Konec vše napraví / Konec dobrý, všechno dobré

Scéna třetí

Tábor florentský.

(Vystoupí dva francouzští ŠLECHTICI a několik VOJÁKŮ.)

PRVNÍ ŠLECHTIC: Doručil jste mu již psaní od jeho matky?

DRUHÝ ŠLECHTIC: Před hodinou jsem mu je odevzdal; něco v něm jej hluboce zahnětlo, neboť se celý v tváři změnil, když je četl.

PRVNÍ ŠLECHTIC: Uvalil na sebe mnoho zasloužené hany za to, že zavrhl tak dobrou choť a tak ušlechtilou paní.

DRUHÝ ŠLECHTIC: A zvláště upadl v trvalou nemilost u krále, jenž právě naladil svou přízeň k tomu, aby zapěla jeho štěstí. Něco vám svěřím, ale ponecháte to v temné hlubokosti u sebe.

PRVNÍ ŠLECHTIC: Až to řeknete, je to mrtvé a já budu jako hrob.

DRUHÝ ŠLECHTIC: Svedl zde ve Florencii mladou dívku nejčistší pověsti a dnes v noci chce nasytit svůj chtíč kořistí její cti. Dal jí památný rodinný prsten a myslí, že vyhrál vše tím nečistým úkladem.

PRVNÍ ŠLECHTIC: Bůh nás chraň vzpoury proti svým přikázáním! Jací jsme to tvorové, když zůstaveni sami sobě!

DRUHÝ ŠLECHTIC: Jen zrádci jsme na sobě; a jak už to běh obvyklý u každé zrady, že se odhalí sama dřív, než dosáhne svých ohavných cílů, tak také on v tomto činu osnuje spiknutí proti své ušlechtilosti a sám vystupuje ze svého kalného řečiště na bílý den.

PRVNÍ ŠLECHTIC: Není-li to zavržení hodno v nás, že jsme hlasateli svých vlastních nekalých úmyslů? Dnes večer ho tedy ve své společnosti neuvidíme?

DRUHÝ ŠLECHTIC: Ne dřív až po půlnoci; chystáť se na svou hodinu.

PRVNÍ ŠLECHTIC: Ta se letem blíží. – Rád bych mu před očima toho jeho oblíbence rozpitval, aby si učinil pojem o svém vlastním mínění, kterým si ten falešný drahokam tak skvostně ovroubil.

DRUHÝ ŠLECHTIC: Necháme ho na pokoji, než se hrabě vrátí; jeden bude pak metlou na druhého.

PRVNÍ ŠLECHTIC: Povězte mi zatím, co nového o válce?

DRUHÝ ŠLECHTIC: Slyším, že se jedná o mír.

PRVNÍ ŠLECHTIC: Ne, ujišťuji vás, mír jest už uzavřen.

DRUHÝ ŠLECHTIC: A co tedy hrabě Roussillon? Pocestuje dále nebo se vrátí do Francie?

PRVNÍ ŠLECHTIC: Soudím z té otázky, že nejste docela účasten všech jeho tajemství.

DRUHÝ ŠLECHTIC: Toho mne chraň Bůh, pane! Tak byl bych také blízce účasten jeho činů.

PRVNÍ ŠLECHTIC: Jeho manželka prchla asi před dvěma měsíci z domova. Záminkou byla jí pouť k svátému Jakubu Velkému a posvátný ten úkol také s nejpřísnější zbožností vykonala. Tam stala se útlost její povahy kořistí jejího žalu; slovem, vzdychla tam naposled a teď zpívá v nebesích.

DRUHÝ ŠLECHTIC: Ví se to jistě?

PRVNÍ ŠLECHTIC: Ano, hlavně z jejích vlastních dopisů, které potvrzují celý ten běh jejího života až do samé smrti. Skonání samo, o němž arciť již psáti nemohla, bylo potvrzeno tamějším převorem.

DRUHÝ ŠLECHTIC: Ví hrabě o tom všem?

PRVNÍ ŠLECHTIC: Ví do nejmenších podrobností a každá z nich jest plně dotvrzena pravdou.

DRUHÝ ŠLECHTIC: V hloubi srdce mne rmoutí, že je tomu rád.

PRVNÍ ŠLECHTIC: Ku podivu, jak si tak někdy tvoříme útěchu ze svých ztrát!

DRUHÝ ŠLECHTIC: A ku podivu, jak zas jindy svůj zisk utápíme v slzách! Velká sláva, které si tady vydobyl svou chrabrostí, bude uvítána doma rovněž tak velkou hanbou.

PRVNÍ ŠLECHTIC: Tkanivo našeho života je smísené příze: z dobra a zla. Naše ctnosti by zpyšněly, kdyby naše chyby je nebičovaly, a naše zločiny by zoufaly, nejsouce těšeny od našich ctností.

(Vystoupí SLUHA.)

Co jest? Kde je tvůj pán?

SLUHA: Potkal vévodu na ulici a vážně se s ním rozloučil. Jeho Urozenost odjede zítra ráno do Francie. Vévoda mu dal pochvalný dopis pro krále.

DRUHÝ ŠLECHTIC: Toho mu tam bude velmi zapotřebí, i kdyby ho chválil více, než může.

(Vystoupí BERTRAM.)

PRVNÍ ŠLECHTIC: Nemůže býti dost lahodný pro královu trpkost. – Zde je sám. Nuž jak, pane hrabě, není již přes půlnoc?

BERTRAM: Odbyl jsem dnes večer šťastným sběhem okolností šestnáct věcí, z nichž každá by jindy trvala měsíc. Dal jsem sbohem vévodovi, rozloučil se s jeho nejbližšími, pochoval jsem ženu, oplakal ji, dopsal své matce, že se vracím, najal si družinu na cestu a vyřídil s těmito hlavními věcmi ještě mnoho jiných maličkostí. Poslední je nejvážnější, ale tu jsem ještě neskončil.

DRUHÝ ŠLECHTIC: Je-li trochu nesnadná a dnešního rána již odjíždíte, budete si musit pospíšit.

BERTRAM: Tím, že není skončena, chtěl jsem říci, že se obávám, abych o ní v budoucnu ještě neslyšel. – Ale odbuďme si ten divadelní výstup blázna s vojákem. Nuže, ukažte mi ten padělaný vzor; zklame mne jako obojetný prorok.

DRUHÝ ŠLECHTIC: Přiveďte ho. (Odejdou vojáci.) Seděl celou noc v trdlici ten ubohý rytířský chlapík.

BERTRAM: Neškodí; jeho paty si toho zasloužily, protože si osobovaly ostruhy tak dlouho. Co dělá? Je stísněn?

DRUHÝ ŠLECHTIC: Jak jsem vám už řekl, je stísněn trdlicí. Ale abych odpověděl, jak chcete, by se vám rozumělo, pláče jako holčina, když rozlila mléko. Vyzpovídal se Morganovi, jehož má za mnicha, od první chvíle, co mu paměť sahá, až do toho nešťastného usazení do klad. A co myslíte, že mu všechno pověděl?

BERTRAM: Přece nic o mně? – Či tak?

DRUHÝ ŠLECHTIC: Jeho zpověď byla zapsána a přečte se mu do tváře. Je-li Vaše Urozenost v tom, musíte už býti tak trpěliv a vyslechnouti to.

(Vystoupí VOJÁCI s PAROLLEM.)

BERTRAM: Mor na něho! Oči zavázány? O mně přece nemůže říci nic. Tiše, tiše!

PRVNÍ ŠLECHTIC: Slepá bába přichází. – Porto mučidloso.

PRVNÍ VOJÁK: Volá, aby přinesli mučidlo. Co jim řeknete?

PAROLLES: Povím vše, co vím, bez nucení. I kdyby mne krájeli jako paštiku, nemohu říci víc.

PRVNÍ VOJÁK: Bosco čimurčo.

PRVNÍ ŠLECHTIC: Boblibindo čicurmurco.

PRVNÍ VOJÁK: Jste milosrdný generál. – Náš generál poroučí, abyste odpovídal na vše, co se vás budu ptát, jak to zde mám napsáno.

PAROLLES: I budu, pravdivě, jako že doufám, že mi bude život darován!

PRVNÍ VOJÁK (čte): Předně se ho zeptejte, jak silná jest vévodova jízda. – Co odpovíte?

PAROLLES: Šest nebo sedm tisíc mužů; ale velmi chatrných a nevycvičených. Jsou porůznu rozptýlení a vůdcové ubozí hudlaři, na mou čest a víru, jako že doufám, že mi bude život darován.

PRVNÍ VOJÁK: Mám tak zapsat vaši odpověď?

PAROLLES: Zapiš…