Kupec benátský

Scena 9.

Belmont. – Komnata v domě Portiině.

Vystoupí Nerissa a Sloužící.

NER.: Jen rychle, rychle, odhrň oponu;
princ Arragonský složil přísahu
a v okamžení přijde k volbě sem.

Tuš. – Vystoupí Princ Arragonský, Portie a jejich družiny.

PORT.: Hle, tam jsou skřínky, princi vznešený;
tu zvolíte-li, která chová mne,
hned naše svatba bude slavena;
leč chybíte-li, bez všech dalších slov
v mžik musíte nás, princi, opustit.

ARRAG.: Tři věci přísahal jsem zachovat;
tož předně: nikomu že nezradím
a nikdy skřínku, kterou zvolil jsem;
dál: jestli pravou skřínku nezvolím,
že nikdy ve svém žití nebudu
se o nevěstu více ucházet;
a posléz: nebude-li přát mi štěstí,
že hned vás opustím a odejdu.

PORT.: To každý přísahá, kdo uchází se
o moji nepatrnou osobu.

ARRAG.: A tak jsem já se rozhod‘. Štěstí teď
kéž přálo mého srdce naději!
Hle, zlato, stříbro, sprosté olovo.
„Kdo zvolí mne, vše musí dát, co má,
a vše jen v sázku.“ – Krásněj‘ vypadat
bys muselo, než dal bych cos‘, neb vsadil.
Co praví zlatá skříň? – „Kdo zvolí mne,
mít bude to, co mnozí sobě přejí.“
Co mnozí přejí si! – To „mnozí“ můž‘
dav hlupcův znamenat, jenž volí jen
dle zdání, více nenaučiv se,
než co jej pošetilý učí zrak,
jenž nitro nezkoumá, leč jako rorýs
si hnízdo lepí na zevnější zeď,
kde v povětří se v cestě nalézá
a nárazu kde které nehody.
Já nechci volit, co si mnozí přejí;
neb nechci státi s duchy všedními
a řaditi se v davy surové.
Nuž k tobě, klenotnice stříbrná;
svůj nápis ještě jednou opakuj:
„Kdo zvolí mne, si tolik vyzíská,
co zasluhuje.“ – Dobře řečeno;
neb kdož má vycházeti za štěstím
a ctěn být bez pečeti zásluhy?
Ať nikdo hodnost nezaslouženou
si neosobuje. – Ó kéž by statků
a důstojenství, čestných úřadů
se cestou křivou nenabývalo,
a skvělé pocty zakupovaly
se pouze toho zásluhou, čí jsou!
Jak mnozí pak by dali na hlavu,
kdož stojí nyní s hlavou odkrytou!
jak mnohý sloužil by, kdo poroučí!
co nízké chátry by se vyplelo
z té pravé setby cti! – a zas co cti
by vybralo se z plev a trosek věků,
by znov se zaskvělo! – Leč k volbě mé!
„Kdo zvolí mne, si tolik vyzíská,
co zasluhuje.“ – Beru zásluhu.
Klíč od této mi dejte; a mé štěstí
ať okamžitě zde se otevře.

(Otevírá skřínku stříbrnou.)

PORT. (stranou): Až příliš dlouho váhal o svůj nález.

ARRAG.: Co to? – Toť obraz blikavého blázna,
jenž podává mi list. – Hned přečtu to.
Ó jak jsi nepodoben Portii,
mým nadějím a mojí zásluze!
„Kdo zvolí mne, si tolik vyzíská,
co zasluhuje.“ – Nezasluhuji
nic víc, než t…