Konec vše napraví / Konec dobrý, všechno dobré

Scéna druhá

Roussillon. – Hraběcí palác.

(Vystoupí HRABĚNKA a ŠAŠEK.)

HRABĚNKA: Všechno se splnilo, jak jsem si přála, až na to, že on nepřichází s ní.

ŠAŠEK: Na mou věru soudím, že je náš mladý pán hodně zasmušilý človíček.

HRABĚNKA: Z čeho tak soudíš, prosím tě?

ŠAŠEK: Inu, zadívá se na boty a zpívá; upravuje si límec a zpívá; ptá se na něco a zpívá; strká si párátko do zubů a zpívá. Znal jsem někoho, jenž měl takový záchvat zasmušilosti a prodal hezký dvorec za písničku.

HRABĚNKA: Podívám se, co píše a kdy hodlá přijeti.
(Otevře dopis.)

ŠAŠEK: Isabelka se mi nějak přejedla, co jsem byl u dvora. Naše stará treska a naše venkovské Isabely nejsou nic proti staré tresce a Isabelám u dvora. Mému Mílkovi rozbili tam hlavu a začínám milovat, jako stařec miluje peníze – bez chuti.

HRABĚNKA: Co to píše?

ŠAŠEK: Inu zrovna jen co píše. (Odejde.)

HRABĚNKA (čte): Posílám Vám snachu. Uzdravila krále a mne zničila. Byl jsem s ní oddán, ale nevzal jsem si ji a přísahal jsem, že moje ne bude věčné. Uslyšíte, že jsem utekl; vězte to, než se vám to donese. Jest-li svět dost širý, budu se držeti hodně daleko. Můj uctivý pozdrav.

Nešťastný váš syn

Bertram.

To není dobře, nerozvážný hochu,
tak prchat z přízně dobrého tak vládce;
hněv jeho strhovat si na hlavu
zhrdáním dívkou, ctnosti plnou tak,
že by jí nepohrdlo císařství.

(Vrátí se ŠAŠEK.)

ŠAŠEK: Ó milostivá paní, to jsou velké noviny: dva vojáci a naše mladá hraběnka!

HRABĚNKA: Co jest?

ŠAŠEK: Inu, špetka útěchy v těch novinách. Váš syn nebude zabit tak brzo, jak jsem se domníval.

HRABĚNKA: Proč by měl být zabit?

ŠAŠEK: To je také moje řeč, ukáže-li se pravdou, co jsem slyšel, – že utekl. Nebezpečí je v tom, kdyby zůstal. Děti arciť z toho vzejdou, ale po mužích je veta. Tady přicházejí a povědí vám víc. Já sám jen vím, že váš syn vzal do zaječích. (Odejde.)

(Vystoupí HELENA a dva ŠLECHTICI.)

PRVNÍ ŠLECHTIC: Bůh s vámi, vzácná paní!

HELENA: Můj choť mi ztracen, máti, navždy ztracen!

DRUHÝ ŠLECHTIC: To neříkejte.

HRABĚNKA: Buď trpěliva. Prosím, pánové,
já pocítila v štěstí, zármutku
již tolik převratů, že první tvář
ni jednoho, ni druhého se zjevíc,
mne nedopadne v ženské slabosti.
Kde je můj syn?

DRUHÝ ŠLECHTIC: Jel do Florencie
do služeb vévodských. My na cestě
ho potkali; neb odtud přišli jsme,
a vyřídivše jakés poslání
si u dvora, tam vrátíme se zas.

HELENA: Hle, jeho psaní – průvodní můj list!

(Čte.) Až dostaneš s mé ruky prsten, který se nikdy nesejme, a ukážeš mi dítě svého života, jemuž jsem otcem, potom nazvi mne manželem. Ale to potom je tolik co nikdy.

Toť hrozný ortel!

HRABĚNKA: Vy, pánové, jste přinesli to psaní?

PRVNÍ ŠLECHTIC: Tak jest a pro ten obsah litujem
své snahy.

HRABĚNKA: Snacho, vzmuž se, prosím tě;
svůj žal když celý sobě zabereš,
mně vezmeš polovici. Byl můj syn,
leč z krve své to jméno vyhladím
a tys mé dítě jen. Je ve Florenci?

DRUHÝ ŠLECHTIC: Je, hraběnko.

HRABĚNKA: A chce být vojínem?

DRUHÝ ŠLECHTIC: Toť jeho čacký cíl; a věřte mi, že vévoda naň shrne všechny cti, jež doba vytkne.

HRABĚNKA: Vrátíte se tam?

PRVNÍ ŠLECHTIC: Na nejrychlejších spěchu perutích.

HELENA (čte): Dokud nebudu bez ženy, nemám ve Francii ničeho.

Toť trpké.

HRABĚNKA: To tam psáno?

HELENA: Ano…