Emma

54. kapitola

Čas ubíhal. Ještě několik zítřků, a přijedou londýnští. Emma se té změny strachovala; jednoho dne tak seděla a uvažovala, že se potom nevyhne rozčilování a zármutku, když tu přišel pan Knightley a chmurné myšlenky musely stranou. Po vřelém uvítání se odmlčel a pak začal vážným tónem takto: "Musím vám něco oznámit, Emmo, jistou novinu."

"Dobrou nebo špatnou?" vpadla mu do řeči a vzhlédla k němu.

"Nejsem si jist, jak bych ji měl označit."

"Á --jistě dobrou --vidím vám to na tváři. Potlačujete úsměv."

"Obávám se," pronesl už s vyrovnaným výrazem, "velice se obávám, že vy se usmívat nebudete, až to uslyšíte."

"Opravdu? Ale proč? --Když něco potěšilo a zaujalo vás, neumím si představit, proč by to nepotěšilo a nezaujalo i mne."

"V jednom případě tomu tak je," odpověděl, "a doufám, že pouze v jednom, kdy se naše názory liší." Odmlčel se a znovu se usmál s očima na ni upřenýma. "Nenapadá vás nic?

Nevzpomínáte si? Harriet Smithová."

Zrudla, když vyslovil to jméno, a dostala strach --z čeho, to nevěděla.

"Nepsala vám?" naléhal. "Aha, jistě jste dnes dostala dopis a všechno víte."

"Ne, nedostala; nevím nic, prosím vás, povězte mi to."

"Jste tedy připravena na pohromu, jak vidím --a hrozná pohroma to je. Harriet Smithová se vdává za Roberta Martina."

Emma sebou trhla, což dokazovalo, že na tuhle novinu opravdu připravena nebyla --oči se jí dychtivě rozšířily, jako by říkaly: "Ne, to je vyloučeno!", ústa však mlčela.

"Je to tak," vykládal pan Knightley. "Vím to přímo od Roberta Martina. Rozloučili jsme se ani ne před půlhodinkou."

Emma na něho jen hleděla s výmluvným úžasem.

"Vidím, že se vám to nezamlouvá, Emmičko; toho jsem se obával. --Přál bych si, abychom na to měli stejný názor. Časem se však jistě shodneme. Čas dá za pravdu buď vám nebo mně; jeden z nás se mýlí, tím si můžeme být jisti, a do té doby o tom nemusíme příliš hovořit."

"Ale vy mi nerozumíte, tak to není," vzchopila se Emma k odpovědi. "Teď už mi to není proti mysli, jen nemůžu tomu uvěřit. Připadá mi to vyloučené. --Zřejmě jste to nemyslel tak, že Harriet Smithová slíbila Robertu Martinovi, že se za něho provdá. --Chtěl jste patrně říci, že ji hodlá znovu požádat o ruku."

"Chtěl jsem říci, že už ji požádal," odpověděl pan Knightley s úsměvem, ale zároveň se vší rozhodností, "a ona ho vyslyšela."

"Pámbíčku nebeský!" zvolala Emma. "No tohle!" --A uchýlila se ke košíčku s ruční prací, aby měla důvod sklopit hlavu a skrýt radost z vítané zprávy i pobavení, které by jí jistě vyčetl z tváře. "Povězte mi to všechno dopodrobna," žadonila. "Jak, kde a kdy? --Chtěla bych všechno slyšet. Tohle je jako blesk z čistého nebe --ale vůbec mne to netrápí, ujišťuji vás. --Jak --jak k tomu vůbec mohlo dojít?"

"Není na tom nic složitého. Před třemi dny jel Martin obchodně do města, a já ho požádal, aby předal ode mne nějaké listiny Johnovi. --V pořádku je odevzdal u Johna v kanceláři, a ten ho pozval, aby večer navštívil s celou rodinou Astleyho varieté. Chtěli ukázat oběma starším chlapcům, jak vypadá takové představení. Bratr se tam vypravoval s paní švagrovou, s Jindříškem a Jeníkem --a slečnou Smithovou. Přítel Robert neodola. Zastavili se pro něho cestou, všichni se výborně bavili; bratr ho pozval, aby k nim přišel druhý den na večeři, což učinil, a v průběhu večera (pokud jsem mu dobře rozuměl) našel příležitost promluvit si s Harriet, a rozhodně nemluvil nadarmo. --Zaslíbila se mu a on je z toho celý blažený. Však si to také zasloužil. Vrátil se včera poštovním dostavníkem a dnes hned po snídani přišel za mnou, aby mi podal zprávu nejprve o mých záležitostech a pak o svých. To je vše, co vám mohu sdělit ohledně jak, kde a kdy. Vaše přítelkyně Harriet vám to jistě sáhodlouze vylíčí, až se uvidíte. --Zajde do nejmenších podrobností, což umí zajímavě podat jen ženský jazyk. --My muži se v řeči omezujeme na to podstatné. --Musím však doznat, že Robert Martin, na to, jak ho znám, city přímo překypoval a že se zmínil --dosti nesouvisle --že při odchodu z lóže ve varieté se bratr ujal paní Isabelly a malého Jeníka, zatímco on následoval s Jindříškem a slečnou Smithovou, a že se jednu chvíli dostali do takové tlačenice, až to slečně Smithové nahnalo strach."

Odmlčel se. --Emma se neodvažovala okamžitě odpovědět. Kdyby promluvila, dozajista by na sebe prozradila, že se bláznivě raduje, což nelze logicky vysvětlit. Musí chvilku počkat, než se vzpamatuje, aby nezačal pochybovat o jejím zdravém rozumu. Její mlčení ho však zneklidňovalo; zahleděl se na ni pronikavě, a po chvíli navázal:

"Emmo, lásko moje, tvrdíte, že teď už se kvůli tomu nebudete trápit. Obávám se ale, že vás to ranilo víc, než jste tušila. Společensky si Martin nestojí nejlépe --ale musíte vycházet z toho, co stačí ke spokojenosti vaší přítelkyni. A ručím vám za to, že si o něm utvoříte tím lepší mínění, čím blíže ho poznáte. Svou inteligencí a zásadovostí si vás určitě získá. --Co se jeho samého týká, nemohla byste svěřit svou přítelkyni do lepších rukou. Kdybych mohl, změnil bych jeho postavení, a tahle slova neberte na lehkou váhu, Emmo. --Žertujete často na můj účet kvůli Williamu Larkinsovi, ale stejně těžko bych se obešel bez Roberta Martina." Přál si, aby se ohlédla a usmála se; a když se teď ovládla natolik, aby se neusmívala až příliš radostně, vyhověla mu a vesele poznamenala:

"Nemusíte vynakládat tolik úsilí, abyste mi ulehčil pomyšlení na jejich svatbu. Myslím, že Harriet udělá výbornou partii. Možná že ona má spornější příbuzenstvo než on. Co se dobré pověsti týká, tak to rozhodně. Nepromluvila jsem hned, protože mne to překvapilo, nesmírně překvapilo. Přišlo to tak zčistajasna, víte? Něco takového by mne bylo ani ve snu nenapadlo --vždyť mi ještě docela nedávno dala jasně najevo, že je proti němu zaujata, a s ještě větší rozhodností než dříve."

"Jistě rozumíte své přítelkyni nejlépe," pravil pan Knightley, "ale já bych soudil, že takové dobrodušné, srdečné děvče nebude nikdy moc přísně zaujato proti žádnému mladíkovi, který jí zač…