Kupec benátský

JEDNÁNÍ PÁTÉ

Scena 1.

Belmont. – Před domem Portiiným.

Vystoupí Lorenzo a Jessika.

LOR.: Jak jasně svítí měsíc! v takou noc,
když libý větřík něžně líbal stromy
a ony neševelily, v noc takovou
na Trojské valy stoupal Troillus,
by k řeckým stanům duši vyvzdychal,
kde spala Cressida.

JES.: V noc takovou
šla Thisbe v strachu, rosu stírajíc,
a spatřila stín lva dřív nežli jej,
a prchla zlekána.

LOR.: V noc takovou
v své ruce haluz vrby smuteční,
na pustém břehu mořském stála Dido,
v dál kynouc milenci, by do Carthaga
se opět navrátil.

JES.: V noc takovou
Medea čarodějné byliny
si trhala, jež starci Aesonovi
zas mladost vrátily.

LOR.: V noc takovou
od bohatého žida Jessika
se tajně odkradla a s lehkovážným
svým milencem utekla z Benátek
až někam k Belmontu.

JES.: V noc takovou
mladý Lorenzo přísahal jí lásku,
jí ukrádaje duši mnohým slibem,
a žádným pravdivým.

LOR.: V noc takovou
ta hezká Jessika, jak malý diblík,
teď pomlouvala svého milence
a on jí odpustil.

JES.: Já chtěla bych
tu přenocovat, kdyby nikdo nešel;
však pozor, – mužské kroky doslýchám.

Vystoupí Stefano.

LOR.: Kdo přichází tak rychle nočním tichem?

STEF.: Váš přítel.

LOR.: Přítel! Jaký jest to přítel?
A vaše jméno, prosím, příteli?

STEF.: Stefano jest mé jméno, zprávu nesu,
že moje paní před svítáním již
zde bude v Belmontu. – Po Božích mukách
teď obchází a klečíc modlí se
o šťastné manželství.

LOR.: Kdo provází ji?

STEF.: Jen zbožný poustevník a její družka.
Však povězte mi, vrátil se můj pán?

LOR.: Ne, aniž jsme co o něm slyšeli.
Však, Jessiko, teď pojďme do domu,
by, jak se sluší, čestné uvítání
se uchystalo zdejší velitelce.

Vystoupí Launcelot.

LAUN.: Hola! Hola! He, ha, ho! Hola! Hola!

LOR.: Kdo to?

LAUN.: Hola! Neviděli jste pana Lorenza? – Pane Lorenzo, hola, hola!

LOR.: Nech toho holikání, člověče.
Zde!

LAUN.: Hola! kde? kde?

LOR.: Zde!

LAUN.: Řekněte mu, že přišel posel od mého pána s plnou kabelou dobrých novin. Můj pán zde bude ještě přede dnem.

(Odejde.)

LOR.: Pojď, milená, chcem v domě na ně čekat.
A přec, nač tam? – proč nyní domů jít?
Stefano, prosím, v domě oznamte,
že vaše velitelka přichází;
a vaše hudebníky pošlete
pod širé nebe ven. –

(Odejde Stefano.)

Jak unyle
spí záře měsíčná na tomto svahu!
Zde posadíme se a necháme
se zvuky hudby vkrádati v náš sluch.
Ta konejšivá tišina a noc
jsou klávesami sladké harmonie. –
Seď, Jessiko. – Hle, jak ta nebes báň
jest hustě vykládána paténami
ze zlata stkvoucího. Z těch kruhů tam,
jež vidíš, toho nejmenšího není,
jenž v kolotu jak anděl nezpívá
sbor cherubinů zraků mladistvých
vždy provázeje. Taká harmonie
jest v nesmrtelných duších; dokud však
ten pomíjející šat blátivý
ji hmotou tlumí, nemůžem ji slyšet.

Vystoupí Hudebníci.

Jen sem! a hymnou zbuďte Dianu!
Ať zvuky nejlibější vnikají
v sluch vaší paní. Domů volejte
ji hudbou.

(Hudba.)

JES.: Nikdy nejsem veselá,
když slyším hudbu ladně znějící.

LOR.: To tím, že s celou duší posloucháš. –
Viz divoké a skotačivé stádo,
neb mladých, nezkrocených hříbat dav,
jak skáčou, bučí, řehcí hlasitě,
jak již to mají v horké krvi své:
když slechnou zatroubení polnice,
neb hudby zvuk se jejich uší tkne,
tu spatříš, jak se rázem zastaví
a divý zrak se v mírný pohled změní
tou sladkou mocí hudby. Protož básník
si zobrazil, že pohnul Orfeus
strom, kámen, vody; neboť není nic
tak tupé, tvrdé, ani zuřivé,
by neměnilo hudbou na chvíli
svou povahu. – Kdo nemá hudby v sobě
a není dojat libým souzvukem,
jest schopen zrady, lsti a loupeže;
vzruch jeho duše těžký jest jak noc
a city temny jako Erebus.
Ať nikdo takým lidem nevěří.
Slyš hudbu.

Vystoupí Portie a Nerissa.

PORT.: To světlo tam v mém sále plápolá.
Jak daleko ta malá svíce září!
Tak svítí v hříšném světě dobrý čin.

NER.: Když měsíc byl, my svíce neviděli.

PORT.: Tak větší záře menší zastíní.
V svém lesku náměstek jest jako král,
než král se blíží; potom jeho sláva
se vlévá jako vnitrozemní tok
do velkých vodních proudů. – Hudba! slyš!

NER.: Toť, paní, vaše hudba domácí.

PORT.: Vše dobré měříme jen okolnostmi:
mně zdá se teď, že sladčej‘ zní než za dne.

NER.: Ta tichost, paní, dává jí tu moc.

PORT.: Tak pěkně jako skřivan zpívá vrána,
když neposloucháni; a zdá se mi,
že, kdyby slavík za dne klokotal,
když každá husa kejhá, nebyl by
jmín lepším zpěvákem, než střízlík jest.
Jak mnoho věcí pouze obdobou
se k svojí správné chvále povznáší
a k pravé dokonalosti! – Však tiše, hle!
tam luna dříme s Endimionem
a nechce, aby ji kdo probudil.

(Hudba umlkne.)

LOR.: Toť, nemýlím-li se, hlas Portiin.

PORT.: Jak slepec kukačku po špatném hlase
mne poznává.

LOR.: Ctná paní, vítejte!

PORT.: My modlily se o blaho svých mužů,
jimž, bohdá, naše zbožnost prospěje.
Jsou doma již?

LOR.: Ne, paní, dosud nejsou;
však před nimi již posel ohlásil,
že přicházejí.

PORT.: Vejdi, Nerisso,
a přikaž sloužícím, by ničeho
o našem bytí z domu neřekli;
vy též, Lorenzo; Jessiko, vy též.

(Zatroubí roh.)

LOR.: Váš muž se blíží; slyším jeho roh;
my nežvatláme, paní, nebojte se.

PORT.: Ta noc, jak se mi zdá, jen churavé
jest světlo denní, o něco jen bledší;
toť den, jak slunce když je zastřeno.

Vystoupí Bassanio, Antonio, Gratiano a jejich družina.

BASS.: Den měli bychom jako protinožci,
když slunce zašlo, vy pak vyšla jste.

PORT.: Ať světlem svým vám ulehčuji den,
však nejsouc lehká; neboť lehká žena
vždy muže činí těžkomyslným;
a nikdy nebuď tak, Bassanio,
mou vinou. Ale Bůh to všechno sprav!
Jste doma vítán, choti.

BASS.: Děkuji.
Zde uvítejte mého přítele.
To jest ten muž, to jest Antonio,
jenž si mne zavázal tak bezměrně.

PORT.: Vy byste měl být v každém ohledu
mu velmi zavázán, neb vím,
on těžce zavázán byl k vůli vám.

ANT.: Nic více, než mi dobře splaceno.

PORT.: Jste, pane, vítán u nás; musí se
to jinak nežli slovy dokázat;
tož dost těch zdvořilostí mluvených.

GRAT. (k Nerisse): Tam při tom měsíci vám přisahám,
že křivdíte mi, ano,…