Romeo a Julie

Scena 4.

Ulice.

Vystoupí Benvolio a Mercutio.

Mer. Kde, u všech čertů, ten Romeo jest?

Což ani na noc domů nepřišel? 

Ben. Ne domů k otci; se sluhou jsem mluvil. 

Mer. Ta bledulová panna ledová,

ta Rosalina umučí ho tak,

že, věřte, přijde ještě o rozum.

Ben. Dnes Tybalt, Capuletův synovec,

mu poslal list do domu otcova. 

Mer. Toť vyzvání, –jak že tu stojím živ! 

Ben. Však mu Romeo odpoví. 

Mer. Odpovědít na list může každý, kdo umí psát.

Ben. Ne tak; – on odpoví pisálkovi toho listu, že, když strašen, není strašpytel.

Mer. Ach, ubohý Romeo jest už nebožtík! proklán černým okem bělostné dívčiny; střelen do ucha milostnou písničkou; a sám střed jeho srdce rozštěpen hrotem slepého hocha lučištníka: – a on že jest muž, jenž postaví se Tybaltovi?

Ben. Nu, – a kdo je ten Tybalt?

Mer. Něco víc, než sametový kocourek, to mi věř. Učiněný bohatýr v čestných obřadnostech. Bije se, jako ty zpíváš z not, drží takt, tempo a míru; dbá ti té nejmenší pausy: – jedna, dvě a třetí máš v prsou. Hotový řezník na hedvábné knoflíky; soubojník, soubojník! kavalír nejmodřejší krve, jenž ti první i druhou příčinu k souboji vysype z rukávu. Ah, toho nesmrtelného passado! toho punto reverso! toho »tu máš! «

Ben. Jak že?

Mer. Mor na ty potřeštěné, šeplavé, ulízané panáky, ty moderní raziče frásí! »Při sám bůh, výborné kordisko! – Znamenitý chlapík! – Výborná nevěstka!« –Aj, můj ty milý praděde, není-li to žalostno, že jsme sužováni těmi cizáckými mouchami, těmi módními hejsky, těmi »pardonnez-moi«, kteří tak dřepí na novotách, že si neumějí pohodlně usednout na starou lavici? O, těch jejich »bons«, těch jejich »bons« 

Vystoupí Romeo.

Ben. Tu jde Romeo, tu jde Romeo!

Mer. Bez mlíčí, jako sušený slaneček. Ó tělo, tělo, jak jsi rybou bylo učiněno! Teď je po uši v rýmech, v jakých Petrarka ploval. Laura byla proti jeho slečně pouhá kuchta; ano, ale měla přece jen lepšího milence, jenž o ní rýmoval. Dido byla běhna, Cleopatra cikánka, Helena a Hero děvečky a frejířky; Thisbe sic hezká modroočka, nebo tak něco, ale jinak k ničemu. Signor Romeo, bon jour! Tu máš francouzský pozdrav ke svým francouzským plundrám. Pěkný kousek jste nám to proved‘ dnes v noci.

Rom. Dobré jitro vám oběma. Jaký kousek jsem vám proveď?

Mer. Zlodějský kousek, pane, zlodějský; odkradl jste se; – chápeš?

Rom. Odpusť, dobrý Mercutio, měl jsem na starosti vážnou věc, a v případu takovém, jako můj, jest volno člověku, by se se na zdvořilosti trochu prohřešil.

Mer. To vlastně tolik, jako bys řekl, že u věci takové jest volno člověku se v kyčlích ohýbat. 

Rom. Ano, poklonami. 

Mer. Z míry dobrá trefa. 

Rom. Z míry dvorný výklad! 

Mer. Inu, vždyť jsem já učiněný květ dvornosti. 

Rom. Ano, povedený kvítek. 

Mer. Pravda.

Rom. Vyšitý jako ty květy na mých střevících; a k tomu podšitý.

Mer. Hezky řečeno; jen si ten vtip zachovej až do ošoumání svých střevíců; až se ti podešev prošlape, můžeš chodit po svém vtipu; jest to podešev nevyrovnatelná.

Rom. O, vtipe, nevyrovnatelný – ve své koženosti!

Mer. Pojď mezi nás, milý Benvolio, můj vtip dokulhává.

Rom. Bičík a ostruhy naň, bičík a ostruhy! jinak při tom honu zvolám: Vyhráno!

Mer. Ne, honí-li tvůj vtip divoké husy, jsem ovšem poražen; neboť v jediném tvém smyslu lítá jich více, než ve všech mých pěti. Řekni mi, honil Jsem kdy s tebou husičku?

Rom. Nikdy, leda jen jako husák.

Mer. Za ten žert tě štípnu do ucha.

Rom. Ne, neštípej, ty milé housátko.

Mer. Tvůj vtip jest velmi trpké pouchle; peprná to – omáčka.

Rom. Není-li výborná k huse na sladko?

Mer. Ó to je vtip jako kozí kůže; – coul široký, dá se roztáhnout na loket.

Rom. Roztáhnu ho tedy do široka, přidám to k huse a budeš pak daleko široko nejpověstnějším husákem.

Mer. Nuže, není-li to lépe tak, než to skomírání láskou? Teď jsi lidský, teď jsi Romeo, teď jsi opět to, co jsi, i povahou i tím, co umíš; neboť ta střeštěná láska jest jako velký blbec, jenž s vyplazeným jazykem pobíhá sem a tam, hledaje, kde by svou feruli schoval.

Ben. Již dost, již dost!

Mer. Chceš, abych přestal v nejlepším.

Ben. Jinak by ta věc neměla konce.

Mer. O mýlíš se; byl bych ji zkrátil, neboť jsem se dostal do plné hloubky toho, co jsem chtěl říci; a dále jsem se pouštět nehodlal.

Rom. Hle, to je skvostné podívání!

Vystoupí Chůva a Petr.

Mer. Plachta, plachta!

Ben. Dvě, dvě! – spodnička a planda.

Chůva. Petře!

Petr. Poroučíte?

Chůva. Můj vějíř, Petře.

Mer. Milý Petře, aby jí zakryl tvář, neboť její vějíř jest hezčí než ona.

Chůva. Dej Pánbůh dobré jitro, pánové.

Mer. Dej Pánbůh dobrý večer, krásná paničko.

Chůva. Je už večer?

Mer. Ba právě, to mi věřte; neboť ta nestydatá‚ ručička na vašem ciferníku ukazuje již přes poledne.

Chůva. Fuj na vás! jaký jste to člověk!

Rom. Člověk, paničko, kterého Bůh stvořil, aby se měl s kým trápit.

Chůva. Na mou věru, dobře řečeno; »aby se měl s kým trápit« – neřek‘ to tak? Pánové, nemůže mi někdo z vás povědít, kde bych našla mladého Romea?

Rom. Já vám to mohu povědít; ale mladý Romeo bude starší, až ho najdete, než když jste ho hledala. Já jsem toho jména nejmladší, protože nebylo nikoho horšího.

Chůva. Dobře jste to řekl.

Mer. Jakže? ten nejhorší jest vám dobrý dost? Velmi dobře si vybíráte, na mou věru; a moudře, moudře.

Chůva. Jste-li to vy, pane, ráda. bych si s vámi promluvila mezi čtyřma očima. 

Ben. Pozve ho někam na večeři. 

Mer. Svodnice, svodnice! – Lovci, pozor! 

Rom. Co’s navětřil?

Mer. Zajíce ne, brachu; leda jen snad koroptvičku, brachu, v postní paštice, která je trochu zažluklá a plesnivá, než se dostala na mísu.

(Zpívá:)

Stará koroptvič…