Psí srdce

(VI)

Byl zimní večer. Konec ledna. Dopoledne, ještě nezačaly ordinační hodiny. Na zárubni dveří do čekárny visel bílý papír, na němž bylo rukou Filippa Filippoviče napsáno:

Louskat semínka se v tomto bytě zakazuje.

F. Preobraženskij

A modrou tužkou, na prst velkými písmeny tam stálo rukou Bormentalovou:

Od páté hodiny odpolední do sedmi ráno se zakazuje hraní na hudební nástroje.

Pod tím Zininou rukou:

Až se vrátíte, řekněte Filippu Filippoviči, že nevím, kam šel. Fjodor říkal, že odcházel se Švonderem.

Rukou Preobraženského:

Jak dlouho mám čekat na sklenáře? Sto let?

Rukou Darji Petrovny (tiskacími písmeny):

Zina odešla nakoupit, říkala, že ho přivede.

V jídelně už svítila lampa s višňově červeným stínidlem a vypadalo to tu jako večer. Paprsky světla z příborníku se lámaly v půli, protože zrcadlová skla byla úhlopříčně přelepena od jedné fasety k druhé. Filipp Filippovič se skláněl nad stolem a před sebou měl rozloženy noviny abnormálního formátu. Z očí mu sršely blesky a zaťatými zuby cedil kusé útržky vět. Četl noticku:

“Je mimo všechny pochybnosti, že jde o profesorova nelegitimního (jak bývá zvykem říkat v prohnilé buržoazní společnosti) syna. Nuže takto si tedy vyhazuje z kopýtka naše pseudovědecká smetánka. Roztahovat se v sedmi pokojích, to umí každý, ale přijde doba, kdy se i nad jejich hlavami zableskne rudý paprsek Damoklova meče spravedlnosti.

šv”

Nesmírně vytrvale a s bujarou lehkostí brnkala přes dvě stěny balalajka a tóny vynalézavé variace na Sviť měsíčku se mísily v profesorově hlavě se slovy noticky v nenávistnou hatmatilku. Dočetl, suše si odplivl přes rameno a zaťatými zuby se mu sama od sebe vloudila na rty prokletá melodie:

“Sviť, měsí — í — íčku... sviť, měsí — í — íčku... sviť, měsíčku... Fujtajbl, je to jako mor!”

Zazvonil. Zina za závěsem vystrčila hlavu.

“Řekni mu, že je pět hodin, aby toho už nechal, a pošli ho sem, prosím tě.”

Filipp Filippovič seděl za stolem v křesle. Mezi prsty levé ruky mu trčel skořicově hnědý oharek doutníku. U závěsu, opřen o zárubeň, stál se zkříženýma nohama muž drobné postavy a nesympatického zevnějšku. Chomáče tvrdých vlasů pokrývaly hlavu jako přeorané pole, obličej měl zarostlý krátkým měkkým strniskem. Bylo až s podivem, jak nízké měl čelo. Takřka bezprostředně nad černými štětinami rozcuchaného obočí mu už rostly husté štětky vlasů.

Sako, v levém podpaží roztržené, bylo samá sláma, na pruhovaných kalhotách se skvěla na pravém koleně díra a na levém velká skvrna od fialové barvy. Kolem krku si uvázal křiklavou, nebesky modrou kravatu a do ní zapíchl jehlici s falešným rubínem. Barva kravaty byla tak šokující, že když Filipp Filippovič čas od času zavřel unavené oči, zjevovala se mu v úplné tmě na stropě nebo na zdi bleděmodře ověnčená hořící pochodeň. Když znovu otevřel oči, div neoslepl z lakýrek a bílých kamaší, které rozstřikovaly po podlaze vějíře do očí bijícího jasu.

Jako galoše, pomyslel si s nepříjemným pocitem u sr…