Kupec benátský

JEDNÁNÍ PÁTÉ

Scena 1.

Belmont. – Před domem Portiiným.

Vystoupí Lorenzo a Jessika.

LOR.: Jak jasně svítí měsíc! v takou noc,
když libý větřík něžně líbal stromy
a ony neševelily, v noc takovou
na Trojské valy stoupal Troillus,
by k řeckým stanům duši vyvzdychal,
kde spala Cressida.

JES.: V noc takovou
šla Thisbe v strachu, rosu stírajíc,
a spatřila stín lva dřív nežli jej,
a prchla zlekána.

LOR.: V noc takovou
v své ruce haluz vrby smuteční,
na pustém břehu mořském stála Dido,
v dál kynouc milenci, by do Carthaga
se opět navrátil.

JES.: V noc takovou
Medea čarodějné byliny
si trhala, jež starci Aesonovi
zas mladost vrátily.

LOR.: V noc takovou
od bohatého žida Jessika
se tajně odkradla a s lehkovážným
svým milencem utekla z Benátek
až někam k Belmontu.

JES.: V noc takovou
mladý Lorenzo přísahal jí lásku,
jí ukrádaje duši mnohým slibem,
a žádným pravdivým.

LOR.: V noc takovou
ta hezká Jessika, jak malý diblík,
teď pomlouvala svého milence
a on jí odpustil.

JES.: Já chtěla bych
tu přenocovat, kdyby nikdo nešel;
však pozor, – mužské kroky doslýchám.

Vystoupí Stefano.

LOR.: Kdo přichází tak rychle nočním tichem?

STEF.: Váš přítel.

LOR.: Přítel! Jaký jest to přítel?
A vaše jméno, prosím, příteli?

STEF.: Stefano jest mé jméno, zprávu nesu,
že moje paní před svítáním již
zde bude v Belmontu. – Po Božích mukách
teď obchází a klečíc modlí se
o šťastné manželství.

LOR.: Kdo provází ji?

STEF.: Jen zbožný poustevník a její družka.
Však povězte mi, vrátil se můj pán?

LOR.: Ne, aniž jsme co o něm slyšeli.
Však, Jessiko, teď pojďme do domu,
by, jak se sluší, čestné uvítání
se uchystalo zdejší velitelce.

Vystoupí Launcelot.

LAUN.: Hola! Hola! He, ha, ho! Hola! Hola!

LOR.: Kdo to?

LAUN.: Hola! Neviděli jste pana Lorenza? – Pane Lorenzo, hola, hola!

LOR.: Nech toho holikání, člověče.
Zde!

LAUN.: Hola! kde? kde?

LOR.: Zde!

LAUN.: Řekněte mu, že přišel posel od mého pána s plnou kabelou dobrých novin. Můj pán zde bude ještě přede dnem.

(Odejde.)

LOR.: Pojď, milená, chcem v domě na ně čekat.
A přec, nač tam? – proč nyní domů jít?
Stefano, prosím, v domě oznamte,
že vaše velitelka přichází;
a vaše hudebníky pošlete
pod širé nebe ven. –

(Odejde Stefano.)

Jak unyle
spí záře měsíčná na tomto svahu!
Zde posadíme se a necháme
se zvuky hudby vkrádati v náš sluch.
Ta konejšivá tišina a noc
jsou klávesami sladké harmonie. –
Seď, Jessiko. – Hle, jak ta nebes báň
jest hustě vykládána paténami
ze zlata stkvoucího. Z těch kruhů tam,
jež vidíš, toho nejmenšího není,
jenž v kolotu jak anděl nezpívá
sbor cherubinů zraků mladistvých
vždy provázeje. Taká harmonie
jest v nesmrtelných duších; dokud však
ten pomíjející šat blátivý
ji hmotou tlumí, nemůžem ji slyšet.

Vystoupí Hudebníci.

Jen sem! a hymnou zbuďte Dianu!
Ať zvuky nejlibější vnikají
v sluch vaší paní. Domů volejte
ji hudbou.

(Hudba.)

JES.: Nikdy nejsem veselá,
když slyším hudbu ladně znějící.

LOR.: To tím, že s celou duší posloucháš. –
Viz divoké a skotačivé stádo,
neb mladých, nezkrocených hříbat dav,
jak skáčou, bučí, řehcí hlasitě,
jak již to mají v horké krvi své:
když slechnou zatroubení polnice,
neb hudby zvuk se jejich uší tkne,
tu spatříš, jak se rázem zastaví
a divý zrak se v mírný pohled změní
tou sladkou mocí hudby. Protož básník
si zobrazil, že pohnul Orfeus
strom, kámen, vody; neboť není nic
tak tupé, tvrdé, ani zuřivé,
by neměnilo hudbou na chvíli
svou povahu. – Kdo nemá hudby v sobě
a není dojat libým souzvukem,
jest schopen zrady, lsti a loupeže;
vzruch jeho duše těžký jest jak noc
a city temny jako Erebus.
Ať nikdo takým lidem nevěří.
Slyš hudbu.

Vystoupí Portie a Nerissa.

PORT.: To světlo tam v mém sále plápolá.
Jak daleko ta malá svíce září!
Tak svítí v hříšném světě dobrý čin.

NER.: Když měsíc byl, my svíce neviděli.

PORT.: Tak větší záře menší zastíní.
V svém lesku náměstek jest jako král,
než král se blíží; potom jeho sláva
se vlévá jako vnitrozemní tok
do velkých vodních proudů. – Hudba! slyš!

NER.: Toť, paní, vaše hudba domácí.

PORT.: Vše dobré měříme jen okolnostmi:
mně zdá se teď, že sladčej‘ zní než za dne.

NER.: Ta tichost, paní, dává jí tu moc.

PORT.: Tak pěkně jako skřivan zpívá vrána,
když neposloucháni; a zdá se mi,
že, kdyby slavík za dne klokotal,
když každá husa kejhá, nebyl by
jmín lepším zpěvákem, než střízlík jest.
Jak mnoho věcí pouze obdobou
se k svojí správné chvále povznáší
a k pravé dokonalosti! – Však tiše, hle!
tam luna dříme s Endimionem
a nechce, aby ji kdo probudil.

(Hudba umlkne.)

LOR.: Toť, nemýlím-li se, hlas Portiin.

PORT.: Jak slepec kukačku po špatném hlase
mne poznává.

LOR.: Ctná paní, vítejte!

PORT.: My modlily se o blaho svých mužů,
jimž, bohdá, naše zbožnost prospěje.
Jsou doma již?

LOR.: Ne, paní, dosud nejsou;
však před nimi již posel ohlásil,
že přicházejí.

PORT.: Vejdi, Nerisso,
a přikaž sloužícím, by ničeho
o našem bytí z domu neřekli;
vy též, Lorenzo; Jessiko, vy též.

(Zatroubí roh.)

LOR.: Váš muž se blíží; slyším jeho roh;
my nežvatláme, paní, nebojte se.

PORT.: Ta noc, jak se mi zdá, jen churavé
jest světlo denní, o něco jen bledší;
toť den, jak slunce když je zastřeno.

Vystoupí Bassanio, Antonio, Gratiano a jejich družina.

BASS.: Den měli bychom jako protinožci,
když slunce zašlo, vy pak vyšla jste.

PORT.: Ať světlem svým vám ulehčuji den,
však nejsouc lehká; neboť lehká žena
vždy muže činí těžkomyslným;
a nikdy nebuď tak, Bassanio,
mou vinou. Ale Bůh to všechno sprav!
Jste doma vítán, choti.

BASS.: Děkuji.
Zde uvítejte mého přítele.
To jest ten muž, to jest Antonio,
jenž si mne zavázal tak bezměrně.

PORT.: Vy byste měl být v každém ohledu
mu velmi zavázán, neb vím,
on těžce zavázán byl k vůli vám.

ANT.: Nic více, než mi dobře splaceno.

PORT.: Jste, pane, vítán u nás; musí se
to jinak nežli slovy dokázat;
tož dost těch zdvořilostí mluvených.

GRAT. (k Nerisse): Tam při tom měsíci vám přisahám,
že křivdíte mi, ano, opravdu,
já dal jej toho soudce písaři;
když, drahá, vám to činí taký žal,
kéž eunuch byl, jemuž jsem ho dal!

PORT.: Jak, hádka! A tak brzo již? Co jest?

GRAT.: O zlatý kroužek, bídný prstýnek,
jejž dala mi a na němž vyryto,
co platí všemu světu jako verš,
jejž na nožíky brousí nožíři:
„Ó miluj mne a neopouštěj mne.“

NER.: Jak, o nápisu mluvíte a ceně?
Vy přísahat jste, když jsem vám jej dala,
že budete jej nosit do smrti,
ba že i v hrobě s vámi ležet má.
Byť pro mne ne, pro velké přísahy
jste prsten šetrně měl zachovat.
Že soudcovu jste písaři jej dal!
Bůh soudcem mým, že nikdy písař ten
ni chloupku nebude mít na bradě.

GRAT.: On bude, až jen mužem stane se.

NER.: Aj, – stane-li se někdy z ženy muž.

GRAT.: Při této ruce! mladík dostal jej;
jen také klouče, malý, scvrklý kluk,
ne větší tebe, soudcův písařík,
kluk štěbeta, jenž za mzdu žádal jej;
a srdce nedalo mi odepřít.

PORT.: Chci mluvit přímo: ano, pokárání
jste zasluhoval, že jste lehko tak
se loučil s prvním darem ženy své,
to věcí, která byla s přísahou
vám na prst kladena a kterouž byl
slib věrnosti vám k tělu přikoval.
Já prsten dala svému milenci
a přísahat jej nechala, že nikdy
se nerozloučí s ním. Hle, stojí zde
a přísahati chci, že nechtěl by
se vzdáti ho a s prstu stáhnout jej
za veškerého světa bohatství.
Ba, Gratiano, věru dáváte
své ženě k žalu krutou příčinu.
Mně tak se státi, přijdu o rozum.

BASS. (stranou): Ba nejlíp teď si utít levici
a přísahati, že jsem ztratil ji,
ten prsten háje.

GRAT.: Don Bassanio
svůj prsten soudci dal, jenž o něj žádal
a do opravdy si ho zasloužil;
a pak ten skrček, soudcův písařík,
jenž při psaní též trochu práce měl,
můj sobě vyprosil. – A pán i sluha
nic nechtěli, než ty dva prsteny.

PORT.: A jaký prsten, choti, jste mu dal?
ten, doufám, ne, jejž ode mne jste dostal. –

BASS.: Lež kdybych uměl k vině připojit,
já zapřel bych to; ale vidíte,
můj prst že nemá prstenu; jest pryč.

PORT.: Tak věry prázdno vaše klamné srdce.
Ať nebe svědkem, že mne vaše lože
dřív nespatří, než prsten uvidím.

NER.: Též vaše dříve neuvidí mne,
než spatřím svůj.

BASS.: Ó dobrá Portie,
jen vědouc, komu jsem ten prsten dal,
a vědouc, za koho jsem prsten dal
a chápajíc, zač jsem ten prsten dal
a jak jsem přetěžce se loučil s ním,
když nic vzít nechtělo se, než ten prsten,
vy zmírnila byste svůj velký hněv.

PORT.: Vy kdybyste byl moc znal prstenu,
neb z pola cenu té, jež prsten dala,
neb vlastní čest, jež tkvěla v prstenu,
vy nebyl byste zřek‘ se prstenu.
Neb kdybyste se byl chtěl brániti
jen trochu horlivě, kde v světě muž
tak nerozumný a tak neskromný,
by žádal věc, jež svatou památkou?
Však Nerissa již naučila mne,
co věřit mám: chci na to umříti,
že kterás žena prsten dostala.

BASS.: Ne, choti, na mou čest a duši mou
jej nemá žena, ale doktor ctný,
jenž odmít‘ tři tisíce dukátů,
a žádal prsten; já to odepřel
a odejít jej nechal v nelibosti.
A byl to ten, jenž život zachránil
zde mému nejdražšímu příteli.
Co, drahá paní, mám vám říci dál?
Já nutně musel prsten poslat za ním,
neb nutkal k tomu stud i zdvořilost
a čest má nechtěla se poskvrnit
tím nevděkem. – Již tedy odpusťte,
má dobrá choti, neboť, při svatých
těch světlech noci, myslím, že vy sama
tam jsouc, mne byla byste prosila,
bych dal ten prsten ctnému doktoru.

PORT.: Ten doktor ať mi nikdy nepřijde
blíž k mému domu; neb, an dostal skvost,
jejž milovala jsem a který vy
jste přísahal mně k vůli zachovat,
já chci být zrovna štědrá tak jak vy;
nic neodepru mu, co mého jest,
ni tělo své, ni lože svého muže.
A poznám jej, tím zcela jista jsem;
ať ani noc mi z domu nespíte!
jak Argus střežte mne; když nebudete
a necháte mne samu, na mou čest,
jež dosud jest ctí mou, já dopustím,
by tento doktor sdílel lože mé.

NER.: A moje písař; tedy dobrý pozor,
ať sama jen se nikdy nestřežím!

GRAT.: Jak libo vám; však ať se lapit nedá,
sic, chytnu-li ho, jeho péru běda!

ANT.: Já nešťastný jsem původ sporů těch.

PORT.: To nermuť vás; jste přece vítán zde.

BASS.: Tu nutnou vinu odpusť, Portie;
a před mnohými těmi přáteli
ti přísahám při krásných očích tvých,
v nichž vidím sebe sám –

PORT.: Jen slyšte to!
v mých obou očích dvakrát vidí se,
to v každém oku jednou; přísaháte
na dvojpodobnou vaši osobu;
a toť mi přece věrná přísaha!

BASS.: Ne, jenom slyš! – Tu vinu odpusť mi
a při mé duši tobě přísahám,
že nikdy více slibu nezruším.

ANT.: Za jeho bohatství své tělo kdys
jsem podal v zástavu, jež bez toho,
kdo má teď prsten chotě vašeho,
by bylo ztraceno; chci poznovu
se duší zaručit, že choť váš nikdy
slib daný vědomě již nezruší.

PORT.: Vy tedy ručíte mi za něho.
Zde ten mu podejte a rcete mu,
by lépe jej než první zachoval.

ANT.: Nuž, zde, Bassanio, a přísahejte,
že prsten zachováte.

BASS.: Nebesa!
toť tentýž, který dal jsem doktoru.

PORT.: On dal mi jej; a již mi odpusťte,
za tento prsten doktor se mnou spal.

NER.: Ty, milý Gratiano, odpusť též;
neb písař doktorův, ten scvrklý kluk,
za tento prospal se mnou dnešní noc.

GRAT.: Toť podobá se správě silnic v letě,
když samy sebou jsou již dobré dost.
Jak? dřív mít parohy, než vědět, proč?

PORT.: Tak drsně nemluvte. – Jste udiveni.
Zde list; v čas příhodný jej přečtěte;
jest z Paduy a od Bellaria.
Tam dozvíte se, oním doktorem
že byla Portie, a Nerissa
tím písařem. Lorenzo dosvědčí,
že odjely jsme s vámi zároveň
a právě před chvílí se vrátily;
já dosud nevstoupila do domu.
Antonio, jste vítán; lepší pro vás
mám noviny, než očekáváte:
zde rozpečeťte list a shledáte,
tři vaše koráby že vrátily
se do přístavu s vzácným nákladem.
To nezvíte, jak divnou příhodou
jsem dopis dostala.

ANT.: Já oněměl.

BASS.: Vy doktorem? A já vás nepoznal?

GRAT.: Ty písař, jenž mi chtěl dát parohy?

NER.: Tak, ale písař, jenž to neudělá,
leč tenkrát, bude-li kdy z něho muž.

BASS.: Teď, roztomilý doktore, již můžeš
si pospat u mne, a když budu z domu
spi s mojí ženou.

ANT.: Vy jste, dobrá paní,
mi život vrátila i živobytí;
neb tady dočítám se bezpečně,
že lodi mé jsou šťastně v přístavu.

PORT.: Nu, což, Lorenzo? Pro vás písař můj
má také ještě dobré noviny.

NER.: Tak jest, a doručím je spolehlivě.
Zde máte vy a vaše Jessika
od bohatého žida zvláštní zápis,
že všechno jeho jmění připadne
po jeho smrti ve váš majetek.

LOR.: Vy, krásné dámy, manu sypete
na cestu hladových.

PORT.: Již skoro jitro
a ještě, tuším, vše, co dálo se,
vám není jasno. – Pojďme do domu;
tam vyslýchejte nás, jak libo jest,
a na vše dáme věrnou odpověď.

GRAT.: Nuž tak; a první otázkou tam buď,
má Nerissa k ní musí přísahat, –
zda raděj‘ do příští chce noci bdít,
neb jíti spat, když začíná se dnít;
leč kdyby den byl, chtěl bych, by se stměl.
bych písaře jen po svém boku měl.
Nuž nechci nic, ať na tom život visí,
tak střežiti, jak prsten od Nerissy.

(Odejdou.)