Hamlet, králevic dánský

JEDNÁNÍ TŘETÍ

Scéna 1.

Síň na hradě.

Vystoupí KRÁL, KRÁLOVNA, POLONIUS, OFELIE, ROSENKRANTZ a GUILDENSTERN.

KRÁL:

A nemůžete z něho dostati
nižádnou léčkou, proč ten zmatek líčí,
jenž ruší drsně tak mír jeho dnů
tím nebezpečným, bouřným šílenstvím?

ROSENKRANTZ:

On přiznává se, že jest rozčilen,
však proč, nám nechce říci nikterak.

GUILDENSTERN:

A též se nijak nedá vyzkoumat,
leč chytrým bláznovstvím se vyhýbal,
když chtěli jsme ho přimět k vyznání,
jak v pravdě to s ním jest.

KRÁLOVNA:

A dobře přijal vás?

ROSENKRANTZ:

                                    Jak pravý šlechtic.

GUILDENSTERN:

Však s velmi vynuceným rozmarem.

ROSENKRANTZ:

V otázkách skoupý, ale přeštědrý
v svých odpovědích k našim dotazům.

KRÁLOVNA:

A měli jste ho k jaké zábavě?

ROSENKRANTZ:

Tak náhodou jen, milostivá paní,
jsme cestou jakés herce dostihli
a o těch jsme mu řekli. Zdálo se,
že vyslechl to nějak s radostí.
Jsou někde u dvora a zdá se mi,
že mají rozkaz večer před ním hrát.

POLONIUS:

To pravda jest a princ mne požádal,
bych Vaše Veličenstva poprosil,
to poslechnout a podívat se na to.

KRÁL:

Od srdce rád: a velmi těší mne
to slyšet, že jest v dobré náladě.
Jen, milí páni, ostřete mu dál
tu chuť a puďte to k těm zábavám.

ROSENKRANTZ:

To učiníme, pane královský.

Odejdou ROSENKRANTZ a GUILDENSTERN.

KRÁL:

Ty, milá Gertrudo, se také vzdal,
neb vyzvali jsme tajně Hamleta,
by přišel sem; a zde s Ofelií
se potká, pouze jako náhodou.
Já s jejím otcem — právem špehové —
tak ukryjem se, bychom vidouce,
však neviděni, mohli najisto
jich schůzku posoudit a uhodnout
dle jeho chování, zda opravdu
to lásky bol, co souží jej, či nic.

KRÁLOVNA:

Chci poslechnout. — A vy, Ofelie,
mám vroucí přání, vaše spanilost
by jenom byla šťastnou příčinou
té Hamletovy vytrženosti.
Tak doufám, vaše ctnost že uvede
jej poznovu na cestu obvyklou
vám ke cti oběma.

OFELIE:

To, milostivá paní, mé jest přání.

Odejde KRÁLOVNA.

POLONIUS:

Ty Ofelie, zde se procházej!
My, pane vznešený, když ráčíte,
se postavíme tam.

(K OFELII.)
                                   V té knize čti,
by tato zahloubanost líčidlem
tvé byla samotě. My přečasto
v tom pokárání zasluhujeme,
— jak známo dost, — že tváří zkroušenou
a zbožným zdáním pocukrujeme
i ďábla samého.

KRÁL (stranou):

                             Ó příliš pravda!
Jak řeč ta bičuje mé svědomí!
Tvář nevěstčina, barvou krášlená,
víc není hnusná pod svým líčidlem,
než skutek můj pod barvou jest mých slov.
Ó těžké břímě!

POLONIUS:

Slyším, jak přichází. Již ustupme.

Odejdou KRÁL a POLONIUS.

Vystoupí HAMLET.

HAMLET:

Být čili nebýt, — ta jest otázka: —
víc důstojno-li ducha trpěti
od střel a praků zlého osudu,
neb ozbrojit se proti moři běd
a ukončit je vzpourou. — Umřít — spát —
nic víc; — a spánkem, řekněm, — ukončit
bol srdce, tisíc přirozených ran,
jichž tělo dědicem, — toť skonání,
jak si ho vroucně přáti. — Umřít — spát;
spát, — snad že snít! — Ah — tady vázne to:&…