Emma

47. kapitola

"Harriet, nebohá Harriet!" --Tak zněla její slova; z nich tryskaly ty mučivé myšlenky, jichž se Emma nemohla zbýt a které pro ni tvořily nejtemnější stránku celé záležitosti. Frank Churchill se k ní samé zachoval velmi nepěkně --velmi nepěkně v mnoha směrech --avšak ona se na něho ani tak nezlobila kvůli tomu, jak se zachoval, jako kvůli tomu, co učinila sama.Nejčernější hřích spáchal tím, že kvůli němu dostala do pěkné kaše Harriet. Nebohá Harriet! Podruhé sednou na lep vinou její pošetilosti a lichometnictví! Pan Knightley byl jasnozřivým prorokem, když jí před časem řekl: "Emmo, vy jste Harriet prokázala medvědí službu." --Zmocnily se jí obavy, že jí vlastně vždycky jen a jen škodila. --Pravda, v tomto případě na rozdíl od předchozího si aspoň nemusela vyčítat, že sama celý ten malér podnítila a způsobila, že jí vsugerovala city, na které by Harriet sama nikdy ani nepřipadla; vždyť Harriet se jí sama vyznala, že Franka Churchilla obdivuje a zbožňuje, než se ona o něčem vůbec zmínila. Vyčítala si však, že ji povzbudila, místo aby jí to rozmluvila. Mohla přece zabránit, aby se takovému citu dychtivě oddávala. Má na ni dost velký vliv. A teď si zřetelně uvědomovala, že tomu zabránit měla. --Pochopila, že hazardovala se štěstím své přítelkyně za naprosto nedostatečných předpokladů. Kdyby se řídila zdravým rozumem, musela by Harriet říci, že si na něho nemá myslet, že se tomu musí bránit, protože má naději sotva pěti set ku jedné, že o ni kdy bude stát. "Ale zdravý rozum jsem já bohužel moc málokdy přizvala ku pomoci," dodala si v duchu.

Hrozně se na sebe zlobila. A kdyby se nemohla zároveň zlobit i na Franka Churchilla, bývalo by to strašné. Pokud šlo o Jane Fairfaxovou, ulevilo se jí aspoň v tom, že si kvůli ní teď už nemusí dělat starosti. S Harriet užije trápení ažaž; o Jane se však už bát nemusí, protože její trampoty a nemoc, to jsou spojité nádoby a obé je jistě na nejlepší cestě k nápravě. --Pro ni časy trampot a ponížení minuly. --Brzy se zotaví a bude šťastná a zámožná. --Emma teď chápala, proč se všechny její projevy přátelství setkávaly s odmítnutím. Tímto odhalením se mnohé podružnosti vysvětlovaly. Nepochybně to způsobila žárlivost. --Jane v ní viděla sokyni a pochopitelně pak odmítala každou pomoc nebo projev soucítění. Při projížďce v hartfieldském kočáru by si připadala jako na mučidlech, srdečný kořen z hartfieldských zásob pro ni byl jed. Měla pro ni ve všem plné pochopení; a pokud se v duchu dokázala odpoutat od nespravedlivosti a sobectví svého hněvu, musela uznat, že Jane si svůj vzestup a štěstí plně zasluhuje. Na nikoho jiného soucitem už plýtvat nemůže. Emma měla velké obavy, že ji tohle druhé smutné zklamání zasáhne hůře než to první. Uváží-li, oč výš tentokrát pozvedla oči, jeví se to dost pravděpodobné; a má-li soudit podle toho, oč výrazněji se to odrazilo v Harrietině duši nebývalou decentností a sebeovládáním, je to nevyhnutelné. --Musí ji však seznámit s bolestnou pravdou co nejdříve. Pan Weston ji na rozloučenou požádal, aby nikomu neřekla ani slovo.

"Prozatím se má ta známost uchovat v tajnosti. Pan Churchill si to výslovně přeje, z úcty k manželce, kterou nedávno ztratil. A všichni uznávají, že nechce víc, než žádá slušnost. --Emma mu to slíbila, přesto však musí u Harriet učinit výjimku. Povinnost to žádá. Nemohla si pomoci, ale zároveň se jí celé to soužení jevilo takřka komické: vždyť se měla vůči Harriet zhostit přesně téhož nepříjemného a choulostivého úkolu, jaký právě absolvovala paní Westonová vůči ní. Zprávu, která jí byla oznámena s takovou úzkostí, bude ona se stejnou úzkostí oznamovat jiné. Srdce se jí rozbušilo, když zaslechla Harrietiny kroky a hlas; totéž jistě prožívala paní Westonová, když ona přicházela do Randallsu. Kéž by i odhalení samo probíhalo nějak obdobně! --Na to však bohužel není naděje.

"Co tomu říkáte, slečno Emmo?" vybuchla Harriet, sotva vběhla dychtivě dovnitř, "slyšela jste už někdy tak neuvěřitelnou novinu?"

"Kterou myslíte?" odpověděla Emma, protože z jejího výrazu ani hlasu nemohla rozpoznat, jestli Harriet skutečně už někdo něco napověděl.

"No o Jane Fairfaxové. To je překvapení, viďte? --Nemusíte se bát přede mnou mluvit, protože mně to řekl sám pan Weston. Právě jsem ho potkala. Svěřil mi to jako velikánské tajemství, a proto bych o tom před nikým jiným než před vámi ani nešpitla, ale on povídal, že vy to víte."

"Co vám pan Weston pověděl?" --zeptala se Emma s úžasem.

"Pověděl mi úplně všechno: že si Jane Fairfaxová bude brát pana Franka Churchilla a že už spolu jsou neveřejně hezkou dobu zasnoubeni. Není to neuvěřitelné?" Bylo to skutečně neuvěřitelné; Harriet se chovala ta podivně, že Emma nevěděla, co si o tom myslet. Bylo to v rozporu s její povahou. Zřejmě si usmyslela, že na sobě nedá znát rozrušení ani zklamání a že se bude tvářit, jako by jí na tom odhalení příliš nezáleželo. Emma na ni hleděla a nedostávalo se jí slov.

"Tušila jste, že ji miluje?" naléhala Harriet. "Vy možná ano. --Vy --" (a při těch slovech se zarděla) --"vidíte do srdce snad každému. Ale všichni ostatní --"

"Na mou věru," pravila Emma, "začínám pochybovat, že bych se takovou schopností mohla chlubit. Cožpak vážně předpokládáte, Harriet, že bych vás byla povzbuzovala --aspoň nepřímo, ne-li otevřeně --abyste se nebránila citu, kdybych pojala podezření, že má rád jinou ženu? --Ještě před hodinou jsem neměla sebemenší tušení, že by se pan Frank Churchill o Jane Fairfaxovou vůbec zajímal. Buďte ujištěna, že kdyby mne bylo něco takového napadlo, byla bych vás příslušně varovala."

"Mne?" zvolala Harriet udiveně a zrudla. "Před čím byste mne varovala? --Přece si nemyslíte, že by mi na panu Franku Churchillovi nějak záleželo?"

"Jsem z té duše ráda, že v té věci zaujímáte tak rozhodné stanovisko," odvětila Emma a usmála se, "ale nemůžete přece popřít, že v jisté době --a není tomu ani tak dávno --jste mi naznačila, že jste se do něho zakoukala?"

"Do něho? --Ale kdepak, kdepak! Drahá slečno Emmo, vy jste mě špatně p…