Don Quijote

PRVNÍ DĚJSTVÍ

První obraz

Letní večer. Dvůr Quijotova domu s konírnou, studní, lavičkou a dvěma brankami: první v pozadí vede na cestu, druhá postranní do vsi. Současně vidíme vnitřek domu. V pokoji velká postel s nebesy, křeslo, stůl, staré rytířské brnění a halda knih.

NICOLAS

(se objeví se svým nádobíčkem na dvoře)

: Paní klíčnice! Není tu? (Jde k domu, klepe.) Pane Quijano, můžu dál? Pane Quijano! Asi nebudou doma. (Vejde do Quijotova pokoje.) Slečno! Kam se všichni poděli? A to mně vzkázal, abych ho přišel ostříhat! Nevadí, počkám. Nemám chválabohu naspěch. (Postaví mísu na stůl, vtom zpozoruje brnění.) Co je zas tohle? Kde to vyhrabal? Už vím. Brnění našel na půdě. To je ale podivín. (Posadí se, bere se stolu knihu, čte.) Zr-cad-lo ry-tíř-ských u-da-ten-ství… Hm. Je po těch rytířích jako posedlý, člověku to nejde na rozum.

DON QUIJOTE (za scénou): Slavný Bernardo del Carpio uškrtil v Roncevalu zakletého dona Roldana!

NICOLAS (v okně): Co to plete?

DON QUIJOTE (vejde zadní brankou; v jedné ruce drží knihu, v druhé meč): Ach, kéž by se mně, rytíři Donu Quijotovi, podařilo potkat koho hledám! Ať už by to byl trest za moje hříchy, či odměna za dobré skutky, které jsem v životě vykonal.

NICOLAS: Jakému Donu Quijotovi? Mně se zdá, že mu přeskočilo.

DON QUIJOTE: Kdybych tak potkal svého nepřítele – obra Brandabarbarana v hadí kůži…

NICOLAS: Brandabar…Ten náš hidalgo se namouvěru zbláznil!

DON QUIJOTE: Následoval bych příkladu Bernardova. Chytím obra a zaškrtím ho! (Odhodí knihu a seká mečem do vzduchu.)

NICOLAS: Spravedlivé nebe!

DON QUIJOTE vchází do domu, NICOLAS se schová za brnění.

DON QUIJOTE: Je tu někdo?

NICOLAS: To jsem já, pane Quijano.

DON QUIJOTE: Konečně mně milostivý osud přivedl do cesty mého úhlavního nepřítele! Jen přistup blíž, neschovávej se ve stínu!

NICOLAS: Pro milosrdenství boží, co to povídáte? Jakýpak jsem nepřítel?

DON QUIJOTE: Zbytečně se přetvařujete. Vaše kouzla na mě neplatí. Poznávám tě, lstivý kouzelníku Fristone!

NICOLAS: Pro všecky svaté, pane Alonso, vzpamatujte se. Jen si mě pořádně prohlédněte. Nejsem žádný kouzelník. Jsem bradýř, váš věrný přítel a kmotr Nicolas!

DON QUIJOTE: Lžeš!

NICOLAS: Chraň bůh…

DON QUIJOTE: Připrav se k boji!

NICOLAS: Běda, on mě neposlouchá! Pane Alonso, vzpamatujte se! Před vámi stojí pravověrný křesťan, a žádný kouzelník! Odhoďte ten strašný meč, pane!

DON QUIJOTE: Vezmi si brnění a přistup blíž!

NICOLAS: Andělíčku, můj strážníčku, stůj při mně! (Vyskočí oknem a vyběhne postranní brankou.)

Mezitím se DON QUIJOTE uklidní, sedne si a rozevře knihu. Kdosi přejde kolem plotu, rozezní se struny a sytý bas zanotuje milostnou písničku.

ALDONZA (vejde na dvůr s košíčkem v ruce): Paní klíčnice! Paní klíčnice!

DON QUIJOTE: Její hlas! Nebo jsem snad znovu v zajetí čar a kouzel? Ne, to je ona.

ALDONZA: Paní klíčnice, jste doma? (Postaví košík, jde po schodech k domu a klepe.)

DON QUIJOTE: To ona klepe? Ne, to tluče moje srdce.

ALDONZA (vejde): Ach! Prosím c…