PRVNÍ DĚJSTVÍ
Předměstský přízemní dům při silnici, u zdi domu kamenné lavice po obou stranách vchodu, před domem v popředí oltář se stupněm. Zleva přichází PLUTOS, chatrný slepý stařec v bídném oděvu. Holí si hledá cestu, zastavuje se, naslouchá úzkostlivě směrem za sebe a ohlíží se. Když se přiblíží k oltáři, vyjde zleva CHREMYLOS a KARION, oba s hlavami ověnčenými. CHREMYLOS má hůl. KARION nese na holi přes pravé rameno tlumok. Radostně pohlédne k domu.
KARION:
Konečně jsme zas doma!
Vykročí směrem k domu. CHREMYLOS ho zadrží a holí zažene vpravo ke kulisám.
CHREMYLOS:
Tady buď!
Jme se slídivě pozorovat PLUTA. Ten se zatím dobral k oltáři, opře se o něj znaveně a občas bázlivě pohlédne směrem k CHREMYLOVI a KARIONOVI.
KARION (pozoruje nevrle CHREMYLA; do publika):
Die a bozi, jak je protivné
státi se rabem ztřeštěného pána!
(Shodí tlumok na zem.)
Řekne-li sluha něco dobrého,
a vlastník neráčí to udělat,
ach, musí sluha sdílet škodu s ním.
Vždyť božstvo nepřipouští, aby ten,
kdo přirozeným pánem těla jest,
měl vskutku nad ním vládu: tu má ten,
kdo si ho koupil. Ale o tom dost!
Než spravedlivou výtku Foibovi,
„jenž z pozlacené věští trojnože“,
chci učinit: je věštcem, lékařem,
jak říkají, a nadto moudrý též,
však mého pána pobláznil, a tak
ho poslal domů ze své věštírny.
On za slepým tu kráčí člověkem
a jedná naopak, než jednat má.
My vidoucí přec slepce vodíme,
leč on jde za ním, a já musím s ním!
A ptám-li se ho, proč to děláme,
on neodpoví, ani nemukne.
Nu, já už vskutku mlčet nebudu.
(Blíží se k pánovi, ten ho posuňky odmítá.)
Jestli mi, pane, nepovíš, proč jdem
tu za tím slepým starcem, vyvedu
ti něco nepěkného!
CHREMYLOS mu hrozí holí.
Nebudeš
mne přece mlátit, když jsem ověnčen,
a tak se těším boží ochraně!
CHREMYLOS:
Já ti ten věnec sejmu, budeš-li
mě trápit, přisámbůh, a dostaneš
tím více!
KARION:
Pah! Já nepřestanu dřív,
dokud mi nevyjevíš, kdo to je!
(Ukazuje na PLUTA.)
Tak směle zvídám z oddanosti jen!
CHREMYLOS jde k němu, vezme ho stranou a mluví s ním důvěrně. PLUTOS zatím usedne na stupeň oltáře. CHREMYLOS se po něm chvílemi ohlíží.
CHREMYLOS:
Já ti to nezatajím. Pokládám
tě za nejvěrnějšího ze sluhů
a taky nej… většího zloděje.
KARION se vzpouzí, CHREMYLOS ho uklidňuje.
Já jsem byl zbožný muž a poctivý,
a vedlo se mi špatně, byl jsem chud.
KARION:
To vím.
CHREMYLOS:
A jiní, lidé bezbožní,
tlachavci političtí, udavači
a bídáci, ti bohatli.
KARION:
Tak jest!
CHREMYLOS:
I vydal jsem se k bohu, zeptat se –
ne pro sebe: já vím, že ubohý
můj život je už téměř vyčerpán
až na dno – ale chtěl jsem pro syna
– mám jediného – zvědět, nemá-li
snad změnit mravy a být ničemou
a nepoctivcem, pravým nezdarou.
Dospěl jsem k mínění, že právě to
je životu co nejvíc na prospěch.
KARION (pateticky):
„A cože vyřkl ze sv…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.