Romeo a Julie

Scena 3.

Hřbitov; na něm hrobka Gapuletův.

Vystoupí Paris a jeho Panoš nesa květiny a pochodeň.

Par. Svou pochodeň mi dej a vzdal se, hochu; 

ne, – shasni ji, neb nechci viděn být. 

Tam pod tis ulehni a přilož ucho 

na dutou zem; tak noha nevstoupí 

sem na hřbitov, jenž kyprý, nepevný 

jest od hrobů, – bys toho nezaslech‘. 

A uslyšíš-li něco, zahvízdni 

mi na znamení, že se někdo blíží. 

Dej kvítí sem; jdi, udělej, co říkám.

Pan. (stranou). Až na mne hrůza jde, tak o samotě

zde na hřbitově stát; však zkusím to. (Odstoupí.)

Par. Na lůžko svatební ti sypu kvítí,

o něžný květe, v prachu, pod kameny; 

co noc tě vonnou rosou budu myti, 

neb slzami, jež steskem vycezeny. 

Tu oběť květů každou noc chci dávat 

zde na tvůj hrob a tebe oplakávat.

 

(Panoš zahvízdne.)

  

Hoch dává výstrahu, cos blíží se. 

Čí kletá noha jde sem v noci tmavé, 

by rušila ten obřad lásky pravé? 

Jak, s pochodní! – Teď na mžik skryj mne, noci! (Odstoupí.)

Vystoupí Romeo a Baltazar s pochodní, motykou atd.

Rom. Tu motyku mi dej a páčidlo. 

Zde vezmi tento list a časně ráno

hleď, bys jej mému otci odevzdal.

Sem pochodeň; a život-li ti milý,

ať uslyšíš, neb vidíš cokoliv,

stůj opodál a neruš mne v mém díle.

Do toho lůžka smrti vstupuji,

bych spatřil tvář své choti; především

však proto, s mrtvého bych prstu sjal

jí drahocenný prsten, kteréhož

mi zapotřebí k věci převážné.

Jdi, vzdal se; kdybys ale zvědavě

chtěl pátrat, co tu dále konat chci,

jak nebe nade mnou, kloub za kloubem

tvé tělo rozsápu a rozmetám

tvé údy po hřbitově hladovém.

Ten čas i záměr můj jsou strašlivý

a lítější a neúprosnější,

než lační tygři, nebo řvoucí moře. 

Bal. Již, pane, jdu, a nebudu vás rušit. 

Rom. Tak svoje přátelství mi osvědčíš;

zde, vezmi to, a nadál šťastně žij;

buď zdráv, můj milý brachu.

Bal. (stranou). A přece jen se tady schovám kdesi,

neb jeho vzhled i záměry mne děsí.

 

(Odstoupí.)

Rom. Ty tlamo ohavná, ty jícne smrti,

jenž zhltil drobtu země nejdražší,

tak otvírám tvé shnilé čelisti,

bych na vzdory tě přecpal ještě víc! 

(Vypáčí hrobku.)

Par. To je ten zpupný Montek vyhnaný,

jenž zabil bratrance mé nevěsty;

– žal nad tím prý to krásné stvoření

sklál do hrobu; – a tady přichází,

by hanebně i mrtvé potupil.

Však chopím se ho.

 

(Vystoupí.)

Ustaň v bezbožném

svém díle, zlotřilý ty Monteku!

Což může pomsta dále jít, než smrt?

Stůj, kletý lotře, jsi můj zajatec;

pojď za mnou, poslechni, neb musíš zemřít. 

Rom. To věru musím; proto přišel jsem.

Však, dobrý mladý muži, zoufalce

dál nepokoušej, prchni, nech mne být;

těch mrtvých pomni zde, ať zděsí tě.

Hřích nový, – mladý muži, prosím tě, –

mi nehrň na hlavu, můj budě hněv.

Ó jdi! – Bůh svědkem, že tě miluji 

víc nežli sebe, neboť na hřbitov

jsem přišel proti sobě ozbrojen.

Jdi, nemeškej, a vypravuj, co živ,

že šílenec ti zde byl milostiv. 

Par. Tvé zapřísahání mne odmítám

a zatýkám tě jako zlosyna. 

Rom. Ty vyzýváš mne? – tedy pozor, chlapče. 

(Šermují.)

Pan. Ó Bože, bijou se! –Jdu hledat stráž!

(Odejde.)

Par. Ó, zabit! (Klesne.) Máš-li milosrdenství, hrob otevři a slož mne k Julii.

(Umře.)

Rom. To učiním. – Dej v tvář si pohlednout. 

Aj, hrabě Paris, – strýc Mercutiův! 

Co pravil sluha můj, když zbouřená 

má duše toho nevšímala si? – 

Že Paris měl si vzíti Julii? 

Či neřekl to? – či se mi to zdálo? 

neb v šílenství se toho domnívám, 

jej slyšev o Julii mluviti? 

Ó, dej mi ruku, ty, jenž se mnou též 

jsi zapsán v knihu trpkých osudů! 

V hrob nádherný tě uložím. – Ze v hrob? 

Ó ne, to zářící jest kupole, 

ty zavražděný june; neboť zde 

spí Julie a její krása činí 

tu klenbu večeřadlem zářivým,

Zde mrtev lež, jsa mrtvým pochován.

 

(Položí Parise do hrobky.)

Jak často lidé právě před smrtí 

se rozveselili! Jich strážcové 

to zovou sledním žití pableskem. 

Ó, zdaliž mohu to zde také já 

zvát pableskem? – Mé srdce, ženo má! 

smrt, která vssála dechu tvého med, 

přec moci neměla nad krásou tvou. 

Ty nejsi přemožena; prapor krásy 

až dosud nachem plá na lících tvých 

i rtech, a smrti bledá korouhev 

tam nevztyčena. – Tybalte, tam ležíš 

v svém krví ubroceném rubáši. 

Čím více mohu se ti zavděčit 

než tím, že ruka, která přervala 

tvé mládí, teď je tomu přetíná, 

jenž byl tvůj nepřítel? – Ó, promiň, strýče!

Ach, drahá Julie, proč ještě teď 

tak sličná jsi? Či mám se domnívat, 

že láskou vzplála netělesná smrt, 

a že ten hnusný netvor vyzáblý 

v těch tmách tě drží za svou milenku? 

Ze strachu před tím s tebou zůstanu, 

a z toho tmavé noci paláce 

již nikdy neodejdu; ano, zde 

chci potrvati s červy, kteří jsou 

tvé komorné; zde stánek rozbiju 

věčného pokoje, a setřesu 

hvězd nepříznivých jařmo s toho těla, 

jež světem znaveno. – Ó naposled 

vy, oči, pohleďte! ty, náruči, 

se k poslednímu rozpni objetí, 

a vy, ó brány dechu, vtiskněte 

svou právní pečeť tímto políbením 

na věčnou smlouvu smrti hamižné! 

Pojď, hořký druhu, pojď, ty trpký vůdce! 

ty zoufající lodivode, pojď, 

a rázem vžeň na skály tříštící 

tu mdlou a mořem uondanou loď. 

Zde lásce mé! (Pije.) – Ó nelhal’s, lékárníku, 

tvůj nápoj věru rychle působí. – 

A tak s tím políbením umírám. (Zemře.)

 

Vystoupí na druhé straně hřbitova Bratr Lorenzo se svítilnou, páčidlem a rýčem.

Lor. Spěj ku pomoci, svatý Františku! 

Ach, kolikrát v té tmě mé staré nohy 

již přes ty hroby klopýtly! – Kdo tam? 

Bal. Přítel a někdo, jenž vás dobře zná. 

Lor. Bůh žehnej ti! – Rci, dobrý příteli, 

jaká to pochodeň, jež plýtvá světlem 

tam červům jen a lebkám bezokým? 

Jak soudím, hoří v hrobce Capuletův? 

Bal. Tak jest, velebný otče, a můj pán je tam, jejž máte rád.

Lor. Kdo to?

Bal. Romeo.

Lor. Jak dlouho mešká tam?

Bal. Půl hodiny.

Lor. Pojď se mnou do sklepení.

Bal. Netroufám si.

Můj pán má za to, že jsem odešel

a strašlivě mi smrtí pohrozil,

zde kdybych zůstal, stopuje co dělá. 

…