Malá Dorritka

Kapitola dvacátá první
Stížnost pana Merdla

Na to vznešené obydlí, sídlo Merdlových v Harley Street, Cavendish Square, nevrhaly stín zdi o nic méně vznešené než průčelí jiných vznešených obydlí na protější straně ulice. Protilehlé řady domů v Harley Street byly k sobě velmi upjaté – jako ta jedinečně výjimečná společnost. A vskutku: tyto paláce i jejich obyvatelé se sobě po této stránce podobali tak, že v nich často bylo možno spatřovat lidi, sesedlé proti sobě na stranách dlouhých jídelních stolů, kteří ve stínu vlastní nadutosti hledí na druhou stranu s touž tupostí jako ty domy.

Kdekdo ví, jak často se ty dvě řady stolovníků podobají ulici, do které příslušejí. Těch dvacet jednotvárných a bezvýrazných budov, u kterých se klepe a zvoní týmž způsobem, do kterých se vchází po stejně všedních stupních, ohrazených zábradlím téhož druhu, u kterých je týž neschůdný požární žebřík, totéž nanicovaté příslušenství v horních částech, to všechno bez výjimky ovšem velice cenné – kdo již s nimi nehodoval? Dům, který tak zoufale potřebuje opravy, sem tam nějaký ten arkýř, štukovaný dům, dům s nově omítnutým průčelím, rohový dům uvnitř samý roh a kout, dům s roletami věčně spuštěnými, dům s ustavičně vyvěšeným smutečním emblémem, dům, kde se sběratel stavil pro kus myšlenky a nenašel nikoho doma – kdo už nestoloval s těmi? Dům, který nikdo nechce a který je možno získat za babku – kdo by je neznal? Okázalý dům, na doživotí zvolený zklamaným pánem, dům, který se mu pranic nehodí – kdo by neznal takový strašidelný příbytek?

Harley Street, Cavendish Square si pana a paní Merdlových víc než všímala. V Harley Street byli vetřelci, kterých si nevšímala; ale vážené manžele Merdlovy ctila opravdu s potěšením. Rovněž společnost si všímala pana a paní Merdlových. Společnost prohlásila: „Povolme jim vstup; poznejme se s nimi!“

Pan Merdle byl nesmírně bohatý; muž zázračné podnikavosti; Midas bez dlouhých uší, který obracel ve zlato všechno, čeho se dotkl. Měl úspěch ve všem, od bankovního obchodování až po stavební podnikání. Byl ovšem i členem parlamentu. Samo sebou se rozumí, že byl i v městské radě. Byl předsedou zde, správním radou tam, členem výboru onde. Významní lidé říkali podnikavcům, kteří něco chystali: „Kohopak už máte? Máte už taky Merdla?“ A když odpověď byla záporná, říkali: „Tak mi s tím nechoďte na oči.“

Tento velký a šťastný muž opatřil ta široká ňadra, která musila být tak rozměrná, aby měla dost místa pro bezcitnost, rudozlatým hnízdečkem asi před patnácti lety. Nebyla to ňadra, na kterých by bylo možno spočinout, ale byla to skvělá ňadra, která se dala ověšovat klenoty. Pan Merdle potřeboval věšák na klenoty, a proto si je koupil. Zlatníci Storr & Mortimer by se byli mohli oženit z téhož důvodu.

Jako všechny jiné podniky i tenhle nápad byl zdravý a úspěšný. Klenoty se na nich vyjímaly vskutku překrásně. Ňadra, ověšená klenoty, poutala všeobecnou pozornost, když se pohybovala ve společnosti. Společnost pochvalně přikyvovala a pan Merdle byl spokojen. Byl to jeden z nejnezištnějších lidí – všechno dělal pro společnost a ze všech těch svých zisků a starání měl pro sebe tak málo, že to nestálo za řeč.

To jest, lze mít za to, že měl všechno, co chtěl; jinak by si to byl při neomezeném bohatství opatřil. Avšak jeho největší touhou bylo uspokojit společnost až do krajnosti (ať už to bylo v čemkoli) a přijímat na sebe všechny její směnky jako hold. Ve společnosti se nijak neskvěl; mnoho toho nenamluvil; byl to zdrženlivý muž se širokou, huňatou, bystrou hlavou, s tou zvláštní zarudlou barvou na tvářích, která je spíš povadlá než svěží, a na rukávech s manžetami, které měly poněkud rozpačité vzezření, jako by byly jeho důvěrníky a měly důvod úzkostlivě mu schovávat ruce. Při tom málu, co říkal, byl muž celkem příjemný; prostý, vášnivě přísný na zachovávání veřejných i soukromých tajemství a do nejvyšší míry houževnatý v požadavku, aby každý vzdával ve všem společnosti svrchovanou úctu. V této společnosti (byla-li to ta, která chodila na jeho hostiny a na společenské a hudební večírky paní Merdlové), jak se zdálo, se zrovna nejlépe nebavil a nejčastěji ho bylo vídat opřeného někde o zeď nebo někde za dveřmi. Rovněž když šel do společnosti někam jinam, místo aby přišla k němu domů, zdál se vždy trochu unavený a celkově vůbec vypadal, jako by nejraději byl v posteli; nicméně však společnost vytrvale pěstoval, ustavičně se v ní pohyboval a s největší štědrostí na ni stále vynakládal peníze.

První manžel paní Merdlové byl plukovník; pod jeho záštitou vstoupila tato ňadra v zápas se sněhy Severní Ameriky a podlehla v této soutěži jen o prsa (co do bělosti), ale co do chladu s nimi běžela mrtvý závod. Plukovníkův syn byl jediné dítě paní Merdlové. Bylo to přitroublé slonbidlo s vystouplými lopatkami; celkově vypadal spíše jako přerostlý kluk než jako mladý muž. Jevil tak málo známek rozumu, až mezi jeho druhy šla jedna řeč, že mu za silných mrazů, které dolehly na St. John v Novém Brunšviku právě v době jeho narození, zmrzl mozek a od té chvíle již nikdy neroztál. Jiná zkazka tvrdila, že v nejútlejším věku vypadl chůvinou nedbalostí z vysokého okna na hlavu a věrohodní svědci prý slyšeli, jak se nakřápla. Je pravděpodobné, že oba tyto výklady vznikly až dodatečně; tento mladý gentleman (který se jmenoval výstižně Sparkler – „Brilant“), byl přímo posedlý tím, že nabízel všemožným nemožným mladým dámám manželství a každé další mladé dámě, které nabídl ruku, vždy říkal, že je „zatrachtile šikovné děvče, jako lusk – fidél holka, a k tomu vzdělaná – žádná taková ufrfňaná husička.“

Nevlastní syn ducha tak omezeného by byl jinému člověku býval překážkou; ale pan Merdle nepotřeboval nevlastního syna pro sebe; potřeboval nevlastního syna pro společnost. Pan Sparkler sloužíval u gardy, a protože pravidelně chodil na všechny dostihy, všechny společenské přehlídky a byl všude dobře znám, společnost byla se svým nevlastním synem spokojena. Pan Merdle by byl považoval tento příznivý výsledek za velmi us…