Jak se vám líbí

Scena 7.

Les.

Prostřený stůl. – Vystoupí starší Vévoda, Amiens a Šlechtici jako psanci.

VÉV.: Ba myslím, že se v zvíře proměnil,
neb v lidské podobě ho nalézti
zde nikde nemohu.

PRV. ŠLECH.: V ten právě mžik
nám odsud odešel; byl vesel tady,
že slyšel píseň.

VÉV.: Stává-li se on,
jenž souhrnem jest všeho nesouzvuku,
teď hudbě přístupným, tož za krátko
ve hvězdných sférách rozlad nastane.
Nuž, vyhledejte ho a řekněte,
že chci s ním mluvit.

Vystoupí Jaques.

PRV. ŠLECH.: Uspořil mi práci,
neb zde přichází sám.

VÉV.: Nuž, pane, jak?
Co je to za způsob, že ubohé
své přátely zde prahnout necháte
po vaší společnosti? Nuže, jak? –
jste vesel!

JAQ.: Blázen, blázen! – potkal jsem
zde blázna v lese, strakatého blázna; –
ó bídný světe! – Jak jsem jídlem živ,
já potkal blázna! On se natáhl,
jak dlouhý byl, a hřál se na slunci
a spílal od plic paní Štěstěně,
ba přímo od plic; a přec strakatý
to blázen byl. Dím: „Dobré jitro, blázne!“
„Ne,“ praví on, „dřív, pane, nezvete
mne bláznem, než mi nebe štěstí dá.“
A potom vytáh‘ z kapsy hodiny
a hledě na ně okem zkaleným
dí velmi mudrácky: „Je deset hodin.
Tak vida,“ praví, „jak se točí svět.
Jen hodina je tomu, bylo devět
a za hodinu bude jedenáct –
Tak zrajem‘ od hodiny k hodině,
pak hnijem’ od hodiny k hodině
a na tom visí tak ta pohádka.“
Když slyšel jsem, ten blázen strakatý
jak filosofuje tak o čase,
mé plíce jako kohout začaly
mi kokrhat, že blázni mudrují
tak hluboce, a smál jsem se a smál,
smál hodinu po jeho orloji.
Ó čacký blázen! Blázen ctihodný!
Ba není nad strakatý bláznův šat!

VÉV.: A kdo ten blázen jest?

JAQ.: Ó,  vzácný blázen!
Byl dvořanem a povídá, že dámy,
když jenom mladičké a krásné jsou,
též mají dar to vědět. – V mozku svém,
jenž vyschlý jest jak zbytky sucharu,
když přijdem z cest, má divné příhrady,
kam nacpal různá pozorování,
jež po trolcích pak zase udává.
Ó, kéž bych bláznem byl! Má ctižádost
jde jenom za strakatou kazajkou.

VÉV.: Tu dostaneš.

JAG. Toť kýžený můj šat;
jen žádám, byste lepší soudnost svou
všech zbavil domněnek, jež rostou tam,
že moudrý jsem. Chci všechnu volnost mít,
tak velkou svobodu jak vítr má,
v tvář zadout, komu chci: toť právo bláznů.
A ti, jež zasáhne mé bláznovství
co nejperněj‘, se nejvíc musí smát.
A, pane, proč? – To proč je zřejmé tak,
jak cesta do veského kostela:
ten, koho blázen moudře pošlehne,
si velmi pošetile počíná,
když, třeba ho to bolí, nedělá,
jak toho šlehnutí by necítil;
neb jinak pošetilost moudrého
se odhalí i střelou bláznovou,
již vyslal na zdař bůh. Šat strakatý
mi dejte jen a volnost promluvit
jak chci, a naskrze vám vyčistím
to shnilé tělo světské nákazy,
jen trpělivě přijme-li můj lék.

VÉV.: Fi! – já ti povím, co bys udělal.

JAQ.: Co, kýho šlaka, jiného, než dobro?

VÉV.: Hřích podlý páchal bys, hřích káraje;
neb sám byťs prostopášník smyslný
jak zvířecí pud sám a boláky
a rozjitřené hlízy, kterých‘s kdy
si ulovil svým pustým životem,
bys uvalovat chtěl na širý svět.

JAQ.: Aj, zdaliž ten, kdo horlí proti pýše,
tím kárá jednotlivou osobu?
Či nevzdýmá se pýcha ohromně,
jak moře samo, až, když vyčerpá
své prostředky, zas klesá odlivem?
A kterou ženu v městě jmenuji,
když dím, že měštka na nehodných plecích
teď nosí nádheru až knížecí?
Kde která může říci že míním ji,
když sousedku má právě takovou?
A kde je někdo i z těch nejsprostších,
jenž, domnívaje se, že myslím jej,
mi řekne: „Co že ty mi na to dáš?“
a právě tím svou hloupost nastaví
mé řeči do terče? Nuž tedy, co?
Co dál? V čem ukřivdil mu jazyk můj?
Když pravdu děl jsem, křivdil si on sám
a je-li čist, – aj, moje kárání
tak přeletí, jak husa divoká,
k níž nikdo nehlásí se. – Kdo to zde?

Vystoupí Orlando s vytaseným mečem.

ORL.: Dost! Ani sousta víc!

JAQ. Já dosud nejed‘.

ORL.: A také nebudeš, než nasytí
se, nouze sama.

JAQ.: Co to za kohouta?

VÉV.: Tak smělým zdaž tě učinila bída,
neb vůbec mravem dobrým pohrdáš,
tak prázden zdaje se všech způsobů?

ORL.: Tím prvním jste mé věci k tepně sáh‘
trn čiré nouze hladké dvornosti
mne pozbavil; leč v kraji zrozen jsem,
jenž jakési mi vychování dal.
Však dosti! – povídám: syn smrti jest,
kdo ještě sáhne na to ovoce,
než dojdu sluchu já a moje věc.

JAQ.: Když nelze ukojit vás rozumem,
já zemřít musím.

VÉV.: Čeho žádáte?
Spíš vlídnost pohne nás, než násilí
nás pohne k vlídnosti.

ORL.: Já zmírám hlady;
a nasyťte mne.

VÉV.: Sedněte a jezte
a buďte nám zde vítán u stolu!

ORL.: Tak vlídně mluvíte? Ó, odpusťte;
já myslil, že je zde vše zdivočilé,
a jenom proto jsem si počínal
tak troufale. Leč, ať jste kdokoli,
vy, kdož v té nepřístupné pustině
ve stínu teskných větví tratíte
běh plíživého času z mysli své,
kdo z vás-li někdy lepší spatřil dny,
kdo z vás-li byl, kde k chrámu volá zvon
kdo z vás-li jedl s dobrým člověkem,
kdo z vás-li někdy slzu setřel s brv,
a soustrast měl a soustrast nalézal,
ať jeho vlídnost jest mým násilím.
V té naději se rdím a skláním meč.

VÉV.: Je pravda, viděli jsme lepší dny
a svatý zvon nás volal do chrámu
a u hostiny s lidmi dobrými
jsme sedali a s očí stírali
jsme krůpěje, jež soucit posvátný
v nich zrodil; – protož vlídně sedněte
a po své vůli všeho užijte,
čím v nouzi můžeme vám pomoci.

ORL.: Můj pokrm ještě chvilku nechte zde;
jak laň jdu hledat svého koloucha,
bych nasytil ho. Stařec ubohý
to jest, jenž mnohým krokem únavným
se za mnou belhal z pouhé lásky jen;
než on se občerství, jsa vysílen
zly dvěma, starobou a lačněním,
já sousta netknu se.

VÉV.: Jen jděte již
ho vyhledat a než se vrátíte,
zde nezmaříme ničeho.

ORL.: Můj dík;
a Bůh vám žehnej za tu útěchu.

(Odejde.)

VÉV.: Teď vidíš; – nejsme sami nešťastni;
to širé, všeobecné divadlo
víc bolestných nám skýtá podívání
než výstup, v kterém hrajem.

JAQ.: Celý svět
jest jeviště a všichni mužové
i ženy pouze herci; vstupují
a odcházejí zas a jeden člověk
hrá ve své době mnohé úlohy;
a jejich dějstvy sedmerý jest věk.
Zprv nemluvně, jež vrňouká a slintá
v své chůvy náručí. Pak plačtivý
žák s torbou, s tváří jako jitro stkvoucí,
jenž neochotně plouží do školy
se jako plž. A dále milenec
jak výheň stenající, s žalostnou
na obočí své děvy písničkou.
Pak vojín láteřící podivně,
jak levhart vousat, žárliv na svou čest
a popudlivý, k sváru nakvašen
a hledající slávy bublinu
v jícnu děla. Potom sudí jest,
břich kulaťoučký vycpán kapouny,
zrak přísný, vzorně přistřižený vous,
pln moudrých vět a nauk zvětralých;
a tak svůj úkol hrá. Věk šestý, pak
se schýlil v hubeného šosáka;
má trepky, okuláry na nose
a měšec po boku; na scvrklých lýtkách
se spodky plandají, jež z mladosti
si dobře ušetřil, a hluboký
hlas mužný do dětského diskantu
zas přecházeje, piští v zvuku svém
a kozmičí. A výjev poslední
tu konče divnou, děje plnou hru,
jest druhé dětství, čiré zapomnění,
kde zuby pryč a zrak a chuť a vše.

Vrátí se Orlando s Adamem.

VÉV.: Nuž, buďte vítán! Složte ctihodné
své břímě; ať se něčím občerství.

ORL.: Já děkuji vám vřele za něho.

ADAM: Jest dobře tak, neb sotva mluvit mohu,
bych poděkoval sám.

VÉV.: Jste vítán zde;
a berte. Nechci zatím obtěžovat
vás ptaním se na vaše osudy.
Ať hudba zahraje; a milý strýce,
vy zazpívejte nám.

Zpěv.

AMIENS: Duj, zimní větře, duj,
tak neznobí hněv tvůj,
jak lidský nevděk zebe;
tak břitké nemáš kly,
neb ač tvůj dech je zlý,
přec vidět není tebe.
Hej, ho! – ať v zelené lesy to zazní!
neb druh bývá klamný a láska jen blázní.
Hej, hol ať to zazní!
Zde neznáme strázní.

Mraz, kruté nebe, mraz; –
však zapomněné nás
víc hlodá dobrodiní.
Sic mrazíš vody kol,
leč krůtěj svírá bol,
jejž schladlý přítel činí.
Hej, ho! – ať v zelené lesy to zazní!
neb druh bývá klamný a láska jen blázní
Hej, ho! – ať to zazní!
Zde neznáme strázní.

VÉV.: Když synem dobrého jste Rowlanda,
jak šeptal jste mi srdečně, že jste,
a jak mé oči jeho podobu
co nejvěrněji vidí kreslenu
a živu v líci vaší, – upřímně
nám buďte vítán zde. Jsemť vévoda,
jenž otce vašeho měl vroucně rád.
Své další osudy mi povíte
v mé jeskyni. – Ty, dobrý starče, zde
jsi vítán jak tvůj pán. Nuž pod paždí,
jej vezměte. – A vy mi ruku dejte,
o svých osudech mi povídejte.

(Odejdou.)