Divadelní román

5
Neobvyklé události

Ukrást něco je lehké. Ale vrátit to zpátky je problém. S revolverem v kapse jsem se rozjel k svému příteli.

Srdce se mi rozbušilo, když slyším, jak křičí za dveřmi:

„Maminko! A kdo ještě?“

Nato se ozval přidušený hlas:

„Instalatér…“

„Co se stalo?“ ptám se jakoby nic a svlékám si kabát.

Přítel se ohlédne a zasykne:

„Sousedi mně štípli revolver, prevíti!“

„To snad ne,“ povídám.

Stařenka šmejdila po bytě malém jako dlaň, lezla po podlaze a nakukovala do jakýchsi košů. „Maminko, to je nesmysl! Nelezte po zemi!“

„Dnes?“ ptám se vesele. Přítel se spletl, revolver zmizel včera, ale on si bůhvíproč myslel, že ho včera v noci viděl na stole.

„A kdo tu byl?“

„Instalatér!“ volal přítel

„A nikdo jiný? Ani včera?“

„Jenom vy a dost.“

Vykulil na mě oči.

„Dovolte,“ řekl jsem uraženě.

„Vy jste ale fajnovky, vy inteligenti,“ rozčiloval se. „Já přece netvrdím, že jste ho vzal.“

A běžel se podívat, ke kterému kohoutku šel instalatér. Maminka předváděla instalatéra a dokonce napodobila jeho hlas.

„Přijde, povídá dobrý den, pověsí čepici na věšák a šine si to…“

„Kam?“

Maminka šla do kuchyně a přítel ji následoval. Vykročil jsem za nimi, ale pak jsem se rychle vrátil do pracovny, položil revolver do pravé zásuvky a pospíšil do kuchyně.

„Kampak ho dáváte,“ vyptávám se později účastně. To už jsme seděli v pracovně.

Přítel otevře levou zásuvku a ukáže na prázdné místo. „Nechápu,“ krčím rameny, „to je opravdu záhada. Určitě ho někdo sebral.“

Přítel byl definitivně rozleptán.

„Jen mi pořád nejde do hlavy,“ dodávám za chvíli, „kdo by ho bral, když tu nikdo nebyl?“

Přítel vyskočil, jako když ho píchne, a obrátil kapsy starého vojenského pláště, který visel v předsíni. Bezvýsledně.

„Zřejmě ho přece jen někdo vzal,“ pronáším zamyšleně, „musíte to ohlásit na milici.“

Přítel zaúpěl.

„A jinam jste ho nemohl strčit?“

„Vždycky ho dávám na stejné místo!“ vykřikl podrážděně a na důkaz otevřel prostřední zásuvku. Pohyboval rty. Pak levou a dokonce do ní zajel rukou. Následovala spodní a nakonec s nadávkami odemkl pravou.

„Tady je, rošťák,“ sípal a přitom se díval na mě. „Maminko! Už ho mám!“

Toho dne byl velice šťasten a zdržel mě na oběd.

Když byl zlikvidován případ s revolverem, který zatěžoval moje svědomí, odhodlal jsem se k dosti riskantnímu kroku – opustil jsem zaměstnání ve Věstníku paroplavby.

Vstupoval jsem do jiného světa, navštěvoval Rudolfiho a poznal jsem řadu spisovatelů, z nich někteří už byli slavní. Ale to všecko mi vymizelo z paměti a nezbylo nic kromě pocitu nudy.

Jen jedno mi utkvělo – setkání s Rudolfiho vydavatelem Makarem Rvackým.

Háček byl v tom, že Rudolfi měl všecko: jasnou hlavu, důvtip i jistou dávku talentu. Jen jedno mu scházelo – peníze. Vášnivě miloval svou práci a to ho přimělo vydávat časopis. Bez toho by snad umřel.

A tak jsem se octl v podivné místnosti na jednom moskevském bulváru. Rudolfi mi vyložil, že tu sídlí Rvacký. Překvapila mě vývěska na dveřích, kde stálo: „Ústředí fotograf…