Kupec benátský

JEDNÁNÍ ČTVRTÉ

Scena 1.

Benátky. – Soudní síň.

Vystoupí Vévoda, Senatoři, Antonio, Bassanio, Gratiano, Salerio a jiní.

VÉV.: Jest zde Antonio?

ANT.: Zde, k službám Vaší Milosti.

VÉV.: Jest mi tě líto; neb tvůj žalobník
jest jako kámen; bídák nelidský
a všeho slitování neschopen,
pust, prázden špetky milosrdenství.

ANT.: Já doslechl, že Vaše Milost dala
si velkou práci, aby zmírnila
to jeho nelítostné počínání;
an však tak zatvrzele na svém trvá
a po zákonu nemůž‘ vybavit
mne pranic z jeho záští dosahu,
má trpělivost čelí jeho vzteku;
i ozbrojen jsem s klidnou duší nést
tu zběsilost a krutost duše jeho.

VÉV.: Ať někdo žida před soud zavolá.

SALERIO: On čeká u dveří; zde přichází.

Vystoupí Shylock.

VÉV.: Dál odstupte, ať jest nám tváří v tvář. –
Svět myslí, Shylocku, a tak i já,
že tento způsob svojí zloby hnát
chceš pouze do poslední chvíle skutku;
a potom, myslí se, že osvědčíš
své milosrdenství a slitování
tím více nad podiv, čím podivnější
jest tato zdánlivá tvá ukrutnost;
a jako nyní žádáš pokutou
tu libru masa z ubohého kupce,
že nejen od zástavy upustíš,
však lidskou láskou jat a dobrotou,
i dluhu polovic mu promineš
vzhled lítostivý maje k jeho ztrátám,
jež nedávno se shrnuly mu v týl
a stačí, aby kupec královský
byl jimi shroucen, – soustrast vynutí
nad jeho stavem v prsou kovových
a v zatvrzelých srdcích z křemene,
ba v Turku urputném i Tataru,
již vychováním nenaučili
se službám jemnocitné vlídnosti.
Já čekám, žide, mírnou odpověď.

SHYL.: Již pověděl jsem Vaší Milosti,
co hodlám učinit, a přísahal jsem
při našem svatém Sabathu, že chci,
co propadlo mi právem zápisu.
To nedáte-li, padni v nebezpečí
i ústava i městské svobody.
Vy ptáte se, proč raději chci mít
tu libru mršiny, než dostati
tré tisíc dukátů; – to nezodpovím. –
Však, dejme tomu, že to rozmar můj; –
jak, stačí odpověď? – Což, když můj dům
jest krysou znepokojován a mně
se uzdá deset tisíc dukátů
dát za to, že se krysa otráví?
Nuž, nedostačí tato odpověď?
Jsou lidé, kteří snésti nemohou,
když sele kvičíc tlamu otvírá;
a druzí třeští, kočku spatří-li,
a jiní, huhňavé když spustí dudy,
moč neudrží; neboť dráždivost,
jsouc paní pohnutí, je ovládá
dle míry choutky své a nechutě.
Nuž tedy, abych dal vám odpověď:
jak nelze udat jistou příčinu,
proč ten rád nemá sele kvíčící,
ten neškodnou a užitečnou kočku,
ten dudy kosmaté a proti vůli
se vydá neodvratné pohaně,
že drážděn sám i jiné podráždí:
tak mně vám nelze udat příčinu
– a také nechci, – kromě té, že zášť
mně v krvi usedlá a ošklivost,
již ve mně vzbuzuje Antonio,
mne pudí vésti proti němu při,
ve které ztrácím. – Stačí odpověď?

BASS.: To není odpovědí, necito,
jež omlouvala by tvou nelidskost.

SHYL.: Však nejsem povinen svou odpovědí
se tobě zalíbit.

BASS.: Což každý to,
co nemůž‘ milovati, zabíjí?

SHYL.: Zdaž kdo, co v zášti má, by nezabil?

BASS.: Vždyť urážka hned není nenávistí.

SHYL.: Jak? chtěl bys, aby had tě dvakrát uštknul?

ANT.: Již pomněte, že máte spor s tím židem:
tak dobře byste s břehu kázat moh‘,
by příboj s obvyklé své výše kles‘;
tak vlku domlouvat, proč zavinil,
že ovce bečí pro své jehňátko;
tak dobře zakazovat horským sosnám,
by nešuměly, neskláněly vrch,
když větry nebes jimi lomcují;
tak můžete věc hledat nejtvrdší
a obměkčiti ji, než, – co jest tvrdší? –
to srdce židovské; a proto žádám,
již nechte nabídek a dalších snah
a zkrátka, prostě, rozsudek mi dejte
a židu jeho vůli ponechte.

BASS.: Za tři tisíce dukátů zde šest.

SHYL.: A kdybys každý dukát z šesti tisíc
v šest částí rozdělil a každá část
by byla dukát, já bych nevzal jich;
přec jen bych trval na svém zápisu.

VÉV.: Jak můžeš doufat v milosrdenství,
když sám je nekonáš?

SHYL.: A jakého
se bát mám soudu, křivdy nečině?
Vy máte nakoupených otroků,
jichž užíváte jako oslů, psů
a mezků k sprostým službám robotným;
to proto, že jste si je koupili.
Což, kdybych vám tak řekl: „Pusťte je
a dejte za muže svým dědičkám?
Nač potí se pod svými břemeny?
Ať jejich lůžka měkce ustelou
se jako vaše, jejich jazykům
ať zalahodí vaše potrava.“ –
Vy řeknete: „Ti otroci jsou naši.“
A rovněž tak vám odpovídám já:
Ta libra masa, již chci od něho,
je draze koupena; jest má a chci ji.
Když odepřete, fi, na zákon váš!
pak není moci v právech benátských.
Chci rozsudek; nuž, dostanu-li ho?

VÉV.: Po právu svém soud mohu odročit,
než dostaví se dnes Bellario,
tož doktor učený, jejž obeslal jsem,
by rozhod‘ v této při.

SALERIO: Můj pane, venku
jest posel s listy doktorovými;
teď přišel z Paduy.

VÉV.: Ty dopisy
nám přineste a zavolejte posla.

BASS.: Jen ještě odvahu, Antonio!
a hlavu vzhůru, muži! – dostaneť
ten žid mé maso, krev a kosti, vše,
než za mne krůpěj krve vycedíš.

ANT.: Jsem zchuravělý beran ve stádě
a k smrti nejzralejší. Nejslabší
druh plodu k zemi padá nejdříve;
tak já; – Bassanio, vám nelze činit
nic lepšího, než na živu být dál
a napsati mi nápis náhrobní.

Vystoupí Nerissa, přestrojena za právního písaře.

VÉV.: Jste z Paduy a od Bellaria?

NER.: Tak jest, můj vévodo. – Bellario
Milosti Vaší pozdrav vzkazuje.

(Odevzdá list.)

BASS.: Nač brousíš ten svůj nůž tak dychtivě?

SHYL.: Bych propadlou si vyříz‘ pokutu
tam z toho bankrotáře.

GRAT.: O svůj podšev
si, žide urputný, nůž nenabrousíš,
jak o svou duši; ale žádný kov,
ba ani popravčího sekyra
ni z polovice nezostří se tak,
jak břitká jest ta tvoje nenávist.
Či žádná prosba tebe neprotkne?

SHYL.: Ne, žádná, na kterou tvůj stačí vtip.

GRAT.: Buď zatracen, ty neukrotný pse!
a ty že’s živ, buď právo žalováno.
Ty skoro moji víru otřásáš;
a myslit začínám s Pythagorem,
že duše zvířecí se stěhují
do lidských trupů: hafanský tvůj duch
žeť vlka ovládal, jenž oběšen
pro vraždu lidí; – zrovna s šibenice
ta jeho podlá duše odlétla
a jak jsi ležel v hříšné matce své
se v tebe přelila; neb tvoje chtíče
jsou vlčí, dravé, lačné, krvavé.

SHYL.: Než odzuříš mi pečeť s úpisu,
jen vlastním plicí…