Bratři Karamazovi

VI. PRVNÍ SETKÁNÍ SE SMERĎAKOVEM.

Již po třetí šel Ivan Fjodorovič rozmlouvat se Smerďakovem po svém návratu z Moskvy. Po prvé po katastrofě viděl ho a mluvil s ním ihned prvého dne po svém příjezdu, pak ho navštívil znovu po dvou týdnech. Avšak po tomto druhém setkání počal se Smerďakovu vyhýbati, takže nyní ho již neviděl měsíc a téměř nic o něm neslyšel. Ivan Fjodorovič se vrátil z Moskvy pět dní po smrti otce, takže nebyl přítomen ani jeho pohřbu: pohřeb byl vykonán právě den před jeho příjezdem.

Příčina opoždění Ivana Fjodoroviče byla v tom, že Aljoša, protože neznal přesně jeho moskevskou adresu, obrátil se ke Kateřině Ivanovně, aby poslala telegram, ale “protože ta také nevěděla skutečnou adresu, telegrafovala své sestře a tetě, předpokládajíc, že Ivan ihned po svém příjezdu do Moskvy je navštíví. Avšak Ivan je navštívil teprve čtvrtý den po svém příjezdu a když si přečetl telegram, ovšem ihned letěl jako šílený domů.

První, s kým se setkal, byl Aljoša, ale když s ním hovořil, byl velice překvapen, že nechce ani dokonce podezřívat Míťu, a ukazuje přímo na Smerďakova, jakožto na vraha, což neodpovídalo všeobecnému mínění ve městě. Když navštívil pak policejního hejtmana, státního zástupce a dověděl se o podrobnostech obžaloby a uvěznění, podivil se ještě více Aljošovi a připsal jeho mínění jedině pobouřenému bratrskému citu a soucitu k Míťovi, kterého Aljoša, což Ivan dobře věděl, velice miloval. Ostatně promluvme několik slov provždy o citech Ivana k bratru Dmitriji Fjodoroviči: neměl ho ani v nejmenším rád, nejvýše pociťoval k němu soucit, ale vždy smíšený s velkým opovržením, hraničícím s ošklivostí. Celý Míťa i svou postavou byl mu neobyčejně nesympatický. Na lásku Kateřiny Ivanovny k němu se díval s rozhořčením. S uvězněným Míťou se viděl také hned první den po svém příjezdu, však toto setkání nejen že neoslabilo přesvědčení o jeho vině, nýbrž ještě je posilnilo.

Našel tehdy bratra rozčileného, chorobně vzrušeného. Míťa byl velice hovorný, ale roztržitý a nedržel se věci, mluvil velice příkře, vinil Smerďakova a strašně se pletl. Nejvíce však mluvil o těch třech tisících, které mu »ukradl‘ nebožtíka – »Ty peníze jsou moje, byly mé,« tvrdil Míťa

– »i kdybych je byl ukradl, byl bych v právu.« Různá svědectví, mluvící proti němu, téměř ani nepopíral a vykládal-li různá fakta ve svůj prospěch, činil to zmateně a nesmyslně

– jako by si vůbec ani nepřál ospravedlňovati se před Ivanem nebo před kýmkoliv jiným, naopak se zlobil, opovrhoval hrdě obžalobou, nadával a rozhořčoval se. Vysmíval se opovržlivě svědectví Grigorije, že dveře byly otevřeny, a tvrdil, že je tedy »otevřel čert«. Avšak žádné souvislé vysvětlení tohoto faktu nemohl podati.

Ba podařilo se mu dokonce za této první schůzky uraziti Ivana Fjodoroviče: řekl mu přímo, že nemají právo podezřívati a vyslýchati ho ti, kdož sami tvrdí, že je »všechno dovoleno«. Vůbec se choval ‚za tohoto prvního setkání k Ivanu Fjodoroviči velmi nepřívětivě. Hned po této schůzce s Míťou se Ivan Fjodorovič odebral k Smerďakovovi.Ještě ve vlaku, v němž letěl z Moskvy, myslil stále na Smerďakova a na svou poslední rozmluvu s ním v předvečer svého odjezdu do Moskvy. Všelicos ho uvádělo do pochybností, všelicos mu bylo podezřelé. Avšak při svém výslechu se Ivan Fjodorovič ani nezmínil vyšetřujícímu soudci o této rozmluvě. Odkládal to všechno až do svého setkání se Smerďakovem, který byl v oné době v městské nemocnici.

Doktor Herzenstube a lékař Varvinskij, s nimiž se Ivan Fjodorovič setkal v nemocnici, odpověděli zcela určitě, že o padoucnici Smerďakovově nemůže býti pochyby, dokonce se podivili jeho otázce, zda nebyl záchvat v den katastrofy líčený. Dali mu na srozuměnou, že onen záchvat byl dokonce neobyčejný, že trval a opakoval se několik dní, takže život pacientův byl v povážlivém nebezpečí a že teprve po všemožném opatření je možno již říci s určitostí, že nemocný zůstane na živu, ačkoliv je dosti dobře možno (dodal doktor Herzenstube), že jeho rozum zůstane z části porušen, ne-li na celý život, tedy aspoň na dosti dlouhou dobu. Na netrpělivou otázku Ivana Fjodoroviče, zda tedy Smerďakov již nyní není vlastně pomatený, odpověděli mu, že v úplném smyslu slova ještě není, ale že již pozorují jisté nepravidelnosti myšlení.

Ivan Fjodorovič si umínil, že sám prozkoumá tyto.nenormálnosti. V nemocnici mu ihned povolili návštěvu. Smerďakov byl ve zvláštním pokojíku a ležel na posteli. V témž pokojíku byla ještě jedna postel, na které ležel jakýsi ochromený člověk z našeho města, celý opuchlý od vodnatelnosti, jehož čekala smrt ne-li dnes, tedy zítra. Jejich rozmluvě nemohl tedy překážeti. Smerďakov se ušklíbl nedůvěřivě, když uviděl Ivana Fjodoroviče, a v prvním okamžiku jako by byl dostal strach. Tak se alespoň zdálo Ivanu Fjodoroviči. Ale trvalo to pouze okamžik. Po celou ostatní dobu ho překvapoval Smerďakov naopak svým klidem.

Ivan Fjodorovič se přesvědčil z prvního pohledu na něho, že je opravdu těžce nemocen: byl velice slab, mluvil pomalu a jakoby obtížně vládl jazykem. Velice zhubeněl a zežloutl. Po celých dvacet minut této návštěvy si stěžoval na bolení hlavy a na lámání ve všech údech. Jeho skopecký, suchý obličej se stal drobounkým, jeho vlasy na spáncích byly načechrány, místo chocholky trčela vzhůru pouze jediná kadeř řiďoučkých vlasů. Avšak přimhouřené a jakoby na něco připomínající levé oko prozrazovalo starého Smerďakova. »S moudrým člověkem je zajímavo pohovořit«… tato slova ihned napadla Ivana Fjodoroviče.

Sedl si vedle jeho postele na stoličku. Smerďakov s námahou pohnul celým tělem na posteli, ale nepromluvil první, mlčel a díval se, jaksi ne zrovna zvědavě.

– Můžeš se mnou mluvit? – zeptal se Ivan Fjodorovič. – Příliš tě nebudu namáhat.

– Docela dobře mohu, – procedil Smerďakov slabým hlasem, – dávno jste ráčil přijet? – dodal shovívavě, jako by povzbuzoval trochu zmateného návštěvníka.

– Ale právě dnes… přišel jsem vylízat vaši kaši. Smerďakov si povzdechl.

– Co vzdycháš, vždyť ty jsi to věděl? – přímo …