Večer tříkrálový

JEDNÁNÍ PÁTÉ

Scéna první

Před domem Oliviiným.

(Vystoupí ŠAŠEK a FABIAN.)

FABIAN: Máš-li mne jen trochu rád, ukaž mi to psaní.

ŠAŠEK: Milý pane Fabiane, splňte mi také prosbičku.

FABIAN: Vše na světě.

ŠAŠEK: Nechtějte to psaní vidět.

FABIAN: To je, jako dá-li mi někdo psa a náhradou chce mého psa zpátky.

(Vystoupí VÉVODA, VIOLA, CURIO a DVOŘANÉ.)

VÉVODA: Jste z domu hraběnky Olivie, přátelé?

ŠAŠEK: Ano, pane, patříme k jejímu ozdobnému třepení.

VÉVODA: Znám tě dobře; jak se máš, milý brachu?

ŠAŠEK: Abych pravdu řek, pane, lépe se svými nepřáteli a hůře se svými přáteli.

VÉVODA: Právě naopak, lépe s tvými přáteli.

ŠAŠEK: Nikoliv, pane; hůře.

VÉVODA: Jak to může být?

ŠAŠEK: Inu, pane, ti mne chválí a dělají ze mne osla, kdežto moji nepřátelé mi řeknou do očí, že jsem osel; a tak, pane, svými nepřáteli prospívám v poznání sama sebe a od svých přátel jsem klamán; takže má-li se to s rozumným závěrkem tak jako s hubičkami, kde čtyři záporky tvoří dva doklady, tedy se mám hůře se svými přáteli a lépe se svými nepřáteli.

VÉVODA: Aj, to je výborné.

ŠAŠEK: Na mou věru, pane, nikoliv; třeba byste ráčil vy býti jedním z mých přátel.

VÉVODA: Pro mne ti hůře nebude; zde dukát.

ŠASEK: Kdyby v tom nebyla dvojakost, pane, mohl byste z něho udělat dva.

VÉVODA: Ó, dáváte mi zlou radu.

ŠAŠEK: Strčte, pane, pro tentokrát svou dobrotivost do kapsy a dovolte svému tělu a krvi, aby jí byly poslušný.

VÉVODA: Dobře, tedy se dvojakostí prohřeším; tu máš druhý.

ŠAŠEK: Primo, secundo, tertio jest pěkná hra; a praví staré přísloví: „Do třetice všeho dobrého“; tříčtvrteční takt, pane, je dobrá skočná časomíra; a také zvony u svatého Beneše by vám mohly připomenout: jeden, dva, tři.

VÉVODA: Pro ten mžik už ze mne více peněz nevyšaškujete. Dáte-li své paní vědět, že jsem tu a přál bych si mluviti s ní, a přivedete ji sem, snad že to probudí mou štědrost k dalšímu.

ŠAŠEK: Nuže, pane, uhýčkejte svou štědrost, než se vrátím. Již jdu, pane; však nerad bych, abyste mou touhu něco dostat měl za hřích lakoty; ale jak pravíte, pane, nechte svou štědrost podřímnout a já ji vzbudím co nevidět.

VIOLA: Zde, pane, muž, který mne zachránil.

(Vystoupí ANTONIO a SOUDNÍ ZŘÍZENCI.)

VÉVODA: Tu jeho tvář mám v dobré paměti;
leč tenkrát, když jsem posléz viděl ji,
jak Vulkán byla černá války dýmem.
Byl kapitánem pouhé skořápky,
i mělkým ponorem i velkostí
vše bezcenné, leč s ní v tak zhoubný boj
se utkal s naší lodí nejtěžší,
že samou závistí i hlasem těch,
jimž ztráty činil, slávy pokřikem
byl čestně pozdravován. – Co je s ním?

PRVNÍ ZŘÍZENEC: Orsino, to jest ten Antonio,
jenž zajal Fénixe, když s nákladem
plul z Candie, a týž, jenž palubu
ztek lodi Tygra, když váš bratranec,
mladistvý Titus, přišel o nohu.
Zde v městě, studu, řádu vzdoruje,
ve rvačce soukromé byl postižen.

VIOLA: On, pane, prokázal mi laskavost
a pro mne tasil; ale nakonec
mne prapodivnou řečí pokáral;
vím, že to byla jenom zmatenost.

VÉVODA: Zlověstný piráte, ty lupiči
…