Bílá garda

20

Veliký a strašný byl rok léta páně 1918, ale rok 1919 byl ještě strašnější.

V noci z druhého na třetího února před Řetězovým mostem na Dněpru vláčeli dva kozáci po sněhu neznámého muže v rozedraném, černém zimníku. Měl sinalý, krví zalitý obličej a vedle něj běžel velitel kureně a tloukl ho vytěrákem po hlavě. Hlava neznámého klinkala ze strany na stranu, ale muž nekřičel, jenom vzdychal. Vytěrák se svištivě, ostře zařezával do cárů kabátu a po každém úderu se ozvalo chraptivé:

„Aáá!“

„Svině židovská!“ hulákal nepříčetně velitel, „měli by tě postavit ke zdi a odstřelit! Já ti dám, schovávat se jako krysa! Já ti ukážu! Cos dělal za hromadou? Špione!“

Ale zkrvavený neodpovídal. Rozlícený velitel vyrazil dopředu a rozmáchl se, až kozáci uskočili. Špatně si vypočítal vzdálenost a vytěrák dopadl přímo na hlavu raněného. Cosi v ní hrklo, zaškubalo, chlapík zatápal rukou a svalil se bez hlesu na bok. Druhou široce rozpřáhl, jako by chtěl nabrat plnou náruč udusané mrvy. Křečovitě sevřené prsty se zaryly do špinavého sněhu. Několikrát sebou zazmítal v temné kaluži a zůstal nehybně ležet.

Nad ním zlostně syčela elektrická lucerna a kolem se míhaly vyplašené stíny kozáků s ohony na čepicích. Nahoře se černala obloha se skotačivými hvězdami.

V okamžiku, kdy neznámý vypustil duši, hvězda Mars nedaleko města nad Slobodkou se náhle v mrazivé výši s ohlušujícím rachotem rozprskla a vyšlehl z ní plamen.

Černá moskevská dálka se divoce rozehřměla a níž, těsně nad střechami, pohřbenými pod sněhem, pukla druhá hvězda.

Modrá hajdamácká divize spěšně opustila most, zamířila k městu a víckrát se neukázala.

Za ní pádil jako vlčí smečka kureň Kozyra-Leška na zkřehlých koních a kodrcala polní kuchyň… přehnaly se jako zlý sen… Zbyla pouze mrtvola žida u mostu, zdupané chomáče sena a koňské koblihy.

Jenom mrtvý dokazoval, že Peturra nebyl mýtus a že skutečně existoval… Cink! Cililink!… Kytara, Turek, tepaná lucerna v Bronné… dívčí copy, které zametaly sníh, střelba, zvířecí ryk po nocích a mráz… to všecko byla skutečnost.

Šel by Hrycko do roboty, ale má roztrhaný boty…

A jaký to všecko mělo vlastně smysl? To vám nikdo nevysvětlí. Kdo zaplatí za všecku tu krev? Nikdo. Znovu roztaje sníh, vyraší mladá ukrajinská tráva a pokryje zemi… Vzejde bujné osení… Nad obilnými lány se rozechvěje horký vzduch a deště spláchnou všechnu krev. Krev na zlatě rudých polích je laciná a nikdo ji nevykoupí. Nikdo.

* * *

Hned navečer rozpálili do ruda zaandamské kachlíky a kamna sálala do pozdní noci. Ze zaandamského tesaře smyli nápisy, takže zbyl jenom jediný:

Len… mám lístek na Aid…

Dům na Alexejevském vršku už dávno dřímal v teple pod čepicí bílého generála. Za staženými záclonami kroužil sen ukrytý v rozkomíhaných stínech.

Venku uchopila pevně otěže vlády mrazivá noc a neslyšně plula nad zemí. Na obloze dováděly hvězdy, střídavě se scvrkávaly a nafukovaly, nejvýš zářil rudý, pěticípý Mars.

V teplých pokojích se zabydlely sny.

Turbin spal ve své ložničce a před ním se odvíjel sen jako rozmazaný film. Rozkymácený vestibul a car Alexandr I. pálil v kamnech archívy divize… Kolem se mihla Julie, usmívala se a kývala na něj prstem… Pak se přehnaly černé stíny a křičely: „Chyťte ho! Chyťte ho!“

Neslyšně vystřelily a Turbin se pustil do běhu, ale vtom cítil, že má nohy přilepené k dláždění a že je konec. Zasténal a probudil se. Slyšel, jak Myšlajevskij chrupe v saloně, a tiché hvízdání Karase i Larionka z knihovny. Setřel si z čela pot, vzpamatoval se a s pousmáním sáhl po hodinkách. Ukazovaly tři. Zřejmě už odtáhli… Peturra… Už se nikdy nevrátí… A znovu usnul.

Noc vrcholila, chýlilo se k ránu a dům vytrvale spal zachumlaný pod huňatým sněhem. Zmožený Vasilisa odpočíval mezi studenými prostěradly a zahříval je pohublým tělem. Zdál se mu nesmyslný veselý sen. Žádná revoluce, všecko byly jen pouhé hloupé výmysly… Zaplavilo ho pochybné, vratké štěstí. Bylo léto a on koupil zahradu. Jako mávnutím kouzelného proutku tam vyrostla zelenina. Tyčky se zazelenaly veselými úponky a okurky z nich vykukovaly jako zelené šišky. Vasilisa stál v plátěných kalhotech, pozoroval zapadající slunce a spokojeně se škrábal na břiše…

Vtom se mu zjevil ukradený glóbus. Měl by litovat ztráty, ale slunce tak vlídně svítilo, že lítost nepociťoval.

V nejlepším se vřítila do zahrady kulatá, růžová selata a pěťákovými rypáky podryla tyčky, až kolem odletovaly kaskády hlíny. Vasilisa sebral ze země hůlku a chtěl je odehnat, ale tu se ukázalo, že jsou nebezpečná. Zaútočila na Vasilisu ostrými kly a vyskakovala skoro tři čtvrtě metru od země – jako na pérech. Vasilisa ve spaní zavzdychal. Černý lichoběžník náhle zastřel dotírající zvířata a naráz se vytratila. Před Vasilisou se vynořila jeho tmavá, vlhká ložnice…

* * *

Noc vrcholila. Nad městem prolétl sen jako bělavý pták, minul velkým obloukem Vladimírův kříž, vhupl za Dněpr do té nejčernější tmy a plul podél železnice. Dospěl až k zastávce Darnice a tady zakotvil. Na třetí koleji stál obrněný vlak. Až do výše kol se zařezávaly plošiny do šedých pancéřových plátů. Lokomotiva se černala jako mnohostěn, z břicha jí vylétl ohnivý snop a rozptýlil se po kolejích, takže se zdálo, že má útroby plné rozžhavených uhlíků. Tiše a zlostně syčela, v postranních stěnách crčela voda, tupý rypák se ani nepohnul a oči mžouraly na pásy lesů po obou stranách Dněpru. Ze zadní plošiny mířila k černomodré výši do okruhu dobrých dvanácti verst širokánská hlaveň s přiléhavým náhubkem, zacílená na půlnoční kříž.

Zastávka zděšeně ztichla. Narazila si hluboko do čela tmavou čepici, ospale pomrkávala žlutá světla, vyrušená ze spánku večerním rámusem. Na nástupištích panoval i v tuto předjitřní hodinu ustavičný shon. V nízkém žlutém baráčku pošty oslnivě zářila tři okna a ozýval se tam neúnavný klapot tří dálnopisů, až drnčely tabulky. Po nástupišti, ačkoliv byl tuhý mráz, pobíhaly sem a tam postavy v krátkých kožíšcích ke kolenům, ve vojenských pláštích i černých vatovaných kabátech. Opodál za obrněncem h…