkládat ty své do vymýšlení podivných neduhů. Celou svou čilou mysl tím však očividně nezaměstnaly: část elánu uplatňovaly v horlivé snaze být užitečné. Zřejmě musely buď usilovně pracovat pro blaho druhých, nebo být samy těžce nemocné.

Vrozená tělesná slabost, k níž se připojil neblahý zájmem o medicínu, zejména šarlatánskou, v nich skutečně už v mládí vypěstovaly sklon podléhat nejrůznějším neduhům a zbytek jejich utrpení vyplýval z fantazie, touhy odlišovat se a záliby ve všem zvláštním. Měly dobré srdce a byly upřímně laskavé; na každém projevu dobré vůle se však podílela jejich překotná činorodost a hrdost, že dokážou víc než jiní. Ve všem, co dělaly i čím trpěly, byla patrná marnivost.

Manželé Parkerovi strávili velkou část večera v hotelu, ale Charlotta zahlédla slečnu Dianu jen dvakrát nebo třikrát, jak chvátá přes návrší hledat ubytování pro dámu, kterou nikdy neviděla a která ji tím nikdy nepověřila. S ostatními se seznámila až druhý den, kdy se přestěhovali do najatého domku, a protože všem dosud bylo dobře, pozvali bratra, švagrovou i ji na čaj.

Ubytovali se v jednom z domů na Terase. Navečer je zastihla usazené v pěkném salonku, kde se mohli těšit z krásného výhledu na moře, kdyby ovšem chtěli. Přestože však za sebou měli krásný anglický letní den, nejenže si neotevřeli okno, ale pohovku, stolek a vůbec všechno zařízení nastavěli na druhou stranu místnosti k pořádnému ohni.

Starší slečna Parkerová, k níž Charlotta přistupovala se značnou dávkou uctivého soucitu, vzpomínajíc na tři zuby vytržené za jediný den, se vzhledem i projevem značně podobala sestře; přestože byla hubenější a zmořenější chorobami a léky, působila uvolněněji a mluvila tlumenějším hlasem. Celý večer však povídala stejně bez ustání jako Diana, a až na to, že nepouštěla z ruky lahvičku vonných solí, dvakrát nebo třikrát požila kapky z jedné ze skupiny skleniček, které už trůnily na krbové římse, a prapodivně se ošklíbala a kroutila, nepozorovala na ní Charlotta žádné známky churavosti, které by si ve smělosti zdravého člověka netroufala jednoduše vyléčit tím, že by uhasila oheň, otevřela okno a tamtudy vyházela všechny kapky a sole.

Byla velmi zvědavá na pana Artura Parkera. Představovala si ho jako křehkou chudinku, nejdrobnějšího z nepříliš robustní rodiny, a tak užasla, když zjistila, že je stejně urostlý jako jeho bratr a o mnoho zavalitější, širokoplecí a silný. Invaliditě nasvědčovala jen nezdravá pleť.

Hlavou rodiny byla očividně Diana – hlavní hybatelka a činitelka. Celé dopoledne strávila na nohou, buď kvůli paní Griffithsové, nebo kvůli rodinným záležitostem a stále byla ze všech nejčilejší. Zuzana pouze dohlédla na stěhování z hotelu a sama přenesla dvě těžké krabice, kdežto Arturovi se zdálo tak chladno, že jen co nejrychleji přešel z domu do domu, a velmi se chlubil tím, že od té doby se nehnul od ohně, dokud ho pořádně nerozpálil.

Diana, která si podle vlastních slov sedm hodin nesedla, přiznávala, že je trochu zmožená. Dosáhla však takových úspěchů, že si velkou únavu nepřipouštěla. Nejen že po mnohém chození, mluvení a zdolávání překážek zajistila pro paní Griffithsovou náležitý dům za osm guinejí týdně, ale zahájila také spoustu vyjednávání s kuchařkami, pokojskými, pradlenami a lázeňskými, takže paní Griffithsová bude moci po příjezdu jen pokynout – a všechny přiběhnou, aby si mohla vybrat. Své úsilí završila Diana několika zdvořilými řádky samotné paní Griffithsové, neboť čas nepřipouštěl okružní cestu informací, jaká se doposud používala. Nyní se kochala pomyšlením, že zbořila první hradbu stojící v cestě seznámení tak mohutnou dělostřelbou laskavostí, o které ji nikdo neprosil.

Parkerovi a Charlotta zahlédli na odchodu z domova dva dostavníky, jak míří po návrší k hotelu. Tento radostný pohled vyvolal mnoho dohadů. Slečny Parkerové a Artur také něco zpozorovali: viděli oknem, že k hotelu skutečně někdo přijel, nezjistili však kolik lidí. Příchozí zase věděli o dvou kočárech. Že by to byl camberwellský penzionát? To jistě ne. Kdyby byly kočáry tři, tak snad, všichni se však shodli na tom, že do dvou by se penzionát prostě nevešel. Pan Parker pevně věřil, že je to další neznámá rodina.

Když se konečně všichni usadili (předtím ještě několikrát vstali a šli se podívat na moře a na hotel), Charlotta se octla vedle Artura, který se tlačil k ohni s takovým požitkem, že nabídku, aby zaujala jeho místo, musela ocenit jako projev velké zdvořilosti. Jednoznačně odmítla a on se spokojeně posadil zpátky. Posunula si židli tak, aby jí dělal zástěnu proti žáru, a byla velice vděčná za každý centimetr, o který jeho záda a ramena překonala její představy.

Artur měl pohled stejně těžkopádný jako postavu, ale rozhodně nebyl zamlklý. Zatímco se ostatní čtyři bavili převážně mezi sebou, očividně nepovažoval za trest mít vedle sebe hezkou mladou ženu, které je nutné se zdvořile věnovat. Jeho bratr, který cítil, že mu zřetelně schází nějaký mocný podnět k činnosti, něco, co by ho oživilo, to sledoval se značným potěšením. Charlottino mládí a zdraví na Artura tak zapůsobily, že se dokonce začal omlouvat, že topí.

„Doma bychom netopili,“ vysvětloval, „ale mořský vzduch je vždycky vlhký a já se ničeho nebojím tolik jako vlhka.“

„Já mám to štěstí,“ odvětila Charlotta, „že vůbec nepoznám, …