Minehava

Noc hrozné zkoušky

Nežli došlo na Pustém vrchu k slavnostnímu táborovému ohni, událo se něco, co znova velmi vzrušilo všechen sokolí rod.

Přišlo nové poselství Zubrů. A blížilo se s nedobrou. Když se Zubři postavili před poradním dubem se vztyčenými zbraněmi na znamení nepřátelství a když Sokolové viděli jejich oči planoucí hněvem, bylo v poradním shromáždění ticho jako před bouří.

Po chladně zdvořilém uvítání požádal Zlomený nůž posly, aby pověděli, co přinášejí.

„Nic dobrého, náčelníku proradného rodu! Jste zrádci! Zrušili jste uzavřenou úmluvu, že oba mladí provinilci budou zápasit sami! Skryli jste se v lese, a když začal boj, šli jste jim na pomoc! Pošlapali jste čest svého rodu, abyste zachránili mladíky, kterým jsme chtěli popřát čestné smrti… Spáchali jste zradu, o jaké ještě nebylo slýcháno. Proto vás Zubři těžce ztrestají, neboť nenávidí falešníky. Bude nepřátelství mezi rodem naším a sokolím! Hoj há, há, há!“

Dojem této řeči, prudce pronesené, byl veliký. Ohromení Sokoli poslouchali udiveně, ale tiše a bez odporu. Náčelník Zlomený nůž se v úžasu rozhlížel po svém lidu, jako by jej volal za svědka opovážlivě křivého výpadu.

Mluvčí Zubrů ještě dodal:

„A ty, náčelníku zrádných Sokolů, pamatuj, že jsi pošel z našeho poctivého rodu! Opusť nectné Sokoly a vrať se k nám, aby i tebe nepostihla naše pomsta! Nemám, co bych ještě mluvil!“

Zubři plivli do ohně a obrátili se k odchodu.

Sokoli tu slyšeli těžké urážky a viděli plivnutí do ohně, což je neslýchaná hrubost, nicméně nikdo se neopovážil ani slovem, ani činem nějak nepřátelsky se Zubrů dotknout. Sokoly vázala posvátná povinnost pohostinství. Zubři jsou na Pustém vrchu bezpeční. Nicméně bouřlivé vzrušení kypělo všemi.

Náčelník Zlomený nůž promluvil za ně za všecky:

„Stůjte, Zubři! Nestalo se, co nám tak směle tvrdíte do očí! Z nás nikdo v boji nepomáhal! Nemluvíte pravdu!“

Zubři s opovržlivým posměškem odpověděli:

„Haha! Nezapírejte – my sami jsme viděli dva vaše bojovníky přiběhnout na pomoc! Ostatní byli ještě schovaní v záloze. Hanba vám!“

Náčelník rozhorleně zvolal:

„Přesvědčím vás, že nás křivě viníte! Ha, Sokoli, kdo z vás odešel odtud tajně na pomoc Miranovi a Vekarovi? Vystupte a ukažte se Zubrům! Oni vás prý v lese přece viděli!… Nuž, hle! Nikdo ze Sokolů nezhanobil jméno rodu zradou!“

Ticho bylo v zástupu, nikdo se nehýbal, nikdo oči nesklopil.

V ústraní stáli tiše Sokolí oko a Havranpírko. Dosud si jich nikdo nepovšiml.

„Zdá se, že jsme u cíle – tady jsou ti tvoji Sokoli!“ poznamenal Havranpírko. „Ale nemají teď pro nás kdy…“

„Však se nemusíme hned prohlásit a říci, proč jsme sem přišli. Ale v jejich sporu přece mlčet nebudeme.“

Oba vystoupili a přiblížili se k poradnímu dubu.

Zubři, prohlížející už chvíli přítomný zástup, uviděli nové příchozí a najednou vítězně zvolali, ukazujíce na ně:

„Vizte, Sokoli! Tu stojí ti dva – poznáváme je! Ještě budete zapírat?“

Překvapené shromáždění si teprve teď řádně prohlédlo oba cizince. Nikdo je neznal.

„To nejs…