Romeo a Julie

JEDNÁNÍ PRVNÍ.

Scena 1.

Verona – Náměstí.

Vystoupí Samson a Gregorio z domu Capuletův s meči a pukléři.

Sam. Slovo s to, Gregorio, hrdlit se od nich – nedáme!

Greg. Ne, to bychom byli hrdličky.

Sam Já myslím, vrazí-li nám urážku do hrdla, že z pochvy vytáhnem.

Greg. Ano, spíše hrdla dbej, abys je výtah‘ z oprátky, dokud jsi živ.

Sam Já rázem udeřím, když jsem popuzen.

Greg. Ale rázem nejsi popuzen, abys udeřil.

Sam Pes z domu Monteků mne popudí.

Greg. Popudit znamená pohnat, a býti rekovným znamená stát; protož popudí-li tě, poženou tě.

Sam Z toho domu pes mne dožene, abych stál; ke zdi se postavím proti každému, ať muž, neb holka od těch Monteků.

Greg. To dokazuje, že’s vratký chlap; neboť nejslabší staví se ke zdi.

Sam Pravda; a proto ženské jako slabší nádoby se vždycky přitlačí ke zdi; – tedy Montekovy muže odrazím ode zdi, a jeho holky přirazím ke zdi.

Greg. Spor je pouze mezi našimi pány a mezi námi, jejich muži.

Sam Vše jedno; povedu si tyransky: až budu hotov s muži, budu ukrutníkem na panny; vypadnu na ně.

Greg. Vypadneš na panny?

Sam Ano, nebo padnu na ně; měj si pro to smysl, jaký chceš.

Greg. Smysl pro to musí mít, kdo to cítí.

Sam Mne ucítí; jsemť jak známo notný špalek masa.

Greg.. Dobře, že nejsi ryba; kdybys byl, byl bys hňup. Tas tu svou peroutku; tam přicházejí dva z domu Monteků.

Vystoupí Abraham a Baltazar.

Sam Můj nahý meč je z pochvy; začni hádku; já tě budu krýt zadem.

Greg. Tak! obrátíš se ke mně zády a utečeš?

Sam Nic se neboj.

Greg. Ne, věru, tebe se bát nebudu!

Sam Vezměme si právo na svou stranu; ať oni začnou.

Greg Já se na ně ušklíbnu, jak půjdu kolem; ať si to pak vezmou, jak chtějí.

Sam Ne, jak si troufají. Lusknu jim palcem pod nos; bude to jejich potupa, snesou-li to.

Abr. Luskáte nám palcem pod nos, pane?

Sam Luskám palcem, pane.

Abr. Luskáte nám palcem pod nos, pane?

Sam (stranou Gregoriovi). Jest právo na naší straně, řeknu-li: ano?  

Greg. Není.

Sam. Ne, pane, neluskám vám palcem pod nos, pane; ale luskám pod nos, pane.

Greg. Chce se vám sváru, pane?

Abr. Sváru, pane? Ne, pane.

Sam Ale chce-li se vám, pane, postavím se vám; sloužím tak dobrému pánu jako vy.

Abr. Nic lepšímu.

Sam Dobrá, pane.

Vystoupí Benvolio.

Greg. (stranou k Samsonovi). Řekni.lepšímu.; tam přichází jeden z příbuzných mého.pána. 

Sam Ano lepšímu, pane. 

Abr. Lžeš.

Sam Taste, jste-li muži. – Gregorio, pamatuj na svůj chlapský tes.

(Potýkají se.) 

Ben. Od sebe, blázni! (Srazí jim meče.) – meče zastrčte;

vždyť ani nevíte, co děláte.

Vystoupí Tybalt.

Tyb. Jak! – mezi touto cháskou zbabělou

meč tasíš? Obrať se, Benvolio,

a pohleď na svou smrt! 

Ben. Jen mír chci zjednat.

Meč do pochvy! – neb se mnou užij ho, 

bys roztrhl ty lidi od sebe.  

Tyb. Jak! – s mečem v ruce mluvíš o míru?

To slovo nenávidím jako peklo,

jak všechny Monteky a tebe též.

Braň se, ty sketo! (Potýkají se.)

Vystoupí různý lid obou domů a pouští se do boje. Nato vystoupí Měšťané s kyji a partizánami.

Prv. měst. Hej, kyje, dřevce! do nich! skolte je! Pryč s Capulety! dolů s Monteky!

Vystoupí starý Capulet v nočním Županu a hraběnka Capuletova.

Cap. Jaký to povyk? Hej, můj šaršoun sem! 

Hrab. Cap. Ne, berlu, berlu! k čemu tobě meč?

Cap. Můj tesák, pravím! Starý Montek jde a mává čepelí mně na úkor.

Vystoupí starý Montek a hraběnka Monteková.

Mont. Ty lotře, Capulete! (K hraběnce.) Pusť mne již! 

Hrab. Mont. Ni o krok nesmíš nepříteli blíž.

Vystoupí kníže Escahis a Družina. 

Kníže. Odbojní poddaní a vrazi míru, 

vy prznitelé této oceli, 

jež potřísněna krví sousedů! – 

Jak? slyšet nechtějí? Hoj i muži, dravci, 

již hasí požár zhoubné vzteklosti 

purpurným zřídlem proudícím vám z žil, 

pod trestem mučidel zbraň odhoďte 

zle kalenou z těch rukou krvavých, 

a slyšte hněvné slovo knížecí: 

Tři sváry občanské, jež prázdným slovem 

ty rozdmýchal jsi, starý Capulete, 

a ty, Monteku, třikrát porušily 

klid v našich ulicích a přiměly 

Veronské staroslavné měšťany, 

by pohodili vážné ozdoby 

jim slušící a rukou též tak starou 

se uchopili starých partizán 

rzí míru zhlodaných, a stlumili 

tu vaši hlodající nenávist. 

Znov zbouříte-li naše ulice, 

klid porušený žitím zaplatíte.

Pro tentokrát se všichni rozejděte. – 

Vy, Capulete, se mnou půjdete, 

a vy, Monteků, přijďte odpoledne 

na starou radnici, náš soudní dvůr, 

a zvíte naši další vůli v tom. – 

Znov dím, pod trestem smrti všichni pryč! 

(Odejdou všichni kromě Monteka, hraběnky Montekové a Benvolia.)

Mont. Kdo opět rozjitřil ten dávný svár? 

Byl’s při tom, synovče, když začlo to?

Ben. Lid protivníka vašeho se bil 

již s lidmi vašimi, než přišel jsem; 

já tasil, chtěje roztrhnouti je. 

V tom objevil se Tybalt divoký, 

meč nahý v ruce, kterým, supaje 

mi výzvu v uši, mával nad hlavou 

a sekat vítr, jenž nic nezraněn 

mu hvízdal na posměch. Co střídali 

jsme bod a tes, jich přišlo víc a víc 

a sem i tamo dopadaly rány, 

až kníže přišed, roztrh‘ obě strany.

Hrab. Mont. Kde jest Romeo? viděl jste ho kdes 

Jsemť ráda, že v té šrůtce nebyl dnes.

Ben. Již o hodinu dříve, hraběnko, 

než zbožňované slunce vyhlédlo 

ze zlatostkvoucích oken východních, 

duch stísněný mne pudil z města ven. 

Tam, v platanovém háji, na západ 

jenž od města se táhne, spatřil jsem, 

jak, záhy tak, se prochází váš syn. 

Jdu k němu; ale on mne postřehl 

a uchýlil se v lesní huštinu. 

Já, měře jeho náladu dle své, 

jež nejvíc tíhla tam, kde nebyl nikdo, 

a vlastní rozladěnou osobu 

již maje za nadbytnou společnost, 

jsem šel za vlastní myslí, nestíhav 

jej v jeho myšlénkách, a míjel rád 

jsem toho, rád kdo prchal přede mnou. 

Mont. Již mnohé jitro vídali ho tam, 

jak množí pláčem čerstvou ranní rosu

a hlubokými vzdechy přidává 

mrak mrakům; ale jak jen počíná 

u nejvzdálenějších bran východních 

všeradostnící slunko odstírat 

Auroře s lůžka stinné záclony, 

v dál od světla můj zá…