Bílá garda

DÍL TŘETÍ

12

Obě okna, vedoucí z Turbinovy malé ložnice na zasklenou verandu, zatáhli tmavými závěsy. Ve zšeřelém pokoji se rozzářila Jelenina hlava. Korespondovala jí bělavá skvrna na podušce – obličej a krk Alexeje Turbina. Šňůra se od zástrčky hadovitě připlazila k židli, brzy nato se rozhořela růžová lampička u postele a proměnila den v noc. Turbin naznačil posuňkem Jeleně, aby zavřela dveře.

„Nařiď Aňutě, aby mlčela…“

„Já vím… Nesmíš moc mluvit, Aljošo.“

„Já jen slabě… Co když mi uříznou ruku?“

„Co to povídáš, Aljošo… lež a odpočívej. Kabát té dámy zatím zůstane u nás?“

„Ano, ano. Ať Nikolku ani nenapadne, aby ho někam nosil. Venku je boží dopuštění… Slyšíš? A vůbec, proboha, jen ho nikam nepouštěj.“

„Pánbůh jí to oplať,“ vydechla vděčně, něžně Jelena, „a to se říká, že na světě se nenajdou dobří lidé…“

Raněnému se rozlila po lícních kostech slabá červeň, upřel pohled na nízký bílý strop, pak na Jelenu, svraštil obočí a zeptal se:

„A promiň, kdo je ten zelenáč?“

Jelena se sklonila do narůžovělého pruhu světla a pokrčila rameny:

„Víš, těsně než jsi přišel, se odehrála legrační scéna: najednou se přihrnul Serjožův synovec ze Žitomiru. Slyšel jsi o něm: Suržanskij… Larion… To je ten slavný Larionek.“

„No a?“

„Přivezl nám dopis. Nějaká rodinná tragédie. Sotva začal vykládat, přivezla tě ta dáma.“

„Bůhví, co je to za kvítko… a ještě ten pták…“

Jelena se k němu naklonila a v očích se jí kmitl strach a zároveň smích.

„Což o to! Prosil, abychom ho vzali na byt. Co mám dělat?“

„Na… byt?“

„No ano… Jenom prosím tě mlč a lež klidně, Aljošo… Jeho matka nás proboha prosí a píše, to víš, Larionek je její všecko… Takového nešiku jsem v životě neviděla. Uvedl se tím, že potloukl všecko nádobí. Odnesl to modrý servis. Zbyly jen dva talíře…“

„Tak vidíš. Nevím, nevím…“

V růžovém šeru se dlouho ozýval šepot. Za několikerými dveřmi zněly přidušené hlasy Nikolky a neočekávaného hosta, tlumené závěsy… Jelena se sepjatýma rukama zapřísahala Alexeje, aby mluvil co nejmíň. V jídelně to křapalo, jak vyplašená Aňuta smetala na lopatku modrý servis. Nakonec se dohodli. Vzhledem k mimořádné situaci ve městě je docela dobře možné, že se budou zabírat byty a vzhledem k tomu, že v domě nejsou peníze a matka hodlá na Larionka přispívat, usnesli se sourozenci vzít Larionka na milost. S jednou podmínkou: že se podřídí domácímu řádu. Pokud jde o kanára – nejdřív to s ním zkusí. Bude-li na obtíž, musí z domu, a pokud jde o servis – Jelena by to stejně ani nemohla vyslovit a vůbec je to měšťáctví a nehoráznost žádat náhradu – zkrátka celou záležitost se servisem nechat plavat. Larionka ubytují v knihovně, dají mu tam postel s pérovou matrací a nějaký stolek…

Když Jelena vešla do jídelny, Larionek stál zkroušeně jako hromádka neštěstí, hlavu sklopenou a upíral zraky na místo, kde předtím stálo vyrovnaných dvanáct talířků. V zamlžených modrých očích se tajil smutek. Nikolka stál proti Larionkovi s otevřenou pusou a hltal každé slovo. Oči mu hořely zvědavostí.

„V Žitomiru neseženete pořádnou kůži,“ vysvětloval rozpačitě Larionek, „představte si, nikde kouska kůže. Slíbil jsem ševcům, že dostanou, co budou chtít, ale nadarmo, tak jsem musel…“

Když uviděl Jelenu, zbledl, přešlápl a bůhvíproč pozoroval smaragdově zelené střapce županu.

„Jeleno Vasiljevno,“ prohlásil, „okamžitě se seberu a vyrazím po obchodech, nabídnu jakoukoliv cenu a ještě dnes budete mít servis. Nevím, co bych měl dodat. Jak se vám omluvit. Zasluhuju si, abyste mě zabila. Jsem děsný smolař,“ poslední slova adresoval Nikolkovi. „Hned se seberu a pojedu,“ pokračoval otočen znovu k Jeleně.

„Snažně vás prosím, nikam nejezděte, tím spíš, že všecky obchody jsou zavřené. Dovolte, copak vy nevíte, co se děje ve městě?“

„Jak by ne!“ vykřikl. „Přijel jsem přece sanitním vlakem, jak jste se mohla dočíst v telegramu.“

„V jakém telegramu?“ divila se Jelena. „Žádný telegram jsme nedostali.“

„Cože?“ Teď zase Larionek otevřel pusu dokořán. „Nedostali? A ták. Já si hned všiml, že jste byli pořádně překvapeni…“ a přitom zašilhal na Nikolku… „Ale dovolte… Matinka vám přece posílala telegram, měl třiašedesát slov…“

„Třiašedesát slov!“ užasl Nikolka. „To je škoda! Telegramy poslední dobou chodí mizerně. Lépe řečeno nechodí vůbec.“

„Co si teď počnu?“ vzdychl lítostivě Larionek. „Dovolíte, abych u vás zůstal?“ Bezradně se rozhlédl a bylo na něm vidět, že se mu u Turbinů ohromně líbí a že by nerad odcházel.

„Všecko už je zařízeno,“ uklidňovala ho Jelena a milostivě kývla hlavou, „nemáme nic proti tomu. Zůstaňte u nás a zařiďte se jako doma. Vidíte, zrovna nás potkalo takové neštěstí…“

To Larionka ještě víc rozlítostnilo a do očí mu vhrkly slzy. „Jeleno Vasiljevno,“ řekl dojatě, „jsem vám plně k službám. Abyste věděla, vydržím nespat třeba tři, čtyři noci.“

„Děkuju vám mockrát.“

„A teď,“ obrátil se Larionek k Nikolkovi, „smím vás poprosit, abyste mi půjčil nůžky?“

Nikolka, celý bez sebe zvědavostí a údivem, odběhl a než by napočítal do pěti, vrátil se s nůžkami v ruce. Larionek zatahal za knoflík u blůzy, zamrkal a pak požádal Nikolku:

„Pardon, směl bych jít na chvilku do vašeho pokoje?“

Když v Nikolkově „budoáru“ shodil blůzu, objevila se pod ní neuvěřitelně špinavá košile. Larionek vyzbrojen nůžkami odpáral černou saténovou podšívku, vytáhl tlustý žlutozelený svazek bankovek, slavnostně ho odnesl do jídelny a položil na stůl před Jelenu se slovy:

„Jeleno Vasiljevno, dovolíte, abych vám přispěl na byt a stravu?“

„Proč tak rychle,“ namítla Jelena a zapýřila se, „to mohlo počkat…“

Larionek horlivě protestoval.

„Ne, Jeleno Vasiljevno, vezměte si laskavě ty peníze hned. Prosím vás, v takových těžkých chvílích se obvykle člověk bez peněz neobejde, já to znám!“ Rozbalil balíček a z něho vypadla fotografie dívky. Larionek ji hbitě sebral a s povzdechem strčil do kapsy. „Budou u vás líp schované. Já skoro nic nepotřebuju, leda maličkost na cigarety a na semínko pro kanára…“

Jelena na okamžik zapomněla na Alexejovo zranění a oči se jí rozzá…