Don Quijote

Čtvrtý obraz

V Quijotově domě. Den. V pokoji je ANTONIE, KLÍČNICE, PÉREZ a NICOLAS.

PÉREZ: Co teď? Stará moudrost praví, že čerta nejlíp vyženete ďáblem.

NICOLAS: Plně s vámi souhlasím, vážený kmotře.

PÉREZ: Touha po hrdinských činech vyhnala našeho ubohého hidalga z domu. Dejme mu možnost vykonat takový čin, který by ho přivedl nazpátek. Hned vám prozradím, co jsme s naším přítelem vymysleli. Vy, Antonie, budete představovat zakletou princeznu.

ANTONIE: Nerozumím, pane licenciáte.

NICOLAS: Stačí rozvázat tenhle uzel – a rázem pochopíte. (Vytáhne z uzlu bohatě zdobené šaty, mohutný plnovous, kytaru a masky.)

PÉREZ: Pamatujte si, Antonie od této chvíle jste zakletá princezna, dcera krále Tinacria Moudrého a královny Charamil, dědička velkého království Micomicon v Guinei. Zlý obr Pandofilando Šilhavý se zmocnil vaší říše. Teď pojedeme za vaším pomateným strýcem a vy ho se slzami v očích požádáte, aby vám vybojoval zpět vaše království.

KLÍČNICE: Pánbůh s námi a zlé pryč!

NICOLAS: Jakože se Nicolas jmenuju, ručím za to, že pan Quijano pojede, kam budete chtít!

PÉREZ: Namluvte mu, že cesta do vašeho království vede přes naši vesnici.

ANTONIE: Ach, teď už chápu!

NICOLAS (jí podává šaty a masku): Převlékněte se, Antonie.

ANTONIE: Okamžik. (Odchází do vedlejšího pokoje.)

KLÍČNICE: Milosrdné nebe! Jak musíme chytračit, abychom přivedli našeho ubohého pána domů. Ať ďábel a lupič Varrava odnesou do horoucích pekel všecky ty rytířské knihy, které zatemnily nejosvícenější mozek z celé La Manchy! A s ním i toho břichatého Sancha, který vylákal našeho pána z domu. (Odejde.)

PÉREZ: Teď je řada na nás, drahý kmotře.

PÉREZ si přilepí vousy, NICOLAS si oblékne ženské šaty a čepec, nasadí si masku a uchopí kytaru. Vejde ANTONIE v královských šatech a masce.

ANTONIE: Jste to vy, pane Nicolasi? Koho teď představujete?

NICOLAS: Jsem dueňa, která vás provází ve vašem smutném vyhnanství. Mé jméno je Doloris. (Brnká na kytaru.)

PÉREZ: A já jsem váš strýc, bratr zavražděného krále Trinacria.

ANTONIE: Chápu.

PÉREZ: Teď ho musíme vlákat sem. Pak už něco vymyslíme. Záleží na okolnostech.

Do dvora vjíždí na svém oslu SANCHO. Z kuchyně vyběhne KLÍČNICE.

KLÍČNICE: To je on! Moje staré oči mě nezklamaly!

SANCHO: Ano, jsem to já, drahá klíčnice.

KLÍČNICE: Tady ho vidíte, buřiče a tuláka!

SANCHO: Už to začíná…

ANTONIE, PÉREZ a NICOLAS se vrhnou k oknu, pozorují scénu.

KLÍČNICE: Odpověz, ty bídný papoušku, který jen opakuješ cizí slova… Kde je pan Quijano? Kde jsi ho nechal? Mluv!

SANCHO: Nejsem takový hlupák, abych tvrdil, že jsme dva. Vidíte, že jedu sám.

KLÍČNICE: Kde je pan Alonso, lotře!?

SANCHO: Lidičky dobří, pomóc! V poslední době jsem dostal mnohokrát na pamětnou, ale vždycky mě ztloukli až nakonec. Ale tady mě vyplácejí už napřed.

ANTONIE: Bože můj, ona ho zabije!

PÉREZ: Chviličku strpení, hned se všecko dozvíme.

KLÍČNICE: Kam jsi zašantročil svého pána?

SANCHO: Zachraňte mě! Váš pán je živ a zdráv. Nemáte právo mě bít. Brzy se …