Ponurý dům I

KAPITOLA ŠESTÁ
Docela jako doma

Hodně se vyjasnilo a stále se ještě rozjasňovalo, když jsme zamířili na západ. Ujížděli jsme ve slunci a na čerstvém vzduchu a čím dál víc jsme se divili šířce ulic, skvělosti obchodů, rušnému provozu i davům lidí, které pěkné počasí vytáhlo jako pestrobarevné kvítí. Postupně jsme opouštěli to podivuhodné město a projížděli jsme předměstími, jež byla v mých očích sama hezky velkými městy. A nakonec jsme se znovu octli na pravé venkovské silnici s větrnými mlýny, do čtverců postavenými stohy, milníky a selskými povozy, s vůní starého sena, s houpajícími se vývěsními štíty a s koňskými napajedly, se stromy, poli a živými ploty. Byl to utěšený pohled na zelenou krajinu před námi a na nesmírnou metropoli za námi. A když jel proti nám povoz se spřežením krásných koní, vyšňořených červenými čabrakami a jasně cinkajícími rolničkami, jejich hudba nás tři div stejně nerozezpívala, tak radostně působilo všechno kolem.

„Celá ta cesta mi připomíná mého jmenovce Richarda Whittingtona, toho středověkého londýnského starostu,“ poznamenal Richard, „a tenhle povoz tomu nasazuje korunu. Hej! Co se to děje?“

Zastavili jsme totiž a zastavil i povoz. Jakmile koně ustali v klusu, vyzvánění rolniček přešlo v tiché pocinkávání, leda když některý kůň pohodil hlavou nebo se otřásl a rozstříkl tím celou spršku zvonivých tónů.

„Náš postilión se ohlíží po vozkovi,“ informoval nás Richard, „a vozka se vrací k nám. Dobrý den, kamaráde!“ Vozka došel ke dveřím našeho kočáru. „Podívejme, to jsem ještě neviděl!“ dodal Richard, když se na něj podíval zblízka. „Má vaše jméno za kloboukem, Ado!“

Měl za stuhou klobouku jména nás všech. Tři psaníčka: jedno nadepsané Adě, druhé Richardovi a třetí mně. Vozka je všechny odevzdal příslušnému adresátovi, když napřed přečetl jeho jméno nahlas. Na Richardův dotaz, kdo je posílá, stručně odpověděl: „Pán, prosím,“ nasadil si znovu klobouk (který připomínal měkký hrnec), zapráskal bičem, opět rozehrál svou hudbu a melodicky odklusal.

„Je to povoz pana Jarndyce?“ zavolal Richard na našeho postilióna.

„Ano, pane,“ zněla odpověď. „Jede do Londýna.“

Otevřeli jsme psaníčka. Bylo jedno jako druhé a ve všech stálo pevným nevyumělkovaným rukopisem:

Těším se, moje milá (můj milý), že se setkáme bez rozruchu a bez rozpaků na obou stranách. Prostě jako staří přátelé, kteří berou minulost docela samozřejmě. Bude to možná pro vás – a pro mne určitě – tím lehčí, a tak vás tedy srdečně zdravím.

John Jarndyce

Měla jsem možná menší důvod být tím lístkem překvapená než moji společníci, poněvadž jsem stejně dosud nikdy neměla příležitost poděkovat tomu svému dobrodinci a jedinému člověku na světě, na něhož jsem se tolik let mohla spolehnout. Proto jsem také zatím neuvažovala, jak mu vyjádřit svou vděčnost – na to jsem ji cítila příliš hluboko v srdci. Ale teď jsem začala uvažovat, jak se s ním dokážu sejít, aniž bych mu poděkovala, a připadalo mi to hrozně obtížné.

V Richardovi i v Adě ta psaníčka oživila celkový dojem, který oba sdíleli, ale nevěděli dobře, jak k němu přišli, že totiž jejich bratranec Jarndyce nikdy nesnese žádný projev vděku za laskavost, kterou někomu prokázal, a spíš než by takový projev přijal, že by se uchýlil k těm nejroztodivnějším výmluvám a vykrucování, nebo by dokonce utekl. Ada si matně pamatovala, co jí o něm vyprávěla maminka jako malé holčičce: jak jí kdysi prokázal nějaké neobyčejné dobrodiní, ale když mu potom šla k němu domů poděkovat, zahlédl ji náhodou z okna přicházet, okamžitě utekl zadními vrátky a nebylo pak o něm slyšet tři měsíce.

Tahle vzpomínka vedla k dalšímu rozhovoru na stejné téma, které nám pak vydrželo po celý den, takže jsme vlastně ani nemluvili o ničem jiném. A když náhodou přece jen přišla řeč na něco jiného, brzy jsme se zase k původnímu předmětu vrátili a dohadovali jsme se, jak asi vypadá dům, kam jedeme, kdy tam asi budeme, a jestli se s panem Jarndycem setkáme hned po příjezdu, nebo až později, co nám asi poví a co bychom my měli povědět jemu. To všechno nám vrtalo hlavou a přemílali jsme to znovu a znovu.

Vozovka dávala koním pořádně zabrat, ale pěšina vedle ní byla většinou dobrá, a tak jsme vystoupili a šlapali do všech vršků pěšky, což se nám tak zalíbilo, že jsme po dosažení vrcholku pokračovali v chůzi i po rovině. V Barnetu na nás čekalo čerstvé spřežení, ale poněvadž koně teprve krmili a my na ně museli čekat, pustili jsme se dál dlouhou procházkou přes občinu a přes staré bitevní pole, než nás kočár dohonil. Tyhle odklady naši cestu tak protáhly, že uplynul krátký den a snesla se dlouhá noc ještě dřív, než jsme dorazili do městečka St. Albans, odkud, jak jsme věděli, bylo už blízko k Ponurému domu.

Tou dobou jsme už byli tak napjatí a nervózní, že když jsme rachotili po dláždění staré ulice, přiznal se i Richard k nevysvětlitelné touze obrátit a jet zpátky. Pokud jde o Adu a o mne, přepečlivě nás zachumlal proti štiplavě mrazivému nočnímu vzduchu, ale stejně jsme se třásly od hlavy až k patě. Jakmile jsme vyjeli zatáčkou z městečka, Richard nás upozornil, že postilión, který už delší dobu soucítil s naší vzrůstající netrpělivostí, se ohlíží a kývá na nás. Obě jsme v kočáře vstaly (Richard přitom Adu držel, aby ji nárazy nevytřásly z vozu), a rozhlížely jsme se otevřenou krajinou pod hvězdnatým nebem po cíli naší cesty. Na vršku před námi se třpytilo nějaké světlo. Kočí na ně ukázal bičem, vykřikl: „Tamhle máte Ponurý dům!“, popohnal koně do klusu a vyrazil s námi vpřed takovou rychlostí, třebaže to bylo do kopce, až nám od kol odletovaly kolem hlavy návěje z vozovky jako vodní tříšť od mlýnského kola. Na chvíli jsme světlo ztratili z očí, pak jsme je zase uviděli, střídavě jsme je ztráceli a znovu objevovali, až jsme zahnuli do aleje stromů a klusali do vršku k místu, kde už zářilo jasně. Svítilo z okna napohled staromódního domu se třemi lomenicemi vpředu ve střeše a s obloukovým příjezdem k verandě. Když jsme se blížili, ozval se zvonec, a za jeho hlubokého vyz…