Zkrocení zlé ženy

Scéna druhá

Ulice před domem Hortensiovým.

(Vystoupí PETRUCHIO a GRUMIO.)

PETRUCHIO: Verono, měj se dobře na ten čas,
chci v Padově se vidět s přáteli
a ze všech přátel mých s tím nejdražším,
Hortensiem; – zde tuším jeho dům.
Jak řek jsem, Grumio, zde můžeš tlouci.

GRUMIO: Tlouci, pane? Koho že mám tlouci? Je zde snad někdo, jenž by byl Vašnost insulcoval?

PETRUCHIO: Já pravím, ničemo, abys mně tady pořádně zatloukl.

GRUMIO: Vás tady zatlouk, pane? Můj Bože, pane, cožpak jsem já, pane, abych vás zatloukal. – Cožpak jste nějaký kůl, pane?

PETRUCHIO: Dím, lotře, zatluč mně tu u těch vrat,
chceš-li si zdravou lebku zachovat.

GRUMIO: Můj pán dnes hledá svár; –jej zatlouct mám,
a konec konců odstůňu to sám.

PETRUCHIO: Nebude to?
Ty nezatlučeš, když ti poručím?
Však sol a fa tě zpívat naučím!

(Zatahá Grumia za uši.)

GRUMIO: Pomozte, lidé! Pomoc! Můj pán se zbláznil!

PETRUCHIO: Teď tluč, když ti to kážu, chlape daremná!

(Vystoupí HORTENSIO.)

HORTENSIO: Hej, ho! – Co se tu děje? – Aj, hle, můj starý přítel Grumio a můj dobrý přítel Petruchio! – Jak se vám všem daří tam ve Veroně?

PETRUCHIO: Hortensio, vy přicházíte k sváru.
Con tutto il cuore bene trovato, mnoho zdaru!

HORTENSIO: Alla nostra casa hen venuto, molto onorato signor mio Petruchio!
Vstaň, Grumio, vstaň, my srovnáme tu hádku.

GRUMIO: Ne – tou svou latinou to nespraví! – Není-li to zde zákonitá příčina, abych opustil jeho službu? – Jen slyšte, pane, on mi poroučí, abych ho zatloukl a řádně mu vykrákal, pane. Řekněte, slušelo se to na služebníka, aby takto se svým pánem nakládal? A k tomu, abych tak řekl, když měl všech dvaatřicet karet v ruce a já ani očka?

Sic, kde mu zatlouct, byl bych věděl as,
a nemusel to odstonati zas.

PETRUCHIO: Tupče nesmyslný! – Milý Hortensio, já kázal mu, by zatlouk na vrata, a neudělal to za živý svět.

GRUMIO: Na vrata tlouci? – Ó nebesa! Což nepravil jste zcela zřetelně: Brachu, tluč, zatluč mě tady pořádně, zatluč mě u těch vrat? – A nyní obracíte: – na vrata?

PETRUCHIO: Člověče, jdi neb mlč, to radím ti!

HORTENSIO: Petruchio, už dosti; ručím zaň.
Zlá nehoda to věru mezi tebou
a milým, dávným, věrným sluhou tvým.
A teď mi pověz, drahý příteli,
jaký to šťastný vítr přivál tebe
z Verony starobylé k Padově?

PETRUCHIO: To vítr, který honí mládež světem,
by dál než doma štěstí hledala,
kde malá jenom roste zkušenost.
Zkrátka, Hortensio, to se mnou tak:
Antonio, můj otec, zemřel mi
a já se vrhl v toto bludiště,
bych našel ženu, zdar – nu, cokoliv.
Mám v kapse korun dost a statků doma,
a tak jsem vyšel, abych zhledl svět.

HORTENSIO: Petruchio, – mám za slovo tě vzít
a dát ti ženu? – Zlou a svárlivou!
Za radu mou bys málo vděčen byl,
a přece ručím ti: jest bohata,
ba velmi bohata. – Však přeblízký
tys přítel můj, než abych ti ji přál.

PETRUCHIO: Hortensio, žeť mezi přáteli
slov málo stačí. – Nuže, znáš-li ji
a dost-li bohata je na mou choť
neb zlato k veselce mi zvonit musí! –,
ať škaredá jak milka Florento…