Bílá garda

7

Antracitová tma se snesla na terasy nejkrásnějšího místa na světě – Vladimírské hůrky. Cihlové pěšinky v alejích pokryl bezbřehý příkrov netknutého nadýchaného sněhu.

Nikdo ve městě by se teď věru neodvážil rušit zimní klid těchto bělostných kaskád. Kdo by taky šel na hůrku v noci a k tomu v tuhle dobu? Hrůza pomyslit! Ani ten největší odvážlivec by si netroufl. Co by tam dělal? Všude tma, jen jedno místo svítí do noci. Na těžkém hrozivém soklu stojí už sto let černý bronzový Vladimír a v ruce třímá třísáhový kříž. Každý večer, sotva soumrak zahalí strže, terasy a srázy, rozsvítí se Vladimírův kříž a hoří až do rána. Září daleko, skoro čtyřicet verst do černých dálek za Dněprem. Ale kolem něho je šero. Sinalé elektrické světlo žárovek klouže po zelenočerném podstavci, vytrhuje ze tmy bílou kresbu zábradlí a kousek mříže, která lemuje prostřední terasu. Nic víc. Dál… dál je už hluboká tma. Stromy, přísné jako lustry v mušelínu, stojí až po krk v závějích, na hlavách sněhové čapky. Mrazivá hrůza a děs.

Nikdo, opravdu nikdo by se teď nedrápal sem nahoru. Ani ten největší hrdina. Taky není důvod. To hlavní se děje dole ve městě. Napjatá, přísná, válečná noc. Lucerny svítí jako bílé šňůry perel. Němci spí, ale na půl oka. I v nejtmavší uličce vytryskne co chvíli modrý kužel.

„Halt!“

Sníh křupe pod nohama… Prostředkem ulice táhnou pěšáci v přílbách. Černé náušníky… Pušky v rukou. S těmi nejsou žerty, berou všecko smrtelně vážně. Černí a lesklí jako chrobáci.

„Doklady!“

„Halt!“

Baterka proťala tmu. „Kdo tam?“

Těžký lakovaný vůz, vpředu čtyři světla. Asi nějaké velké zvíře, protože za vyblýskaným kočárem jede lehkým klusem osm jezdců. Ale Němcům je všechno jedno.

„Halt!“

„Kam? Kdo? Proč?“

„Velitel, generál jezdectva Bělorukov.“

To je ovšem něco jiného. Račte prosím. Uvnitř za skly kočáru bledá vousatá tvář. Matný odlesk generálských nárameníků. Německé přílby zasalutovaly. Čert to vem, jestli Bělorukov, Petljura nebo nějaký náčelník Zulukafrů vládne v téhle prašivé zemi. Konečně… kdo chce s vlky žít, musí s nimi výt. Přílby vzdaly čest. Tak říkajíc mezinárodní zdvořilost.

Přísná válečná noc. Osvětlená okna madam Anjouové. Dámské klobouky, korzety, pantalony a sevastopolská děla. Venku se na mraze kymácí junker, bodlem kreslí do sněhu carský monogram. Vedle v Alexandrovském gymnáziu září lustry jako na plese. Myšlajevskij, sdostatek posilněn vodkou, chodí sem a tam, pokukuje po Alexandru Blahoslaveném, občas mrkne po skřínce s vypínači. Přes vážnou situaci je v gymnáziu dobrá nálada. Ať je tomu jakkoliv, v pohotovosti je osm kulometů a junkeři – to nejsou studenti, ti se budou bít. Oči má Myšlajevskij červené jako králík. Kolikátou noc už bdí, spánku je málo, vodky spousta a starostí nad hlavu. Konečně ve městě se to dá vydržet. Jestli máš čisté svědomí, prosím, jdi si svou cestou. Budou tě třeba pětkrát kontrolovat, ale máš-li doklady v pořádku, nic se ti nemůže stát. Je sice divné, že se touláš po nocích, ale budiž…

Kdo by se teď drápal na hůrku? Jenom blázen. Vítr tam hvízdá po závějích, až je člověku úzko. Snad nějaký vyděděnec, který se za každého režimu cítí mezi lidmi jako vlk v psinci. Ubohý štvanec jako u Victora Huga. Ten by se sotva odvážil ukázat ve městě, a jestli ano, pak jen na vlastní riziko. Když se mu podaří proklouznout mezi hlídkami, má vyhráno, jestli ne, děj se vůle boží. Ale hrne se do neštěstí, ubožák!

Tam bys nevyhnal ani psa. Ledový vítr… za pět minut budeš litovat.

„Co? Od pěti hodin? Brr! To zmrznem!“

Nahoru se nedá jít jinudy než kolem vyhlídky a vodárenské věže, a tam, jak račte vědět, v klášteře v Michajlovské ulici je štáb knížete Bělorukova. Co chvíli tudy projedou vozy s konvojem, s kulomety, to byste…

„Oficírská sebranka, hrom do nich!“

Stráže, stráže, stráže.

Dostat se po terasách dolů do Podolu, na to není ani pomyšlení; v Alexandrovské ulici, která se vine na úpatí hůrky, stojí lucerny hustě vedle sebe, a ta spousta Němců, hlídka vedle hlídky. Leda až k ránu? Do té doby budem na kost. Severák fičí alejemi, v závějích u litinového plotu se ozývají lidské hlasy.

„Zmrzneme, Kirpatyj!“

„Vydrž, Nemoljako, vydrž! Stráže si k ránu zdřímnou, my proklouznem do Úvozu a ohřejem se u Syčichy.“

Tma podél plotu se rozvlnila, tři smolné stíny se tisknou k zábradlí, naklánějí se a hledí dolů, kde jako na dlani je vidět Alexandrovskou ulici. Je tichá, prázdná, ale teď ji přeťaly dva modré kužele, mihly se německé vozy, vynořily se černé placky přílb a pod nimi krátké, špičaté stíny.

Na hůrce se od země odlepila tmavá postava, do tmy sykl ostrý hlas:

„Jdem, kamaráde… Risknem to. Třeba proklouznem…“

Na hůrce to věru nevypadá hezky…

Ani v paláci, považte, není zrovna útulno. Panuje tu zmatek, nezvyklý v tuto noční dobu. Napříč sálem po nablýskaném parketu, kde stojí nevkusné pozlacené židle, přeběhl drobnými krůčky starý lokaj s dlouhými licousy. Odněkud je slyšet tiché zvonění telefonu, cinkají ostruhy. V ložnici zrcadla v matných rámech s korunkami odrážejí zvláštní, komickou podívanou. Motá se před nimi hubený prošedivělý muž s krátce střiženými vousy na prohnané pergamenové tváři, v přepychové čerkesce s kapsami vyšívanými stříbrem. Kolem něho se točí tři němečtí a dva ruští důstojníci. Jeden v čerkesce jako on, druhý v blůze s šípovitými hetmanskými nárameníky a rajtkách, které prozrazují někdejšího gardistu carovy osobní stráže. Oba pomáhají šedivci při převlékání. Stáhli mu čerkesku, široké šarovary i lakované holínky. Oblékli mu uniformu hetmanského majora, nevypadal v ní o nic hůř než stovky jiných. Pak se otevřely dveře, rozlétla se zaprášená portiéra a do místnosti vplul starší muž v uniformě vojenského lékaře německé armády. Nesl s sebou spoustu obvazových balíčků, chvatně je otevřel a zručně obvázal hlavu nově zrozeného německého majora tak důkladně, že z bílých fáčů vykukovalo jen pravé lišácké oko a úzké rty, lehce pootevřené nad zlatými a platinovými korunkami.

Podivný noční zmatek v paláci pokračoval. K několika důstojníkům, kteří bloumali v sále s ošklivými židlemi, přistoupil Němec a oznámil jim, že major von Schratt se při čištění pistole nebezpečně zranil do hrdla a musí být ihned převezen do německého lazaretu. Kdesi zvonil telefon, pípal telegraf. K bočnímu vchodu u lomených vyřezávaných vrat nehlučně přijela německá sanitka s červeným křížem, tajemného majora von Schratta, zachumlaného do gázy a vojenského pláště, vynesli na nosítkách a šoupli do vozu. Houkl klakson a sanitka vyjela z brány.

Zmatek a shon panoval v paláci až do rána, lustry hořely v sálech s portréty i se zlaceným nábytkem, každou chvíli drnčely telefony, tváře lokajů dostaly drzý výraz a v očích jim zasvítily veselé plamínky.

V těsném pokojíku v přízemí stál u telefonu muž v uniformě plukovníka dělostřelectva. Opatrně zavřel dveře do kamrlíku, a teprve pak zvedl sluchátko. Požádal ospalou slečnu v centrále, aby mu dala číslo 212. Když dostal spojení, řekl merci, přísně a znepokojeně se zamračil a zašeptal nesměle, skoro důvěrně:

„Je tam štáb oddílu moždířů?“

Plukovník Malyšev se těšil, že se vyspí do půl sedmé. Ale běda! Ve čtyři ráno zapípal kanár v telefonu paní Anjouové tak naléhavě, že strážnému nezbylo nic jiného než pana plukovníka vzbudit. Malyšev kupodivu rychle vstal, bystře se orientoval v situaci, hlava pracovala jasně a přesně. Ani strážnému nevytkl, že ho vyrušil ze spaní, pár minut po čtvrté odjel kamsi na motorce a když se k páté vrátil, tvářil se stejně přísně a znepokojeně jako prve plukovník, který před hodinou volal z palácové centrály jeho oddíl.

V sedm hodin se před Borodinským polem, ozářeným narůžovělým světlem, krčil v jitřním chladu, hlučel a bouřil dlouhý zástup lidí, týchž, co tu včera defilovali po schodišti před portrétem cara Alexandra. Kapitán Studzinskij stál opodál ve skupině důstojníků a mlčel. A kupodivu v očích měl týž výraz nejistoty a neklidu jako plukovník Malyšev dnes ve čtyři hodiny ráno. Kdo by ovšem sledoval plukovníka i kapitána onu významnou noc, postřehl by určitý rozdíl: Jestliže v pohledu Studzinského byla zatím jen jakási zlá předtucha, Malyševovy oči hovořily naprosto jasně: není nejmenších pochyb, všechno je ztraceno. Z manžety Studzinského pláště čouhal dlouhý seznam příslušníků oddílu. Právě provedl kontrolu a zjistil, že mu chybí dvacet lidí. Proto taky seznam nesl stopy zuřivého hněvu jeho prstů; byl celý pomačkaný.

Nad skupinou důstojníků stoupaly vzhůru prochladlým vzduchem obláčky tabákového kouře.

Přesně v sedm se objevil Malyšev a stejně jako včera ho přivítal přátelský halas a šum. I tentokrát měl po boku stříbrnou šavli, ale její řezaná rukojeť bůhvíproč nezářila tak oslnivě jako předtím. Na pravém boku spočívala pistole v pouzdře; musel být opravdu rozrušen, protože si je zapomněl zapnout.

Stanul před oddílem, levou ruku v rukavici na jílci šavle, druhou obnaženou položil měkce na pouzdro pistole.

„Prosím, aby páni důstojníci a dělostřelci oddílu moždířů věnovali pozornost mému prohlášení. Naše situace, situace v armádě a řekl bych i celková politická situace na Ukrajině se přes noc zásadně a nečekaně změnila. Proto vám oznamuji, že oddíl je rozpuštěn. Navrhuji vám: sundejte si distinkce, vemte si ze skladu vše, co chcete a můžete potřebovat, a rozejděte se domů. Skryjte se, nevzbuzujte zbytečnou pozornost a čekejte na můj další rozkaz!“

Odmlčel se a tím jen zdůraznil naprosté ticho, jež se rozhostilo po jeho slovech. Ustal i tichý sykot luceren a oči všech dělostřelců a důstojníků se soustředily na jediný bod: zastřižené fousky pana plukovníka.

„Tento rozkaz,“ pokračoval, „vydám okamžitě, jakmile se jen poněkud změní situace. Ale říkám vám rovnou, mnoho naděje není… Sám dosud nevím, jak se věci budou vyvíjet, ale myslím, že v nejlepším případě (zvýšil hlas) nás přesunou na Don. Tedy: nařizuji oddílu, aby se až na pány důstojníky a ty, co tu dnes v noci drželi stráž, všichni rozešli do svých domovů!“

„Ha… a… a,“ zašumělo davem a les bodáků povadl. Údiv se kmitl v rozpačitých tvářích a jen v několika očích zasvítila radost a úleva.

Ze skupiny důstojníků se oddělil kapitán Studzinskij a smrtelně bledý, se sklopenýma očima, zamířil k plukovníku Malyševovi. Krátce se ohlédl po ostatních. Myšlajevskij nehleděl na něho, ale na fousy velitele, a zdálo se, že si v příštím okamžiku uleví sprostou nadávkou. Karas nejapně založil ruce v bok a zamrkal. „Zatknout…“ zahučelo rozvratnicky nad skupinou mladých praporčíků.

„Co? Co se děje?“ ozvalo se kdesi z čety junkerů.

„Zatknout…“

„Zrada!“

Studzinskij zaníceně vzhlédl k lustru nad hlavou, pak sklouzl očima k pouzdru pistole a vykřikl:

„První četa, pozor!“

Sevřená řada se zlomila, z kraje se od ní odlepily šedé postavy, nastal ruch.

„Pane plukovníku!“ zasípěl Studzinskij, „jste zatčen.“

„Do basy s ním,“ vykřikl hystericky kdosi z praporčíků a vykročil k plukovníkovi.

„Zpátky, pánové,“ zasáhl pomalý, ale chápavý Karas.

Vynořil se pohotově Myšlajevskij, chytil temperamentního praporčíka za rukáv pláště a vrátil ho zpět do řady.

„Pusťte mě, pane poručíku!“ křičel praporčík a vztekle křivil ústa.

„Ticho!“ zahřměl sebejistý plukovníkův hlas. V obličeji mu škubalo stejně jako praporčíkovi, tvář se mu pokryla rudými skvrnami, ale v jeho pohledu bylo víc jistoty a sebedůvěry než u všech ostatních.

Zarazili se.

„Ticho!“ opakoval. „Na místa! Ještě jsem neskončil.“

Ztichli a Myšlajevského oči zpozorněly, zdálo se, že už leccos začíná chápat, a čekal od plukovníka další, závažnější, zajímavější sdělení.

„To bych si dal,“ pokračoval jízlivě Malyšev. „To bych si dal jít s takovým manšaftem do boje. To by to dopadlo! Co se dá prominout studentovi, mladému junkerovi, v krajním případě praporčíkovi, nikdy neodpustím vám, pane kapitáne!“

Zabodl oči do zmateného Studzinského. Sršely z nich jiskry opravdového hněvu.

Znovu ticho.

„Nuže tedy,“ pokračoval plukovník, „v životě jsem nemluvil na veřejných schůzích. Zdá se, že teď budu muset. Co se dá dělat, zkusím to… Váš pokus zatknout vlastního velitele svědčí o tom, že jste vlastenci, ale současně ukazuje, že vy, zejména důstojníci… jak bych se vyjádřil… nemáte dost zkušenosti a prozíravosti. Budu stručný. Nemám času nazbyt a ujišťuji vás,“ zlomyslně a významně se ušklíbl, „že vy taky ne. Dovolte otázku: Koho chcete bránit?“

Ticho.

„Ptám se vás, koho chcete bránit?“ opakoval hrozivě.

Myšlajevskij s upřímným vroucím nadšením vystoupil vpřed, zasalutoval a řekl:

„Naším úkolem je bránit hetmana, pane plukovníku.“

„Hetmana?“ opakoval Malyšev. „Výborně! Oddíle, pozor!“ vyštěkl divoce, až sebou všichni škubli. „Poslouchejte: Dnes ve čtyři hodiny ráno nás nechal hetman všechny na pospas osudu a uprchl. Jako zbabělá krysa. Hodinu po něm utekl za ním německým vlakem i velitel naší armády, generál jezdectva Bělorukov. Za pár hodin budeme svědky katastrofy, kdy lidé jako my, oklamaní válečnými dobrodruhy, budou pobíjeni jako psi. Na přístupech k městu stojí víc než stotisícová Petljurova armáda a zítra… kdyby zítra, už dnes,“ ukázal rukou do okna, kde už se slabě modrala předjitřní mlha, „už dnes se rozbité jednotky nešťastných důstojníků a junkerů, opuštěné zbabělými štáby a těmi dvěma lotry, které bych dal na místě pověsit, srazí s dokonale vyzbrojenou dvacetinásobnou přesilou petljurovských band… Poslechněte mě, děti moje,“ vykřikl, až mu hlas přeskočil. Svým věkem by sotva mohl být otcem, spíš jen starším bratrem těch, co stáli před ním. „Jsem důstojník z povolání, mám za sebou světovou válku, kapitán Studzinskij to může dosvědčit. Beru všechnu odpovědnost na sebe. Jděte domů!“

„Ano…“ odpověděla masa a les bodáků se rozvlnil. V druhé řadě se hlasitě a srdceryvně rozvzlykal mladý junker.

Kapitán Studzinskij si nezvyklým, docela nevojenským pohybem přitiskl k očím obě ruce a rozplakal se. Všechny to překvapilo a nejvíc jeho. Prezenční listina sklouzla na zem.

Brzy se nakazili ostatní. Někteří junkeři zavzlykali a kovový tenor Radamase-Myšlajevského se vznesl nad ostatními hlasy:

„Junkere Pavlovskij! Odtroubeno!“

„Pane plukovníku, dovolte nám zapálit gymnázium,“ řekl Myšlajevskij a dojatě pohlédl veliteli do očí.

„Nedovolím,“ klidně a uctivě opáčil Malyšev.

„Pane plukovníku,“ zaujatě pokračoval Myšlajevskij. „Petljurovi padne do rukou intendanční sklad, zbraně a hlavně…“ ukázal rukou na dveře, za nimiž se ve vestibulu nad obloukem schodiště zvedala hlava cara Alexandra.

„Ano, padne,“ souhlasil plukovník.

„Ale jak můžeme…“

Malyšev se otočil, chvíli ho pátravě pozoroval a pak řekl: „Pane poručíku. Petljura se za tři hodiny stane pánem nad stovkami živých lidí a já jenom lituji, že ani já, ani vy za cenu vlastního života tomu nemůžeme zabránit. O obrazech, dělech a puškách se za těchto okolností nehodlám bavit.“

„Pane plukovníku,“ vynořil se odkudsi Studzinskij a strnul v pozoru před plukovníkem, „dovolte, abych se vám omluvil. Za sebe i za ty důstojníky, kteří se dali strhnout mým ošklivým příkladem.“

„Děkuji,“ zdvořile odpověděl Malyšev.

* * *

Když se nad městem začala rozplývat ranní mlha, stály tlamaté moždíře na Alexandrovském náměstí bez závěrů, rozložené a polámané pušky ležely pohozeny na půdě v tajných skrýších. Na sněhu, v jamách a po sklepích se válely hromady nábojů, v sálech a chodbách zhasly bílé koule lustrů. Rozvodnou desku s páčkami a vypínači rozbili junkeři na rozkaz Myšlajevského.

* * *

V oknech modře svítalo. V namodralém přítmí schodiště zůstali dva důstojníci – Myšlajevskij a Karas. Odcházeli poslední.

„Upozornil velitel Alexeje?“ zeptal se Myšlajevskij starostlivě.

„Jistěže upozornil, sám vidíš, že doktor nepřišel,“ odpověděl Karas.

„Nezajdem přes den k Turbinovům?“

„Přes den to nestihnu, musím leccos zakopat… Pojeďme domů.“

V oknech modře svítalo, ale venku už řidla mléčná mlha a stoupala k nebi.