Zkrocení zlé ženy

Scéna druhá

Padova. – Před domem Baptistovým.

(Vystoupí TRANIO a HORTENSIO.)

TRANIO: Je možno, Licio, že slečna Bianka
miluje kohos nad Lucentia?
To věru se mnou hraje podivně.

HORTENSIO: Bych přesvědčil vás o tom, co jsem řek,
sem odstupte a slyšte, jak ji učí.

(Odstoupí do pozadí.)

(Vystoupí BIANKA a LUCENTIO.)

LUCENTIO: Jak, slečno, daří se vám ve čtení?

BIANKA: Dřív, pane, povězte, co čtete vy?

LUCENTIO: Já přiznám se, čtu v lásky umění.

BIANKA: Kéž v něm se, pane, mistrem stanete!

LUCENTIO: Až paní mého srdce budete.

(Přejdou.)

HORTENSIO: Ta věru utěšeně prospívá! –
A teď mi, prosím vás, jen povězte,
jak moh jste přísahat, že vaše Bianka
má v světě ráda jen Lucentia?

TRANIO: Ó klamná lásko, ženy nestálé!
Říkám ti, Licio, – toť podivné.

HORTENSIO: Již nemylte se, nejsem Licio
a nejsem hudebník, jak zdám se být;
dél nechci žíti v tomto přestroji
to pro ženu, jež nechá šlechtice
a takého se drží otrapy.
Hortensio jest moje pravé jméno.

TRANIO: Já slýchal, signore Hortensio,
jak oddaně jste Bianku miloval,
a teď když vidím na své vlastní oči,
jak lehké mysli jest, já s vámi chci
když souhlasíte, pane, – na věky
se Bianky odříci a lásky k ní.

HORTENSIO: Jen vizte, jak se kroutí, zobkují!
Zde ruka, signore Lucentio,
a pevně slibuji, že nikdy již
se ucházeti o ni nebudu;
však odříkám se jí co nehodné
té přízně veškeré, již kdykoliv
jsem dřív a vroucně tak jí věnoval.

TRANIO: A nepokrytě přísahám i já,
že nevezmu si ji, byť prosila.
Fi! hleďte, jak se miliskuje s ním!

HORTENSIO: Kéž zřek se jí, krom jeho, celý svět!
Já, abych jistě splnil přísahu,
si vezmu hezkou vdovu bohatou,
to do tří dnů; neb milovala mne
jak já tu mrzkou, pyšnou obludu.
A tak se mějte dobře, signore!
Žen úlisnost a dívčí krásné oči
mne neobloudí víc. Tak loučím se
a věrně dostojím své přísaze.

(Odejde Hortensio.)

(LUCENTIO a BIANKA vystoupí do popředí.)

TRANIO: Teď, slečno Bianko, ať vám vzkvétá blaho
ve všem, co v lásce milencům je draho!
Já dopadl vás, milé srdéčko;
s Hortensiem jsme odřekli se vás.

BIANKA: To žert jen. Vy jste se mne odřekli?

TRANIO: Tak jest.

LUCENTIO: A s krku máme Licia.

TRANIO: Ten vezme sobě vdovu veselou
a za den bude přípověd i svatba.

BIANKA: Bůh dej mu štěstí!

TRANIO: A on ji zkrotí.

BIANKA: Řek to, Tranio?

TRANIO: Ba řek – má na to krotitelskou školu.

BIANKA: Že krotitelskou? Jest taková škola?

TRANIO: Ó, jest, Petruchio tam řiditel.
Ten naučí vás do poslední nitky,
jak zkrotit žínku zlou a jazyk břitký.

(Přiběhne BIONDELLO.)

BIONDELLO: Ó pane, pane, čekal jsem tak dlouho,
že znaven jsem jak pes; leč konečně
jsem přece postřeh sestupovat s hor
starého anděla, jenž bude vhod.

TRANIO: Kdo to, Biondello?

BIONDELLO: Jakýs obchodník
neb školomet, já nevím, co je zač.
Leč oděv, chůzi, tvář má dřevěnou
a jistě jako otec vypadá.

LUCENTIO: A k čemu, Tranio, ten člověk nám?

TRANIO: Bude-li jenom lehkověrný dost,
by uvěřil, co já mu nakukám,
Vincentia nám tady zahraje…