Zápisky mladého lékaře

Vánice

Z bouřných mraků vítr duje,
sněhu plné náručí,
tu jak dítě zaběduje,
tu jak šelma zamručí...

(A. S. Puškin: Zimní večer)

Celá tahle historie začala tím, že podle slov vševědoucí Axiňji účetní Palčikov z Šalameťjeva vzplanul vášnivou láskou k agronomově dceři, a tato láska stravovala jeho ubohé srdce. Vydal se do újezdního města Gračevky, aby si dal ušít oblek. Oblek se znamenitě povedl a není vyloučeno, že šedé pruhy na účetnických kalhotách rozhodly o nešťastníkově osudu. Agronomova dcera souhlasila stát se jeho ženou.

Po tom, co jsem amputoval nohu děvčeti, které spadlo do trdlice, se moje sláva rozšířila tak rychle, že jsem pod její tíhou div neklesl. Po uježděné sanici ke mně denně jezdilo na sto pacientů z okolních vesnic. Přestal jsem obědvat. Aritmetika je nelítostná věda. Předpokládejme, že každému jsem věnoval pouhých pět minut... o nic víc! Pět set minut — to máte osm hodin dvacet minut. Povšimněte si, nepřetržitých osm hodin... Kromě toho jsem měl lůžkové oddělení s třiceti pacienty. A navíc jsem operoval.

Stručně řečeno, kdykoliv jsem se vracíval večer o deváté z nemocnice, nechutnalo mi jídlo ani pití, ba ani spánek. Po ničem jiném jsem netoužil, jen aby pro mě nepřijeli a nevolali mě k porodu. Během čtrnácti dnů mě saně v noci odvážely asi pětkrát.

Oči se mi zamžily, potemněly a nad kořenem nosu se objevila podélná vráska jako červ. V noci jsem viděl v chvějivé mlze nezdařené operace, obnažená žebra a svoje ruce zbrocené lidskou krví. Probouzel jsem se zpocený a roztřesený, ačkoliv kamna — holanďanky sálaly.

Při vizitě jsem obcházel pokoje rychlými kroky a za mnou se hnal felčar, felčarka a dvě asistentky. Kdykoliv jsem se zastavil u lůžka, kde v horečce těžce dýchal nemocný člověk, vyždímal jsem ze svého mozku vše, co v něm zbylo. Moje prsty ohmatávaly suchou rozpálenou kůži, zkoumal jsem zřítelnice, proklepával hrudník, naslouchal jsem, jak tajemně tluče kdesi uvnitř srdce, a ovládala mě jediná myšlenka: jak pacienta zachránit? Toho a toho taky! Všecky!

Byl to boj. Začínal každé ráno v bledém zasněženém úsvitu a končil večer při žlutém pomrkávání silné lampy “bleskovky.”

Zajímalo by mě, jak tohle skončí? ptával jsem se sám sebe v noci. Takhle budou jezdit v lednu, v únoru i v březnu...

Napsal jsem do Gračevky a zdvořile jsem připomněl, že v našem obvodu chybí druhý lékař.

Dopis plul na selských saních hladkým sněhovým oceánem přes čtyřicet verst. Za tři dny došla odpověď, že se pochopitelně počítá s druhým lékařem, jenomže ne hned... zatím prý nikdo nepřijede.

Dopis končil několika pochvalnými slovy o mé práci a přáním dalších úspěchů.

Povzbuzen začal jsem znovu tamponovat, vstřikovat “protizáškrtové sérum", řezat nádory obludných rozměrů a dávat sádrové obvazy...

V úterý nepřijelo sto, ale sto jedenáct pacientů. Ordinační den se protáhl do devíti hodin večer. Usínal jsem a snažil jsem se uhodnout, co bude zítra, ve středu? V noci se mi zdálo, že přijelo devět set pacientů.

Do okna ložnice n…