Moderní člověk a náboženství

Kapitola čtvrtá: Německý faustism

Myslím, že vývoj německé literatury pogoethovské s mým úsudkem v rozporu není.

V německé moderně se již častěji přetřásá heslo; návrat ke Goethovi? Je to pro německou literaturu pochopitelné; Goethe je jí, co Kant je německé filosofií, a také zde se hlásal: návrat ke Kantovi. Myslím že takové návraty jsou nemožné. Mimo to nesnáze nejmladší německé literatury mají své zřídlo buď přímo nebo nepřímo v Goethovi a v jeho ideách.^[54]

Jsou proto také hlasové, kterým Goethe již nevyhovuje.

Já bych tu rád vystihl Goethovo historické postavení v německé literatuře. Ovšem jen v hlavních rysech.

Nebudu tu vyšetřovat, jak idea Faustova byla zpracována před Goethem, kolik Goethe přejal od svých rozmanitých předchůdců, kdo o Faustovi pracovali z vrstevníků (Scherer uvádí: fragment Lessingův, Müller, Weidmann, Schreiber, Klinger, Soden, Schink) – také nechci líčit všecky vlivy Goethovy na novou dobu, ba ani Faustovy. O tom všem napsáno je dost.

Mně se Faust jeví v této časové perspektivě:

Svou filosofií, racionalistickým humanismem a klasicismem „Faust“ je dítětem století XVIII. Neříkám to jako hanu – ideje, kterými žijeme, máme z minulého věku téměř všecky. Přece však je pravda: „Faust“ v celé své koncepci a celým prováděním je nám zastaralý. „Faust“ stojí na půdě německého idealismu filosofického. Krásné literatuře německé je Goethe kritikem čistého umění. O Kantovi Goethe nepsal tolik, kolik Schiller; a přece je Goethe Kantovi bližší. Bližší intelektem a jeho směrem, také methodou. Společná je oběma ta krajní intelektuálnost a úsilí, překonat tradici a skepsi rozumem. I ethika je oběma po výtce rozumová. Ale to platí jen pro principie formální: materiálně Kant svou ethikou od Goethovy se liší podstatně – pravda, Kantův protiegoistický imperativ vede ke koncům hodně aristokratickým. Srovnání „Fausta“ a „Kritiky“ objevilo by i v jednotlivostech značné shody (na příklad o anthropomorfismu – citoval jsem místo z Fausta). Je však také rozdíl a rozdíl značný: Kant je rigorista. Goethe je diletant. Rozdíl je také v hloubce filosofické: Kant nepřestává tak na povrchu.

Faust se dá paralelisovat i s filosofií Heglovou. Hegel je ovšem historičtější, a tak dualism „Faust: Mefisto“ stal se mu dualismem historickým. Heglovi Faustem–Mefistem je historie celá. Pokud běží o dualism a jeho překonávání, také Fichte a vůbec celá německá filosofie pokantovská je Faustovi reliefem. Němečtí idealisté z individua udělali boha – Stirner ve svém Jedinci jako by psal komentář k egoismu Faustovu.

Schopenhauer dává větší důraz na mysteriosní stránku života, intelekt je mu již podřízený, vůle a cit přichází na místo první. Goethe citu tolik nepovoluje, ale energii životní také klade nad rozum. Tento psychologický romantism ve „Faustovi“ jeví se velmi silně. Svým pesimismem Schopenhauer pokračuje v náladě Fausta po zničení Markétky. Pesimism je logickým důsledkem, jestliže slepá energie spravuje jednotlivce a jeho život. A této energii tak…