Sen noci svatojánské

Scéna 2.

Jinde v lese.

Vystoupí Oberon.

OBER.: Rád věděl bych, zda zbudila se již
Titanie a jaký ponejprv
jí před očima objevil se tvor,
jejž nezměrně teď musí milovat.

Vystoupí Puck.

Zde posel můj. –
Jak je, ty třeštile?
Ký noční hluk to straší po boru?

PUCK: Má kněžna hoří láskou k netvoru.
Tam u jejího posvátného stánku,
když v mrákotném se nalézala spánku,
se hrubá cháska sešla z okolí,
jež v Athénách se o chléb mozolí;
zde měli zkoušku k nějakému ději,
jejž k Theseovu sňatku hráti chtějí.
Chlap nejhloupější z pitomé té laje,
jenž Pyrama v tom jejich kuse hraje,
šel s jeviště a uschoval se v křoví:
tam já jsem přitočil se k hlupákovi
a nasadil mu oslí palici.
tom zavolala Thisbe nyjící
a herec vychází. – A páni bratři –
jak husy divoké když lovce spatří,
neb hnědohlavé kavky ulekaně
se zvednou s kvákáním po střelné ráně,
a rozstřiknou se, šíleně se vznáší –
tak prchají, když spatří jej ti braši.
Já dusám za nimi, ten padá. kvičí.
ten »vražda!«, volá, jiný »pomoc! «, křičí.
Jich děs, jak rozumu je zbavil zcela,
z věcí bezduchých jim hrůzu dělá;
neb křoví, trní za šaty je chvátí,
ten rukáv, klobouk, jiný všecko ztratí.
Já dál je děsil, za nimi jsem spěchal
jen změněného Pyrama tam nechal.
V tom kněžna ze snu oči otevírá
a jedním rázem láskou k oslu zmírá.

OBER.: Ta hra jest lépe než jsem čekal hrána.
Však nakapal jsi v oči Athéňana
též lásky šťávu, jak jsem rozkázal?

PUCK: Má také dost. – Já dopaď ho jak spal
a vedle něho dívku jako květ;
jak procitne, ji musí uvidět.

Vystoupí Demetrius a Hermie.

OBER.: Teď pozor dej, náš Atheňan je tady.

PUCK: Ta dívka je to, ne však muž ten mladý.

DEM.: Proč káráte mne, rád vás mám tak vřele;
tak zle jen zlého tupte nepřítele.

HERM.: Teď kárám jen, však bojím se, že spíš
cos horšího: mé kletby zasloužíš!
Když zabil jsi Lysandra, jak on spal,
jsa po kotníky v krvi, vkroč tam dál
a zavraždi též mne. –
Dnu věrno není slunce zlatolící
on jako mně. – A od Hermie spící,
že by se odkraď? – Spíš chci víru dát,
že středem země ke se prokopat,
až měsíc dolů k Protinožcům kmitne
a o polednách k bratru slunci svitne.
Ty zavraždil jsi ho, jak ležel v snách,
tak zlý a smrtelný má hleď jen vrah.

DEM.: Tak zavražděný vypadá; já též,
jejž ukrutně tak v srdce zraňuješ.
A ty, můj vrahu, oči máš tak něžné,
jak tam ta dennice v své záři sněžné.

HERM.: Co má Lysander nyní z očí těch?
jej ke mně, Demetre, se vrátit nech!

DEM.: Svým psům spíš hodím jeho mrtvolu.

HERM.: Pse sám, ó pryč! – ty dráždíš k plápolu
můj dívčí hněv. – Tys vraždil dozajista?
Tož mezi muži nikdy neměj místa!
Ó pravdu mluv, mně k vůli, chci to vědět; –
když bděl, tys netroufal si na něj hledět
a ve snách zabil‘s jej? – Ó červ a had
tak hrdinsky to též moh‘ vykonat!
To zmije čin; a dvojjazyčná zmije
jak jazyk tvůj, ty hade, nezabije!

DEM.: Jen smyšlenka váš rozněcuje hněv,
mou ruku netřísní Lysandra krev;
a mrtev není, pokud vím.

HERM.: Je zdráv?
Mluv, prosím tě, mne poch…