V popředí mýtina, v pozadí lesní divočina se skalisky zarostlými křovím. Uprostřed pozadí vyčnívající skála, jen málo vyvýšená, zakrytá napolo křovím – Dudkovo obydlí.
EUELPIDES a PISTHETAIROS se prodírají se svými sluhy zprava skalisky. Oba drží v ruce myrtovou ratolest, na níž sedí onomu kavka, tomuto vrána. Ptáci ti se chvílemi ozývají. Sluhové nesou koš s hrncem, rožněm a jiným náčiním. Často se všichni sklouzají a klopýtají.
EUELPIDES (ke kavce, ukazuje na strom na vrcholu skály):
Tam přímo vpřed, co vidět onen strom?
PISTHETAIROS:
I pukni! Vrána mi zas kráká „zpět“!
Pokoušejí se dále zlézti skálu.
EUELPIDES (po chvíli ustane):
Ty blázne, nač se horem dolem štvát?
Spíš pojdem, než se tudy vyškrabem!
PISTHETAIROS (se také zastaví):
Já chudák, že jsem se dal vranou vést
a plahočil se víc než tisíc mil!
EUELPIDES:
Já chudák, že jsem se dal kavkou vést
a zurážel si nehty na nohou!
PISTHETAIROS:
Však nevím ani, kde to vlastně jsme!
Rozhlíží se po okolí.
EUELPIDES:
Ty, zdaž bys odtud trefil do vlasti?
PISTHETAIROS:
Ví pámbu, odtud netrefí ni ďas!
EUELPIDES:
Jdi do horoucích –!
PISTHETAIROS:
Tam jdi, brachu, sám!
Sestoupí oba na mýtinu.
EUELPIDES (do publika):
Br, to nám zpískal zpropadenou věc
ten ptáčník, Filokrates potrhlý,
když tvrdil, že nás tihle ptáci dva
až k Tereovi správně dovedou,
jenž mezi lidmi žil kdys jako král
a pak byl v ptáka, v dudka proměněn
a nyní opeřencům kraluje!
I prodal za groš mně tu kavku zde,
tu žvandu horší báby klepavé,
a jemu za tři groše vránu zas.
A zatím nedovedou obě dvě
nic víc než kousat –
Ke kavce.
Co zas otvíráš
svůj klofec? Kam nás ještě povlečeš
tu přes ty skály? Tudy nevede
přec žádná cesta!
PISTHETAIROS:
Ba, ni stezička!
Pokoušejí se marně každý z jiné strany vystoupiti na skálu. Ptáci jeví neklid.
EUELPIDES:
Ty, neříká nic vrána o cestě?
PISTHETAIROS:
Ba, nyní jinak krákorá než dřív!
EUELPIDES:
Co říká o cestě?
PISTHETAIROS (když chvíli naslouchal):
Co jiného,
než že mi všechny prsty ochroustá!
Hledají dále.
EUELPIDES:
Toť k zlosti! Lidé často navzájem
se „ke krkavcům“ posílávají,
leč nikdo nemá chuť tam jít.
A my se chcem tam dostat, chcem je vyhledat,
a nemůžeme najít cestu k nim!
Sestoupí a mluví do hlediště.
Myť nejednáme, vzácní diváci,
jak mnohý cizák, který do obce
se vtírá, nejsa občanem, ó ne:
náš rod i rodina je vážená
jsme občany své obce, z domova
nás nikdo nevyhání – přece však
jsme vyrazili z něho obounož.
Ne proto, že snad bychom neměli
svou obec rádi, že by nebyla
dost krásná, veliká a bohatá
a nezaručovala rovnost všem,
kdo chtějí – ztratit poslední svůj groš.
Jen měsíc nebo dva vždy do roka
svou píseň hude cvrček na větvích;
leč Athéňané hudou na soudech
svůj celý život, věčně vedou pře.
A proto podnikáme tuto pouť:
tu s ratolestí myrty, s košíkem
a hrncem bloudíme a místečko
si hledáme, kde není soudních pří,
kde možno bezpeč…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.