David Copperfield I

KAPITOLA DESÁTÁ
Stávám se obětí zanedbávání
a pak mám o sebe postaráno

První praktický čin slečny Murdstonové, když den smuteční slavnosti uplynul a světlo mělo do domu zase volný přístup, byl ten, že dala Peggotce měsíční výpověď. Jakkoli by se byla taková služba Peggotce nezamlouvala, myslím, že by si ji byla kvůli mně vyvolila raději než nejlepší místo na světě. Řekla mi, že se musíme rozloučit, a řekla mi také proč; a se vší upřímností jsme se navzájem litovali.

O mně nebo o mé budoucnosti nepadlo ani slovo, a ani se v té věci nic nepodnikalo. Myslím, že by byli bývali nejšťastnější, kdyby se byli mohli měsíční výpovědí zbavit také mne. Jednou jsem si dodal odvahy a zeptal se slečny Murdstonové, kdy se zase vrátím do školy; odpověděla mi stroze, že se do ní asi už nevrátím vůbec. Jiného mi nikdo neřekl nic. Hrozně mě zajímalo vědět, co se mnou bude dál, a stejně zvědavá byla i Peggotka. Ale ani jí, ani mně se v té věci nepodařilo vypátrat nic bližšího.

V mém postavení nastala jedna změna, která mě pro přítomnou dobu sice značně uklidňovala, ale která by mi asi byla, kdybych býval s to důkladně si ji rozvážit, způsobila ještě víc starostí o budoucnost. Záležela v tom, že od všech omezení, která mi dosud ukládali, najednou úplně upustili. Byl to takový obrat, že na mně už nejen nevyžadovali, abych svou nudnou a únavnou hlídku v obývacím pokoji držel dál, ale že mi dokonce slečna Murdstonová, když jsem si tam několikrát přišel sednout, svraštěním čela naznačila, abych se vzdálil. Byl to takový obrat, že mi už nejen Peggotčinu společnost nezakazovali, ale nebyl-li jsem zrovna s panem Murdstonem, že se už po mně jaktěživo nikdo nesháněl ani neptal. Zprvu jsem žil v ustavičné hrůze, že se mé výchovy zase ujme on nebo že se jí osobně věnuje slečna Murdstonová, ale brzy jsem došel k názoru, že takové obavy jsou neopodstatněné a že jediná věc, kterou mohu pro budoucnost očekávat, je netečné zanedbávání.

Nesoudím, že mě ten objev tehdy nějak zvlášť trápil. Byl jsem dosud omráčen otřesem, který mi způsobila matčina smrt, a všechno vedlejší a podřadné jsem chápal jaksi otupěle. Vzpomínám si sice, že jsem v řídkých chvílích uvažoval, nemám-li snad s učením už konec, nebude-li se snad o mne nikdo už dál starat a nevyroste-li ze mne nakonec ošuntělý a zatrpklý člověk, který bude utrácet život lenošným potloukáním po vsi, stejně jako jsem uvažoval o možnostech, které bych měl, kdybych se chtěl těchto vyhlídek zbavit tím, že bych se jako hrdina z knížky vydal hledat štěstí do světa; byly to však jen prchavé vidiny, sny za bílého dne, které jsem někdy vídal, když jsem seděl ve svém pokojíku, jakoby lehounce namalované nebo napsané na stěně a které se po chvíli rozplynuly a nechaly stěnu zase prázdnou.

„Peggotko,“ řekl jsem rozjímavým šeptem jednou večer, když jsem si u ohně v kuchyni hřál ruce, „pan Murdstone mě má rád ještě míň než dřív. Nikdy mě moc rád neměl, Peggotko, ale teď by mě nejraději vůbec ani neviděl, kdyby to šlo.“

„To možná proto, že se rmoutí,“ řekla Peggotka a pohladila mě po vlasech.

„Já se přece rmoutím taky, Peggotko, to mi věřte. Kdybych věděl, že to je ze zármutku, tak bych na to vůbec nemyslel. Ale to není to; kdepak, to není to.“

„Jak víte, že to není to?“ řekla Peggotka po chvilce ticha.

„Hm, jeho zármutek je něco jiného, něco docela odlišného. Když tuhle chvíli sedí u krbu se slečnou Murdstonovou, tak se rmoutí, ale kdybych tam vešel já, Peggotko, tak by dělal ještě něco jiného.“

„A co?“ řekla Peggotka.

„Zlobil by se,“ odpověděl jsem a bezděky jsem napodobil jeho přísné zamračení. „Kdyby měl jenom zármutek, díval by se na mne jinak, než se dívá. Já mám jenom zármutek, a to mě dělá spíš vlídnějšího.“

Peggotka chvíli neříkala nic a já jsem si hřál ruce a mlčel jsem jako ona.

„Davy,“ řekla konečně.

„Copak, Peggotko?“

„Zkoušela jsem všechno, můj drahý, na co jsem si jen dovedla vzpomenout – zkrátka všechno možné i nemožné –, abych dostala nějakou vhodnou službu tady v Blunderstonu; ale nic takového tady není, dušinko zlatá.“

„A co chcete dělat, Peggotko?“ zeptal jsem se s těžkým srdcem. „Chcete jít do světa hledat štěstí?“

„Myslím, že budu muset odjet do Yarmouthu,“ odpověděla Peggotka, „a žít tam.“

„Ještě štěstí, že nejedete bůhvíkam dál,“ řekl jsem už poněkud veseleji, „neztratíte se docela. Tam se na vás přijedu občas podívat, milá moje Peggotko zlatá. Nebudete přece zrovna na druhém konci světa, no ne?“

„Právě naopak, když Pánbůh dá!“ zvolala Peggotka velmi živě. „Dokud budete tady, dušinko milovaná, přijedu se na vás podívat každý týden, co budu živa. Na jeden den každý týden, co budu živa!“

Cítil jsem, že mi ten slib sňal ze srdce velkou tíhu; ale ani tahle úleva nebyla ještě všechno, protože Peggotka hovořila dál:

„Víte, Davy, nejdřív půjdu k bratrovi, zas asi tak na čtrnáct dní – jen co bych měla čas se po něčem porozhlídnout a dostat se zas krapet dohromady. No, a tak mě napadlo, když tady nejste teď zrovna moc vítaný, že by vás možná pustili se mnou.“

Mohlo-li mi v té době něco udělat radost mimo to, kdyby se byl vztah všech obyvatel domu kromě Peggotky ke mně náhle zlepšil, pak by to ze všeho na světě býval tento návrh. Představa, že budu zase kolem sebe vidět ty poctivé tváře, rozjasněné na přivítanou úsměvem, že budu znovu vnímat pokoj a mír toho líbezného nedělního jitra, kdy zvony svolávaly do kostela, kameny pleskaly do vody a mlhou prorážely mátožné obrysy lodí, že se budu zase s Emilkou toulat po břehu, svěřovat se jí se všemi bolestmi a v mušlích a oblázcích na pobřeží nacházet kouzla proti nim, ta představa mi vnášela do srdce klid. Jak jinak, než že mě hned vzápětí opět znepokojila pochybnost, dá-li k tomu vůbec slečna Murdstonová svolení; ale i to se brzy urovnalo, neboť se vypravila na večerní pošmejdění ve špižírně, když jsme si ještě povídali, a Peggotka přivedla s troufalostí, nad kterou jsem až užasl, hned na místě celou věc na přetřes.

„Chlapec tam bude zahálet,“ řekla slečna Murdstonová, zatím co právě nahlížela do láh…