Zápisky z podzemí

Fjodor Michajlovič Dostojevskij

62 

Elektronická kniha: Fjodor Michajlovič Dostojevskij – Zápisky z podzemí (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: dostojevskij03 Kategorie:

Popis

E-kniha Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Zápisky z podzemí

Anotace

Publicistická novela, v níž autor vyslovil svou koncepci člověka, s nímž nelze proti jeho vůli manipulovat, i kdyby to mělo být k jeho prospěchu a ve jménu pokroku.

O autorovi

Fjodor Michajlovič Dostojevskij

[11.11.1821-9.2.1881] Ruský novelista, romanopisec, publicista a myslitel, jeden z nejvýznamějších spisovatelů všech dob. Zprvu navštěvoval soukromou školu, po smrti matky však byl v roce 1837 z existenčních důvodů poslán na vojenskou ženijní školu do Petrohradu. Po sedmi letech studií zanechal, aby se mohl plně věnovat psaní – jeho literární počátky byly silně ovlivněny Bělinským. V roce 1846 se připojil ke...

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

,

Název originálu

Записки из подполья

Originál vydán

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Zápisky z podzemí“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

V

Může snad mít sebemenší úctu k sobě někdo, kdo se opovážil najít požitek v pocitu vlastního ponížení? Neříkám to z nějaké přesládlé kajícnosti. Nikdy jsem nesnášel takové řeči jako: „Odpusťte, tatínku, já už to nikdy neudělám!“ Ne proto, že bych to nedovedl říci, naopak, právě proto, že jsem to dovedl až příliš dobře. Uměl jsem se do takové situace vžít, i když jsem se neprovinil ani myšlenkou.

To bylo ze všeho nejhnusnější. A býval jsem přitom upřímně dojat, kál jsem se, proléval slzy a sám sobě jsem samozřejmě lhal, ačkoliv bez jakékoliv přetvářky. Měl jsem už takové zpotvořené srdce. Za tohle jsem nemohl dávat vinu ani přírodním zákonům, ačkoliv mě zákony přírody po celý život ze všeho nejvíc urážely. Vzpomínám na to s odporem, už tenkrát to bylo odporné. Vždyť za nějaký okamžik jsem si rozezleně uvědomoval, že to všechno je lež a hnusná komedie, všechno to pokání, ta lítost a sliby nápravy. Ptáte se, proč jsem se sám tak mrzačil a trýznil? Odpověd: už mě příliš nudilo sedět se založenýma rukama, a tak jsem tajtrlíkoval.

Ano, takové to bylo. Pozorujte dobře sami sebe, pánové, a přijdete na to, že tomu tak bývá. Vymýšlel jsem si různá dobrodružství a maloval si život, abych alespoň nějak žil. Často se mi stávalo, že jsem se, dejme tomu, pro nic za nic urazil, jen tak, že se mi zachtělo. člověk přitom sám ví, že se urazil pro nic za nic, že jen dělá uraženého, ale nakonec se do toho tak vpraví, až je doopravdy uražen. Celý život jsem měl sklon k takovým věcem a došel jsem až k tomu, že jsem nad sebou ztrácel vládu. Jednou, vlastně dvakrát jsem si umínil, že se zamiluji. Trpěl jsem přitom, pánové, ujišťuji vás.

V hloubi srdce člověk nevěří, že trpí, posmívá se sám sobě, ale přece trpí, a to silně a doopravdy, žárlí, je rozčilen… A to všechno z nudy, pánové, všechno z nudy, nečinnost mě zdolala. Vždyť přirozeným, zákonitým plodem hlubokého chápání je nečinnost, totiž úmyslné sezení se založenýma rukama. Zmínil jsem se už o tom.

Opakuji, důrazně opakuji: bezprostřední, činorodí lidé jsou činorodí proto, že jsou tupí a omezení. Jak bych to vysvětlil? Asi takhle: následkem své omezenosti považují účely bezprostřední a podružné za účel základní, a tak jsou snáz a spíš než jiní přesvědčeni, že našli nezvratné opodstatnění své činnosti, a tím na…