Acharňané

DRUHÉ DĚJSTVÍ

Athénský venkov, na scéně tři domy. Vpravo přízemní dům Dikaiopolidův s plochou střechou, opatřenou kamenným zábradlím. Proti němu vlevo dům Lámachův. V pozadí dům Eurípidův s oknem v podkroví; okno je zařízeno tak, aby bylo možné vnitřek pokoje poněkud vysunout ven. V popředí prostranství prostý oltář. Vchodem z pozadí přichází na scénu zvolna SBOR STARÝCH ACHARNSKÝCH UHLÍŘŮ, opatřených holemi; v pláštích mají kameny. Rozvíjejí se zvolna po prostranství.

NÁČELNÍK SBORU:

Tudy všichni, tudy za ním,
        ptejme se všech pocestných,
neví-li co o tom muži!
        Je to v zájmu obecním,
toho muže polapiti.

Do hlediště.

        Povězte nám, diváci,
ví snad někdo, kam se poděl
        ten, kdo mír k nám přináší?

Nedostává odpověď, udělá bezmocné gesto.

PRVNÍ POLOSBOR (po jedné straně oltáře):

Zmizel nám, uprchl pryč!
Běda, ty tího mých let!
Dokud jsem ještě byl mlád,
dokud jsem slavný náš koš
plničký uhlí moh nést,
o závod utíkat s ním,
byl by tak snadno ten muž,
nesoucí do obce mír,
neušel síle mých pádících nohou,
nebyl by lacino vyvázl tak!

NÁČELNÍK SBORU:

Ale dnes, kdy mám už ztuhlá
        stehna, lýtka, holeně,
kdy i starý Lákrateides –
(ukazuje na jednoho člena)
        sotva nohy unese,
zmizel. Ale musíme ho
        stíhat, ať se nechvástá,
že nám, Acharňanům, prchl –
        i když nás věk omlouvá!

DRUHÝ POLOSBOR (po druhé straně oltáře):

Otče náš Die i vy,
ostatní bozi, ten muž
s vrahy si ujednal mír,
proti nimž budeme my
stupňovat válku a zášť
za naši zničenou zem.
Nedáme pokoje dřív,
dokud jim neprotknou hruď
ty naše hole, tak bolestně ostré:
plenit nám révu jim zajde pak chuť!

NÁČELNÍK SBORU:

Musíme však toho muže,
        připraveni k útoku,
hledat, honit po vší zemi,
        až se najde konečně.
Cítím nenasytnou touhu
        házet po něm kamením!

Souhlas všech. Dveře Dikaiopolidova domu se otevřou.

DIKAIOPOLIS (ještě v domě):

Buď zbožné ticho, zbožné ticho buď!

SBOR se začne stahovat stranou vlevo za Lámachův dům.

NÁČELNÍK SBORU:

Mlčte všichni – slyšeli jste
        výzvu k tichu zbožnému!

DIKAIOPOLIS se objeví ve dveřích.

Hleďte, to je ten náš člověk!
        Ale zticha, ustupte,
všichni stranou! Vychází tu
        obětovat, jak se zdá.

DIKAIOPOLIS:

Buď zbožné ticho, zbožné ticho buď!

Vyjde z domu, nesa hrnec, a řadí ostatní vycházející: svou DCERU, nesoucí košík na hlavě, a dva sluhy, z nichž XANTHIÁS nese na tyčce sošku boha. Ve dveřích domku po jejich odchodu zůstane DIKAIOPOLIDOVA ŽENA a SYNEK; zvědavě přihlížejí.

DIKAIOPOLIS:

Ty s košíkem jdi trochu kupředu!
A ty drž sošku zpříma, Xanthio!

Dojdou k oltáři.

Sejmi ten košík, dcerko; začneme!

DCERA postaví na stupeň oltáře košík, vyjme z něho obětní koláč a položí jej na oltář do středu; DIKAIOPOLIS k němu postaví hrnec.

DCERA (směrem k domu):

Podej mi, matko, naběračku sem,
abych ten koláč kaší polila!

MATKA pošle po synkovi dceři naběračku, SYNEK se k ní vrátí.

DIKAIOPOLIS (zatímco D…