Příběh dvou měst

Kapitola sedmnáctá
Jedna noc

Nikdy nedopadaly paprsky zapadajícího slunce zářivěji na tiché zákoutí v Soho než kteréhosi pamětihodného večera, kdy doktor a jeho dcera seděli spolu pod platanem. Nikdy nesvítil měsíc něžněji nad velikým Londýnem než oné noci, kdy je tam zastihl dosud sedící pod tím stromem a kdy jim svítil na tváře skrze jeho listí.

Nazítří se měla Lucie vdávat. Vyhradila poslední večer otci a posadili se sami spolu pod platan.

„Jsi šťasten, drahý otče?“

„Naprosto, dítě.“

Řekli si toho málo, přestože tam seděli dlouho. Dokud bylo ještě dost světla, aby se dalo pracovat nebo číst, nezaměstnávala se tentokrát svou obvyklou prací ani mu nepředčítala. Mnohokrát po jeho boku pod tímto stromem takto trávila čas; ale dnešní večer byl docela jiný a nic se na tom nedalo změnit.

„Já sama jsem dnes večer velmi šťastna, drahý otče. Jsem hluboce šťastna z lásky, které Bůh tak požehnal – ze své lásky k Charlesovi a z Charlesovy lásky ke mně. Kdybych však dál neměla zasvěcovat svůj život tobě, kdyby moje svatba měla způsobit, abych se od tebe vzdálila třeba jen o několik málo ulic, byla bych v této chvíli nešťastnější a sama sobě bych vyčítala víc, než ti mohu povědět. I takto –“

I takto nemohla už zvládnout svůj hlas.

V teskném světle měsíce jej objala kolem krku a položila mu tvář na prsa. Ve světle měsíce, jež je vždy teskné, jako i samo světlo slunce – jako i světlo, zvané lidský život – je teskné při svém příchodu i odchodu.

„Můj ze všech nejdražší! Můžeš mi říci v této poslední chvíli, že máš jistotu, naprostou jistotu, že nás neoddělí žádné moje nové city, žádné moje nové povinnosti? Já sama to vím určitě, ale víš to i ty? Jsi o tom v hloubi srdce ubezpečen?“

Otec odpověděl s radostně pevným přesvědčením, které by byl mohl sotva předstírat: „Jsem o tom ubezpečen, drahá Lucie! Víc než to,“ dodal pak, když ji byl něžně políbil, „budoucnost mi připadá mnohem jasnější, když pomyslím na tvou svatbu, než mi kdy bez ní mohla připadat – než vůbec mohla být.“

„Kdybych opravdu mohla v toto doufat, otče!“

„Věř tomu, drahá! Opravdu to tak je. Rozvaž si přece, jak je to přirozené a prosté, že tomu tak je. Jsi mi tak oddána a jsi tak mladá, že nemůžeš pochopit, jakou úzkost jsem pociťoval, že tvůj život bude promarněn –“

Pohnula rukou směrem k jeho rtům, ale zadržel ji a opakoval to slovo.

„– ano, promarněn, mé dítě – že bude promarněn a vyšinut z přirozeného pořádku věcí – a to kvůli mně. Nemůžeš při své nesobeckosti porozumět, kolik mi to dalo starostí; ale jen si to sama rozvaž, že bych přece nemohl být dokonale šťasten, kdyby tvoje štěstí nebylo dokonalé!“

„Kdybych nebyla nikdy poznala Charlese, otče, byla bych bývala s tebou docela šťastna.“

Usmál se jejímu bezděčnému přiznání, že by byla nešťastna bez Charlese, jestliže ho již poznala, a řekl na to:

„Poznala jsi ho, mé dítě, a je to Charles. Kdyby to nebyl býval Charles, byl by to býval někdo jiný. A kdyby to nebyl býval nikdo jiný, pak bych tím byl býval vinen já a temný díl mého života byl by vrhl stín i mimo mne a byl by padl na tebe.“

Bylo to po prvé od onoho soudního přelíčení, co ho slyšela zmiňovat se o době jeho utrpení. Byl to podivný a nový citový prožitek, když ta slova uslyšela, a dlouho pak na to vzpomínala.

„Pohleď,“ pravil doktor z Beauvais, pozvedaje ruku směrem k měsíci. „Hledíval jsem na něj ze svého vězeňského okénka, když mi bylo jeho světlo nesnesitelné. Hledíval jsem na něj, když mi bylo takovým utrpením pomyslit, že září na všechno, co jsem ztratil, až jsem začal bít hlavou o stěny vězení. Hledíval jsem na něj ve stavu takové otupělosti a duševní mdloby, že jsem nebyl schopen myslit na nic jiného než na to, kolik vodorovných čar bych přes něj mohl nakreslit v době úplňku a kolik čar svislých, jež by je protínaly.“ Obrácen po svém způsobu do sebe a zamyšlen, zatím co hleděl na měsíc, dodal pak: „Oběma směry bylo těch čar po dvaceti a dvacátou už tam bylo těžko vtěsnat.“

Když se o tom takto ze široka rozhovořil, její podivné vzrušení nad jeho návratem do těch dob se ještě prohloubilo; na tom však, jak o těch věcech hovořil, nebylo pro ni nic děsivého. Jako by chtěl jen postavit vedle sebe a srovnat svou nynější veselost a štěstí se strašlivým utrpením minulosti.

„Díval jsem se na něj a tisíckrát jsem znovu a znovu uvažoval o tom dítěti ještě nenarozeném, od něhož jsem byl odtržen. Zda žije. Zda se narodilo živé nebo zda je zabil strašlivý otřes, jenž stihl jeho matku. Zda je to syn, jenž jednoho dne pomstí otce. (Byly doby tam ve vězení, kdy má touha po pomstě byla nesnesitelná.) Zda je to syn, jenž se nikdy nedoví o osudu svého otce a jenž se snad později bude domnívat, že jeho otec zmizel z vlastní vůle. Zda je to dcera, jež vyroste v ženu.“

Přivinula se blíž k němu, políbila ho na tvář a na ruku.

„Představoval jsem si o své dceři, že na mne úplně zapomene – že vůbec nebude o mně vědět a nebude mít o mně ani tušení. Rok za rokem jsem počítal léta jejího věku. Viděl jsem v duchu, jak se vdává za muže, který nic neví o mém osudu. A já jak docela mizím z paměti živých lidí a jak v příštím pokolení už místo mne je pouhá prázdnota.“

„Otče! Stačí jen slyšet, že jsi takto smýšlel o dceři, které ani nebylo, a svírá mi to srdce bolestí, jako bych já vskutku byla to dítě.“

„Ty, Lucie? Právě uzdravující útěcha, kterou jsi mi poskytla, dala vzniknout těmto vzpomínkám a dovolila jim vznášet se tu mezi námi a měsícem za tohoto předvečera. – O čem jsem to právě hovořil?“

„Nic o tobě nevěděla. Vůbec o tebe nedbal…