Sanditon

14. KAPITOLA

Po večeři měla Charlotta příležitost prozkoumat Sidneyho Parkera trochu blíž, protože se uvelebil u ní a velmi přátelsky se dožádal její pozornosti.

„Jsem přesvědčen, že z vás bude můj spojenec, slečno Heywoodová. Při těchhle příležitostech vždycky nějakého hledám,“ řekl, když si k ní přitahoval židli. „Dokud nepřijde čaj, nikdo nebude mluvit o ničem jiném než o tom, jak které bylinky pomáhají strávit to, co zrovna snědli.“

„Sidney, ty přeháníš,“ prohlásil pan Parker, který se k nim připojil.

„Tak se běž přesvědčit,“ poslal ho Sidney mávnutím ruky pryč. „Připouštím, že občas odbočí k přednostem jednoho léku před jiným při trávení bylinkového čaje a možná se trochu nepohodnou o přesné teplotě, při jaké by se mělo obojí požívat, aby se žaludek úplně usadil. Ujišťuji vás, slečno Heywoodová, že jsem někdy seděl celou hodinu a nepodařilo se mi do rodinné rozpravy vklínit žádný jiný námět.“

„Hodinu! Takový nesmysl!“ přerušila Diana řeč na druhé straně pokoje s lehkostí, která dokazovala, že umí současně naslouchat i mluvit. „Jsem poslední, kdo by popíral, že jsme ubozí invalidé, a ty s námi nemáš žádný soucit. Ale nesmíte věřit všemu, co Sidney říká, slečno Heywoodová. Často se v dobré náladě nechá unést a mluví bez přemýšlení. Jsem přesvědčená, že nikdo nemluví o svém zdraví míň než my, a přitom bychom opravdu měli o čem mluvit!“

„A já jsem přesvědčen, že slečna Heywoodová už zažila zrovna taková muka, jaká jsem líčil,“ odsekl Sidney, „a že se se mnou ráda spojí na obranu.“

„Pchá, teď jsi naprosto směšný.“

„Nech ho, Diano,“ poradil jí pan Parker. „To je jen jeho obvyklý způsob, jak se vemluvit tam, kam chce. Ale my ho necháme sedět u slečny Heywoodové, když na tom tak trvá.“ Dobromyslně se odvrátil a šel si sednout na pohovku mezi své dvě sestry.

„Každý člen rodiny si myslí, že zná chyby těch druhých,“ zasmál se Sidney. „Ale když jsem tedy dosáhl svého, podělím se s vámi o vítězství a nechám téma hovoru na vás, slečno Heywoodová.“

Charlotta byla ochotná hovořit o čemkoli a navrhla knihy. Za chvilku byli zabraní do výměny názorů na ty, které četla ona; nepochybovala totiž, že on jich četl mnohem víc.

Nikdo nemohl v takovém rozhovoru zazářit víc než Sidney, který se vůbec nedržel žádných pevných názorů a klidně je měnil, kdy se mu zachtělo, souhlasil nebo nesouhlasil, podle toho, co v tu chvíli pokládal za zábavnější. Dovedl se proto postavit na jednu i na druhou stranu a vždycky se s chutí přít. Povídali si dál na nejrůznější témata, protože Sidney se zřídka u nějakého zdržel, ale o každém měl co říct, a Charlotta byla záhy přesvědčena, že jak vrozenými schopnostmi, tak získanými znalostmi nesmíme převyšuje celou svou rodinu.

Mluvil dobře a velmi rozumně a ona se těžko mohla vyhnout srovnávání toho, jak vystupoval a jaké náměty vybíral on a jak se chovali oba mladí muži, s nimiž se nedávno seznámila. Sir Edward, hýřící citáty jako zarámovanými osvědčeními o své kulturnosti, ji jako příjemný společník žalostně zklamal. A Artur Parker – ten neměl ani ponětí, jak se chovat k mladé dámě, a věřil, že jeho dieta a zdravotní příznaky musejí být pro všechny ženy stejně svrchovaně zajímavé jako pro jeho sestry. Pohotovost a kultivovaná bezprostřednost chování činila ze Sidneyho Parkera mnohem zábavnějšího společníka, než byli druzí dva, a Charlottě večer uběhl mnohem rychleji a příjemněji než kterýkoli jiný od příjezdu do Sanditonu.

Přestože však vyslechla jeho názor na mnoho věcí, nebyla si vůbec jistá, jaký je jeho skutečný vkus, protože ji přes všechnu svou očividnou vzdělanost často překvapoval tím, že jednou myšlenkou protiřečil jiné. Bylo mu úplně jedno, zda se chová důsledně, a v tom se velmi lišil od své společnice, jejíž úsudek byl odmalička veden rodiči a jež vždy zaujímala zdrženlivé a důsledné stanovisko.

„Vidím, že vaším zdravým selským rozumem prostě neotřesu, slečno Heywoodová, tak vás přestanu zlobit a nechám vás pít čaj,“ prohlásil a konečně vstal. Charlotta se podivila, že podnos je v pokoji už hodnou chvíli, a nechápala, jak jí čas mohl tak uběhnout. Zastyděla se, že si takto přivlastnila Sidneyho pozornost v rodinném kruhu, kde si s ním jistě chtěli všichni popovídat, a vyčítala si, jak celou uplynulou hodinu bezohledně nebrala zřetel na ničí potěšení kromě vlastního.

Dostala strach, že ji ostatní budou považovat za neohleduplnou, a okamžitě vstala, rozhodnuta své sobecké chování napravit. Sidney však nesouhlasil a prosil ji, aby zůstala na místě, že oběma přinese čaj; přestože se jí jeho dvornost líbila, trvala na změně místa, aby se více zapojili do obecného hovoru. S úsměvem to přijal, podal jí náčiní, ale přidal veselou výstrahu:

„Snad jsme už unikli nejhoršímu, ale podle toho, co jsem právě zaslechl, ještě své oblíbené téma zdaleka nevyčerpali.“

Charlotta obrátila pozornost zpátky k hlavní skupině, navázala nitky rozhovoru a brzy si uvědomila, že sestry skutečně objevily nové nebezpečí pro své zdraví. Slečna Zuzana právě v odpovědi na zdvořilý dotaz švagrové připustila, že jsou ve svém novém domě na Terase ubytováni docela slušně, ale vzápětí posluchače ohromila poznámkou – ve svém obvyklém mdlém tónu –, že má podezření, že je jejich nová pomocnice v kuchyni pomalu tráví.

„Tráví?“ zděsil se pan Parker. „Zuzano, má drahá, ty žertuješ! Co to říkáš?“

„Ano, Tome, je to úplná pravda,“ přisvědčila energičtěji Diana. „Každou chviličku běhám do kuchyně, abych se tomu pokusila zabránit. Ale bojím se, že jsme přesto otravováni – ovšem asi neúmyslně. Jsme totiž přesvědčené, že ta nová pomocnice, kterou jsme si najaly, nikdy neoplachuje nádobí avíš přece, že mýdlo je vysoce jedovaté. Ale ať říkám, co říkám, nemohu ji přesvědčit, jak je to vážné. Věřil bys, že se mi dokonce smála? Její bývalí zaměstnavatelé prý nikdy netrvali na oplachování nádobí a v životě nebyli nemocní. Ach, Sally je docela dobrosrdečné, příjemné děvče, ale asi budeme muset odjet, jinak si tu Zuzana neužije chvilku zdraví. A Artur právě začíná trpět stejnými příznaky; měl hrozno…