Příběh dvou měst

Kapitola dvacátá třetí
Požár mohutní

Nastaly změny ve vsi, kde voda padala do kašny a kde cestář denně vycházel vytloukat z kamení na silnici tolik drobtů chleba, kolik jen mohlo jakž takž udržet pohromadě jeho ubohou nevědomou duši a ubohé zbědované tělo. Vězení na skále už tak nevládlo nad krajem jako kdysi; hlídali tam vojáci, ale nebylo jich mnoho; důstojníci tam hlídali vojáky, ale nikdo z nich nevěděl, co jejich mužstvo udělá – jen tolik věděli, že pravděpodobně neudělá, co mu bude rozkázáno.

Široko daleko se rozkládala zpustlá krajina, neposkytující nic než samou bezútěšnost. Všechno listí, všechny traviny, všechna obilní stébla byla tak scvrklá a ubohá jako sami zubožení lidé. Všechno tu bylo sehnuto, zhněteno, sklíčeno a zlomeno. Obydlí, ploty, domácí zvířata, muži, ženy, děti i sama půda, po níž chodili – všechno bylo zhola vyčerpáno.

Milostivý pán (často jako jednotlivec ctihodný muž) byl požehnáním národa, vdechoval všemu rytířský tón, byl uhlazeným příkladem přepychově zářivého života a znamenal ještě mnoho jiného v podobném smyslu; přesto však milostivý pán jako společenská vrstva tak nebo onak přivedl věci k těmto koncům. Je to podivné, že všechna stvoření, výslovně poddaná milostivému pánu, jsou hned do takové míry vysáta a vyždímána! Vskutku musí být něco krátkozrakého v tom úradku věčnosti! Ale bylo to prostě tak; když byla i z kamení vymačkána poslední kapka krve, když šroub daní byl tak často přitahován, až se sama daňová podstata rozdrobila a šroub se otáčel, aniž měl do čeho zabrat, začal se milostivý pán odtahovat od záležitostí tak nízkých a nevypočitatelných.

Taková změna však nenastala v této vsi ani v mnoha vsích podobných. Po celá uplynuvší desetiletí ji milostivý pán vysával a ždímal a zřídka ji poctil svou přítomností, leč aby tu užil rozkoší lovu – někdy to byly štvanice lidí, někdy štvanice zvěře, pro jejíž chov uzavíral milostivý pán celé obrovské prostory neobdělané divočiny. Nikoli. Změna byla spíše v tom, že se začaly objevovat cizí tváře nižších vrstev, než že by mizely vznešené, vybroušené a jinak okrášlené i oblažující rysy milostivých pánů.

V těch časech totiž, kdy cestář osaměle pracoval v prachu, zřídka znepokojen myšlenkou, že sám je prach a v prach se obrátí, neboť byl až příliš zaměstnán myšlenkou, jak málo má k večeři a o kolik víc by snědl, kdyby měl – v těch časech, když zvedl oči od své samotářské práce a rozhlédl se kolem, vídával opěšale přicházet nějakou postavu hrubých obrysů, jakých bylo vídat kdysi v těchto končinách pořídku, které se tu však nyní objevovaly často. Když se postava přiblížila, rozeznával cestář nepřekvapen, že je to muž s rozcuchanými vlasy, vzhledu takřka divošského, hubený, v dřevácích, jež připadly neohrabané dokonce i cestářovu zraku, zamračený, drsný, opálený, omočený v blátě i prachu mnoha silnic, provlhlý bažinatou vlhkostí mnoha nížin, posetý trním, listím a pozůstatky mechu z mnoha lesních stezek.

Takový muž k němu přišel jako přízrak za polední červencové hodiny, zatím co seděl na hromádce štěrku pod náspem, chráně se tak pokud možno před krupobitím.

Muž se na něj podíval, pohlédl pak na ves v úžlabině, na mlýn a na vězení na skále. Když si byl srovnal všechny ty věci v své zpozdilé mysli, řekl nářečím, jemuž bylo sotva rozumět:

„Jak se vede, Jacquesi?“

„Všechno v pořádku, Jacquesi.“

„Podej sem ruku!“

Stiskli si ruce a muž usedl na hromádku štěrku.

„Nemáš něco k jídlu?“

„Teď už jen večeři,“ pravil cestář s hladovou tváří.

„Tak to je všude,“ rozmrzele řekl muž. „Nikde nic k jídlu.“

Vytáhl začernalou dýmku, naplnil ji, zapálil křesadlem a dýmal z ní, až se v ní jasně rozhořelo; pak ji náhle zdvihl před sebe a vložil do ní, co měl mezi palcem a ukazováčkem a co se hned dýmavě vznítilo.

„Podej mi ruku.“ Teď bylo na cestáři, aby tak řekl, když spatřil to počínání. Opět si stiskli ruce.

„Dnes večer?“ pravil cestář.

„Dnes večer,“ řekl muž, vloživ zas dýmku do úst.

„Kde?“

„Tady.“

Seděli pak na hromadě štěrku, hledíce mlčky jeden na druhého, zatím co krupobití padalo mezi ně jako nějaký trpasličí bodákový útok, až se konečně nad vsí začala obloha jasnit.

„Ukaž mi cestu!“ pravil pak muž, stoupaje na vrchol návrší.

„Tak se dívej!“ řekl cestář, napřahuje ukazováček. „Tady půjdeš dolů, rovnou po silnici, kolem kašny –“

„S tímhle jdi k čertu!“ přerušil ho muž, rozhlížeje se po krajině. „Já přece nemohu jít po žádné silnici a kolem žádné kašny, rozumíš?“

„Dobrá! Tak je to tedy asi dvě míle za vrcholkem toho návrší nad vsí.“

„Dobře. Kdy končíš práci?“

„Jak zapadne slunce.“

„Probudíš mě, než odejdeš? Šel jsem dvě noci bez odpočinku. Dokouřím dýmku a usnu pak jako dítě. Probudíš mě?“

„Ovšem.“

Pocestný dokouřil dýmku, zastrčil ji za košili, vyzul si dřeváky a ulehl na záda na hromadu štěrku. Okamžitě tvrdě usnul.

Zatím co se tak zabýval prašnou prací a zatím co mračna odplouvala, odkrývajíce pruhy jasu na obloze, jež se odrážely stříbrným třpytem na krajině, ten drobný muž (mající teď na hlavě červenou čepici místo modré) zdál se být okouzlen postavou na hromadě štěrku. Tak často v tu stranu obracel oči, že pracoval svými nástroji zcela mechanicky, a dalo by se říci, že s výsledky velmi ubohými. Bronzová tvář, pocuchané černé vlasy i vousy, hrubá čapka z červené vlny, různorodé oblečení z domácí hrubé tkaniny a ze srstnaté kůže, mohutná postava nuznou stravou vyschlá, zatvrzele a se zoufalou rozhodností stisknuté rty v spánku, to všechno naplňovalo cestáře uctivou bázní. Pocestný přišel z daleka, nohy měl otlačeny a kotníky do krve odřeny; jeho dřeváky, vystlané listím a trávou, byly příliš těžké na cestu tak dlouhou a šaty měl prodřeny na mnoha místech, i sám byl po těle odřen. Skloniv se nad ním, pokoušel se cestář prohlédnout si zbraně, které měl skryty za košilí a kde se dalo; ale marně, neboť muž měl ve spánku ruce zkříženy přes prsa a svíral je právě tak pevně jako rty. Opevněná města se svými hradbami, strážnicemi, branami, příkopy a padacími mosty zdála se být cestáři pro tu…