Otázka sociální I

T. G. Masaryk

74 

Elektronická kniha: T. G. Masaryk – Otázka sociální I (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: masaryk-tg07 Kategorie:

Popis

E-kniha T. G. Masaryk: Otázka sociální I

Anotace

O autorovi

T. G. Masaryk

[7.3.1850-14.9.1937] První československý prezident, český vědec, filozof, pedagog, politik a žurnalista. Tomáš Garrigue Masaryk (též Tomáš Garrique Masaryk) se narodil roku 1850 v Hodoníně. Po absolvování čejkovické školy a reálky v Hustopečích chvíli praktikoval v hodonínské škole a posléze se učil zámečníkem ve Vídni. Obou činností zanechal a nastoupil jako podučitel hustopečské reálky a začal se připravovat k studiu na...

T. G. Masaryk: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

1

Jazyk

Žánr

,

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Otázka sociální I“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

41. K vývoji ekonomického materialismu: Marx přijímá obecné mínění vědecké

Marxův (a Engelsův) filozofický a vědecký vývoj padá do doby tohoto historismu – v tomto smyslu pravívám, že myšlení Marxovo je historické.

Na tomto základě, filozoficky položeném Hegelem, Marx vyvíjí svůj socialismus. Čtenář teď také porozumí, pravím-li, že historické myšlení Marxovo bylo povýtce praktické a že se teprve časem stávalo teoretičtějším – Marxova politická praxe odčleňovala se postupně od sociologické teorie a ovšem zase na této teorii znova a přesněji se budovala. Toť vývoj všeho poznávání a konání.

V úsilí o historii vědeckou, o historii netoliko popisující, ale vykládající, Marx utkvěl na materialismu a speciálně na materialismu ekonomickém.

Nejdůležitější předchůdce Marxovy v ekonomickém výkladu společenského života a dějin jsme už poznali; zde chceme obraz tohoto vědeckého vývoje doplnit.

Politikové, sociologové a historikové starší viděli hlavní ženoucí sílu sociální a historickou v náboženství (v církvi) a v státu; alespoň se hlavní údobí historická ustanovovala podle vývoje náboženského nebo politického. Už v XVIII. století vidíme pokusy vysvětlit sociální a historické jevy přesněji. Nevyvíjí se jen novější kritika historická a úsilí po exaktním konstatování fakt, také výklad sociologický a filozofický hledí postihnout rozličné sociálně historické síly přesněji. Vedle církve a státu na jevišti dějepisném vystupuje národnost (Herder, po něm Fichte a jiní); Montesquieu pátral po vlivu podnebí, Herder, Rousseau a jiní po vlivu celé přírody. Tou měrou, jak se ustaluje a rozšiřuje přírodověda, geografie a tak dále, studium vlivů přírodních na člověka pokračuje a stává se důležitým odvětvím sociologie.

Také poměry hospodářské mají už v XVIII. století pro historiky mnohem větší význam, než Marx a Engels, jak se zdá, věděli. Tak například hlásal Justus Möser,[195] že poměry pozemkového vlastnictví jsou centrem německých dějin; Möserovi sedlák westfálský je přímo člověkem pravým. Názory podobné šíří se fyziokratismem, a dokonce stoupenci Adama Smitha přivádějí hospodářský zájem do obecného vědomí. Marx a Engels úplně zapomínají na vědecky významné práce Albrechta Daniela Thaera a jeho stoupenců, které vůbec mocně podporovaly dějiny zemědělství a dějiny hospodářského vývoje.[196]

Socialisté pokračují na této dráze: u Saint-Simona, Proudhona a jiných nalézáme formule Marxovy. Mužové tito vidí v poměrech ekonomických nejsilnější ženoucí sílu společenskou a historickou; Saint-Simon vidí podstatu moderního státu v majetku a prohlašuje organizaci vlastnictví přímo za základy sociální budovy; Saint-Simon ukazuje také na význam hospodářských tříd; Louis Blanc a jiní postřehují moc a váhu proletariátu, Proudhon staví práci do popředí svých úvah a tak dále. Proudhonův a Marxův učitel Comte neméně ukazuje, jaký má základní význam pro novější společnost a její dějiny průmysl; Comte netoliko staví proti staršímu militarismu moderní industrialismus, ale prohlašuje – zřejmě pod vlivem Saint-Simonovým – průmysl za nejdůležitější základnu („principale base“) moderní společenské organizace.

Na každý způsob, to je dojista zřejmé, byl v letech čtyřicátých XIX. století, v kterých se Marx obrací k ekonomice a k sociologii, jeho ekonomický materialismus už vysloven.

Marx jej vyslovuje pod vlivem jmenovaných vrstevníků a předchůdců také; opravdu formuluje Marx jen to, co jak se říkává, visí ve vzduchu. Proto jsem nekladl v znázornění Marxova vědeckého vývoje tak velké váhy na vlivy ojedinělé.[197]

Marx přece, to teď už může být jasné, a ještě méně Engels a marxisté mladší nemají určité formule svého materialismu historického; Marx právě od svých předchůdců nepřijal formuli jen jednu, nýbrž přijímal v duchu sociálně historického badání své doby formulí několik, snaže se o jejich sociologickou syntézu. Marxovi tyto rozličné formule se jeví jako důsledek materialismu (Feuerbachova) a hovějí jeho metodologické zálibě v přírodovědě a darwinismu. V době, kdy nematerialista Liebig může vykládat zánik kultury řecko-římské a španělské vysílením půdy (v půdě prý nebylo dost kyseliny fosforečné a drasla) – v době panujícího naturalismu a realismu jsou Marxovy a Engelsovy pokusy o historický výklad přísně vědecký více než přirozené. Marx a Engels nemyslí přece při svém historickém materialismu jen na poměry výrobní, nýbrž také na techniku (také Dubios-Reymond dává Římanům zaniknout nedostatkem přírodovědy a technologie), na komunikaci a podobně. Engels přibírá k poměrům hospodářským zákony popu…

Mohlo by se Vám líbit…