Kupec benátský

Scena 7.

Belmont. – Komnata v domě Portiině. – Tuš.

Vystoupí Portie, Princ Marokkánský a jejich družiny.

PORT.: Ty opony tam odhrňte a skřínky
zde vznešenému princi ukažte.
Již tedy volte.

MAROK.: První zlatá jest
a na ní napsáno: „Kdo zvolí mne,
mít bude to, co mnozí sobě přejí.“
A druhá, stříbrná, slib nese ten:
„Kdo zvolí mne, tím tolik vyzíská,
co zasluhuje.“ – Třetí, šedivé
jest olovo a dí též tupě tak:
„Kdo zvolí mne, vše musí dát, co má,
a vše jen v sázku.“ – Jak že poznám to,
že zvolil jsem tu pravou?

PORT.: V jedné z nich
jest obraz můj; když dobře zvolíte,
jsem vaše, princi.

MAROK.: Kéž nějaký bůh
mou řídil soudnost! Podívejme se;
chci znovu prohlédnouti nápisy.
Co povídá ta olověná skříň?
„Kdo zvolí mne, vše musí dát, co má,
a vše jen v sázku.“ – Musí dát; – a zač?
jen za olovo? – v sázku za olovo?
Ta skřínka hrozí. Lidé dávající
vše v sázku, činí tak jen v naději
na velkou výhru. Ale zlatý duch
se ani k zdání škvaru neschýlí;
a protož nechci za olovo dát,
ni vsadit ničeho. – Co říká zde
to stříbro ve své barvě panenské?
„Kdo zvolí mne, tím tolik vyzíská,
co zasluhuje!“ Pozor, Marokkánský,
važ svoji cenu rukou nestrannou.
Když vážen budeš, jak se vážíš sám,
žeť zasluhuješ dost: a přec to „dost“
až k této dámě sáhat nemusí.
Však báti se o vlastní zásluhu,
by bylo sama sebe zlehčení. –
Co zasluhuji! – Ano, toť ta paní.
Ji zasluhuji rodem, bohatstvím
i vděkem vrozeným i vychováním
a nade vše ji zasluhuji láskou.
Což, dále nebloudit a volit zde?
Však ještě prohledněm si průpověď,
jež vryta do zlata: „Kdo zvolí mne,
mít bude to, co mnozí sobě přejí.“
Toť ona; přejeť si ji celý svět;
z čtyř úhlů světa přicházejí sem,
by zlíbali tu schránku posvátnou,
tu lidsky dýchající světici.
Poušť Hyrkanská a kraje divoké,
jež v nedohled se táhnou Arabskem,
jsou nyní jako cesty ujeté
těm knížatům, již semo putují
na krásnou Portii se podívat.
A vodní říše, jejíž zbůjná hlava
svou pěnu chrlí v samu nebes tvář,
hráz není dobrodružným cizincům;
však přecházejí jako přes potok,…