David Copperfield I

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ
Některá stará místa a někteří noví lidé

Zůstali jsme se Steerforthem v tom kraji déle než čtrnáct dní. Nemusím podotýkat, že jsme většinu času trávili spolu, ale tu a tam jsme byli i několik hodin za sebou každý jinde. On se cítil na moři jako doma, ale já jsem z něho zvláštní potěšení neměl, a když si vyjel s panem Peggottym v člunu, což byla Steerforthova nejmilejší zábava, zůstával jsem obyčejně na břehu. Noclehování v mém vyhrazeném pokojíku mi ukládalo jisté omezení, jemuž on nepodléhal – věděl jsem totiž, jak neúnavně se Peggotka celý den věnuje ošetřování pana Barkise, a nechtěl jsem proto zůstávat pozdě do noci venku – kdežto Steerforth, který se usadil v hostinci, neměl jiné zřetele než pouze vlastní náladu. Tak se stalo, že jsem se doslechl, jak v době, kdy já jsem už v posteli, častuje v Ochotě, oblíbené to hospůdce pana Peggottyho, rybáře menším pohoštěním a jak se v rybářském úboru plaví při měsíčku po celé noci po moři a vrací se až s ranním přílivem. Tou dobou jsem však už věděl, že si jeho neklidná povaha a smělý duch s oblibou vyhledávají příležitost, jak se vybít v tělesné námaze v drsném počasí stejně jako v každém jiném zdroji vzrušení, který se mu nově naskytne, a proto mě žádné jeho počínání nepřekvapovalo.

Jiný důvod, proč jsme někdy nebývali pohromadě, byl ten, že jsem přirozeně měl zájem zajít si do Blunderstonu a znovu se procházet po starých místech, známých z dětství, kdežto Steerforth, když se tam podíval jednou, už žádný velký zájem, aby tam zajel po druhé, přirozeně neměl. Proto jsme se po tři čtyři dny, na které si právě namátkou vzpomínám, hned po časné snídani rozešli a setkali se zase až u velmi pozdního oběda. Jak v tom mezidobí tráví čas, neměl jsem ani ponětí kromě povrchní vědomosti, že se v místě těší kromobyčejné oblibě a že má dvacaterou možnost, jak se úspěšně rozptýlit tam, kde by jiný člověk nebyl možná našel ani jedinou.

Pokud pak jde o mne, na těch osamělých vycházkách jsem se zabýval tím, že jsem si cestou připamatovával každý sáh staré známé silnice a vyhledával stará známá místa, jichž jsem se nemohl dost nasytit. Vyhledával jsem je, jako jsem je dříve vyhledával v paměti, a prodléval jsem na nich, jako u nich kdysi prodlévaly mé mladší vzpomínky, když jsem byl daleko od nich. Kolem hrobu pod stromem, v němž odpočívali mí rodiče – na který jsem hledíval z okna, dokud kryl jenom otce, s tak podivným slitovným pocitem a u kterého jsem stál tak opuštěný, když ho otevřeli, aby přijal mou hezkou matku a její děťátko –, kolem hrobu, jejž Peggotčina věrná péče udržovala od té doby neustále upravený a z něhož udělala zahrádku, jsem prochodil celé hodiny. Ležel v tichém zákoutí trochu stranou, ale ne zas tak daleko, abych nepřečetl jména na náhrobním kameni, když jsem se procházel po hřbitovní cestě, až mě vyrušily údery zvonu na kostelní věži, který odbíjel hodiny, protože mi připadaly jako hlas z onoho světa. Mé úvahy se v těch chvílích vždycky obíraly postavením, jehož v životě dosáhnu, a významnými činy, jež vykonám. Ohlas mých kročejů nenotoval žádnou jinou píseň, nýbrž věrně provázel toto pásmo úvah, jako bych se byl vrátil domů, abych stavěl své vzdušné zámky po boku živé matky.

S mým starým domovem se udály velké změny. Orvaná hnízda, tak dávno vranami opuštěná, zmizela a stromy, silně prokleštěné a prořezané, ztratily bývalý známý vzhled. Zahrada zpustla a polovinu domovních oken kryly trvale okenice. Dům byl obydlen, ale pouze osamělým choromyslným pánem a lidmi, kteří o něho pečovali. Sedával vždycky u mého okénka, díval se na hřbitov a já v duchu hádal, zda jeho roztoulané myšlenky kdy zabloudí k některé z představ, jimiž se obíraly moje myšlenky tehdy za růžových jiter, když jsem v noční košilce vykukoval z téhož okénka a viděl ovce klidně se popásat ve světle vycházejícího slunce.

Naši staří sousedé, pan a paní Grayperovi, odjeli do Jižní Ameriky a déšť si promáčel střechou jejich prázdného domu cestu a nadělal na venkovních zdích šmouhy. Pan Chillip se znovu oženil a vzal si velkou, kostnatou a nosatou ženu, s níž měl scvrklé děťátko s hlavou tak těžkou, že ji neudrželo zpříma, a se slabýma vypoulenýma očima, jimiž jako by se ustavičně ptalo, proč vlastně přišlo vůbec na svět.

V prapodivném zmatku se ve mně prostupoval smutek s potěšením, když jsem se toulával po svém rodišti, dokud mi rudnoucí zimní slunce nepřipomnělo, že je čas vydat se na zpáteční cestu. Když jsem však měl starý domov za zády, a zvlášť když jsem pak se Steerforthem seděl u jasně rozplápolaného ohně spokojeně u oběda, tu mě pomyšlení, že jsem tam byl, vskutku blažilo. Stejně blahé bylo, třebaže v tlumenější míře, když jsem večer přišel do svého milého pokojíčka a při listování v krokodýlí knížce (která tam stále ležela na stolku) s vděkem v srdci si připamatovával, jakým je pro mne požehnáním, že mám takového přítele, jako je Steerforth, takovou přítelkyni, jako je Peggotka, a takovou náhradu za to, co jsem ztratil, jako je má znamenitá a šlechetná teta.

Nejkratší cesta do Yarmouthu, když jsem se vracíval z těch dlouhých vycházek, byla dát se převézt po moři. Loďka mě vyložila na pláni mezi městečkem a mořem, přes kterou jsem mohl zamířit přímo a ušetřit si tak značnou okliku po silnici. Protože domek pana Peggottyho stál na té holé pustině, a to sotva sto kroků od mého vytčeného směru, vždycky jsem tam cestou na chviličku zaskočil. Skoro po každé mě tam očekával Steerforth, v jehož společnosti jsem pak mrazivým vzduchem a houstnoucí mlhou pokračoval v cestě k blikavým světlům městečka.

Když jsem se jednoho tmavého večera vracel později než obvykle – neboť jsme se už chystali k zpáteční cestě domů a já si zašel ten den do Blunderstonu na rozloučenou – zastihl jsem ho v páně Peggottyově domku samotného. Seděl v zadumání před ohněm a hroužil se do svých myšlenek tak hluboce, že si mou blízkost vůbec neuvědomoval. To bylo sice vskutku snadno možné, i kdyby netonul v zamyšlení tak úporném, protože písčitá půda venku úplně tlumi…