Hrdina Nik

Kapitola 14. – Dva králové

Na vltavském břehu v Podskalí sedí tři muži na převrácené loďce a dívají se, jak nazí hoši loví ryby. Je pěkný den. Slunce ještě stojí nevysoko, takže je docela příjemné nechat se opalovat jeho paprsky.

„Sotva jsem toho sumce unesl, jak byl těžký,“ prášil trochu jeden z mužů, jak je obyčejem u rybářů.

„Však se hodil zrovna k večeři!“

„Hospodář se radoval, že může uctít nenadálé hosty,“ potvrzoval druhý. „Pochutnali si znamenitě.“

„Však takoví sumci jako tady pod Vyšehradem nejsou nikde,“ přidal třetí. „Bozi ti, Čekane, popřáli dobré kořisti, poděkuj jim! Co živ jsem tu ještě tak velikého sumce neviděl…“

„Vždyť já také, Škrate, ještě nikdy takového klacka z vody nevytáhl!“ přiznával Čekan. „A na udici!

Považte, přátelé, na udici! Ukroutil jsem si z drátu silný trojháček, vzal jsem krátký silný prut k vrhání přes hlavu – to víte, že s dlouhým prutem bych sumce nevytáhl – a zajel jsem si tuhle k Botiči. Včera odpoledne se pěkně zachmuřilo jako před bouřkou, a to je nejlepší lov. Začal jsem vláčet udici ve vodě hezky pomalu. Chvílemi jsem ji zdvíhal a opět spouštěl, abych přivábil sumce k hladině.“

„Cos dal na udici, Čekane?“ chtěl vědět třetí společník, Klen.

Šťastný rybář ochotně pověděl:

„Nejdříve jsem napíchl žábu – a nic ani nezaťukalo. Dojel jsem až skoro pod hradiště – jak je tam to rákosí u břehu – a zavěsil na udici železnou rybičku.“

Čekan vyňal z váčku umělou nástrahu v podobě rybičky, omotanou třpytivou, jako zlatou nití. Oba druzi ji prohlíželi s velikým zájmem.

„Tak na tohle se chytil?“ podivovali se.

„Ano, na to!“ potvrdil Čekan hrdě.

„A ještě jsem měl v zásobě škeble, na ty jdou sumci také dobře… To víte, braši, že sumec řádil, když se mu trojháček zadrhl ve chřtánu. Rozhoupal mě, div mi loďku nepřekotil. Čekal jsem, až se unaví, a pomalu jsem přitahoval. Když jsem ho měl blízko, zachytil jsem ho hákem, ale zas mi vyklouzl a divoce rejdil ve vodě. Za chvíli jsem ho znova chytil hákem za skřeli a přitáhl si ho k loďce. Druhou rukou jsem ho popadl za druhou skřeli a tahal jsem ho do loďky, až se mi voda nabírala. Naštěstí jel zrovna okolo Trebek a pomohl mi sumce zabít. Byl by mi snad loďku rozbil.“

„Hle, volají nás!“ vzkřikl Klen a ukazoval k nedalekým chalupám. Tři muži zanechali besedy a pospíchali domů.

Na malé návsi svítí dva bílé stany a před nimi stojí několik cizinců. Jsou z tlupy franských poslů. Stařešina Vševlad je u nich a všemožně pečuje o jejich pohodlí. Ale těžko se s nimi dorozumívá. Cizinci znají jen několik slov z jazyka slovanského a musí používat posunků. Jejich vůdce Sichar, jenž mluví dobře slovansky, není právě mezi nimi.

Cizinci jsou v dědině hosty. Přijeli včera a brzo prý zase odjedou.

Stařešina jen září štěstím, že jsou hosté s jídlem spokojeni. Teď však ještě něco chtějí, a nikdo neví co. Ukazují na sebe a zase chytají zdejší muže za oděv, jako by je chtěli o šaty oloupit – a přitom se usmívají!

„Kdožpak jim může rozumět. Vždyť oni nemluví – jsou němci!“ ř…