Zkrocení zlé ženy

Scéna druhá

Ulice. – Před domem Baptistovým.

(Vystoupí BAPTISTA, GREMIO, TRANIO, KATEŘINA, BIANKA, LUCENTIO a DRUŽINA.)

BAPTISTA (k Traniovi): Lucentio, bylť určen dnešní den
ke svatbě dcery mé s Petruchiem
a o svém zeti neslyšíme nic.
Co řeknou lidé? – Jaký bude smích,
že není ženicha, když čeká kněz,
by manželskému sňatku požehnal?
Co vy říkáte naší potupě?

KATEŘINA: Jen moje potupa! Vždyť vidíte,
jak nucena jsem svému srdci vzdor
dát ruku ztřeštěnému hrubáku,
jenž z vrtochu měl na námluvy spěch
a ženit hodlá se, až bude kdy.
Vždyť řekla jsem, že potrhlý to bloud,
jenž ostré žerty skrývá v tupý mrav,
aby mužem veselým byl zván,
o tisíc žen se bude ucházet,
den svatby určí, přátelí se, zve,
ba na ohlášky dá – leč k oltáři
jít nikdy nehodlá, kde přislíbil.
Teď na ubohou Kateřinu svět
si bude ukazovat: Pohleďte,
toť žena zbrklého Petruchia,
jen kdyby přijít chtěl a vzal si ji.

TRANIO: Jen trpělivost, dobrá Kateřino;
a Baptisto, vy též. Já ručím vám,
Petruchio má dobrý úmysl,
ať cokoliv mu brání v slovu stát.
Ač drsný, vím, že rozvážlivý jest,
ač veselý, je naskrz poctivý.

KATEŘINA: A přec, kéž Kateřina nebyla
jej nikdy spatřila!

(Odejde plačíc, následována Biankou a sloužícími.)

BAPTISTA: Já nemohu tě, dcero, kárati,
že pláčeš teď; neb taká urážka
by světce trýznila – což teprve
tak popudlivou dívku jako ty.

(Vystoupí BIONDELLO.)

BIONDELLO: Pane, pane! Novina, stará novina a taková novina, že jste ji nikdy neslyšel.

BAPTISTA: Nová i stará, jak to může být?

BIONDELLO: Cožpak to není novina, když uslyšíte, že je Petruchio na cestě?

BAPTISTA: Přijel?

BIONDELLO: Ach, pane, nikoliv!

BAPTISTA: Co tedy?

BIONDELLO: Je na cestě.

BAPTISTA: A kdy bude zde?

BIONDELLO: Až bude stát, kde já, a uvidí vás tam.

TRANIO: Ale mluv přec, jaké jsou tvé staré noviny?

BIONDELLO: Inu tak! – Petruchio sem přichází v novém klobouku a starém kabátu. Má sešlé kalhoty, už třikrát obrácené, boty, které už sloužily za lucerny, jedna s přazkami a druhá šněrovaná; starý zrezavělý meč, kdes vytažený z městské zbrojnice s polámaným jílcem, utrženým řemenem a uraženým hrotem. – Jeho stržený kůň má na sobě staré, od molů prožrané sedlo a střemeny každý z jiné vsi; kromě toho má ozhřivku a na páteři bezpochyby zmechovatí. Má žábu v hubě, je prašivý, plný nálevek; je zchromlý nákolenicemi a zchvácen žloutenkou; nadobro zničen závratí a utýrán škrkavkami; zlomen v kříži a s vysedlými lopatkami; na přední nohy napadá. Udidlo má na jednu stranu zkřivené; a náhlavek ze skopovice, jenž neustálým přitahováním, aby kůň neklopýtnul, několikráte už prask a byl svázán na uzle. Podpasek je šestkrát nastaven a podocasník udělán ze sametu od nějakého ženského sedla, s dvěma začátečními písmenami dámského jména vybitými z nýtků a tu a tam protkanými motouzem. –

BAPTISTA: Kdo jede s ním?

BIONDELLO: Ó milostpane, jeho lokaj – navlas tak vystrojený jako jeho kůň. Na jedné noze tkanou punčochu a na druhé vlněnou holeň nataženou přes botu, lemova…