Romeo a Julie

Scena 6.

Cella bratra Lorenza.

Vystoupí Bratr Lorenzo a Romeo.

Lor. Tak ať se usmívají nebesa

na svatý obřad ten, by příští čas

nás nepokáral žádným zármutkem! 

Rom. Tak staň se, amen! ale jakákoliv

ať přijde strast, vyvážit nemůže

to blaho, kteréž krátká minuta

mi poskytuje v jejím pohledu.

Jen svatým slovem ruce naše spoj,

a nechť pak lásku sžírající smrt

si učiní, co může; dosti jest,

když pouze mohu nazývat ji svou. 

Lor. Ty příliš prudké vzněty násilně

též končívají, mrouce vítězstvím.

Tak oheň s prachem když se políbí, 

se tráví vzájemně; med nejsladší 

se zprotivuje vlastní lahodou,

a ochutnáním pokazí nám chuť.

Tož miluj mírně; taká láska stálá;

zmeškáť kdo váhá, i kdo příliš cválá.

 

Vystoupí Julie.

Hle, tu jde slečna. – O tak lehká noha 

když dostoupne, ni květu neublíží. 

Můž‘ milenec jít po pavučině, 

jež v hravém letním vánku míhá se, 

a nepadne; tak lehká marnost jest.

Jul. Ctihodný zpovědníku, dobrý večer.

Lor. Romeo, dcero, dík vzdá za nás oba.

Jul. Totéž i jemu; jinak jeho díky 

by byly přílišný za pozdrav jeden.

Rom. Ach Julie! tvé radosti-li míra 

tak vršitá jak má, a umíš-li 

ji zvučněj‘ hlásat, oslaď dechem svým 

to ovzduší, a hudba nádherná 

ať zjeví v duších skrytou blaženost, 

již cítíme v tom drahém setkání. 

Jul. Cit, látkou bohatší než výmluvností, 

jest hrdým na svou vlastní podstatu, 

ne na ozdoby. – Ti jsou žebráci, 

kdož mohou svoje jmění spočítat;

však moje věrná láska zbohatla 

tak závratně, že ocenit mi nelze 

ni s polovice moje poklady.

Lor. Nuž pojďte, zkrátka ukončíme to; 

vás samy nenechat můj úřad velí, 

než svatá církev oba v jedno vtělí.

 

(Odejdou.)