Pohádky a povídky II

HLEMÝŽĎ A RŮŽOVÝ KEŘ

Kolem zahrady byl lískový plot a za ním pole a louky s kravami a ovcemi, ale uprostřed zahrady kvetl růžový keř, pod kterým seděl hlemýžď. V tom hlemýždi něco bylo, totiž on sám.

„Jen počkejte, až nadejde můj čas!“ řekl. „Pak vykonám víc, než abych vyháněl pupence, dával lískové oříšky, nebo poskytoval mléko jako krávy a ovce.“

„Hrozně mnoho od vás očekávám,“ povídal růžový keř. „Směl bych se zeptat, kdy to bude?“

„Já si dám na čas,“ řekl hlemýžd. „Vy najednou tolik pospícháte, a to pak není v nadějích tolik dychtivosti!“

Za rok ležel hlemýžd přibližně na témž místě, v slunečním svitu pod růžovým keřem, kde rašila poupata a rozvíjela se v růže, stále čerstvé, stále nové. A hlemýžď napůl vylezl, vystrčil tykadla a zase je zatáhl.

„Všechno vypadá jako loni, nenastal žádný pokrok. Růžový keř má zase jenom ty své růže, dál se nedostal!“

Uplynulo léto, uběhl podzim a na růžovém keři stále vyrážela poupata a kvetly růže, dokud nenapadl sníh a nenastalo vlhké a nevlídné počasí. Tu se keř sklonil k zemi a hlemýžd zalezl do země.

Pak začal nový rok a zase se objevily růže i hlemýžď.

„Teď je z vás už staré koště,“ povídal, „abyste hleděl pomalu odejít. Dal jste světu všechno, co ve vás bylo. Jestli to mělo nějaký význam, to je otázka, o které jsem neměl čas přemýšlet. Ale jedno je zřejmé, že jste neudělal ani to nejmenší pro svůj vnitřní vývoj, protože to byste byl asi ze sebe vydal ještě něco jiného. Můžete to ospravedlnit? Brzo z vás budou jenom trny! Rozumíte, co vám říkám?“

„Děsíte mě,“ řekl růžový keř. „Ještě jsem o tom nepřemýšlel.“

„Ovšem, přemýšlení vy jste nikdy moc nepěstoval! Snažil jste se vůbec někdy ospravedlnit sám před sebou, proč kvetete a jak k tomu vůbec dochází? Proč tak a ne jinak?“

„Ne,“ odpověděl růžový keř. „Rozkvétal jsem radostí, protože jsem nemohl jinak. Slunce tak teple hřálo, vzduch dýchal takovou svěžestí, pil jsem jasnou rosu i vydatný déšť, dýchal jsem a žil! Z půdy do mne stoupala síla, shora přicházela také, cítil jsem štěstí, stále nové a stále větší, proto jsem také musil vždycky kv…