Romeo a Julie

Scena 3. 

Cella bratra Lorenza.

Vystoupí Bratr Lorenzo.

Lor. Pojď ven, Romeo, pojď, ty bázlivče; 

strast do tebe se zamilovala 

a pohroma je s tebou oddána.

 

Vystoupí Romeo.

Rom. Co, otče, nového? Jak soudil kníže?

a jaký žal mou známost vyhledává,

jejž neznám ještě? 

Lor. Příliš dobře zná

můj drahý syn tu trpkou družinu. –

Zvěst nesu ti o soudu knížecím. 

Rom. Oč lehčí je ten soud než soudný den? 

Lor. Z úst vyplynul mu výrok mírnější;

ne těla smrt, jen těla vyhnanství.

Rom. Ha, vyhnanství! buď milostiv, rci »smrt! 

neb vyhnanství víc hrůz má v pohledu 

než sama smrt. Ó nerci: »vyhnanství«. 

Lor. Z Verony jen jsi vypovězen; ztiš se;

neb svět jest daleký a široký. 

Rom. Mimo Veronské hradby není světa, 

vše očistec a muka, peklo jen. 

Být vyhnán z nich je ze světa být vyhnán, 

a vypuzení ze světa je smrt. 

Tak »vyhnanstvím« jest jiné jméno smrti, 

a »vyhnanstvím« když označuješ smrt, 

mně hlavu stínáš zlatou sekerou, 

a usmíváš se k ráně, jež mne vraždí. 

Lor. Ó vzdorná nevděčnost! hřích smrtelný! 

Na vinu tvou náš zákon klade smrt; 

však dobrý kníže, bera stranu tvou, 

řád odmrštil a černé slovo smrt 

ti změnil na vyhnanství. Převzácná 

to milost jest a ty jí nevidíš. 

Rom. To muka jsou, ne milost; nebe jest, 

kde živa Julie; – a kočka, pes 

a myška, sebe nehodnější tvor 

zde živ jsa v nebi, na ni patřit může; 

jen ne Romeo. – Více hodnoty 

a důstojnosti, úhlednosti víc 

je v mouchách živo než v Romeovi; 

neb mohou bělostného zázraku 

se dotknout, drahé ruky Juliiny, 

brát nesmrtelné blaho s jejích rtů, 

jež v čisté nevinnosti Vestalčí 

se rdějí napořád, jak myslely by, 

že hříchem jest, když líbají se samy. – 

Romeo nesmí, neboť vyhnán jest; 

to mouchy smějí, já však prchat musím; 

jsouť svobodny, však vypovězen já. 

A přece pravíš, vypovězení 

že není smrt? Či míchaného jedu, 

ni nože ostře nabroušeného, 

ni jiných nemáš smrtných prostředků, 

byť sebe ohavnějších, kromě toho 

»jsi vyhnán«, bys mne zabil? – »Vyhnán díš?

Ó, mnichu, zatracenci pronášejí

to slovo v pekle; skřek je provází;

a ty máš srdce, ty, který jsi kněz

a zpovědník a hříchů zbavitel,

a osvědčený přítel můj, mne drtit

tím slovem »vyhnán«? 

Lor. Jenom slůvko nech

mne říci, pošetilý třeštile. 

Rom. Ó budeš mluvit o vyhnanství zas. 

Lor. Dám tobě zbroj, bys odrazil to slovo;

toť trampot sladké mléko, mudrctví,

by potěšilo tě, ač vyhnán jsi. 

Rom. Přec »vyhnán«! Oběs to své mudrctví I

To mudrctví když nemůž‘ utvořit 

mi Julii a město přenésti

a proměniti ortel knížecí,

nic nepomáhá mi, jest k ničemu;

a nemluv o něm víc.

Lor. Ó, tedy vidím,

že nemá uší člověk šílený.

Rom. Jak má je mít, když mudřec nemá očí?

Lor. Dej o tvém stavu přec mi promluvit.

Rom. Ty ani mluvit o tom nemůžeš, 

co necítíš. Ó, kdybys byl tak mlád 

jak já, a kdyby byla Julie 

tvá láska, teprv hodinu tvá choť, 

a Tybalt zavražděn; ty kdybys něhou 

plál jako já, a vyhnán byl jak já, – 

pak moh‘ bys mluvit, vlasy sobě rvát 

a padat na zem, teď jak padám já, 

svůj nevykopaný si měře hrob.

 

(Klepání venku.)

Lor. Vstaň, někdo klepá; skryj se, můj Romeo!

Rom. Ne; leč by srdcebolných stonů dech jak mha mne ukryl očím slídivým. (Klepá se.)

Lor. Slyš, klepají! – Kdo tam? – Romeo, vstaň! 

vždyť zajmou tě. – Jen chvilku sečkejte! – 

Vstaň; prchni do čítárny. – Hned! – Můj Bože,

jaký to nerozum! – Již jdu, již jdu! 

(Klepá se.)

Kdo to tak buší? Odkud jste? Co chcete? 

Chůva (venku). Jen dovnitř pusťte mne a dozvíte se

mé poselství. Od slečny Julie k vám přicházím. 

Lor. Nuž tedy vítám vás.

Vystoupí Chůva.

Chůva. Ó, svatý mnichu, rcete, svatý mnichu,

kde jest mé paní pán, kde jest Romeo? 

Lor. Tam na zemi, zpit svými slzami. 

Chůva. Ó na vlas tak, jak moje slečinka;

ó na vlas tak! 

Lor. Ó, žalná vzájemnost a stejně trapný stav! 

Chůva. Tak leží ona

a pláče jen a vzdychá, vzdychá, pláče.

Přec vstaňte, vstaňte! – vzhůru, jste-li muž;

jí k vůli vstaňte, k vůli Julii!

Proč klesáte v tak těžké »Ach« a »Ó«? 

Rom. Chůvo!

Chůva. Ach, pane, pane! – Nu, smrt končí vše. 

Rom. Ty’s o Julii mluvila? – co jest?

Zda nemyslí, že zarytý jsem vrah,

když samo dětství štěstí našeho

jsem střísnil krví její krvi blízkou?

Kde jest? jak se jí daří? – a co říká

má tajná choť té lásce skosené?

Chůva. Ó, slůvka neříká; jen pláče, pláče; 

teď padne na postel, pak vzchopí se 

a volá Tybalta; Romea zas a opět klesá.

Rom. Jak by jméno to,

jsouc vystřeleno z pušky vražedné, 

tak ubíjelo ji, jak jména toho 

paž kletá bratrance jí zabila. 

Ó pověz, otče, v které bídné části 

té schrány tělesné mé jméno bydlí? 

to pověz mi, bych zpustošiti moh‘ 

to jeho sídlo nenáviděné.

 

(Tasí meč.)

Lor. Ó, zadrž ruku zoufalou! – Jsi muž? 

Tvá podoba to křičí, slzy tvé 

však ženské jsou; tvé skutky divoké 

vztek nerozumné šelmy zjevují. 

Pod mužným vzhledem ženo nevzhledná, 

a v tvaru obou dravce netvorný! 

Ba žasnu; – při mé svaté řeholi, 

já domníval se, že tvá povaha 

je lépe slita. – Zabiťs Tybalta; 

chceš sebe zabiti, svou zabit choť, 

jež v tobě živa, čině na sobě 

ten skutek nenávisti prokleté? 

Proč laješ svému rodu, nebi, zemi, 

když rod a nebe, země, všechny tři 

se v tobě setkávají najednou, 

a ty bys najednou je zmařit chtěl!

Ó styď se, styď! – ty hanobíš svůj vzhled

I lásku, ducha, ty, jenž jako lichvář, 

…