Konec vše napraví / Konec dobrý, všechno dobré

Scéna třetí

Paříž. – Královský palác.

(Vystoupí BERTRAM, LAFEU a PAROLLES.)

LAFEU: Říkají, že se už nedějí zázraky, a naši filosofové jsou jen k tomu, aby věci nadpřirozené a nevyzpytné učinili všedními a obyčejnými. Proto si tropíme žerty z hrůz a hradíme se zdánlivým věděním tam, kde bychom se měli odevzdati neznámému děsu.

PAROLLES: Ano, je to nejpodivnější zázračná věc, jaká se jen v našich posledních dobách udála.

BERTRAM: To také jest.

LAFEU: Být opuštěn od všech dovedných lékařů –

PAROLLES: To je má řeč; – od Galena i Paracelsa.

LAFEU:… od všech těch učených a věrohodných mistrů –

PAROLLES: Pravda; to je má řeč.

LAFEU:… kteří jej pokládali za nevyhojitelna –

PAROLLES: Ano, v tom to vězí; to také povídám.

LAFEU:… jemuž nelze pomoci –

PAROLLES: Pravda; – za člověka takřka již propadlého –

LAFEU:… nejistému životu a jisté smrti.

PAROLLES: Správně a dobře; tak bych to byl řekl též.

LAFEU: Opravdu mohu říci, že to je něco nového ve světě.

PAROLLES: To vskutku jest, a kdybyste cos podobného chtěli vidět tištěno, přečtěte si jen,… jak říkají té knize?

LAFEU: „Zjevení nebeské moci v pozemském nástroji.“

PAROLLES: Tak jest; byl bych to navlas tak řekl.

LAFEU: Ani plískavice není teď veselejší, než je on. Na mou duchu, mluvím se vší úctou.

PAROLLES: Inu, zkrátka i zdlouha řečeno, je to podivné, velmi podivné; a musela by to být lotrasovská duše, která by neuznala, že v tom jest –

LAFEU:… sama ruka boží –

PAROLLES: Ano, to je moje řeč.

LAFEU:… v nadmíru slabé –

PAROLLES:… a křehké nádobě. Veliká moc, veliká svrchovanost, které by se vpravdě mělo i dále využít než k uzdravení královu, abychom všichni –

LAFEU:… byli jí vděčni.

PAROLLES: To jsem chtěl říci; dobře pravíte. Hle, tady král.

(Vystoupí KRÁL, HELENA a DRUŽINA.)

LAFEU: Lustig, jak dí Holanďan. Od té chvíle budu mít dívky ještě radši, dokud mi v dásních zbude zub. Hle, on by ji zrovna mohl vésti do kola.

PAROLLES: Mort du vinaigre! – Není-li to Helena?

LAFEU: Přisámbůh, myslím, že jest.

KRÁL: Sem pány ode dvora svolejte. –
Má zachránkyně, ke mně přisedni
a touto zdravou rukou, jejíž cit
jsi vyhoštěný povolala zpět,
znov přijmi potvrzení daného
ti slibu; sama pak svůj jmenuj dar.

(Vystoupí několik ŠLECHTICI.)

Zrak zvedni, krásná dívko; s mladistvou
tou druží ušlechtilých jinochů
smím podle vlastní vůle naložit,
jak svrchovaná moc i otcovský
mi dovoluje hlas; tož sama vol
a odepříti nesmí nikdo kol.

HELENA: Ať krásnou, ctnostnou dívku každému
z vás láska dá; – všem, kromě jednoho.

LAFEU: Svou Hnědku dal bych s celým postrojem
za chrup tak zdravý, jak ti hoši mají,
a za tak chmyrný vous.

KRÁL: Jen pohled na ně;
z nich každý vznešeného otce měl.

HELENA: Mnou, pánové, Bůh krále pozdravil.

VŠICHNI: Tak jest; a nebi za vás děkujem.

HELENA: Jsem prostá dívka, nejbohatší tím,
že prostě mohu sebe dívkou zvát.
Já domluvila, Vaše Milosti;
v mých tvářích ruměnec jen šeptá mi:
„Rdím se, že volíš; s odmítnutím však
smrt bílá navždy usedne ti v tvář;
já nenavrátím se tam nikdy víc.“ –

KRÁL: Nuž vol; a věř, kdo zhrdá láskou tvojí,
že také málo o mou lásku stojí.

HELENA: Buď zdráva, Diano, svém při oltáři!
Teď k Mílkovi, jenž nad vše bohy září,
mé vzdechy proudí. – Znáte vůli krále?

PRVNÍ ŠLECHTIC: Tu znám a splním.

HELENA: Díky, nic už dále.

LAFEU: Věru, že bych tu raději k volbě stál, než aby mi ve hře o život padla jen dvě oka.

HELENA: Ta hrdost, pane, jež vám v zraku hárá,
než promluvím, již hrozivě mne kárá.
V své lásce žijte stokrát blaženěji
než s tou, jež přeje to, a v lásce její.

DRUHÝ ŠLECHTIC: Nic víc mi vhod.

HELENA: Svým přáním doporoučím
vás velké Lásce! – Tak se s vámi loučím.

LAFEU: Tak jí tedy všichni dávají košem? Kdyby to byli moji synové, dal bych jim namrskat nebo bych je poslal k Turkům, aby z nich nadělali kleštěnců.

HELENA (k třetímu šlechtici): Strach nemějte, že o vás požádám;
vám k vůli již tak neublížím vám.
Zdar vašim námluvám; a příští dobou
los krásnější buď na lůžku vám zdobou!

LAFEU: Ti kluci jsou zmrzlíci, nikdo ji nechce. Jistěže to jsou angličtí bastardi; Francouz je nezplodil.

HELENA: Jste příliš urozen a šťasten, mlád,
z mé krve syna nelze vám si přát.

ČTVRTÝ ŠLECHTIC: Krásko, tak nemyslím.

LAFEU: Ještě jeden hrozen zbývá. Vím, že tvůj otec pil víno, ale nejsi-li osel, jsem já čtrnáctiletý hoch. Však tě znám.

HELENA (k Bertramovi): Já netroufám si říci: „O vás žádám“; leč sebe, službu svou, co živa skládám do vaší vůdčí moci. – Toť je on!

KRÁL: Nuž vezmi ji, Bertrame; je tvá choť.

BERTRAM: Má choť, můj kníže! Prosím Vaši Milost,
v té věci dovolte mi užíti
jen vlastních očí.

KRÁL: Nevíš, Bertrame,
co byla pro mne?

BERTRAM: Dobrý pane, vím;
však nikdy nezvím, proč si ji mám vzít.

KRÁL: Jen jí jsem povstal z lože chorobných.

BERTRAM: A já mám, pane, proto poklesnout,
že vy jste povstal? Vždyť ji dobře znám;
ji z milosti můj otec vychoval.
Dceř chudobného lékaře, má choť!
Spíš pohrda mne navždy pochovej!

KRÁL: Jen stavem u ní zhrdáš, který mně
lze povýšit. Jak divno to, že krev,
když smísena, svou barvou, vahou, teplem
se nerozlišuje a předsudkem
tak příkře odráží se! Ctnostna-li
a zhrdáš v ní jen dcerou lékařovou,
ctnost tupíš kvůli jménu. Nečiň tak. –
I místo nejnižší, když sídlem ctností,
jich původcem se vznáší k důstojnosti;
kde bez ctnosti je velkost naduřená,
čest chřadne. Dobro samo beze jména
je dobré; špatnost vždy zůstane špatná;
jeť jakost v sobě a ne stavem platná.
Hle, mladá, moudrá, plna lahody,
v tom ona dědičkou je přírody;
to plodí čest. Ten na cti nemá podíl,
kdo chlubí se, že ze cti byl se zrodil,
a není jako matka. Prospívá
čest víc, když z našich skutků vyplývá
než z předchůdců. Jeť otrok slovo samo
na každé kryptě, každém hrobě známo
svou lhanou slávou; a je často němé,
kde v kletém zapomnění nalezneme
prach čestný vskutku. Co mám dále říci?
Ji chces-li, dary přírody se skvící,
já stvořím ostatní. Ctnost její věno;
já dám jí bohatství a zvučné jméno.

BERTRAM: Já n…