Bílá garda

7

Antracitová tma se snesla na terasy nejkrásnějšího místa na světě – Vladimírské hůrky. Cihlové pěšinky v alejích pokryl bezbřehý příkrov netknutého nadýchaného sněhu.

Nikdo ve městě by se teď věru neodvážil rušit zimní klid těchto bělostných kaskád. Kdo by taky šel na hůrku v noci a k tomu v tuhle dobu? Hrůza pomyslit! Ani ten největší odvážlivec by si netroufl. Co by tam dělal? Všude tma, jen jedno místo svítí do noci. Na těžkém hrozivém soklu stojí už sto let černý bronzový Vladimír a v ruce třímá třísáhový kříž. Každý večer, sotva soumrak zahalí strže, terasy a srázy, rozsvítí se Vladimírův kříž a hoří až do rána. Září daleko, skoro čtyřicet verst do černých dálek za Dněprem. Ale kolem něho je šero. Sinalé elektrické světlo žárovek klouže po zelenočerném podstavci, vytrhuje ze tmy bílou kresbu zábradlí a kousek mříže, která lemuje prostřední terasu. Nic víc. Dál… dál je už hluboká tma. Stromy, přísné jako lustry v mušelínu, stojí až po krk v závějích, na hlavách sněhové čapky. Mrazivá hrůza a děs.

Nikdo, opravdu nikdo by se teď nedrápal sem nahoru. Ani ten největší hrdina. Taky není důvod. To hlavní se děje dole ve městě. Napjatá, přísná, válečná noc. Lucerny svítí jako bílé šňůry perel. Němci spí, ale na půl oka. I v nejtmavší uličce vytryskne co chvíli modrý kužel.

„Halt!“

Sníh křupe pod nohama… Prostředkem ulice táhnou pěšáci v přílbách. Černé náušníky… Pušky v rukou. S těmi nejsou žerty, berou všecko smrtelně vážně. Černí a lesklí jako chrobáci.

„Doklady!“

„Halt!“

Baterka proťala tmu. „Kdo tam?“

Těžký lakovaný vůz, vpředu čtyři světla. Asi nějaké velké zvíře, protože za vyblýskaným kočárem jede lehkým klusem osm jezdců. Ale Němcům je všechno jedno.

„Halt!“

„Kam? Kdo? Proč?“

„Velitel, generál jezdectva Bělorukov.“

To je ovšem něco jiného. Račte prosím. Uvnitř za skly kočáru bledá vousatá tvář. Matný odlesk generálských nárameníků. Německé přílby zasalutovaly. Čert to vem, jestli Bělorukov, Petljura nebo nějaký náčelník Zulukafrů vládne v téhle prašivé zemi. Konečně… kdo chce s vlky žít, musí s nimi výt. Přílby vzdaly čest. Tak říkajíc mezinárodní zdvořilost.

Přísná válečná noc. Osvětlená okna madam Anjouové. Dámské klobouky, korzety, pantalony a sevastopolská děla. Venku se na mraze kymácí junker, bodlem kreslí do sněhu carský monogram. Vedle v Alexandrovském gymnáziu září lustry jako na plese. Myšlajevskij, sdostatek posilněn vodkou, chodí sem a tam, pokukuje po Alexandru Blahoslaveném, občas mrkne po skřínce s vypínači. Přes vážnou situaci je v gymnáziu dobrá nálada. Ať je tomu jakkoliv, v pohotovosti je osm kulometů a junkeři – to nejsou studenti, ti se budou bít. Oči má Myšlajevskij červené jako králík. Kolikátou noc už bdí, spánku je málo, vodky spousta a starostí nad hlavu. Konečně ve městě se to dá vydržet. Jestli máš čisté svědomí, prosím, jdi si svou cestou. Budou tě třeba pětkrát kontrolovat, ale máš-li doklady v pořádku, nic se ti nemůže stát. Je sice divné, že se touláš po nocích, ale budiž…

Kdo by se teď drápal na hůrku? Jenom blázen. Vítr tam hvízdá po závějích, až je člověku úzko. Snad nějaký vyděděnec, který se za každého režimu cítí mezi lidmi jako vlk v psinci. Ubohý štvanec jako u Victora Huga. Ten by se sotva odvážil ukázat ve městě, a jestli ano, pak jen na vlastní riziko. Když se mu podaří proklouznout mezi hlídkami, má vyhráno, jestli ne, děj se vůle boží. Ale hrne se do neštěstí, ubožák!

Tam bys nevyhnal ani psa. Ledový vítr… za pět minut budeš litovat.

„Co? Od pěti hodin? Brr! To zmrznem!“

Nahoru se nedá jít jinudy než kolem vyhlídky a vodárenské věže, a tam, jak račte vědět, v klášteře v Michajlovské ulici je štáb knížete Bělorukova. Co chvíli tudy projedou vozy s konvojem, s kulomety, to byste…

„Oficírská sebranka, hrom do nich!“

Stráže, stráže, stráže.

Dostat se po terasách dolů do Podolu, na to není ani pomyšlení; v Alexandrovské ulici, která se vine na úpatí hůrky, stojí lucerny hustě vedle sebe, a ta spousta Němců, hlídka vedle hlídky. Leda až k ránu? Do té doby budem na kost. Severák fičí alejemi, v závějích u litinového plotu se ozývají lidské hlasy.

„Zmrzneme, Kirpatyj!“

„Vydrž, Nemoljako, vydrž! Stráže si k ránu zdřímnou, my proklouznem do Úvozu a ohřejem se u Syčichy.“

Tma podél plotu se rozvlnila, tři smolné stíny se tisknou k zábradlí, naklánějí se a hledí dolů, kde jako na dlani je vidět Alexandrovskou ulici. Je tichá, prázdná, ale teď ji přeťaly dva modré kužele, mihly se německé vozy, vynořily se černé placky přílb a pod nimi krátké, špičaté stíny.

Na hůrce se od země odlepila tmavá postava, do tmy sykl ostrý hlas:

„Jdem, kamaráde… Risknem to. Třeba proklouznem…“

Na hůrce to věru nevypadá hezky…

Ani v paláci, považte, není zrovna útulno. Panuje tu zmatek, nezvyklý v tuto noční dobu. Napříč sálem po nablýskaném parketu, kde stojí nevkusné pozlacené židle, přeběhl drobnými krůčky starý lokaj s dlouhými licousy. Odněkud je slyšet tiché zvonění telefonu, cinkají ostruhy. V ložnici zrcadla v matných rámech s korunkami odrážejí zvláštní, komickou podívanou. Motá se před nimi hubený prošedivělý muž s krátce střiženými vousy na prohnané pergamenové tváři, v přepychové čerkesce s kapsami vyšívanými stříbrem. Kolem něho se točí tři němečtí a dva ruští důstojníci. Jeden v čerkesce jako on, druhý v blůze s šípovitými hetmanskými nárameníky a rajtkách, které prozrazují někdejšího gardistu carovy osobní stráže. Oba pomáhají šedivci při převlékání. Stáhli mu čerkesku, široké šarovary i lakované holínky. Oblékli mu uniformu hetmanského majora, nevypadal v ní o nic hůř než stovky jiných. Pak se otevřely dveře, rozlétla se zaprášená portiéra a do místnosti vplul starší muž v uniformě vojenského lékaře německé armády. Nesl s sebou spoustu obvazových balíčků, chvatně je otevřel a zručně obvázal hlavu nově zrozeného německého majora tak důkladně, že z bílých fáčů vykukovalo jen pravé lišácké oko a úzké rty, lehce pootevřené nad zlatými a platinovými korunkami.

Podivný noční zmatek v paláci pokračoval. K několika důstojníkům…