Ponurý dům II

KAPITOLA PADESÁTÁ TŘETÍ
Stopa

Pan Bucket se za daných okolností často radí se svým tlustým ukazováčkem. Když pan Bucket uvažuje o nějaké záležitosti, která ho teď naléhavě zajímá, tlustý ukazováček jako by se povznášel k důstojnosti domácího diblíka. Pan Bucket si ho přikládá k uchu a diblík ho šeptem informuje; přikládá ho ke rtům a on mu přikazuje zachovat tajemství; drbe si jím nos a on mu zbystřuje čich; pohrozí jím provinilci a diblík vláká provinilce do záhuby. Augurové detektivního chrámu neúchylně předpovídají, že když pan Bucket s tím prstem hodně konferuje, svět zanedlouho uslyší o strašném mstiteli.

Pan Bucket, jinak mírně snaživý při svém pozorování lidské přirozenosti, celkem laskavý filozof bez náklonnosti k přísnému posuzování lidských pošetilostí, ve svém zaměstnání proniká do nesmírného počtu domů a prochází nekonečným množstvím ulic, zdánlivě docela ochablý z nedostatku nějakého cíle. Je v nejpřátelštějším vztahu k příslušníkům svého rodu a rád se napije s většinou z nich. Štědře utrácí peníze, má vlídné způsoby a pouští se do nevinných rozhovorů – jenže pod poklidným proudem jeho života klouže jakýsi spodní proud ukazováčku.

Čas a místo nemohou pana Bucketa vázat. Jako teoretický člověk o sobě je dneska tady a zítra někde pryč, ale tomu člověku se vůbec nepodobá tím, jak příští den se objevuje zase tady. Dnes večer bude jakoby nic nahlížet do železných zhasínadel u dveří městského domu sira Leicestera Dedlocka a zítra ráno bude kráčet po olověných deskách věžního ochozu na Chesneyském chlumu, kde před časem chodil starý muž, na usmíření jehož ducha bylo vynaloženo sto guinejí. Pan Bucket zkoumá zásuvky, psací stoly a kapsy, všechny věci, které tomu starému muži patřily. A pár hodin nato se octne o samotě s Římanem a budou si porovnávat ukazováčky.

Je pravděpodobné, že tahle činnost se nedá sloučit s radostmi domácího krbu, ale je jisté, že pan Bucket teď domů nechodí. Třebaže si celkem vysoce váží společnosti paní Bucketové – dámy s přirozeným detektivním talentem, který by byl po zdokonalení profesionálním výcvikem mohl vykonat velké věci, ale který ustrnul na úrovni bystrého amatéra –, pan Bucket se drží opodál od téhle své drahé těšitelky. Paní Bucketová je proto závislá na spolužití a konverzaci s jejich nájemnicí, naštěstí roztomilou dámou, která ji velice zajímá.

V Kolejním parku se v den pohřbu shromažďuje veliký zástup. Sir Leicester Dedlock se obřadu účastní osobně; přísně vzato jsou tu jenom tři další lidští účastníci pohřbu: totiž lord Doodle, William Buffy a krajně vyčerpaný bratranec (přidaný jako přívažek), ale počet bezútěšných kočárů je nesmírný. Nejvyšší šlechta přispívá větší spoustou žalu na čtyřech kolech, než zdejší sousedství kdy vidělo. Na dvířkách povozů je takové shromáždění šlechtických znaků, že to vypadá, jako by erbovní úřad jedním rázem ztratil otce i matku. Vévoda z Foodlu posílá skvělou hromadu prachu a popela se stříbrnými kozlíky, s patentními nápravami a se všemi nejnovějšími vymoženostmi a tři truchlící lokajské červy, šest stop vysoké a držící se vzadu jako hrozen zármutku. Všichni parádní kočí v Londýně se zdají být pohrouženi do smutku, a kdyby se nebožtík starý muž v rzivém odění nevymykal zálibě v koních (která se zdá nemožná), byla by dnes náramně uspokojena.

Mezi všemi těmi zármutkem prosáklými podnikateli pohřbů a ekvipážemi a lýtky tolika smutečních noh sedí pan Bucket tiše ve skrytu jednoho z těch bezútěšných kočárů a pohodlně si prohlíží zástup okenními žaluziemi. Má pro takový zástup bystré zraky – a pro co je nemá? –, a jak se tak dívá sem a tam, hned z jedné strany kočáru a hned zase ze druhé, hned vzhůru do domovních oken a hned po hlavách lidí, nic mu neujde.

„A tamhle jsi ty, moje družko, co?“ oslovuje pan Bucket v duchu paní Bucketovou, která se jeho přičiněním dostala na schody před nebožtíkovým domem. „Tak tady jsi. Tak tady jsi! A vypadáte náramně dobře, paní Bucketová!“

Pohřební průvod ještě nezačal, čeká se, až vynesou důvod jeho shromáždění. Pan Bucket v prvním kočáře zdobeném erbovními znaky užívá obou svých tlustých ukazováčků, aby rozhrnul žaluzie na vlasovou štěrbinku, kterou vyhlíží ven.

A je to důrazné svědectví o jeho manželské oddanosti, že se stále v duchu zabývá paní B. „Tamhle jsi, moje družko, co?“ opakuje si šeptem. „A naše nájemnice je s tebou. Všímám si vás, paní Bucketová, a doufám, že vám dobře slouží zdraví, má drahá!“

Pak už pan Bucket neřekne ani slovo, ale sedí s nanejvýš pozorným pohledem, dokud nevynesou z domu truchlivou schránu vznešených tajemství – (Kde jsou všechna ta tajemství teď? Podržel si je dosud u sebe? Odletěla s ním na tu náhlou cestu?) – a dokud se smuteční průvod nepohne a dokud se zorné pole pana Bucketa nezmění. Potom se uvelebí k pohodlné jízdě a všímá si zařízení kočáru, pro případ, že by mu taková znalost mohla být někdy užitečná.

Je značný kontrast mezi panem Tulkinghornem, uzavřeným ve svém černém kočáře, a panem Bucketem, uzavřeným v kočáře svém. Mezi tou nezměrnou prostorou za malou rankou, jež uvrhla prvního z nich do pevného spánku, ve kterém se tak těžce kodrcá po dlažbě ulic, a tou úzkou stopou krve, jež toho druhého udržuje v bdělé pozornosti, patrné v každém vlásku na jeho hlavě! Ale oběma z nich je to jedno; ani jeden z nich se tím nesouží.

Pan Bucket prosedí celou dobu průvodu svým pohodlným způsobem a vyklouzne z kočáru, když se naskytne vhodná příležitost, kterou si sám stanovil. Zamíří do domu sira Leicestera Dedlocka, který se mu teď stal něčím jako domovem, kam přichází a odchází po libosti v kteroukoli hodinu, kde je vždycky vítán a vysoce vážen, kde zná každý kout a kde se pohybuje v ovzduší záhadné velikosti.

Pan Bucket nemusí klepat ani zvonit. Zařídil si, že mu dali klíč, a může vejít, kdykoli se mu zlíbí. Když prochází halou, Merkur ho informuje: „Je tady další dopis pro vás, pane Buckete, přišel poštou,“ a podává mu jej.

„Ještě další, co?“ kvituje to pan Bucket.

Kdyby náhodou Merkura posedla zvědavost na páně Bucketovy …