Jak se vám líbí

JEDNÁNÍ PÁTÉ

Scena 1.

Les.

Vystoupí Prubík a Audrey.

PRUBÍK: Však se dočkáme, Audrey; trpělivost, milá Audrey!

AUDREY: Na mou věru, ten kněz byl dobrý dost přes všechno, co ten starý pán povídal.

PRUBÍK: Ohavný člověk, Audrey: je ten ctihodný Oliver, hanebný Písmokaz. Ale Audrey, zde v lese je mladík, jenž si dělá nároky na tebe.

AUDREY: Ano, vím kdo to je; nemá na mne práva ani co by za nehet vlezlo; zde přichází ten člověk, kterého myslíte.

PRUBÍK: Jest mi to pravým posvícením viděti hlupáka. Na mou věru, my, vtipné hlavy, máme mnoho na svědomí; chtěj nechtěj, zasmějeme se na cizí útraty.

Vystoupí Vilém.

VIL.: Dobrý večer, Audrey.

AUDREY: Pánbůh dobrý večer, Viléme.

VIL.: A dobrý večer vám, pane.

PRUBÍK: Dobrý večer, milý příteli– Dej na hlavu, dej na hlavu; prosím tě, nech na hlavě. Kolik je vám let, příteli?

VIL.: Pět a dvacet, pane.

PRUBÍK: Zralý věk. Říkají ti Vilém?

VIL.: Vilém, pane.

PRUBÍK: Hezké jméno. Jsi narozen v tomto lese?

VIL.: Ano, pane, chvála Bohu.

PRUBÍK: „Chvála Bohu“, dobrá odpověď. Jsi bohat?

VIL.: To, pane, jsem, tak tak.

PRUBÍK: „Tak, tak“ je dobré, velmi dobré, převýborně dobré; a přece zas to není; jest to jen tak tak. Jsi chytrý?

VIL.: Ó,  pane, já mám za ušima.

PRUBÍK: Aj, dobře mluvíš. Vzpomínám si teď na pořekadlo: „Blázen se má za moudrého, ale moudrý člověk o sobě ví, že je blázen.“ Když onen pohanský filosof chtěl snísti hrozen, otevřel rty, než jej dal do úst, chtěje tím říci, že hrozny jsou stvořeny k jídlu a rty k otvírání. Máte rád tuto dívku?

VIL.: Mám, pane.

PRUBÍK: Podejte mi ruku. Jsi učený?

VIL.: Nejsem, pane.

PRUBÍK: Tedy se nauč ode mne tom…