Hamlet, králevic dánský

JEDNÁNÍ DRUHÉ

Scéna 1.

Pokoj v domě Poloniově.

Vystoupí POLONIUS a REYNALD.

POLONIUS:

Ty peníze a listy, Reynalde,
mu odevzdáš.

REYNALD:

                          Tak, pane, učiním.

POLONIUS:

A bude tuze moudré od tebe,
než navštívíš ho, milý Reynalde,
když poptáš se po jeho chování.

REYNALD:

To, pane můj, jsem také zamýšlel.

POLONIUS:

Aj správně, velmi správně řečeno.
Hleď na to se mi vyptat především,
jací tam Dánové jsou v Paříži,
a jak a kdo a čím a kde je živ,
v čí společnosti, jakým nákladem. —
A shledav oklikou svých dotazů,
že znají mého syna, pokroč dál,
než sahalo tvé ptaní porůzné.
Tak stav se, jako bys ho z dálky znal:
rci ku příkladu: „Jeho otce znám
a jeho přátele a trochu jej.“ —
Ty chápeš, Reynalde?

REYNALD:

                                         Ó velmi dobře.

POLONIUS:

„A trochu jej“; však můžeš říct: „Jen tak. —
A v pravdě-li to on, to divoch jest
a zvětřen v tom a v tom.“ — A potom naň
sveď výmyslů, co jen ti libo jest,
jen nic tak podlého, by znectěn byl;
— v tom pozor dej; — však, brachu, takové
jen rozpustilé, bujné, všední kousky,
jež, jak je známo, nejobvykleji
se druží s mladostí a svobodou.

REYNALD:

Tak jako hraní, pane.

POLONIUS:

                                          Ano, tak,
a pitky, rvačky, klení, hádky, frej;
tak daleko se můžeš spustiti.

REYNALD:

To, pane, znectí jej.

POLONIUS:

                                     Ba nikoliv,
když v obvinění míru zachováš.
Tu příhanu naň arciť neshrnuj,
že ve svých vášních bývá bezuzdný;
to nemyslím; však jeho vady lič
tak šetrně, by zdálo se, že jsou
jen skvrnou volnosti, jen výbuchy
a vzeplanutí mysli ohnivé,
var krve nezkrotné, jak bývá to.

REYNALD:

Však, pane můj —

POLONIUS:

                                    Proč máš tak učinit?

REYNALD:

Tak jest, můj pane, to bych věděl rád.

POLONIUS:

Aj, brachu, právě v tom jest háček můj
a myslím, že to léčka bezpečná.
Když mého syna zlehčíš poněkud,
— tak, jako že jsou skvrny na díle, —
teď pozor dej, —
tu ten, s kým mluvíš, z něhož vyzvídáš,
jen postřeh’-li v těch jistých neplechách
kdy mladíka, jenž tebou obviněn,
buď bezpečen, ti takto doloží:
„Můj pane“ nebo tak, či „příteli“
neb: „Vzácnosti“, jak řeč a tituly
těch lidí a té země běžny jsou…

REYNALD:

Velmi dobře, pane.

POLONIUS:

A potom, brachu, začne, — začne, — co
jsem chtěl říci? U všech všudy, já jsem chtěl
něco říci. — Kdepak jsem zůstal?

REYNALD:

U „takto doloží“, u „příteli neb tak“
a „Vzácnosti“ —

POLONIUS:

U „takto doloží“ — ach, ano, tak;
on doloží: „Ah, toho pána znám;
já včera viděl ho, či nedávno,
neb tenkrát, onehdy a s tím a s tím,
a jak to povídáte, hrálo se;
tam viděn zpit, tam při míči se rval,“
ne snad, „já viděl ho, jak vstupoval
do prodejného domu,“ — hampejsu
jak říkáme, — neb jinak podobně.
Teď pochopuješ:
lež, nástraha ti chytí kapra pravdu;
a tak my vychytralí ptáčkové
si oklikami, chodem postranním
a scestím pravou cestu naleznem.
Dle toho návod…