Otázka sociální III

112. Právo má obsah širší než hospodaření. Forma výroby nepodmiňuje formy majetku. Sankce práva jen v moci a ve vůli většiny?

Celá tato filozofie právní je především negativní: právo vzniklo jen neschopností politiků, teoretiků a právníků, kteří ztratili souvislost s fakty hospodářskými.

Nebudu se zdržovat otázkou, je-li docela správné, a v jakém smyslu, lišit takto „obsah“ a „formu“, a mluvit dokonce à la Herbart o „formální vůli“ (jednotlivce a) státu; hlavní otázka je zase po správnosti materialismu ekonomického.

A tu musíme proti Marxovi a Engelsovi především namítnout, že právo má širší obsah než hospodaření; právo stejně jako stát nevsahuje jen do hospodaření, nýbrž také do vychování, do církve a do všeho společenského soužití vůbec. V zákoně jsou upraveny a sankcionovány nejen poměry hospodářské, nýbrž jsou ustanoveny také například tresty politické, tresce se urážka uznaného náboženství, stíhá se urážka na cti a tak dále; vůbec nelze zúžit rozsah práva na rozsah hospodaření.

Je také nesprávné, že poměry výrobní podmiňují poměry majetkové nebo, jak praví Marx, že poměry majetkové jsou jen právnickým výrazem pro poměry výrobní. Nehledíc k tomu, že podle Marxe samého tento paralelismus na jistém stupni vývoje se ruší, historie nám takového paralelismu neukazuje. Marx tu zaměňuje dva pojmy. Nové metody pracovní způsobují, to se rozumí samo sebou, změny majetkové; zavedení strojů mnohým prospělo, mnohým uškodilo; tak se mění u jednotlivců neustále a čas od času ve velkém rozsahu množství bohatství i jeho jakost, ale poměry majetkové, to jest pojem majetku se nemění.

Že se recepce římského práva nedá redukovat jen na důvody hospodářské, zvláště na změnu výroby, právě jsem se zmínil.^[49] Stejně je třeba vidět v odstranění feudalismu (v odstranění zatím vždycky jen částečném!) moment politický, nikoli výhradně hospodářský. Engels sám přece přičítá vznik feudalismu okupaci (politické). Ani v době nejnovější, v přítomnosti, nelze hledat v moderních formách společností akciových, trustů, hospodářství komunálních a podobně nijaké změny pojmu vlastnictví. (Srovnej shora § 93, II.)

Jako všude, i tu marxistické pojmy jsou samy v sobě neujasněné.

Podle definice historického materialismu je právo jen nadstavbou, reflexem a podobně poměrů hospodářských. To jistě není jasné; avšak dále slyšíme, že právo, jako každá ideologie, vyvíjí se, jakmile je jednou dána, samostatně (třebaže per nefas^[50]); slyšíme, že každá ideologie (tedy i právo) má svou tradici; slyšíme, že stát, jakožto ideologie prvá, vytváří právo jakožto ideologii další – – samé výrazy, které jsou v odporu k „reflexu poměrů hospodářských“. Žádným způsobem není mezi poměry hospodářskými a právními paralelismu, jaký bychom podle historického materialismu očekávali. Čteme hned v prvé promyšlené definici historického materialismu, že ideologická nadstavba se přeměňuje se změnou ekonomického základu „rychleji nebo pomaleji“ a že vůbec právní poměry vlastnické ocitají se v rozporu s výrobou – jak tedy, v jakém rozsahu jsou poměry výrobní reálnou bází práva a ideologie vůbec?

S touto neurčitostí souvisí Marxovo–Engelsovo kolísání mezi amoralismem a moralismem. Na jedné straně právo jim není než neprávo, nespravedlnost, na druhé straně však se zase práva a spravedlnosti dovolávají. Právě pro nové dělení statků Marxem požadované je třeba sociálního ideálu, ať už se řekne, že každému patří, co si vydělá nebo čeho (rozumně) potřebuje, nebo konečně, že každý má dostat část rovnou. Bez tohoto sociálního ideálu, který by reguloval nejen poměry hospodářské a výrobní, nýbrž také poměry právní, Marx a Engels se obejít nemohou.

A proto přicházíme opět a stále k otázce poslední a stěžejní: proč, z jakých důvodů mám přijmout sociální ideál Marxův? V čem je jeho sankce? Engels sám užívá tohoto slova: Jaká tedy tato sankce vlastně je a co vůbec znamená?

Oč běží, je přece jasno: Marx a Engels chtí provést expropriaci všech soukromých majetků; Marx a Engels chtí dostat státní moc do svých rukou a provádět jí své plány. Jakým právem mohli by socialisté užívat této moci, jakým právem smějí provést expropriaci, jakým právem smějí provádět zamýšlené rozdělení statků? In concreto: Smím já, individuum Marx-Engels, starý řád převracet, smím – donucovat, kdyby buržoové odporovali? Jakým právem směl jsem já, Marx–Engels, v Komunistickém manifestu hrozit „rebelům“? Či platí vůle třídy?

Při této hlavní otázce nestačí odkazovat snad k majoritě parlamentární nebo k svornohlasnosti zřízení rodového; ani majorita, ani všichni nerozhodují o správnosti a o právu, sice by minorita socialistická eo ipso neměla co mluvit. A Marx a Engels, když vystoupili se svými požadavky, byli dokonce hodně v minoritě.

Engels se nemohl ve své polemice proti Dühringovi této otázce vyhnout.^[51] Dühring tot…