Emma

23. kapitola

Chudinka Harriet neměla na žádné návštěvy ani pomyšlení. Necelou půlhodinku předtím, než se pro ni přítelkyně zastavila u paní Goddardové, jí zlomyslný osud zavedl přímo před řeznickou káru, kde v té chvíli probíhala operace spojená s nakládáním kufru zřetelně označeného DŮSTOJNÝ PÁN PAN PHILIP ELTON, U BÍLÉHO JELENA, BATH, jejž bylo třeba dopravit tam, kudy projížděly dostavníky; a následkem toho kufru a místa určení upadlo všechno ostatní na světě v zapomnění.

Přesto se však rozjely k Opatskému mlýnu; a když kočár zastavil před farmou, aby Harriet mohla sestoupit, u široké, upravené vyštěrkované přístupové cesty, která vedla špalírem jabloní ke vchodu, zmocnilo se jí při pohledu na vše, co loni na podzim vnímala s takovým potěšením, zase rozrušení z místních zdrojů; a jak ji Emma opouštěla, viděla, že se začíná rozhlížet kolem sebe s bojácnou zvědavostí; nato si umínila, že nedovolí, aby návštěva přesáhla dohodnutou čtvrthodinku. Sama jela dál, neboť hodlala věnovat týž čas bývalé služebné, provdané a usazení v Donwellu.

Přesně za čtvrt hodiny zastavila znovu před bílou bránou a slečna Smithová, jakmile jí to vyřídili, okamžitě přispěchala, nedoprovázena žádným nebezpečným mladíkem. Blížila se sama po vyštěrkované cestě --jedna ze slečen Martinových se ukázala ve dveřích a loučení mělo zřejmě formální, zdvořilý ráz.

Harriet nebyla hned s to souvisle popsat, co se událo. Příliš hluboce to prožívala; ale nakonec si z toho Emma vybrala dost, aby měla představu, jak setkání proběhlo a nakolik zranilo čí city. Harriet zastihla doma pouze paní Martinovou a obě děvčata. Přijaly ji váhavě, ne-li přímo chladně, a celou tu dobu se nemluvilo o ničem než o nejobecnějších věcech, až téměř na poslední chvíli paní Martinová náhle poznamenala, že jak tak kouká, slečna Smithová vyrostla, a tím navodila zajímavější námět a vřelejší tón. Právě v tom pokoji se totiž loni v září s oběma přítelkyněmi měřily. Na okenní liště ještě zůstaly čárky tužkou a popisky. To bylo jeho dílo. A všem jako by náhle v paměti ožil ten den, ta hodina, ten výjev, tehdejší pohoda --shodně procítěný zážitek a shodná lítost --touha vrátit se k někdejšímu upřímnému přátelství; a právě by se byly zase začaly chovat přirozeně (Harriet, podezírala Emma, na prvním místě ochotná se sblížit a radovat), když opět předjel kočár a bylo po všem. Teprve pak si všechny plně uvědomily způsob návštěvy a její krátké trvání. Čtrnáct minut obětovala těm, u nichž vděčně prožila šest neděl ani ne před půl rokem! Emma to v duchu měla zřetelně před očima a uvědomovala si, jak se jich to muselo dotknout a jak se tím přirozeně trýzní Harriet. Je to nešťastná záležitost. Byla by dala nevímco i sama protrpěla nevímco, kdyby na tom Martinovi byli společensky lépe. A že to jsou tak hodní lidé, bylo by jí jen trošičku lepší postavení stačilo: ale mohla si za daných okolností počínat jinak? --Vyloučeno! --Není v její moci nic změnit. Ti dva se musí rozloučit; je to však pro všechny bolestný proces --a momentálně i pro ni natolik, že zatoužila po troše útěchy a rozhodla se, že se cestou domů staví v Randallsu, kde ji určitě najde. Má pana Eltona i Martinových až po krk. Musí se nezbytně osvěžit v Randallsu.

Plán to byl dobrý, když však zastavily u vrat, dozvěděla se, že "pán s paní nejsou doma"; prý odešli už před hodnou dobou, a sluha se domníval, že mířili do Hartfieldu.

"To je smůla!" zvolala Emma, když se kočár znovu rozjel. "Teď se s nimi jako na zlost právě mineme! --To mě opravdu mrzí!" A odsedla si do rohu, aby si po libosti hudrovala nebo pozvala na pomoc zdravý rozum --a pravděpodobně od obojího trošku, jak to nejčastěji u duší nezahořklých bývá. Zakrátko kočár zastavil; vzhlédla; zastavili jej manželé Westonovi, protože si s ní chtěli promluvit. Jen je zahlédla, hned se potěšila, a ještě víc se potěšila, když je vyslechla --neboť pan Weston ji okamžitě zahrnul spádem slov:

"Jak se vede? --Jak se vede? --Právě jsme poseděli s vaším panem otcem --potěšilo nás, jak dobře vypadá. Zítra přijede Frank --teď dopoledne od něho přišel dopis --zítra do večeře ho tu jistojistě máme --dnes už je v Oxfordu a přijede na celých čtrnáct dní. Já to věděl. Kdyby byl přijel na Vánoce, nemohl by se zdržet déle než tři dny; já byl hned rád, že o těch Vánocích nepřijel. Teď tu pro něho budeme mít to pravé počasí, bude pěkně, sucho, počasí se ustálí. Užijeme si ho dokonale. Všechno dopadlo tak, že si nic lepšího ani nemůžeme přát." Taková zpráva ovšem vykonala své a blažená tvář pana Westona rovněž zapůsobila, zvlášť když to všechno potvrdila jeho choť slovy i výrazem, ne sice v takové hojnosti a bujarosti, leč stejně přesvědčivě. Že ona je si návštěvou jistá, to stačilo přesvědčit i Emmu, a upřímně se tedy zaradovala s nimi. Tohle bylo nadmíru vítané osvěžení skleslého ducha. Obehraná minulost ustoupila dychtivému očekávání toho, co přijde; a maně jí přitom blesklo myslí, že teď už se snad konečně přestane přetřásat pan Elton.

Pan Weston ji seznámil s programem společenských závazků na Enscombu a z něho plynoucího synova ujištění, že si může pro sebe vyhradit celých čtrnáct dní, stejně jako se způsobem a trasou zamýšlené cesty; naslouchala mu, usmívala se a poblahopřála.

"Přivedu ho brzy do Hartfieldu," slíbil pan Weston na závěr. Emma měla dojem, že zahlédla, jak se ho jeho choť při těchto slovech dotkla loktem.

"Snad abychom se už rozloučili, pane manželi," pravila, "a déle děvčata nezdržovali."

"Dobrá, dobrá, vždyť už končím." A obrátil se znovu k Emmě: "Nesmíte ale očekávat výlupek vší dokonalosti. Zatím ho znáte jen z mého vyprávění, to víte, ale ve skutečnosti na něm není asi nic mimořádného." Jeho oči však v téže chvíli vypovídaly o zcela jiném přesvědčení.

Emma se dokázala zatvářit naprosto nezasvěceně a nevinně a odpovědět způsobem, jímž nedala nic najevo.

"Vzpomeň si na mne zítra, drahá Emmo, někdy kolem čtvrté hodiny," loučila se s ní paní Westonová. Tato slova byla určena jen jí a zněla z nich úzkost.

"Kolem čtvrté: --počít…