Zápisky mladého lékaře

Hvězdný roj

Je to ono... Napověděl mi to instinkt. Nemusel jsem spoléhat na svoje znalosti — ostatně teprve jsem dostudoval a pochopitelně jsem žádné znalosti neměl.

Bál jsem se dotknout jeho nahého teplého ramene, přestože jsem se neměl čeho obávat, a nařídil jsem: “Posuňte se trochu blíž ke světlu!”

Natočil se tak, jak jsem si přál, a světlo petrolejové lampy zalilo jeho nažloutlou pleť. Na vystouplých prsou a bocích prostupovala žlutá krupicová vyrážka. Jako hvězdný roj, pomyslel jsem si a zatrnulo mi u srdce. Sklonil jsem se k tomu místu a pak jsem odvrátil pohled a zahleděl jsem se mu do tváře. Viděl jsem před sebou obličej čtyřicátníka se zplihlými vousy šedavě popelavé barvy a bystrýma očima, zakrytýma opuchlými víčky. K svému velkému překvapení jsem z nich vyčetl vážnost a vědomí vlastní důstojnosti.

Mžikal, lhostejně a znuděně se rozhlížel a upravoval si opasek u kalhot.

To je syfilis, opakoval jsem si v duchu přísně. Setkal jsem se s ní ve své lékařské praxi poprvé; nebylo divu — zahnali mě rovnou z univerzitní škamny do zdejšího zapadákova.

Padl jsem na ni náhodou. Tenhle chlapík ke mně přijel a stěžoval si, že ho škrábe v krku. Zcela mechanicky jsem nařídil, aby se svlékl, aniž bych měl o syfilidě nejmenší tušení, a pak jsem zahlédl krupicovou vyrážku.

Dal jsem si dohromady chrapot, zlověstně zarudlý krk, podivné bílé skvrny, mramorová prsa a dovtípil jsem se. Především jsem si pověrčivě otřel ruce chomáčem vaty namočeným v chemickém roztoku a poplašná myšlenka, že mi možná prskal na ruce, když zakašlal, mi otrávila příští minutu. Bezradně a štítivě jsem otočil v rukou skleněnou lžící, kterou jsem vyšetřoval krk svého pacienta. Kam s ní?

Rozhodl jsem se položit ji na okno na chomáč vaty.

“Tak tedy...” začal jsem... “hm... víte... zřejmě... pravděpodobně... vlastně je to jisté... Podívejte, máte ošklivou nemoc... syfilis...”

Po těch slovech jsem upadl do rozpaků. Čekal jsem, že se vyděsí, znervózní...

Ale nic podobného. Zašilhal na mě jako slepice, když zaslechne, že ji někdo volá. V jeho kulatém oku jsem s údivem zahlédl nedůvěru.

“Máte syfilis,” opakoval jsem mírně.

“Co je to?” zeptal se chlapík s krupicovou vyrážkou.

Před očima mi vytanul výsek sněhobílého nemocničního pokoje na univerzitní klinice, amfiteátr se vztyčenými studentskými hlavami a šedá bradka profesora venerologa... Ale rychle jsem se vzpamatoval a uvědomil si, že se nalézám ve svitu petrolejky patnáct set verst od amfiteátru a čtyřicet verst od železnice... Za bílými dveřmi tlumeně hučeli četní pacienti, kteří čekali ve frontě. Venku za okny se neúprosně smrákalo a padal první zimní sníh.

Přiměl jsem pacienta, aby se ještě víc odhalil, a našel jsem první vřed, který se hojil. Poslední pochybnosti se rozptýlily a vystřídal je pocit pýchy, který se dostavoval pokaždé, když se mi podařilo stanovit správnou diagnózu.

“Oblečte se” začal jsem. “Máte syfilis! Je to vážná choroba, která postihuje celý organismus. Budete se muset dlouho léčit!”

Zarazi…