Divadelní román

11
Poznávám divadlo

Toropecká psala na stroji mistrovsky. Nikdy jsem nic podobného nezažil. Nemuseli jste jí diktovat čárky, tečky, ani opakovat, která postava mluví. Pobíhal jsem po místnosti, občas jsem se zarazil a prosil: „Ne, počkejte…“ Měnil jsem text, zapomínal jsem uvádět jména osob, bručel si něco pod nos a pak jsem zase mluvil nahlas, ale ať jsem dělal, co chtěl, z rukou Toropecké se líhla ideálně – stejnoměrná, skoro čistá stránka bez jediné gramatické chyby, Mohli jste ji vzít a odnést rovnou do tiskárny.

Psali jsme a do toho vyzváněly telefony. Zpočátku mi to vadilo, ale pak jsem si zvykl, a dokonce se mi to zalíbilo. Polyxena každého pohotově odbývala. Spustila:

„Prosím. Mluvte rychle, soudruhu! Nemám čas! Co si přejete?“

Po takovém úvodu člověk na druhém konci aparátu znejistěl, začal něco blábolit a Toropecká ho hbitě usměrnila.

Okruh její činnosti byl neobyčejně široký. O tom mě přesvědčily telefonické rozhovory.

„Prosím!“ ozvala se. „Ne, to je omyl. Nemám žádné lístky… Zastřelím tě!“ (To opakovala napsanou větu.)

Znovu zvedla sluchátko.

„Vyprodáno. Bohužel, ani jeden volný lístek… Co tím dokážeš?“ (To platilo mně.)

Teď už chápu, přemítal jsem v duchu, jaká spousta fanoušků chodí v Moskvě zadarmo do divadla. Přitom nikoho z nich ani nenapadne nezaplatit v tramvaji a žádný nepřijde do obchodu a nepožádá, aby mu dali zadarmo sardinky. Proč si všichni myslí, že v divadle nemusí platit?

„Ano, ano,“ hlaholila Toropecká do telefonu. „Kalkata, Paňdžáb, Madrás, Alláhábád… Ne, adresu nedáváme! Ano…“ obrátila se ke mně.

„Nedovolím, aby vyzpěvoval serenády pod oknem mé nevěsty!“ horlil jsem a pobíhal sem tam.

„… nevěsty…“ opakovala Toropecká.

Stroj co chvíli zazvonil. Znovu drnčel telefon. „Nezávislé. Bohužel, úplně vyprodáno… nevěsty…“

„Nevěsty…“ hlesl jsem jako ozvěna. „Jermakov odhodí kytaru a vyběhne na balkon.“

„Haló! Nezávislé! Ani lísteček… Balkon…“

„Anna zamíří… ne, jednoduše odchází za ním.“

„Odchází… Prosím? Ano. Soudruhu Butoviči, lístky budou u Filji v kanceláři. Na shledanou.“

„Anna: Zastřelí se! Bachtin: Nezastřelí!“

„Haló! Dobrý den. Ano, společně. Potom Andamanské ostrovy. Bohužel, adresu vám dát nemohu, Alberte Albertoviči… Nezastřelí!“

Musím uznat, že Polyxena se vyznala. Psala všemi deseti. Sotva zazvonil telefon, jednou rukou klepala, druhou brala sluchátko:

„Kalkata se mu nelíbila, jinak se cítí dobře…“

Každou chvíli vběhl Děmjan s nějakými papírky, Toropecká je zběžně přelétla pohledem, orazítkovala a levou rukou vyťukávala na stroji: „Harmonika vesele hraje, ale z toho…“

„Okamžik,“ zarazil jsem ji, „nedávejte tam ‚vesele‘, ale ‚bravurně‘… nebo ne, počkejte…“ Díval jsem se divoce do zdi a vzpomínal, jak hraje harmonika.

Toropecká se zatím pudrovala a sdělovala do telefonu nějaké Missy, že kostice do korzetu sežene Albert Albertovič ve Vídni. Co chvíli někdo vešel. Nejdřív jsem se styděl před lidmi diktovat a připadal jsem si jako adamita mezi oblečenými, ale později mi to nepřišlo.

Obč…