Sen noci svatojánské

JEDNÁNÍ PRVNÍ

Scéna 1.

Athény. – Palác Theseův.

Vystoupí Theseus, Hippolyta, Philostrates a Družina.

THES.: Teď kvapem, spanilá Hippolyto,
se blíží svatební nám hodina;
jen čtyři blahé dny a přinesou
nám nový měsíc: leč jak pomalu,
ó žel! – té staré luny ubývá!
mé touhy zdržuje jak macecha
neb vdova, která tráví loudavě
na mladistvého muže důchodech.

HIPP.: Ty čtyři dny se rychle vnoří v noc
a v čtyřech nocích rychle prosněn čas;
a potom luna stříbrný jak luk,
znov napjatý na nebes klenutí,
v noc bude shlížet našich slavností.

THES.: Již jdi, Philostrate, a povzbudiž
ku kratochvíli mládež athénskou,
zbuď ducha jaré, svěží veselosti
a k pohřbům odkaž smutek všeliký:
ten bledý druh nám nevhod k slavnostem.

(Odejde Philostrates.)

Hippolyto, já mečem ucházel
se o tebe a ubližuje ti
jsem dobyl lásky tvé, však za choť vzít
chci tebe nyní jinou náladou:
hrou, leskem nádherným a stolováním.

Vystoupí Egeus, Hermie, Lysander a Demetrius.

EGE.: Buď šťasten Theseus, náš slavný kníže!

THES.: Dík, dobrý Egee! – co nového?

EGE.: Pln hněvu přicházím a s žalobou
na dítě své, svou dceru Hermii.
Sem blíž, Demetrie! – Ctný pane můj,
já svolil, aby ten ji za choť vzal.
Sem blíž, Lysandre! – Kníže laskavý,
muž ten mé dcery srdci učaroval:
ty, ty, Lysandre, verše dával‘s jí
a dary lásky měnil s děckem mým,
ty‘s při měsíci pod oknem jí zpíval
lstným hlasem klamné lásky písničky
a ukrad‘ otisk její obraznosti
z tvých vlasů náramky a prsteny
a cetkou, tretkou, hračkou všelikou
a kyticemi, mlsky, – mocnými
to posly k mládí nezkušenému;
ty‘s lestně uzmul srdce dcery mé
a poslušnost, jíž jest mi povinna,
jsi v zatvrzelou změnil urputnost. –
A, dobrý kníže můj, když nebude
zde před tvou Milostí chtít za muže
Demetria, tož prosím, athénský
ať v právo vejde starodávný řád,
bych, protože jest mou, směl naložit
s ní o své vlastní vůli, kteráž jest:
buď muži tomu zde ji odevzdám,
neb smrtí zemře, bez všech průtahů,
jak zákon velí v takém případě.

THES.: Co vy, Hermie, tomu říkáte?
Dejte si radit, dívko spanilá:
vám otec váš by měl být jako bůh;
jak ten, jenž složil vaši půvabnost,
ba ano, jako ten, jemuž jste vy,
jen jako podoba, již do vosku
byl vtisknul on, a v jeho moci jest
tvar ponechati, neb jej zahladit. –
Demetrius jest čacký, vzácný muž.

HERM.: Tak jest Lysander.

THES.: Ano, v sobě jest;
leč v této věci, otce vašeho
že nemá souhlasu, ten druhý vám
být musí vzácnější.

HERM.: Kéž otec můj
se jenom díval mýma očima!

THES.: Spíš oči vaše jeho soudem hleďte.

HERM.: Již prosím vaši Milost, odpusťte. –
Já nevím, co mne osměluje tak,
též ne, jak slušno na můj dívčí mrav
zde, v také přítomnosti, pronášet
své myšlenky; – leč prosím vaší Milost,
bych směla zvěděti to nejhorší,
co potkati mne může tenkráte,
když odmítnu ten sňatek s Demetrem?

THES.: Buď smrtí zemříti, neb na věky
se společnosti muže odříci.
Tož, krásná Hermie, se optejte
svých tužeb, svoji mladost uvažte
a dobře prozpytujte…