Zápisky z podzemí

VII

Ale to všechno jsou rajské sny. Povězte, kdo to byl, kdo první prohlásil, že se člověk dopouští zlých skutků jen proto, že nezná své skutečné zájmy, že kdyby ho někdo poučil, ukázal mu, v čem spočívá jeho skutečný, normální zájem, člověk by hned přestal konat zlo, hned by se stal dobrým a šlechetným, protože kdyby byl osvícený a chápal, co mu doopravdy prospívá, pochopil by, že dobro je mu prospěšné, a jelikož nikdo nemůže vědomě jednat proti vlastnímu prospěchu, konal by, abych tak řekl, z nevyhnutelnosti jen dobro? Neviňátko! Čisté, nezkažené děcko!

Za prvé: kdy za všechna ta tisíciletí tomu bylo tak, aby se člověk řídil jen vlastním prospěchem? Co si počít s milióny faktů svědčících o tom, že lidé úmyslně, to jest s plným vědomím o tom, co je pro ně vskutku prospěšné, svého prospěchu nedbali a obraceli se jiným směrem, nejistým a riskantním, ačkoliv je nikdo a nic k tomu nenutilo, jako by si právě nepřáli jít po předepsané dráze, a chtěli si tvrdohlavě a svévolně razit a téměř potmě vyhledávat jinou, obtížnější a nerozumnou cestu. To znamená, že jim ten vzdor a svévole byly milejší než jakýkoliv prospěch. Prospěch! Co je to prospěch? Troufáte si naprosto přesně určit, v čem vlastně spočívá prospěch člověka? Co když se stává, že prospěch někdy nejen může, ale musí spočívat v tom, že člověk v některých případech dá přednost něčemu pro sebe nevýhodnému před tím, co je prospěšné? A je-li tomu tak, může-li se vyskytnout takový případ, je tím celé pravidlo vyvráceno. Co myslíte, vyskytují se takové případy? Usmíváte se. Jen se usmívejte, pánové, ale odpovězte: je naprosto přesně vypočítáno, co člověku prospívá? Nejsou některé hodnoty, které nejsou zařazeny a nedají se ani zařadit do žádné stupnice hodnot? Pokud vím, pánové, dospěli jste ke svému kodexu lidského prospěchu tak, že jste vzali průměr ze statistických údajů a z pouček ekonomické vědy. Prospěchem rozumíte blahobyt, bohatství, svobodu, mír a tak dále a tak dále, takže člověk, který by třeba otevřeně a vědomě jednal proti tomuto kodexu, by podle vašeho názoru, a ovšem i podle mého, byl zabedněnec nebo dokonalý blázen, je to tak? Ale jedna věc je překvapující: čím to, že všechny statistiky, všichni mudrci a filantropové při vypočítávání toho, co člověku prospívá, na jednu hodnotu neustále zapomínají? Neberou ji ani v úvahu, alespoň ne do té míry, jak by měli, ačkoliv na tom závisí správnost výpočtu. To by ještě nebylo tak zlé, stačilo by vzít ji na vědomí, totiž tu hodnotu, a zanést do soupisu. Ale malér je v tom, že tato podivná hodnota se nehodí do žádného systému a nedá se zařadit do žádného kodexu. Mám například jednoho přítele – váš přítel je to také, pánové, s kýmpak on není spřátelen? Ten, než přistoupí k činu, vyloží vždy předem, a to velmi názorně a výmluvně, jak musí jednat podle zákonů rozumu a pravdy. Navrch pronese vzrušenou a vášnivou řeč o skutečných, normálních zájmech člověka, zesměšní krátkozraké omezence, kteří nerozumějí svému vlastnímu prospěchu ani skutečnému významu ctnosti, a za čtvrt hodiny, bez jakéhokoli vnějšího podnětu, jen z jakéhosi vnitřního popudu, silnějšího než všechny jeho zájmy, se zachová přesně opačně, totiž bude jednat proti tomu, o čem sám mluvil: proti zákonům rozumu i proti vlastnímu prospěchu, zkrátka proti všemu… Upozorňuji, že můj přítel je osoba kolektivní, nelze tedy vinit jeho jako jedince. O to právě jde, pánové, zda ve skutečnosti neexistuje něco takového, co je každému člověku nad všechen nejvyšší prospěch, nebo (abych nebyl nelogický) takový nejprospěšnější prospěch (právě ten, který se vynechává, jak jsme o tom mluvili), který je důležitější a prospěšnější než všechny ostatní a pro který je člověk ochoten, je-li třeba, jednat proti všem zákonům, tedy i proti rozumu, cti, míru a blahobytu, zkrátka proti všem těm krásným a užitečným věcem, jen aby dosáhl toho základního, nejprospěšnějšího prospěchu, kterého si cení nade všechno.

„Tak tedy přece jen prospěchu,“ skáčete mi do řeči. Počkejte, ještě si to vyložíme a nejde o slovíčka, jde o to, že tento prospěch je pozoruhodný právě tím, že se vymyká každé klasifikaci a vždy znovu rozbíjí všechny systémy, které filantropové vymysleli pro blaho lidského rodu. Zkrátka všude překáží. Ale dřív než vám ten prospěch pojmenuji, chci se kompromitovat, a proto drze prohlašuji, že všechny ty krásné systémy a všechny ty teorie, které tvrdí, že stačí lidstvu vyložit jeho skutečné, normální zájmy, aby se, v nevyhnutelném úsilí o naplnění těchto zájmů, ihned stalo dobrým a šlechetným, nejsou zatím podle mého názoru nic než sofistika. Ano, pánové, sofistika.

Hájit teorii, že se lidský rod obrodí pomocí systému založeného na osobním prospěchu, je podle mého mínění totéž jak tvrdit s Bucklem, že civilizace člověka zjemňuje, že ho činí méně krvežíznivým a méně válkychtivým. Logicky mu to vychází.

A člověk tak vášnivě miluje systémy a abstraktní vývody, že je ochoten vědomě překroutit pravdu, být slepý a hluchý, jen aby potvrdil pravdivost své logiky. Uvádím tento příklad proto, že je to příklad velmi názorný. Rozhlédněte se kolem sebe: krev teče proudem, vesele bublá jako šampaňské. Tak vypadá naše devatenácté století, ve kterém žil i Buckle. Máte tu Napoleona Velikého i toho dnešního. Mát…