Bílá garda

Michail Bulgakov

69 

Elektronická kniha: Michail Bulgakov – Bílá garda (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: bulgakov07 Kategorie: Štítek:

Popis

Michail Bulgakov: Bílá garda

Anotace

Michail Bulgakov – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu

Белая гвардия

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Bílá garda“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

3

V tuto noční dobu bylo v přízemním bytě inženýra Vasilije Lisoviče ticho. Jen z jídelny se občas ozvala myš. Vytrvale hryzala v příborníku kůrku starého sýra a proklínala lakotnou inženýrovu ženu Vandu Michajlovnu. Kostnatá a svárlivá Vanda zatím tvrdě spala v chladné, vlhké ložnici. Jenom inženýr bděl v těsné, nábytkem a knihami přecpané pracovně. Stojací lampa – soška egyptské královny, držící v ruce zelený deštník s barevnými květy – zalévala místnost intimním tajemným světlem; tajuplně vyhlížel i Vasilij Ivanovič v hlubokém koženém křesle. Tajemství a dvojakost nejistého času spočívaly i v tom, že ten muž v křesle vůbec nebyl Vasilij Ivanovič Lisovič, nýbrž Vasilisa… On sám se jmenoval Lisovič, řada lidí, s nimiž se stýkal, ho oslovovala Vasiliji Ivanoviči, avšak jenom v jeho přítomnosti. Za jeho zády mu nikdo neřekl jinak než Vasilisa. Zavinil si to sám: když v lednu osmnáctého roku dostaly události ve městě jednoznačný spád, ze strachu, aby ho v budoucnosti nevolali k zodpovědnosti, začal se v dotaznících, v nejrůznějších osvědčeních, potvrzeních a nařízeních podepisovat Vas. Lis.

Osmnáctého ledna téhož roku svěřil Vasilij Ivanovič svůj lístek na cukr Nikolkovi a poslal ho na Kreščatik. Ale místo cukru utržil chlapec ránu kamenem do zad a dva dny chrlil krev. (Granát vybuchl zrovna nad hloučkem odvážlivců, kteří i v palbě stáli frontu před obchodem.)

Když se Nikolka dovlekl domů a sinalý stanul ve dveřích, dokonce se usmál, aby zbytečně Jelenu nevylekal. Zakrvácel celé umyvadlo a na Jelenin zoufalý výkřik: „Proboha, co to znamená?“ odpověděl:

„To všechno kvůli Vasilisovu cukru, čert aby ho vzal!“

Pak ztratil vědomí. Za dva dny vstal, ale to už Lisovič neexistoval. Od té doby celý dům číslo třináct a později celé město začalo říkat inženýrovi Vasilisa, i když on sám se představoval jako předseda domovní správy Lisovič.

Když se Vasilisa přesvědčil, že na ulici zmlklo skřípění saní, naslouchal chvíli, jak vedle v ložnici sípavě oddechuje žena, pak vklouzl do předsíně, pozorně ohmatal závoru, zámek, řetízek i háček a vrátil se do pracovny. Ze zásuvky masívního stolu vytáhl čtyři blýskavé zavírací špendlíky. Pak tiše, po špičkách kamsi odběhl a vrátil se s prostěradlem a přikrývkou. Znovu naslouchal, co se děje venku, prst položený na ústa. Svlékl kabát, vyhrnul si rukávy, vyndal z police misku s lepidlem, nůžky a kousek tapet, smotaný do trubičky. Přitiskl tvář k oknu, zastínil si oči dlaní a pozorně se zadíval do ulice. Levé okno zakryl do půlky prostěradlem, pravé přikrývkou se spínacími špendlíky. Pečlivě utěsnil každou skulinu. Pak vylezl na židli, nahmátl cosi nad horním okrajem knihovny, nařízl tapety nejdřív svisle a pak kousek v pravém úhlu, nadzvedl nožíkem odchlípnutý papír a obnažil tajnou skrýš ne větší než dvě cihly, kterou si tu připravil včerejší noci. Odtáhl dvířka z tenkého zinkového plechu, slezl, ostražitě pohlédl k oknům a znovu upravil zatemnění. Ze spodní zásuvky, ještě před okamžikem zamčené na dva západy, vytáhl zapečetěný balíček, zabalený do novin a převázaný provázkem. Vsunul ho do skrýše a zaklapl plechová dvířka. Potom na červeném sukně psacího stolu stříhal a řezal proužky tapet tak dlouho, až získal, co potřeboval. Natřel je klihem, až padly do výřezu tak přesně, že byla radost pohledět: kytice i čtverečky se kryly dokonale. Nakonec slezl ze židle a dlouho zkoumal, jestli na stěně nezůstaly nějaké stopy. Spokojeně si zamnul ruce, zmačkal zbytky tapet, hodil je do kamen, rozhrábl oheň a schoval misku s klihem.

Mrštná temná postava v otrhaném kabátě nehlučně sklouzla z koruny akátu na černou liduprázdnou ulici. Půl hodiny tu dřepěla ve větvích na kost promrzlá a zrádnou skulinou nad horním okrajem zatemnění dychtivě sledovala Vasilisovo počínání. Bílé prostěradlo na zeleně osvětleném okně muselo vzbudit zlodějskou zvědavost neznámého a prozradilo, co mělo zůstat tajné. Pobuda pružně seskočil do závěje a zamířil vzhůru ulicí; vánice, sníh a tma zametly rychle jeho vlčí stopy.

Noc. Vasilisa sedí v křesle. V zeleném přítmí pokoje vypadá jako Taras Bulba. Husté svislé kníry, jakápak k čertu Vasilisa, je to chlap jako hora. V zásuvce to lákavě zašustilo a před Vasilisou na červeném sukně stolu leží protáhlé balíčky bankovek.

Známý mramorovaný podtisk, připomínající rub hracích karet, na něm znak státní banky a nadpis padesát rublů. Postava bodrého sedláka s lopatou a venkovanky se srpem v ruce. Na druhé straně v oválu jejich zvětšený portrét. On má pořádné kníry, jak se na Ukrajince sluší. Nad tím vším varovná slova „Padělání se trestá“ a v rohu energický podpis: ředitel státní banky Lebiď-Jurčik.

Bronzový Alexandr II. s mohutnými licousy shlíží ze hřbetu koně: podrážděně na rozmáchlý bohémský podpis Lebidě-Jurčika, s laskavým obdivem na ztepilou lampu – egyptskou královnu. Z olejoportrétu na stěně zděšeně hledí na bankovky úředník se stanislavským řádem na prsou – jeden z Vasilisových předků. V zeleném přítmí probleskují hřbety románů Gončarova a Dostojevského, vedle jako na přehlídce defilují těžcí zlatočerní Brockhausové. Jedním slovem útulno.

Část peněz je bezpečně uložena v tajné skrýši pod tapetami. Tamtéž leží patnáct „kateřin“, devět „petrů“, deset „nikolajů“, a k tomu tři prsteny s brilianty, brož, jeden anenský a dva stanislavské řády.

Ve skrýši číslo dvě je dvacet „kateřin“, deset „petrů“, pětadvacet stříbrných lžiček, zlaté hodinky s řetízkem, tři tabatěrky („Drahému kolegovi“ – jaká škoda, že Vasilisa je nekuřák), padesát zlatých desetirublovek, jedna stříbrná slánka, plyšové pouzdro s příbory pro šest osob a starodávné sítko k čajníku. (Byla to prostorná skrýš v dřevěném přístavku – přímo dva kroky od dveří, pak krok doleva a znovu krůček od křídového znamení na trámu.) Všechno zabalil do krabic od sucharů, zašil do voskovaného plátna a švy pečlivě zalil smolou.

Třetí skrýš byla na půdě; dva kroky od komínu severovýchodním směrem přímo pod stropním trámem v podlaze: stříbrné kleštičky na cukr, stotřiaosmdesát desetirublovek v…