Divadelní román

4
Třímám kord

Kdosi několikrát důrazně zaklepal. Zastrčil jsem revolver do kapsy u kalhot a slabě jsem vykřikl:

„Dále!“

Dveře se rozlétly a mne přeběhl mráz po zádech. Byl to bezpochyby on. V přítmí se nade mnou mihla tvář s panovačným nosem a smělým obočím. Ve hře stínů se zdálo, že pod hranatou bradou trčí černá špičatá bradka. Baret nasazený švihácky na stranu. Pravda, péro chybělo, Přede mnou stál jednoduše Mefisto.

Při bližším pozorování jsem zjistil, že má na sobě kabát, obrovské lesklé galoše a pod paždí aktovku. Přirozeně, napadlo mě, ve dvacátém století nemůže jinak chodit po Moskvě.

„Rudolfi,“ pronesl tenorem namísto basem.

Vlastně se nemusel ani představovat. Poznal jsem ho. V mém pokoji se nalézal jeden z význačných představitelů tehdejších literárních kruhů, redaktor a vydavatel jediného soukromého časopisu Vlast Ilja Ivanovic Rudolfi.

Vyskočil jsem.

„Nemůžete rozsvítit?“ zeptal se.

„Bohužel,“ namítal jsem, „žárovka se přepálila a jinou nemám.“

Zlý duch, který vzal na sebe podobu redaktora, provedl jeden z prostých triků: vytáhl pohotově z aktovky žárovku.

„Vy s sebou nosíte žárovky?“ podivil jsem se.

„Ne,“ vysvětloval přísně duch. „jednoduše náhoda. Před chvilkou jsem ji koupil.“

Když vzplanulo světlo a Rudolfi si svlékl zimník, sebral jsem hbitě ze stolu lístek, kde se přiznávám ke krádeži revolveru. Duch se tvářil, že nic nepozoruje.

Usedli jsme a chvilku bylo ticho.

„Vy jste napsal román?“ zeptal se konečně stroze.

„Jak to víte?“

„Od Likospastova.“

„Ano,“ začal jsem (Likospastov byl zmíněný senior), „ale víte… zkrátka je to špatný román.“

„Hm,“ řekl duch a pozorně si mě prohlížel.

Zpozoroval jsem, že nemá bradku. Stíny si ze mě vystřelily.

„Ukažte.“ Znělo to jako rozkaz.

„Ani za nic,“ bránil jsem se.

„U-kaž-te,“ vyrážel každou slabiku Rudolfi.

„Nepustí ho…“

„Dejte to sem.“

„Víte, je v rukopise a já mám nemožné písmo. ‚O‘ vypadá jako hůlka a…“

Mimoděk jsem otevřel zásuvku, kde ležel nepodařený román.

„Rozluštím každé písmo, jako by to byl tisk,“ vysvětloval, „to už je profese.“ Ani nevím, jak se ocitly sešity v jeho rukách.

Uplynula hodina. Seděl jsem na bobku u vařiče a ohříval vodu. Rudolfi četl. Hlavou mi vířilo tisíce myšlenek. Myslel jsem na Rudolfiho. Musím přiznat, že to byl vynikající redaktor a tisknout v jeho časopise se považovalo za úspěch a uznání. Mělo mě těšit, že se objevil, třebas i v podobě Mefista. Ale co když se mu román nebude líbit? To by bylo nepříjemné… Dále jsem cítil, že k sebevraždě, která byla přerušena v nejzajímavějším okamžiku, teď už nedojde. Hned od zítřka mě čekají nové útrapy… Slušelo se, abych nabídl hostu čaj, a máslo nikde. Celkem jsem měl v hlavě galimatyáš, do kterého byl zamíchán i zbytečně ukradený revolver.

Mezitím Rudolfi hltal stránky a já se marně snažil vypátrat, co si myslí. Z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst.

Sotva udělal přestávku a čistil si brýle, přidal jsem k dřívějším nehoráznostem další.

„Co říkal Likospastov o mém románu?“ zeptal jsem…