Kupec benátský

Scena 2.

Benátky. – Ulice.

Vystoupí Launcelot.

LAUN.: Jistě že moje svědomí bude při tom, abych utekl tomu židu, mému pánu. Zlý duch stojí mi u lokte a pokouší mne řka: „Gobbo, Launcelote Gobbo, dobrý Launcelote“, aneb „dobrý Gobbo“ aneb „dobrý Launcelote Gobbo, vezmi nohy na ramena, rozběhni se a utíkej.“ – Moje svědomí praví: „Ne, měj se na pozoru, poctivý Launcelote, měj se na pozoru, poctivý Gobbo“ aneb, jak dříve řečeno, „poctivý Launcelote Gobbo; neutíkej, pohrdni utíkáním vlastníma patama.“ – Dobrá, nadmíru kurážný dábel mi káže, abych sebral svých pět švestek. „Hajdy!“ říká ďábel; „pryč!“ říká ďábel; „pro pána Boha, povzbuď svou rekovnou mysl,“ říká ďábel, „a utíkej“. – Dobrá, moje svědomí, padajíc mému srdci kolem krku, praví velmi moudře: „Můj poctivý příteli Launcelote, jako syn poctivého muže,“ – či raději syn poctivé ženy, – neboť můj otec byl trochu načichlý, měl tak nějaký škraloupek a příchuť; – dobrá, moje svědomí praví: „Launcelote, ani se nehni.“ – „Hni se,“ praví ďábel. „Nehni se,“ praví moje svědomí. – „Svědomí,“ pravím já, „radíš dobře.“ „Ďáble,“ pravím já, „neradíš dobře.“ Kdybych uposlechl svědomí, zůstal bych u žida, svého pána, který, – odpusť pánbůh, – jest jakýsi druh ďábla; a kdybych židovi utekl, uposlechl bych ďábla, který, – račte odpustit, – je ďábel sám. Zajisté ten žid jest opravdový, vtělený ďábel, a při mém svědomí! – moje svědomí jest jakýsi druh zatvrzelého svědomí, ano mi radí, abych u žida zůstal. Ďábel dává přátelštější radu. Uteču, ďáble; moje paty jsou ti k službám. Já uteču!

Vystoupí Starý Gobbo s košíkem.

GOB.: Mladý panáčku, vy, prosím vás, kudy pak tu přijdu k panu židovi?

LAUN. (stranou): Ó, nebesa, to je můj manželsky nejvlastnější tatík! Má vlčí mhu, ba řekl bych medvědí mhu a nepoznává mne. Stropím si nějakou švandu.

GOB.: Mladý, vzácný panáčku, prosím vás, kudy pak tu přijdu k panu židovi?

LAUN.: Dejte se na pravo na nejbližším rohu a na tom ještě bližším na levo; na tom ze všech nejbližším nedávejte se ani na pravo, ani na levo, ale jděte nepřímo k židovně.

GOB.: I pro všechny svaté, to bude těžko trefit. Nemohl byste mi povědít, zdali nějaký Launcelot, který zůstává u žida, tam zůstává, či ne?

LAUN.: Mluvíte o mladém pánu, Launcelotovi? (Stranou.) Pozor! – teď spustím na celé kolo. – Mluvíte o mladém pánu, Launcelotovi?

GOB.: Ne, pane panáčku; mluvím o synu chudého člověka. Jeho otec, ačkoliv já to povídám, je poctivý, z míry chudý muž a Bohu díky drží se ještě dobře na nohou.

LAUN.: Dobrá, ať si jeho otec je co chce, my mluvíme o mladém pánu, Launcelotovi.

GOB.: O příteli vaší vzácnosti a Launcelotovi, pane.

LAUN.: Ale prosím, ergo, starouši, ergo, žádám vás, mluvíte o mladém pánu, Launcelotovi?

GOB.: O Launcelotovi, libo-li Vašnosti.

LAUN.: Ergo pan Launcelot. Nemluvte o panu Launcelotovi, tatíku, neboť ten mladý pán určením sudby a osudu a jak se to i jinak divně povídá, řízením tří sudiček a jiných takových odvětví učenosti, vskutku, jest už nebožtík, aneb, jak bychom to prostě řekli, odešel do nebe.

GOB.: Nedej Bože! Ten chlapec byl pravou berlou mého stáří, mou skutečnou podporou.

LAUN.: Což pak vypadám jako hůl, nebo sloup, jako berla nebo podpora? Znáte mne, otče?

GOB.: Ach nastojte! – neznám vás, mladý pane; ale prosím vás, řekněte mi, jest můj hoch – Bůh mu dej lehké odpočinutí – živ, nebo mrtev?

LAUN.: Vy mne, otče, neznáte?

GOB.: Žel, pane, mám vlčí mhu; neznám vás.

LAUN.: Ba věru, i kdybyste viděl, snad byste mne nepoznal; jest to moudrý otec, jenž zná své vlastní dítě. Dobře, staroušku; já vám povím novinu o vašem synu: dejte mi své požehnání. – Pravda vyjde na světlo, vražda nemůže dlouho zůstati skryta; dítě člověka může; ale konečně, pravda musí ven.

GOB.: Prosím vás, pane, vstaňte. Jsemť jist, že nejste Launcelot, můj kluk.

LAUN.: Prosím vás, už toho bláznovství dost, a dejte mi své požehnání. Jsem Launcelot, váš kluk, jenž byl, váš syn, který jest, a vaše dítě, které bude.

GOB.: To mi nejde na rozum, že jste můj syn.

LAUN.: O tom nevím, co si myslet; ale jsem Launcelot, sluha židův; a jsem jist, že Markéta, vaše žena, jest mou matkou.

GOB.: Opravdu, Markéta jí říkají; a chci přísahat, jsi-li Launcelot, že’s moje vlastní tělo a krev. Chvála Bohu! jaké’s to dostal vousy! tys obrostlejší na bradě než Janek, náš valach, na ocase.

LAUN.: To se tedy zdá, že Jankovi rostou žíně nazpátek, neboť, když jsem ho posledně viděl, jsem jist, že měl více žíní na ocase než já chloupků na tváři.

GOB.: I pro pánka, jak jsi se to změnil! Jak pak se svým pánem vycházíš? Nesu mu něco do kuchyně. Nu, kterak spolu vycházíte?

LAUN.: Dobře, dobře; ale já sám postavil se na takové pevné stanovisko, že uteču a budu utíkat, dokud se nějak nepostavím na nohy. Můj pán je učiněný žid. – Dávat mu dárek! Provaz mu dejte. Umírám hlady v jeho službách; každý prst mi můžete spočítati na žebrách. Otče, jsem rád, že jste přišel; doneste svůj dárek jistému panu Bassaniovi, který teď rozdává skutečně skvělé, nové livreje. Jestliže u něho službu nedostanu, budu utíkat, až kam boží země sáhá. Ó vzácné štěstí! Zde přichází ten pán. K němu, otče! – neboť, ať jsem žid, budu-li u toho žida déle sloužiti!

Vystoupí Bassanio s Leonardem a jinými v průvodu.

BASS.: Tak to můžete udělat. Ale pospěšte si, aby byla večeře připravena nejdéle k páté hodině. Ty dopisy obstarejte; obleky pro služebnictvo dejte…