Divadelní román

DRUHÝ DÍL

15

Jako šedý tenký had vinul se přes celé přízemí kamsi do neznáma kabel. Napájel proudem miniaturní lampičku na režisérském pultu uprostřed hlediště. Lampička stačila osvítit arch papíru a kalamář. Z papíru se šklebila šišatá hlava s pršinosem a vedle ležela čerstvá pomerančová kůra a popelník plný nedopalků. Karafa s vodou byla mimo okruh světla a matně probleskovala ve tmě.

Hlediště tonulo v příšeří, takže každý šel po paměti a dotýkal se opěradel křesel, dokud oči nepřivykly tmě.

Opona byla vytažená a shora slabě osvětlovala scénu sufita. Stála tu stěna pokoje, obrácená zadní stranou do hlediště, a na ní nápis: „Vlci a ovce“, dále křeslo, psací stůl a dvě stoličky. V křesle seděl kulisák v košili bez límečku a saku a na stoličce mladík v saku a kalhotách, opásaný řemenem, na kterém se houpala šavle s černým a oranžovým střapcem.

V sále bylo dusno, jako bývá v polovině května. Zkoušelo se a zrovna udělali přestávku. Herci odešli do bufetu na snídani. Zůstal jsem sedět na místě. Události posledních měsíců mi daly co proto, cítil jsem se jako zbitý a nejraději bych se nehýbal. Podobnou apatii vystřídaly často záchvaty horečné energie, kdy se mi chtělo pobíhat sem tam, vysvětlovat, mluvit a diskutovat. Teď nastoupilo první stadium. Pod stínítkem lampy se hloučkoval kouř, vtahovalo ho to dovnitř a pak unikal nahoru.

Moje myšlenky se točily kolem jediného bodu – mé hry. Od toho dne, kdy přišel od Fomy Striže rozhodující dopis, se život k nepoznání změnil. Cítil jsem se jako znovuzrozený, můj pokoj i lidé kolem mi připadali jiní. Jako bych si konečně vybojoval právo existovat v Moskvě. Život dostal nový smysl a význam.

Myslel jsem neustále na svou hru. Zabírala mi všechen čas, dokonce i ve snu. Zdálo se mi, že se hraje v neobvyklých dekoracích, potom zas, že ji stáhli, že propadla nebo naopak měla obrovský úspěch. Vzpomínám, že ve druhém případě se hrálo na visutém lešení, kde herci pobíhali jako zedníci se svítilnou v ruce a přitom si prozpěvovali. Autor hrál kupodivu taky, obratně balancoval na úzkých trámech jako provazolezec a dole se zelenaly lípy a jabloně. Hra se odehrávala v sadu, plném rozjařeného obecenstva.

V prvním případě se mi zdála nejčastěji tato verze: autor přijde na generálku bez kalhot. První rozpačité kroky na ulici, kdy doufá, že se mu podaří nepozorovaně proklouznout, a dokonce si v duchu připravuje omluvu pro kolemjdoucí, že se právě vykoupal a kalhoty zůstaly někde za kulisami. Ale bylo to čím dál horší a ubohý autor se krčil, marně hledal kamelota, chtěl si koupit svrchník a neměl peníze, schovával se v průjezdech a bylo mu jasné, že přijde na generálku pozdě…

„Váňo!“ ozvalo se slabě ze scény. „Hoď tam jedničku!“

V první balkonové lóži těsně u jeviště zazářilo světlo a z lóže padal šikmý paprsek a rozšiřoval se dole do kornoutu. Na podlaze vyskočila kulatá žlutá skvrna, rozlézala se po křesle s odřeným potahem a pak zas polapila rozježeného rekvizitáře s dřevěným svícnem v ruce.

Přestávka se chý…