Emma

11. kapitola

V nadcházejících dnech musela Emma zůstavit pana Eltona osudu. Nebylo už v její moci bdít nad jeho štěstím a popohánět ho k činu. Její sestra s rodinou měla co nevidět přijet, a tak nejprve přípravy a pak událost sama ji cele zaujaly; nedalo se předpokládat --ani ona sama to nepředpokládala --že by během té desetidenní návštěvy měla možnost milencům nějak přispět na pomoc, leda snad náhodou. Přesto však by se věci mohly rychle vyvíjet dál, jen kdyby se oni dva trochu snažili, a nějak vyvíjet se budou i bez vší snahy. Ani si vlastně nepřála, aby měla čas se jim věnovat. Čím víc některým lidem pomáháte, tím víc se vytrácí naděje, že se vzchopí a udělají něco pro sebe sami.

Od poslední návštěvy manželů Knightleyových v Surrey uplynula delší doba než jindy, a proto jejich příjezd samosebou vyvolával mimořádné vzrušení a zájem. Co se vzali, trávili všechny letní prázdniny až do letoška zčásti v Hartfieldu a zčásti na Donwellu, tento rok však věnovali dovolenou tomu, aby dopřáli dětem koupání v moři. Tak se stalo, že je už po řadu měsíců jejich surreyští příbuzní v klidu neužili, a pan Woodhouse je neviděl vůbec, protože se nedal přimět, aby se vypravil do Londýna, ani kvůli chudince Isabelle ne, a v očekávání nadcházející příliš krátké návštěvy byl radostí a rozrušením celý rozklepaný. Pořád mu leželo v hlavě, co zlého by je všechno mohlo potkat na cestě, a jak to bude náročné i pro jeho koně a kočího, který jim měl vyjet na půl cesty vstříc a někoho z nich naložit, avšak jeho obavy se ukázaly bezpředmětné; všichni těch šestnáct mil šťastně překonali a pan John Knightley i jeho choť, jejich pět dětí a příslušný počet chův dospěli živi a zdrávi do Hartfieldu. Radost a rozruch z jejich příjezdu, kdy bylo třeba tolik lidí oslovit, uvítat, povzbudit, různě rozmístit a uložit, vyústily v takový hluk a zmatek, že by to byly jeho nervy za žádných jiných okolností nevydržely a ani v tomto případě tomu nedokázaly čelit příliš dlouho; avšak paní Isabella měla stále na paměti hartfieldské zvyklosti i povahu svého otce, a tak se přes všechnu mateřskou péči o dětičky a starost, aby se okamžitě zabavily a aby se jim dostalo volnosti a obsluhy, jídla a pití, spaní a hraní v míře vrchovaté, nepřipustila, aby mu děti byly dlouho na obtíž, a to ani ony samy, ani jejich rázné pečovatelky. Paní Isabella Knightleyová byla půvabná, elegantní drobná osůbka, jemná a mírná, obdařená neobyčejnou roztomilostí a dobrotou; rodina jí byla vším; oddaně milovala manžela, na dětech přímo visela a otce a sestru měla ráda tak, že s výjimkou oněch nejpřednějších pout nemohlo být lásky vřelejší. Na nikom z nich neviděla jedinou chybičku. Nebyla to žena příliš chápavá ani bystrá, a nejenže se podobala otci v tomhle ohledu, ale zdědila i jeho tělesnou konstituci: sama měla křehké zdraví, věnovala přehnanou péči zdraví dětí, podléhala četným obavám a nervozitě a její londýnský lékař pan Wingfield byl pro ni stejně nepostradatelný jako highburský pan Perry jejímu otci. Měli také v povaze stejnou dobrodušnost a pevně zakořeněný zvyk vážit si všech starých známých.

Pan John Knightley byl vysoký, noblesní, velice chytrý pán, úspěšný v povolání, se smyslem pro rodinu a obdivuhodným charakterem; měl však v chování jistou rezervovanost, pro kterou nebýval každému sympatický; nedokázal si také uchovat trvale dobrou náladu. Nebyl to sice žádný morous, ani nepodléhal přehnané podrážděnosti, aby si zasluhoval výtky, ale vyrovnaná povaha nebyla jeho silnou stránkou a po boku tak slepě zbožňující manželky bylo skutečně nevyhnutelné, aby se ve svých nepříznivých vrozených vlastnostech ještě utvrdil. Ona mu svou přehnanou dobrotivostí a ústupností nesporně škodila. On naopak vládl jasným a bystrým rozumem, který jí nebyl dán, a někdy se vůči ní dal strhnout k bezohlednosti nebo ji příkře odbyl. Jeho švagrová ho neměla zvlášť v lásce. Jí neunikl žádný jeho prohřešek. Vnímala citlivě za Isabellu každou drobnou nezdvořilost, kterou Isabella ani nepostřehla. Snad by to všechno byla velkoryse přehlédla, kdyby projevoval k Isabellině sestře víc dvornosti, on se k ní však choval jako dobrý příbuzný a rozumný přítel a nikdy jí zaslepeně nelichotil; i kdyby však byl lichotkami marnotratně plýtval, nebylo by to zastřelo nejvážnější poklesek v jejích očích, jehož se občas dopouštěl, že totiž neprojevoval dostatečnou úctu a shovívavost vůči jejímu otci. Nedokázal se pokaždé obrnit trpělivostí, jak by se bylo slušelo a patřilo. Pan Woodhouse ho svým podivínstvím a úzkostlivostí občas dohnal k tomu, že se pokusil něco mu rozumově vysvětlit nebo ho rázně usadil, což bylo obojí stejně nevhodné. Nestávalo se to často, protože pan Knightley si ve skutečnosti tchána upřímně vážil a projevoval obvykle dostatečný smysl pro to, čím je mu povinován, ale pro Emmu, v tomto směru zvlášť citlivou, byly ty výjimky až příliš časté, a zhusta předem trpěla v očekávání poklesku, k němuž pak ani nedošlo. Zpočátku se však při každé návštěvě projevovaly jen ty nejchvályhodnější pocity, a protože se tentokrát mohli Knightleyovi zdržet jen krátce, bylo lze se nadít, že její srdečný průběh nic nenaruší. Sotva se všichni usadili a uvelebili, už pan Woodhouse melancholicky pokýval hlavou a s povzdechem upozornil dceru na neblahou změnu, k níž došlo v Hartfieldu od té doby, co tu byla naposledy.

"Považ, děvenko," pravil, "co chudinka slečna Taylorová --s tou nám to špatně dopadlo!"

"Ach, tatíčku," zvolala Isabella s pohotovou účastí, "jak hrozně vám asi chybí! A co teprve Emmičce! --To je pro vás pro oba těžká rána. --Nedokázala jsem si ani představit, jak se bez ní obejdete. --To je vskutku smutná změna. --Doufám ale, že se jí daří dobře."

"Obstojně, děvenko --obstojně, doufám. Nevím, ale mám ten dojem, že Randalls docela snáší."

Nato se pan John Knightley polohlasem zeptal Emmy, jestli je důvodné podezření, že Randalls má nezdravé povětř…