Jak se vám líbí

Scena 2.

Luh před palácem vévodským.

Vystoupí Rosalinda a Celia.

CELIA: Prosím tě, Rosalindo, milá moje sestřenko, buď veselá.

ROSAL.: Drahá Celie, projevuji více veselosti, než jí mám, a ty bys ještě chtěla, abych byla veselejší? Dokud umět nebudeš mne naučit, jak bych zapomněla na vypuzeného otce, nesmíš mne učiti, jak bych si vzpomněla na nějakou neobyčejnou veselost.

CELIA: V tom vidím, že mne ráda nemáš tou plnou měrou, jako já tebe. Kdyby můj strýc, tvůj vypuzený otec, byl vypudil tvého strýce, vévodu, otce mého, a ty bývala bys u mne zůstala, byla bych uměla naučiti lásku svou, aby považovala tvého otce za mého; tak uměla bys ty, kdyby věrnost lásky tvé ke mně byla tak ryzí povahy, jako láska má k tobě.

ROSAL.: Nuže, chci zapomenouti na postavení své, abych se radovala z tvého.

CELIA: Ty víš, můj otec nemá dítka, mimo mne, a žádného mít asi nebude, a věru, až umře, budeš ty jeho dědičkou; neboť co on tvému otci odjal násilím, já vrátím tobě z lásky. Na svou čest, to učiním, a zruším-li svou přísahu, ať v obludu se proměním. A tedy, má milá Růžo, má drahá Růženko, buď veselá.

ROSAL.: Od nynějška chci být; a budu vymýšleti samé žerty. Počkej, – co myslíš, abych se zamilovala?

CELIA: Ano, to udělej, tak pro žert, ale nezamiluj se mi do žádného muže do opravdy a v žertu ne více, než co bys krom cudného se uzardění mohla opět se ctí vyváznout.

ROSAL.: Jaká tedy bude naše zábava?

CELIA. Sedněme si a vysmívejme se dobré kmotře, Štěstěně, až uteče od svého kola, aby její dary byly napříště stejněji rozdělovány.

ROSAL.: Chtěla bych, abychom to učiniti mohly, neboť její dobrodiní se hrozně zle umísťují. A ta štědrá, slepá žena dopouští se nejvíce chyb ve svých darech ženám.

CELIA: Pravda; neboť ty, které činí krásnými, málokdy činí počestnými, a ty, které činí počestnými, dělá velmi ošklivé.

ROSAL.: Ne, ne, to si mateš úlohu Štěstěny s úlohou přírody. Štěstěna panuje nad dary světskými a nikoliv nad tvářností přírody.

Vystoupí Prubík.

CELIA: Že ne? Když příroda udělá krásné stvoření, nemůže-li zvůlí Štěstěny padnouti do ohně? Jakkoliv nám přírodou dán vtip vysmívati se Štěstěně, zdaž sem neposlala Štěstěna toho blázna, aby přetrhl naši rozmluvu?

ROSAL.: Věru, v tom je Štěstěna příliš krutá na přírodu, když posílá přirozeného blázna, aby přetrhl přirozený vtip.

CELIA: Snad ani to není dílem Štěstěny, ale přírody, která vidouc, že náš přirozený vtip jest příliš hloupý na rozumování o takové bohyni, poslala nám tohoto rozeného pošetilce za brousek; neboť hloupost bláznů bývá vždycky brouskem moudrých. Nu, což, mudráku, kam putuješ?

PRUBÍK: Slečno, musíte jíti k svému otci.

CELIA: Udělali tě poslem?

PRUBÍK: Ne, na mou čest, ale poručili mi, abych pro vás došel.

ROSAL.: Kde jsi se naučil tomu zaříkání, šašku?

PRUBÍK: Od jistého rytíře, který přísahal na svou čest, že lívance jsou dobré, a přísahal na svou čest, že hořčice jest k ničemu. Teď ale tvrdím já, že lívance byly k ničemu a hořčice byla dobrá, a přec ten rytíř nepřísahal křivě.

CELIA: Jak to dokážeš z haldy svých vědomostí?

ROSAL.: Ano, teď sejmi košík své moudrosti.

PRUBÍK: Nuže, předstupte obě; pohlaďte si brady. a přísahejte na své vousy, že jsem dareba.

CELIA: Při našich vousech, kdybychom jaké měly, tys dareba.

PRUBÍK: Při mém darebáctví, kdyby jaké ve mně bylo, byl bych jím; ale přísaháte-li při něčem, co není, nejste křivopřísežný, a nebyl tak ani ten rytíř přísahaje na svou čest, neboť žádné neměl, a měl-li, odpřísahal ji dříve, než spatřil ty lívance a tu hořčici.

CELIA: Prosím tě, koho tím myslíš?

PRUBÍK: Někoho, jejž starý Frederick, váš otec, má rád.

CELIA. Láska mého otce stačí, aby mu dodala cti. Dost! nemluv již o něm; mohl bys ještě brzo dostat výprask za utrhačné řeči.

PRUBÍK: Tím hůře, že blázni nesmějí povídati moudře to, co lidé moudří bláznovsky dělají.

CELIA: Na mou věru, pravdu povídáš; neboť od té doby, co ta špetka vtipu, kterou mají blázni, byla umlčena, dělá špetka bláznovství moudrých lidí mnoho hluku. Tam přichází Monsieur le Beau.

ROSAL.: Ústa plna novinek.

CELIA: Kterými nás bude nadívati, jako holubi krmí svá mláďata.

ROSAL.: Budeme tedy novinkami vykrmeny.

CELIA: Tím lépe; půjdeme tak snadněji na odbyt.

Vystoupí Le Beau.

Bon jour, Monsieur le Beau, co nového?

LE BEAU: Krásná princezno, přišla jste o velmi pěknou kratochvíli.

CELIA: Kratochvíli? – Jakého druhu?

LE BEAU: Jakého druhu? – Jak pak bych to hned řekl –

ROSAL.: Jak vtip a štěstí dá.

PRUBÍK: Aneb jak určí Sudice.

CELIA: Správná odpověď; a bije do očí.

PRUBÍK: Ano, kdyby ji nebyl dal blázen.

ROSAL.: Ztrácíš svou bývalou příchuť.

LE BEAU: Celého mne zmatete, dámy. Chtěl jsem vám povídati o pěkném zápasu, který jste zameškaly.

ROSAL.: Ano, povídejte nám, jak to při zápasu bylo.

LE BEAU: Začátek vám povím, a libo-li, vzácné slečny, můžete se podívati na konec; neboť nejlepší ještě zbývá a přicházejí sem zápas ukončit.

CELIA: Ano, povídejte začátek, který už je nebožtík a pochován.

LE BEAU: Přijdeť vám stařec a jeho tři synové…

CELIA. Zrovna takový začátek bych věděla z jedné staré pohádky.

LE BEAU: Tři švarní junáci překrásného vzrůstu a zjevu.

ROSAL.: S cedulemi na krku: „Všem lidem dává se tímto vědomost – “

LE BEAU: Nejstarší z těch tří zápolil s Charlesem, vévodovým zápasníkem, kterýžto Charles v okamžiku jej porazil a zlomil mu tři žebra, tak že jest malá naděje, aby zůstal na živu. Rovněž tak odbyl druhého a třetího. Tam leží a ubohý stařec, jejich otec, tak žalostně nad nimi hořekuje, že všichni diváci pláčou s ním.

ROSAL.: Ach běda!

PRUBÍK: Ale, Monsieur, kde je ta kratochvíle, o kterou slečny přišly?

LE BEAU: Nuže to, o čem právě mluvím.

PRUBÍK: Vida, kterak může člověk každým dnem býti moudřejším; co živ slyším ponejprv, že lámání žeber jest kratochvílí pro dámy.

CELIA: Věř mi, také já.

ROSAL.: Ale jest ještě někdo, jenž touží ucítit tu praskající hudbu v boku? Chce si ještě někdo mermomocí dáti polámat žebra? Což, sestřenko, máme se na ten zápas podívat?

LE BEAU: To musí…