Psí srdce

(VIII)

K čemu se Filipp Filippovič odhodlal, není známo. Nic zvláštního během následujícího týdne nepodnikal a možná právě jeho nečinnost způsobila, že se toho v bytě pak strhlo tolik najednou.

Když od skandálu s potopou a kocourem uplynulo šest dní, přišel za Barykovem onen mladík z domovního výboru, co se z něho posléze vyklubala žena, a odevzdal mu dokumenty. Barykov je neprodleně strčil do kapsy a stejně neprodleně zavolal Bormentala.

“Bormentale!”

“Buďte tak laskav a oslovujte mě jak se sluší a patří,” požádal ho Bormental a výraz jeho tváře se začal měnit. Dlužno říct, že během těch šesti dnů se chirurg stihl pohádat se svým chovancem osmkrát, takže v obuchovském bytě vládla dusná atmosféra.

“Vy mi taky jinak neřeknete než Barykove!” bránil se vcelku pochopitelně chovanec.

“Copak to jde,” zahřímal ve dveřích profesor, “říkat vám Polygrafe Polygrafoviči? Tohle jméno nesmí nikdo v mém bytě vypustit z úst. Přejete-li si, abychom vás neoslovovali familiérně, budeme vám tady s doktorem Bormentalem říkat ‚pane Barykove‘. Spokojen?”

“Já nejsem žádnej pán, všichni páni jsou v Paříži!” štěkl Barykov.

“Švonderova práce!” křičel Filipp Filippovič. “Já mu to ale spočítám, darebákovi. V mém bytě se bude každému říkat ‚pane‘ dokud tu já budu bydlet! V opačném případě buď já, nebo vy odtud odejdem, ale nejspíš to budete vy. Dnes dám do novin inzerát a uvidíte, že vám byt najdu.”

“To bych byl pěknej blbec, abych se stěhoval,” uhodil hřebík na hlavičku Barykov.

“Cože?” povídá Filipp Filippovič a tak pronikavě se změnil v obličeji, že k němu Bormental přiskočil a jemně, pln obav, ho chytil za rukáv.

“Víte co, nechte si ty sprosťárny, monsieur Barykove!” zvýšil hlas Bormental. Barykov kousek ucouvl, vytáhl z kapsy tři lístky - zelený, žlutý, bílý —, bodl do nich prstem a prohlásil:

“Moment. Jsem členem bytovýho družsta a mám dekret na dvanáct čtverečnejch metrů vobytný plochy v bytě číslo 5 u nájemníka Preobraženskýho, kerej za byt ručí...” Barykov chvilku zaváhal a pak připojil slovo, jež Bormental mechanicky klasifikoval jako nové: “Račte.”

Filipp Filippovič se kousl do rtů, přesto však neprozřetelné utrousil:

“Přísahám, že toho Švondera jednoho krásného dne zastřelím.”

Barykov náramně zpozorněl, zbystřil sluch, to mu bylo vidět na očích.

“Filipp Filippovič, vorsichtig...,” varoval profesora Bormental.

“Tak abyste věděl! Když vy jste schopen takové podlosti,” křičel Filipp Filippovič, “vemte na vědomí, že vyvedete-li mi ještě jen jedinkrát něco podobného, zůstanete o hladu, přestanu vás živit. Dvanáct čtverečních metrů je vašich — dobrá, ale krmit vás nemusím, to na tomhle cáru papíru nemáte!”

Barykov dostal strach a zůstal s otevřenými ústy.

“Přece bez žrádla nemůžu bejt,” bručel, “kde se hergot budu stravovat?”

“Tak se tady chovejte slušně!” řekli unisono oba aeskulapové.

Barykov znatelně zkrotl a ten den už neublížil nikomu kromě sebe: využil toho, že se Bormental na chvilku vzdálil, ukradl mu břitvu a tak se řízl do tváře, ž…