Don Quijote

Druhý obraz

Letní ráno. Křižovatka. Z jedné strany les, z druhé pole. V dálce trčí křídlo větrného mlýnu. DON QUIJOTE a SANCHO.

DON QUIJOTE: Jsme na místě. Zde budeme plnýma rukama čerpat ze studnice dobrodružství. (Pohlédne do dálky.)

SANCHO přivazuje osla opodál u cesty.

Osud nám přeje. Pohleď, Sancho!

SANCHO: Nevidím zhola nic, pane.

DON QUIJOTE: Cožpak jsi ztratil zrak? Proč nedáváš najevo svůj údiv. Před námi stojí šik obrů. Vidíš jejich dlouhatánské hnáty?

SANCHO: Co vás nemá, pane. Tohle jsou přeci větrné mlýny!

DON QUIJOTE: Jak málo se vyznáš v rytířských příhodách! To jsou zlí obři kouzelníci a já se jim postavím. Ať zhyne to jedovaté plémě.

Mlýny otáčejí křídly.

Nemyslete si, že mě zastrašíte! Třebaže máte více rukou než obr Briareus! Neutíkejte, podlé stvůry! Jsem sám, ale vydám za sto jiných.

SANCHO: Vzpamatujte se, pane! Co chcete udělat?

DON QUIJOTE: Vidím, že se tě zmocnil strach. Nevadí, zůstaň tu ve stínu stromů a modli se. Vpřed, ve jménu spanilé a kruté dobyvatelky mého srdce, Dulcinei. (Bodne Rozinantu do slabin a odjíždí.)

SANCHO: Stůjte, pane! Kam jedete? (Padá na kolena.) Panebože, ten můj pán vyvádí. Stůjte, pane! Už tasí. Jak by ne. Vyneslo ho to nahoru. Panebože, odpusť nám naše hříchy!

Za scénou se ozve těžký úder. Pak se na scénu přikutálí bradýřská mísa, za ní úlomky kopí a nakonec dopadne na zem DON QUIJOTE a zůstane nehybně ležet.

Já to věděl. Dej mu pámbu věčnou slávu. Tuze brzy skončila naše dobrodružství. Jen si pomyslete: včera večer jsme vyjeli živí a zdraví, plni nadějí. Ještě jsem ani nevyslechl celý ten příběh o zázračném koni Alexandra Makedonského a můj drahý pán už vletěl s přeraženými žebry na onen svět. Achich ouvej. (Sundá z osla tlumok, posadí se vedle DONA QUIJOTA a přihne si vína.) Jak ho teď dopravím domů? Už vím, položím ho na koně… Ale kde vezmu pořádného koně? (Pohlédne do dálky.) Ubohá Rozinanta leží bez hnutí jako pytel ječmene. Co dělat, naložím ho na svého šediváka. Nešťastný brachu, takový smutný náklad jsi ještě nenesl.

DON QUIJOTE zasténá.

Kdo to tu naříká? Můj pán to být nemůže, protože je v pánu. Nebo to sténám já sám? (Pije víno.)

DON QUIJOTE (slabě): Sancho.

SANCHO: Co to slyším? Vy žijete, pane?

DON QUIJOTE: Jak vidíš, mluvím, a tedy žiju.

SANCHO: Nebe budiž pochváleno. Už jsem vás chtěl naložit na šediváka, odvézt do vesnice a vystrojit slavný funus, jak si zasloužíte. Ale pak jsem si vzpomněl, co řekne hospodyně a bylo mi všelijak. Lokněte si. Varoval jsem vás: byly to větrné mlýny.

DON QUIJOTE: Nikdy neposuzuj, čemu nerozumíš, Sancho. Pamatuj, že nás v budoucnu čekají samá kouzla a čáry. Nenáviděný Friston, sotva jsem probodl prvního obra, proměnil naráz všechny ve větrné mlýny, aby mi odepřel rozkoš z vítězství. Ach Fristone, Fristone! Jak dlouho mě bude pronásledovat tvá zloba a nenávist? Přiveď mého koně, Sancho.

SANCHO: Ani sám Friston by to nedokázal, pane. To ubohé hovado leží jako bez duše. Nejlíp uděláme, když ho necháme odpočinout. Jestli se…