Jak se vám líbí

Scena 7.

Les.

Prostřený stůl. – Vystoupí starší Vévoda, Amiens a Šlechtici jako psanci.

VÉV.: Ba myslím, že se v zvíře proměnil,
neb v lidské podobě ho nalézti
zde nikde nemohu.

PRV. ŠLECH.: V ten právě mžik
nám odsud odešel; byl vesel tady,
že slyšel píseň.

VÉV.: Stává-li se on,
jenž souhrnem jest všeho nesouzvuku,
teď hudbě přístupným, tož za krátko
ve hvězdných sférách rozlad nastane.
Nuž, vyhledejte ho a řekněte,
že chci s ním mluvit.

Vystoupí Jaques.

PRV. ŠLECH.: Uspořil mi práci,
neb zde přichází sám.

VÉV.: Nuž, pane, jak?
Co je to za způsob, že ubohé
své přátely zde prahnout necháte
po vaší společnosti? Nuže, jak? –
jste vesel!

JAQ.: Blázen, blázen! – potkal jsem
zde blázna v lese, strakatého blázna; –
ó bídný světe! – Jak jsem jídlem živ,
já potkal blázna! On se natáhl,
jak dlouhý byl, a hřál se na slunci
a spílal od plic paní Štěstěně,
ba přímo od plic; a přec strakatý
to blázen byl. Dím: „Dobré jitro, blázne!“
„Ne,“ praví on, „dřív, pane, nezvete
mne bláznem, než mi nebe štěstí dá.“
A potom vytáh‘ z kapsy hodiny
a hledě na ně okem zkaleným
dí velmi mudrácky: „Je deset hodin.
Tak vida,“ praví, „jak se točí svět.
Jen hodina je tomu, bylo devět
a za hodinu bude jedenáct –
Tak zrajem‘ od hodiny k hodině,
pak hnijem’ od hodiny k hodině
a na tom visí tak ta pohádka.“
Když slyšel jsem, ten blázen strakatý
jak filosofuje tak o čase,
mé plíce jako kohout začaly
mi kokrhat, že blázni mudrují
tak hluboce, a smál jsem se a smál,
smál hodinu po jeho orloji.
Ó čacký blázen! Blázen ctihodný!
Ba není nad strakatý bláznův šat!

VÉV.: A kdo ten blázen jest?

JAQ.: Ó,  vzácný blázen!
Byl dvořanem a povídá, že dámy,
když jenom mladičké a krásné jsou,
též mají dar to vědět. – V mozku svém,
jenž vyschlý jest jak zbytky sucharu,
když přijdem z cest, má divné příhrady,
kam nacpal různá pozorování,
jež po trolcích pak zase udává.
Ó, kéž bych bláznem byl! Má ctižádost
jde jenom za strakatou kazajkou.

VÉV.: Tu dostaneš.

JAG. Toť kýžený můj šat;
jen žádám, byste lepší soudnost svou
všech zbavil domněnek, jež rostou tam,
že moudrý jsem. Chci všechnu volnost mít,
tak velkou svobodu jak vítr má,
v tvář zadout, komu chci: toť právo bláznů.
A ti, jež zasáhne mé bláznovství
co nejperněj‘, se nejvíc musí smát.
A, pane, proč? – To proč je zřejmé tak,
jak cesta do veského kostela:
ten, koho blázen moudře pošlehne,
si velmi pošetile počíná,
když, třeba ho to bolí, nedělá,
jak toho šlehnutí by necítil;
neb jinak pošetilost moudrého
se odhalí i střelou bláznovou,
již vyslal na zdař bůh. Šat strakatý
mi dejte jen a volnost promluvit
jak chci, a naskrze vám vyčistím
to shnilé tělo světské nákazy,
jen trpělivě přijme-li můj lék.

VÉV.: Fi! – já ti povím, co bys udělal.

JAQ.: Co, kýho šlaka, jiného, než dobro?

VÉV.: Hřích podlý páchal bys, hřích káraje;
neb sám byťs prostopášník smyslný
jak zvířecí pud sám a boláky
a rozjitřené hlízy, kterých‘s kdy
si ulovil svým pustým životem,
bys uvalovat chtěl na širý svět.

JAQ.: Aj, zdaliž ten, kdo horlí proti pýše,
tím kárá jednotlivou osobu?
Či nevzdýmá se pýcha ohromně,
jak moře samo, až, když vyčerpá
své prostředky, zas klesá odlivem?
A kterou ženu v městě jmenuji,
když dím, že měštka na nehodných plecích
teď nosí nádheru až knížecí?
Kde která může říci že míním ji,
když sousedku má právě takovou?
A kde je někdo i z těch nejsprostších,
jenž, domnívaje se, že myslím jej,
mi řekne: „Co že ty mi na to dáš?“
a právě tím svou hloupost nastaví
mé řeči do terče? Nuž tedy, co?
Co dál? V čem ukřivdil mu jazyk můj?
Když pravdu děl jsem, křivdil si on sám
a je-li čist, – aj, moje kárání
tak přeletí, jak husa divoká,
k níž nikdo nehlásí se. – Kdo to zde?

Vystoupí Orlando s vytaseným mečem.

ORL.: Dost! Ani sousta víc!

JAQ. Já dosud nejed‘.

ORL.: A také nebudeš, než nasytí
se, nouze sama.

JAQ.: Co to za kohouta?

VÉV.: Tak smělým zdaž tě učinila bída,
neb vůbec mravem dobrým pohrdáš,
tak prázden zdaje se všech způsobů?

ORL.: Tím prvním jste mé věci k tepně sáh‘
trn čiré nouze hladké dvornosti
mne pozbavil; leč v kraji zrozen jsem,
jenž jakési mi vychování dal.
Však dosti! – povídám: syn smrti jest,
kdo ještě sáhne na to ovoce,
než dojdu sluchu já a moje věc.

JAQ.: Když nelze ukojit vás rozumem,
já zemřít musím.

VÉV.: Čeho žádáte?
Spíš vlídnost pohne nás, než násilí
nás pohne k vlídnosti.

ORL.: Já zmírám hlady;
a nasyťte mne.

VÉV.: Sedněte a jezte
a buďte nám zde vítán u stolu!

ORL.: Tak vlídně mluvíte? Ó, odpusťte;
já myslil, že je zde vše zdivočilé,
a jenom proto jsem si počínal
tak troufale. Leč, ať jste kdokoli,
vy, kdož v té nepřístupné pustině
ve stínu teskných větví tratíte
běh plíživého času z mysli své,
kdo z vás-li někdy lepší spatřil dny,
kdo z vás-li byl, kde k chrámu volá zvon
kdo z vás-li jedl s dobrým člověkem,
kdo z vás-li někdy slzu setřel s brv,
a soustrast měl a soustrast nalézal,
ať jeho vlídnost jest m…