Bílá garda

14

Sešli se. Nikoho z nich nezastřelili, sešli se hned nazítří večer.

To je on, hrklo v Aňutě a srdce jí poskočilo jako Larionkův kanár. Ze dvora kdosi opatrně klepal na zaváté okno kuchyně. Přitiskla nos ke sklu a zahlédla známý obličej. Je to on, ale nemá kníry… Oběma rukama si uhladila černé vlasy a běžela otevřít. První dveře, druhé na zasněžený dvůr… a už stál proti ní. Plášť s beraním límcem, jaký nosili studenti, čepice se štítkem… Kníry zmizely, ale dokonce i v příšeří předsíně by ho poznala podle očí. Pravé zelené zářilo jako uralský drahokam a levé bylo černé… Myšlajevskij jako by se celý scvrkl…

Roztřesenou rukou odsunula závoru, takže dvůr zmizel, a pruh světla z kuchyně zastřel Myšlajevského plášť, který ovinul Aňutu, a důvěrně známý hlas zašeptal:

„Dobrý večer, Aňutko… Takhle nastydnete… V kuchyni nikdo není?“

„Není,“ odpověděla bůhvíproč šeptem a v první chvíli nevěděla, co říká. Když mě líbá, má sladké rty, pomyslela si roztouženě a dodala: „Pusťte mě, Viktore Viktoroviči… Jelena…“

„Co sem pletete Jelenu,“ zašeptal vyčítavě a zavonělo to od něj kolínskou a tabákem, „nerozumím vám, Aňuto…“

„Pusťte mě, Viktore Viktoroviči, nebo budu křičet, jak je pánbůh nade mnou,“ drmolila vášnivě a objala ho kolem krku, „stalo se neštěstí – Alexej Vasiljevič je raněn…“

Sevření okamžitě povolilo.

„Cože? A co Nikolka?!“

„Nikolka je chválabohu zdravý jako ryba, ale Alexej Vasiljevič to odnesl.“

Ozářil je kužel světla z kuchyně a bouchly dveře.

V jídelně Jelena, sotva uviděla Myšlajevského, řekla se slzami v očích:

„Víťko… ty… Sláva bohu… A u nás…“ Zavzlykala a ukázala na dveře Turbinova pokoje. „Má čtyřicítku… ošklivá rána…“

„Panenkomarjá,“ lamentoval Myšlajevskij a posunul si čepici do týla. „Kdepak se k tomu přitrefil?“

Oslovil muže, který se skláněl u stolu nad baňkami a lesklými krabičkami.

„Promiňte, vy jste lékař?“

„Bohužel nikoliv,“ odpověděl skleslý a posmutnělý hlas. „Dovolte, abych se představil: Larion Suržanskij.“

Salon. Dveře do předsíně jsou zavřené a utěsněné závěsem, aby k Turbinovi nepronikl ani hlásek. Z jeho ložnice před chvílí vyšli a právě odjeli tři doktoři – jeden se špičatou bradkou a ve zlatém skřipci, druhý hladce vyholený, mladý a konečně starý, stříbrovlasý věhlasný profesor v těžkém kožichu a bojarské čepici, Turbinův učitel. Jelena je vyprovázela se strnulým výrazem. Mluvili o tyfu… a sýčkovali.

„Kromě zranění je tu další komplikace – skvrnitý tyf.“

Sloupek teploměru vyšplhal na čtyřicítku… Julie… Ložnice připomíná rozžhavenou pec. V tichu se rozléhá horečnaté blouznění o schůdkách a zvonku: Cililink!…

* * *

„Buďte zdráv, vážený,“ zašeptal jedovatě Myšlajevskij a rozkročil se. Šervinskij, rudý jako vařený rak, po něm loupl očima. Černý oblek mu padl jako ulitý: k tomu sněhobílá košile s motýlkem, na nohou lakýrky. „Člen operního studia Kramského.“ Potvrzení má v kapse. „Pročpak jste odložil nárameníky?“ pokračoval Myšlajevskij. „Ve Vladimírské vlajou ruské vlajky… V oděském přístavu se vylodily dvě senegalské divize a srbští ubytovatelé. Rozjeďte se po celé Ukrajině, páni důstojníci, a formujte útvary… do prdele se vším!“

„Co dotíráš,“ bránil se Šervinskij. „Je to snad moje vina? Co já s tím mám společného? Samotného mě div neodbouchli. Opustil jsem štáb jako poslední, přesně v poledne, právě když se směrem od Pečerska vynořily první petljurovské rojnice.“

„Jseš hrdina,“ ujišťoval ho Myšlajevskij, „ale pevně doufám, že Jeho Excelence, vrchní velitel, stačil upláchnout dřív… Zrovna jako Jeho Jasnost pan hetman… dobytek… Kojím se nadějí, že jsou oba v bezpečí. Vlast potřebuje jejich životy. Mimochodem, nemůžeš mi prozradit, kde se momentálně zdržují?“

„Proč to chceš vědět?“

„Jen tak.“ Myšlajevskij sevřel pravou ruku v pěst a poklepal si na levou dlaň. „Kdyby se mi Jeho Jasnost a Jeho Excelence připletli pod ruku, chytil bych je za nohy, čumákem dolů a tloukl bych jim hlavu o zeď, dokud by mě to bavilo. A ty vaše štábní hnidy by zasluhovaly utopit v hajzlu…“

„Přesto bych ti radil, abys byl opatrnější… Nezapomeň, že se kníže vykašlal i na štáb. Vzal s sebou jenom dva pobočníky a ostatní nechal na pospas osudu.“

„Jestlipak víš, že v muzeu sedí dobrá tisícovka našich lidí, hladových a s kulomety… Petljurovci je zamáčknou jako štěnice… Víš, jak zastřelili plukovníka Naje? Byl jediný, kdo…“

„Dej mi laskavě pokoj,“ vyštěkl podrážděně Šervinskij. „Co je to za způsoby? Jsem právě takový důstojník jako ty!“

„Pánové, nechte toho,“ vmísil se mezi ně Karas, „takové řeči k ničemu nevedou. Vážně, co do něj reješ… Nechte toho, nemá to cenu…“

„Tiše, tiše,“ zavyčítal Nikolka, „nebo nás uslyší.“

Myšlajevskij se rozpačitě zarazil:

„Nerozčiluj se, tenoristo. To já jen tak… Snad mi rozumíš…“

„Poněkud špatně…“

„Pánové, tišeji, prosím.“ Nikolka zbystřil sluch a poklepal nohou do podlahy. Všichni naslouchali. Zdola z Vasilisova bytu k nim dolehly hlasy. Nejasně zaslechli, jak se Vasilisa vesele, trochu hystericky rozchechtal. V odpověď Vanda hlasitě vykřikla. Pak všechno utichlo. Ještě chvíli a znovu tlumeně zabrebentily hlasy.

„Zajímavé,“ pronesl hlubokomyslně Nikolka, „Vasilisa má hosty… V takovouhle dobu… Světe, zboř se!“

„Ten váš Vasilisa je číman,“ potvrdil Myšlajevskij.

* * *

Bylo kolem půlnoci. Turbin po morfiové injekci usnul a Jelena se uvelebila v křesle u jeho postele. V saloně se mezitím konala válečná porada. Bylo rozhodnuto, že všichni zůstanou přes noc. Za prvé, v noci není radno chodit po ulicích ani s těmi nejspolehlivějšími doklady. Za druhé, ulehčí Jeleně… Mohou jí s lecčím pomoci. A hlavně – v takových dobách je lepší sedět na návštěvě než doma. Ostatně nikdo z nich neměl co na práci a to bylo podstatné. A tady alespoň dají dohromady vint.

„Hrajete?“ vyptával se Myšlajevskij Larionka.

Ten zrudl, zrozpačitěl a hned překotně vyklopil, že sice hraje, ale mizerně… Aby mu nenadávali jako v Žitomiru berní inspektoři… Že utrpěl otřes, ale tady u Jeleny Vasiljevny znovu okřívá, protože Jelena Vasiljevna je obdivuhodná žena a&nb…