Pohádky a povídky I

DRUHY PŘÍBĚH O CHLAPEČKOVI A HOLČIČCE

Ve velikém městě, kde je tolik domů a lidí, že tam není dost místa, aby všichni mohli mít malou zahrádku, a kde se proto většina obyvatel musí spokojit s květinami v kořenáčích, tak v tom městě byly dvě chudé děti, které měly zahrádku jen o něco málo větší než takový kořenáč. Nebyli to bratr a sestra, ale měli se zrovna tolik rádi, jako kdyby jimi byli. Jejich rodiče bydlili hned vedle sebe. Bydlili ve dvou podkrovních světničkách. Tam, kde se střecha jednoho sousedícího domu dotýkala druhé a kde mezi hřebeny střech běžel okap, tam z každého domu vystupovalo malé okénko. Stačilo jen přehoupnout se přes okap, aby ses dostal z jednoho okna do druhého.

Rodiče měli každý před svým oknem velký dřevěný truhlík a v něm rostla zelenina, kterou potřebovali, a růžový keřík. V každém truhlíku byl jeden a dobře se mu dařilo. A tu rodiče napadlo postavit truhlíky napříč okapem tak, že sahaly skoro od okna k oknu a vypadaly skoro úplně jako dva záhony. Úponky hrášku splývaly s truhlíků a růžové keříky vyrážely dlouhé ratolesti, ovíjely se kolem oken a skláněly se k sobě. Vypadalo to téměř jako nějaká slavobrána ze zeleně a z květů. Protože truhlíky byly hodně vysoké a děti věděly, že na ně nesmí lézt, měly občas dovoleno vystoupit z okna k sobě a sedět na malých stoličkách pod růžemi. A tam se jim to náramně hezky hrálo.

V zimě byl ovšem takovému potěšení konec. Okna byla někdy docela zamrzlá. Ale tu děti nahřály na kamnech měďáky, položily horký měďák na zamrzlou tabuli, a tak si udělaly nádhernou vyhlídku, pěkně kulaťoučkou. A za tou vyhlídkou se koukalo rozmilé oko, jedno z každého okénka. To byli chlapeček a holčička. Chlapeček se jmenoval Kay a holčička se jmenovala Gerda. V létě se mohli jedním skokem dostat k sobě, v zimě musili napřed šlapat moc a moc schodů dolů a moc a moc schodů nahoru. Venku řádila chumelenice.

„To se tam rojí bílé včeličky!“ říkala stará babička.

„Mají také včelí královnu?“ zeptal se chlapeček, neboť věděl, že mezi opravdovými včelami je taková královna.

„Mají!“ odvětila babička. „Královna lítá tam, kde se rojí nejhustěji. Je z nich ze všech největší, a nikdy nezůstane klidně na zemi, vzlétne znovu do černého mračna. Mnohou zimní noc létá ulicemi města a nahlíží do oken, a tu okna tak divukrásně zamrznou, jako by to byly květiny.“

„Ach ano, to jsme viděly!“ řekly obě děti, a tak poznaly, že je to pravda.

„A může královna přijít sem k nám?“ zeptala se holčička.

„Jen ať přijde!“ pravil chlapeček. „Posadím ji na rozpálená kachlová kamna a ona roztaje.“

Ale babička mu pohladila vlásky a vyprávěla jiné příběhy.

Večer, když malý Kay byl doma a již napůl svlečený, vylezl na stoličku u okna a vykukoval malým otvorem. Několik sněhových vloček před oknem spadlo a jedna z nich, ta největší, zůstala ležet na okraji jednoho truhlíku s květinami. Sněhová vločka rostla a rostla, až se z ní nakonec stala celá ženská postava, oděná do nejjemnějších bílých závojů, které byly jakoby složeny z milionů třpytivých vloček-hvězdiček. Byla velmi krásná a vznešená, ale z ledu, blyštivého, oslňujícího ledu – a přece byla živá. Oči jí zářily jako dvě jasné hvězdy, ale nebylo v nich klidu ani odpočinku. Zakývala hlavou směrem k oknu a pokynula rukou. Chlapeček se polekal a seskočil se stoličky, a tu jako by kolem okna přeletěl nějaký veliký pták.

Nazítří přišel tuhý mráz – a pak nastala obleva a potom přišlo jaro, slunce svítilo, zeleň vyrážela ze země, vlaštovky si stavěly hnízda, okna se otvírala a děti opět seděly ve své zahrádce vysoko u okapu nad všemi poschodími.

Růže kvetly toho léta tuze nádherně. Holčička se naučila písničku, a v té písničce se povídalo o růžích; a při těch růžích holčička myslila na svoje vlastní. A tu písničku zpívala chlapečkovi a on zpíval s ní:

My o růžích v údolí víme,

tam Ježíška uslyšíme.

A obě děti se držely za ruce, líbaly růže a dívaly se do jasného božího slunečního svitu a promlouvaly k němu, jako by v něm byl Ježíšek. Jak krásné to byly letní dny, jak radostné bylo sedávat spolu u čerstvých růžových keřů, které jako by nikdy nechtěly přestat kvést!

Kay a Gerda seděli venku a prohlíželi si obrázkovou knížku se zvířátky a ptáčky. A tu, hodiny na vysoké kostelní věži tloukly právě pět – Kay řekl: „Ach! To mě píchlo u srdce! A teď se mi něco dostalo do oka!“

Holčička ho vzala kolem krku. Kay mžoural očima. Ne, nic nebylo vidět.

„Myslím, že to je pryč!“ řekl. Ale pryč to nebylo. Byl to právě jeden takový skleněný střípek, který odlétl od zrcadla, od toho kouzelného; však se na ně pamatujeme, na to ošklivé sklo, které způsobilo, že všechno velké a dobré, co se v něm zrcadlilo, se stalo malým a ošklivým, ale zlé a špatné důkladně vystoupilo a každá chyba se na všem hned stala patrnou. Chudák Kay, kousek se mu také dostal přímo do srdce. Mělo se mu už brzo změnit v kus ledu. Teď ho u srdce již nebolelo, ale sklo tam stále vězelo.

„Pročpak pláčeš?“ ptal se Kay. „Vypadáš tak ošklivě! Vždyť mi nic neschází. Fuj!“ zvolal najednou, „tahle růže je ožraná od červa! A podívej se,…