Moderní člověk a náboženství

Kapitola druhá: Moderní skepse: Náboženstvím je filosofie (David Hume)

Filosofie nová od samých svých počátků stála, ať už vysloveně nebo nevysloveně, proti scholastice a theologii a tudíž i proti náboženství církevnímu, pokud církve od svých příslušníků požadovaly uznání věroučné. A ovšem byl hlavní filosofický rozpor o zjevení. Nové filosofii byla pravda a pravda všecka v empirii – jenže někteří po příkladu Descarta a Leibnize uznávali ideje vrozené. Jiní, jako Locke, byli proti vrozeným ideám.

Z Locka vychází Hume, dochází však k závěrům jiným a zvláště proti theologii a náboženství namířeným. Humův ultraempirism je stručně tento:^[5]

Všecko naše vědění pochází ze smyslů; máme jen dojmy a počitky, ideí vrozených není, i ideje jsou jen odlitky počitků uchovaných pamětí. Duchovní činnost nevyčerpává se ovšem pouze počitky, duch není pasivní úplně, nýbrž také aktivní, tvůrčí, neboť máme paměť a obrazivost. Ovšem tato tvůrčí mohutnost je skrovná, záleží jen v kombinování látky dané smysly; v každé idei, v každém pojmu, v každém poznatku můžeme proto vypátrat prvek počitkový – kde takového prvku není, tam je pojem pouhé slovo bez obsahu. Obsah všech pojmů je empirický, počitkový. (K počitkům Hume čítá také dojmy citové a volní.)

Člověk počitkům svým důvěřuje, věří jim. Vidím na příklad vycházet slunko, to jest jsem si vědom jistých počitků a věřím jejich obsahu, že totiž slunko vychází. Věřím počitkům, protože jsou.

V tom zatím není obtíží žádných. Avšak proč věřím netoliko v to, co již jest, ale i v to, co bude? Proč věřím, že určité počitky budu mít, proč je očekávám? Proč na příklad věřím, že na billiardě odletí koule, když do ní jinou koulí strčím? Proč věřím, že slunko vyjde zítra? Jak se to dá srovnat s empirismem? Jako empirik věřím jen smyslům: avšak to zítřejší slunko ještě nevyšlo, ta koule ještě neodletěla: proč tedy věřím v to, co ještě nebylo, čehož zkušenosti ještě nemám, proč takto anticipuji své smysly, proč důvěřuji ve zkušenost budoucí, tedy de facto ještě nezkušenost?

Tato moje víra v budoucí empirii je úsudek, výsudek: proč věřím úsudku, výsudku, když jako empirik věřím jen smyslům? Smyslové přece neusuzují, nerozsuzují – který tedy pro tuto svou víru mám důvod?

Ta víra ve fakty budoucí podle obecného mínění zakládá se na poznání příčinného svazku – z příčiny usuzuji, vysuzuji účin a očekávám jej, protože znám příčinu a příčinnou spojitost věcí.

Avšak, ozývá se Hume proti tomuto obecnému a starému mínění, je to pravda, že znám příčinný svazek věcí? A odpovídá: Není to pravda, my pojmu síly nemáme žádného, poznání příčinné spojitosti nemáme žádného.

Avšak nedovedu já z vlastní vůle, tedy z vlastní síly, pohnout třeba tímto svým palcem? Necítím a nepoznávám zde přímo, jak moje vůle je příčinou pohybu–účinku? A zde že bych nepostřehoval a nepoznával příčinné spojitosti?

Ne – Hume dokazuje. Předně: Neznáme spojení těla a ducha nikterak, nevíme jak na sebe působí, a tudíž nevíme také, jak vůle prstem hýbá, nevidíme, …