Psí srdce

(VII)

“Ne, ne a ne!” trval na svém Bormental, “ten ubrousek si musíte vzít!”

“Jen se nepodělejte...,” bručel naštvaný Barykov.

“Děkuji vám, doktore,” povídá vlídně Filipp Filippovič, “mně už to leze krkem, upozorňovat ho pořád na jedno a totéž.”

“Nedovolím vám dotknout se jídla, dokud si neuvážete ubrousek. Zino, vemte Barykovovi tu majonézu.”

“Co by mi ji brala?” rozčilil se Barykov. “Ubrousek mám nandanej jedna dvě.” Levou rukou chránil jídlo před Zinou a pravou si zastrkoval ubrousek za límeček. V tu ránu vypadal jako zákazník u holiče.

“A jíst budete vidličkou!” dodal Bormental.

Barykov dlouze vzdychl a začal lovit kousky jesetera z husté omáčky.

“Můžu si vzít eště štamprle vodky?” dovolil se.

“Jen aby to špatně nedopadlo,” projevil obavy doktor Bormental, “poslední dobou jste po ní jako divý!”

“Jako že pro mě je jí škoda?” šlehl Barykov po doktorovi okem.

“Co to plácáte za nesmysly?” drsně se vmísil do hovoru Filipp Filippovič, ale Bormental ho nenechal domluvit.

“Nerozčilujte se, Filippe Filippoviči, já sám. Plácáte nesmysly, Barykove, a nejvíc mě šokuje, že je říkáte s naprostou samozřejmostí a sebejistotou. Vodky mi samozřejmě líto není. A taky není moje, ale Filippa Filippoviče. Vodka jednoduše škodí zdraví. To za prvé. A za druhé — chováte se nepřístojně i bez ní.”

Bormental ukázal na příborník úhlopříčně přelepený páskou.

“Zinočko, dejte mi, prosím vás, ještě kousek ryby,” řekl profesor.

Barykov se natáhl po karafě, úkosem si změřil Bormentala a nalil si do sklenky pořádnou dávku.

“Měl byste nabídnout i ostatním,” řekl Bormental, “nejprve profesorovi, potom mně a pak si teprve nalít.” Po Barykovových rtech přelétl sotva znatelný sarkastický úsměv, ale nakonec naplnil i ostatní sklenky.

“U vás je to pořád jako na ňáký přehlídce,” spustil, “ubrousek sem, kravatu tam, samý pardon, silvůplé, mersí, ale aby se tu člověk cejtil jako doma — to nikdy. Drezírujete sami sebe, přesně jako za carskýho režimu.”

“A co si představujete pod pojmem jako ‚doma‘, že jsem tak zvědav.”

Barykov na to Filippu Filippovičovi nic neodpověděl, zvedl sklenku a řekl:

“Tak já vám přeju — že jo...”

“My vám taky,” ne bez ironie řekl Bormental.

Barykov zvrhl obsah sklenky do sebe, zaškaredil se, popadl kousíček chleba, očichal ho, zhltl a do očí mu vhrkly slzy.

“Geny,” uteklo bezděčně a zdánlivě bez souvislosti Filippu Filippovičovi.

Bormental na něho udiveně pohlédl.

“Promiňte, ale...”

“To jsou geny,” opakoval profesor a trpce pokýval hlavou. “S tím už si neporadíme — Klim.”

Bormental upřel na Filippa Filippoviče překvapený pohled.

“Myslíte, pane profesore?”

“Nemyslím, jsem si tím jist.”

“Že by opravdu...,” řekl Bormental, zarazil se a sjel okem po Barykovovi. Ten se podezíravě nasupil.

“Später,” polohlasem prohodil Filipp Filippovič.

“Gut,” odpověděl asistent.

Zina přinesla krůtu. Bormental nalil Filippu Filippovičovi červené víno a nabídl Barykovovi.

“Nechci. Já si dám radši eště vodku.” Obličej se mu mastně leskl, na čele …