Bílá garda

10

Podivné přesuny a přemísťování, ať už měly živelně bojový charakter, nebo byly spojeny s příjezdem spojek a pištěním štábních telefonů, přiměly jednotku plukovníka Naj-Turse brodit se tři dny a tři noci vysokými závějemi a sněhovými výmoly v okolí města, mezi Červenou Hospodou a vesnicí Stříbrnou na jihu a až k Postu-Volynskému na jihozápadě. V předvečer čtrnáctého prosince zahnal jednotku zpátky do města, kde stála v uličce vylidněná budova kasáren s napůl vytlučenými okny.

Oddíl plukovníka Naj-Turse vypadal nezvykle: každého překvapoval svými válenkami. Třetího dne ráno sdružoval asi sto padesát junkerů a tři praporčíky.

K veliteli první družiny generálmajoru Blochinovi se v prvních prosincových dnech dostavil černý, hladce vyholený důstojník střední postavy se smutnýma očima a s jezdeckými výložkami a představil se jako plukovník Naj-Turs, bývalý velitel druhé eskadrony bývalého bělehradského husarského pluku. Naj-Tursovy oči způsobily, že každý, kdo se setkal s kulhavým plukovníkem, který nosil vybledlou svatojiřskou stužku na hadrovém vojenském plášti, ho co nejpozorněji vyslechl. Generálmajor Blochin po krátké rozmluvě pověřil Naje formováním druhé družiny a počítal, že celá akce bude skončena třináctého prosince. Kupodivu podařilo se to už desátého a téhož dne na slovo skoupý plukovník krátce ohlásil Blochinovi, že on, Naj-Turs, je připraven se svými junkery okamžitě zasáhnout do boje pod jednou podmínkou: že mu vydají pro celý oddíl o počtu sto padesáti mužů papachy a válenky. Bez toho on, Naj-Turs, považuje za nemyslitelné válčit. Generálmajor vyslechl ráčkujícího lakonického plukovníka a ochotně vystavil potvrzení pro zásobovací oddíl, ale přitom upozorňoval, že mu válenky nevydají dřív než za týden, protože v zásobovacích oddílech i ve štábech vládne nepředstavitelný zmatek a nepořádek. Krákoravý plukovník sebral potvrzení, podle svého zvyku si popotáhl levý, pečlivě zastřižený knír, neohlížel se vpravo ani vlevo (po zranění šíje nemohl otáčet hlavou, jen celým trupem) a vyšel z generálmajorovy pracovny. V místnosti domobrany na Lvovské třídě vybral deset junkerů (kupodivu ozbrojených), dvě dvoukolky a zamířil do zásobovacího oddílu.

Oddíl sídlil v přepychové vile na Kudrjavském bulváru, kde visela v útulné kanceláři mapa Ruska a z dob Červeného kříže zapomenutý portrét Alexandry Fjodorovny. Plukovníka uvítal prťavý generálporučík Makušin, podezřele brunátný v obličeji. Měl na sobě šedou blůzu a pod límcem mu vykukovala bělostná košile, takže se podobal jako vejce vejci ministru Alexandra II. Miljutinovi.

Odpoutal se od telefonu a zeptal se dětským hláskem, připomínajícím hliněnou píšťalku:

„Co byste rád, plukovníku?“

„Jdeme do boje,“ vysvětlil suše Naj, „a photo bych phosil nephodleně válenky a papachy pho dvě stě mužů.“

„Hm,“ utrousil generálporučík, zamlel pysky a drtil v prstech Najovo potvrzení, „podívejte, plukovníku, momentálně vám nemůžeme nic vydat. Ještě dnes sestavíme plán zásobování jednotlivých útvarů. Pošlete si řekněme za tři dny. Ale takové množství vám stejně nemůžu dát.“

Položil Naj-Tursovo potvrzení na viditelné místo – pod těžítko ve tvaru nahotinky.

„Válenky,“ opakoval monotónně Naj a zašilhal nejprve na špičku nosu a pak na špičky svých holínek.

„Cože?“ nechápal Makušin a udiveně na něj zíral.

„Vydejte mi okamžitě válenky!“

„Jakže? Co to má znamenat?“ Generálovi div nevypadly oči z důlků.

Naj se otočil ke dveřím, pootevřel je a zahřměl do vyhřáté chodby vily:

„Hej četo!“

Generálporučík zesinal, šlehl pohledem po telefonu, pak se zahleděl do kouta na ikonu Madony a nakonec se vrátil očima k Najovi.

Na chodbě to zařinčelo, zacvakalo a ve dveřích se zamíhaly rudé okolky alexejevských junkerských čapek a černé bodáky. Generál se nadzvedl v měkkém křesle.

„Něco podobného slyším poprvé… To je vzpoura…“

„Pište potvhzení, Vaše Excelence,“ naléhal Naj, „nemáme kdy, za hodinu vyhážíme. Nepřhítel je phý přhed bhanami města.“

„Cože? Jak to…?“

„Zčehstva,“ zavelel Naj pohřebním hlasem.

Makušin, hlavu vtaženou mezi ramena, poulil oči, pak vytáhl zpod nahaté krásky papír a neposlušným perem naškrábl v rohu „Vydat!“ Přitom udělal kaňku.

Naj popadl potvrzení, zastrčil je za manžetu a poručil junkerům, kteří jaksepatří zašlapali koberec:

„Nakládejte válenky. Hychle.“

Junkeři s cvakotem a řinčením odcházeli a Naj zůstal. Generál, červený jako rak, vyštěkl:

„Okamžitě se spojím se štábem a požádám, abyste byl předán vojenskému soudu. T-to je n-něco…“

„Jen to zkuste,“ odsekl Naj a polkl slinu, „jen hačte. Pho zajímavost, phosím.“ A hmátl po pistoli, která mu čouhala z rozepnutého pouzdra. Generálovi vyskočily na obličeji rudé skvrny a oněměl.

„Jestli cinkneš, hlupáku,“ pronesl náhle přívětivě Naj, „já ti cinknu takovou do hlavy, až natáhneš bačkohy.“

Generál dopadl do křesla, krk mu zkrabatily nafialovělé rýhy a obličej zešedl. Naj se otočil na podpatku a odešel.

Makušin několik minut seděl strnule v koženém křesle, pak pohlédl na ikonu, pokřižoval se, zvedl sluchátko, přitiskl je k uchu a sotva zaslechl tlumené a důvěrné: „Ústředna…“, vypluly před ním smutné oči krákoravého husara. Položil sluchátko a vyhlédl oknem: na dvoře horečně pobíhali junkeři a vynášeli z omšelých dveří kůlny šedivé balíky válenek. Na černém pozadí se vyjímala ohromená vojácká papula náčelníka skladu, který třímal v rukách potvrzení. Naj stál u dvoukolky, nohy roztažené, a nahlížel pozorně do papíru. Generál ochable sáhl po čerstvých novinách, rozevřel je a na první stránce četl:

„U řeky Irpeně jsou hlášeny srážky s nepřátelskými hlídkami, které se pokoušejí proniknout ke Svjatošinu…“ Odhodil noviny a pronesl nahlas:

„Proklínám den i hodinu, kdy jsem se zamíchal do téhle pitomé historie…“

Otevřely se dveře a vešel kapitán, připomínající bezocasého tchoře. Byl to zástupce náčelníka zásobování. Významným pohledem přelétl nafialovělé rýhy nad límcem generálské blůzy a řekl:

„Dovolte, abych podal hlášení, pane generále.“

„Poslyšte, Vladimíre Fjodoroviči,“ přeruš…