Jak se vám líbí

JEDNÁNÍ DRUHÉ

Scena 1.

Les Ardenský.

Vystoupí starší Vévoda, Amiens a dva neb tři Šlechtici v oděvu loveckém.

VÉV.: Nuž, soudruzi a bratři u vyhnanství,
zdaž dlouhý zvyk ten život nečiní
nám příjemnějším, než jest prázdný lesk?
Zdaž nejsou tyto hvozdy bezpečnější
než závistivý dvůr? – Zde cítíme
jen sudbu Adamovu: proměnu
dob ročních; a když ledovaté kly
a zlostné vytí zimní vichřice
mne hryžou, do těla mi zadují,
až mrazem sychrám, usměju se, řka:
„To není pochlebenství; rádcové
to jsou, již svědčí důtklivě, co jsem.“
Jsouť sladké protivenství výhody,
jež, jako ropucha ač ohyzdné
a jedovaté, drahočenný přec
má klenot v hlavě své. Ten život náš,
jsa vzdálen hluku světa, nalézá
zde jazyk v stromech, knihy v bystřinách,
ve skalách náuku a dobro ve všem.

AMIENS: Já nechtěl bych jej změnit. Přešťastna
jest vaše Výsost, ana dovede
si přenést zarputilost osudu
v tak lahodné a smírné vyznění.

VÉV.: Nuž, nepůjdem si zvěře ulovit?
A přec mi žel těch bloudků skvrnatých,
již rodilými občany jsou zde
v tom pustém městě, – hrotem zubatým
že máme v jejich vlastním domově
jich oblé boky krví zbrocovat.

PRV. ŠLECH.: Ba, pane můj, náš zádumčivý Jaques
se nad tím rmoutí, dokládaje se,
že v této věci chvátíte si víc,
než bratr váš, jenž vypověděl vás.
Pan Amiens a já jsme přikradli
se za ním dnes, kde ležel pod dubem,
jenž věkovité svoje kořeny
pne nad potok, zde lesem zurčící.
V ta místa přiběh’ jelen uštvaný,
jenž poraněn byl zbraní lovcovou,
by dokonal; a věru, pane můj,
to zvíře ubohé tak stenalo,
že každým vzdechem kožený mu šat
se napjal k prasknutí a veliké
se slzy koulely mu žalostně
po tklivé tváři jedna za druhou –
A tak tu srstnatý ten ubožák,
naňž upřeně se díval teskný Jaques,
stál na nejzazším kraji…