6
Salon madam Anjouové „Pařížské modely“ byl v samém centru města v Divadelní ulici hned za operou v přízemí velkého mnohaposchoďového domu. Tři schůdky vedly z chodníku ke skleněným dveřím mezi dvěma okny, zataženými tylovými zaprášenými záclonami. Nikdo nevěděl, kam se poděla madam Anjouová a proč místnosti jejího podniku teď slouží účelům zdaleka ne obchodním. V levém okně visela kresba pestrého dámského klobouku a nad ním nápis zlatými písmeny: „Pařížské modely“, v pravém okně byl vylepen obrovský plakát ze žlutého kartonu a s dvěma zkříženými sevastopolskými kanony, jaké nosí dělostřelci na náramenících. Nad tím stálo:
Nemusíš být hrdinou, ale stát se dobrovolníkem
je tvá povinnost!
A pod zkříženými děly oznámení:
Zápis dobrovolníků do oddílu moždířů.
Před domem stál zčernalý porouchaný motocykl se sajdkárou, dveře obchodu bez přestání bouchaly, nepřetržitě cinkal zvonek a připomínal nedávné, šťastnější časy madam Anjouové.
Turbin, Myšlajevskij a Karas vstali po prohýřené noci hodně pozdě, skoro k polednímu, zato kupodivu s jasnými hlavami. Zjistili, že Nikolka i Šervinskij jsou už pryč. Nikolka si brzy ráno sbalil svůj úhledný tajemný uzlíček a odešel k družině, Šervinskij teprve před chvílí odjel na velitelský štáb.
Myšlajevskij se svlékl do půl těla a v Aňutině komůrce za kuchyní, kde stála za plentou vana s koupelnovými kamny, si pustil na krk a záda proud ledové vody.
„Uf, to je bašta!“ vykřikoval nadšeně a zacákal celý pokojík.
Pak se promasíroval huňatou osuškou, oblékl se, namazal si vlasy brilantinou a požádal Turbina:
„Aljošo… hm… prokaž mi laskavost a půjč mi svoje ostruhy. Domů to už nestačím a nechtěl bych před velitelem…“
„Jsou v ordinaci v pravém šuplíku.“
Myšlajevskij odešel do ordinace, chvilku se hrabal ve stole, pak zacinkal ostruhami a vstoupil do salonu. Černooká Aňuta, která se ráno vrátila od tety, oprašovala křesla metličkou z kohoutího peří. Myšlajevskij si odkašlal, ostražitě pohlédl ke dveřím, přitočil se ke služce a významně zašeptal:
„Vítám vás, Aňutko!“
„Řeknu to Jeleně Vasiljevně,“ vzdychla mechanicky a zavřela oči jako odsouzenec, nad nímž se vznesl katův meč.
„Nebuďte hloupá!“
Do dveří nečekaně nahlédl Turbin. Tvář se mu zkřivila ironickým úšklebkem.
„Prohlížíš si metličku, Víťo? Je hezká, co? Kdybys dal radši pokoj! A ty, Aňuto, se měj na pozoru! Kdyby ti sliboval manželství, nevěř mu ani slovo!“
„Proboha, to se s ní nesmím ani pozdravit?“
Myšlajevskij zrudl po nezasloužené urážce, vypjal hruď, zacvakal ostruhami a vyšel ze salonu. Oči mu neklidně těkaly, když v jídelně přistoupil k zamlklé Jeleně.
„Dobré jitro, Leno, dobrý den, sluníčko moje! Hm…“ (Jeho kovový tenor se změnil v chraplavý hluboký baryton.) „Lenočko,“ pokračoval procítěně, „už se na mě nezlob. Víš, že tě mám rád, a snad i ty… Na moje včerejší sprosťárny zapomeň. Nebo si opravdu myslíš, že jsem takový mizera?“
S těmi slovy sevřel Jelenu do náručí a políbil na obě tváře. V salonu měkce dopadla na zem Aňutina metlička. Kdykoliv se Myšlajevskij objevil v bytě Turbinových, děly se s Aňutou podivné věci. Všecko jí padalo z rukou, řítily se nože z podnosu a sypaly se talíře z příborníku. Byla roztržitá, vybíhala zmateně do předsíně, leštila hadrem zablácené galoše – dokud o práh nezadrnčely krátké, nízko zavěšené poručíkovy šporny, ze dveří nevyplula jeho zkosená brada, čtvercová ramena a tmavě modré rajtky. To pak se zavřenýma očima chvatně prchala z těsné záludné předsíně. Také teď upustila metličku z kohoutích per, stála zamyšleně uprostřed přijímacího pokoje a hleděla kamsi do dálky skrz vyšívané záclony, do šedého oblačného nebe.
„Víťko, Víťko,“ řekla vyčítavě Jelena a potřásla hlavou, podobnou v tu chvíli naleštěné divadelní koruně. „Já to nechápu. Chlap jako hora… Co tě to včera tak sebralo? Posaď se a napij se čaje, třeba ti to pomůže.“
„Zato ty, Lenočko, vypadáš báječně. A ten župan je, na mou duši, senzační,“ pochlebnicky se rozplýval Myšlajevskij a střílel očima do zrcadlových útrob příborníku. „Karasi, koukni se, to je župánek, co? A ta zeleň. Prostě krása.“
„Ano, Jelena Vasiljevna je moc krásná,“ vážně a upřímně přisvědčil Karas.
„Je to vzorovaný tyl,“ vysvětlila Jelena, „a ty, Víťko, kápni božskou, co ode mne chceš.“
„Představ si, drahoušku, po tom včerejšku se o mne pokouší migréna a proti té je člověk bezmocný…“
„Rozumím, je v příborníku.“
„Výborně… stačí sklenka… to je lepší než všecky aspiriny.“
Myšlajevskij s trpitelskou grimasou zvrátil do sebe rychle za sebou dvě vodky a zajedl změklou včerejší okurkou. Pak prohlásil, že se cítí jako znovuzrozený, a teprve teď byl ochoten napít se čaje s citronem.
„Poslyš, Lenočko,“ ozval se ochraptěle Turbin, „nedělej si o mne starosti. Zajedu na středisko, dám se zapsat a hned se vrátím. A pokud jde o vojenské akce, neměj obavy, zůstanem ve městě a odrazíme každou pakáž.“
„Jen aby vás někam neposlali!“
Karas chlácholivě mávl rukou.
„Buďte klidná, Jeleno Vasiljevno. Především vám můžu prozradit, že v žádném případě nedáme oddíl dohromady dřív než za čtrnáct dnů. Zatím nemáme koně ani střelivo. A pak, až budeme hotovi, zůstaneme docela určitě tady. Celá armáda, která se právě formuje, se bezpochyby stane městskou posádkou. Snad později, až vyrazíme na Moskvu…“
„No, to si ještě počkáme…“
„Dřív se musíme spojit s Děnikinem.“
„Utěšujete mne, pánové, docela zbytečně, já se opravdu ničeho nebojím, naopak, naprosto s vámi souhlasím.“
Řekla to klidně a samozřejmě, na očích jí bylo znát, že už myslí na praktické, každodenní starosti.
„Aňuto, beruško,“ zavolala, „na verandě visí prádlo Viktora Viktoroviče, nejdřív je pořádně vypraš a hned vyper.“
Jelenu nejvíce uklidňoval sporý modrooký Karas. Sebevědomě a klidně stál uprostřed pokoje ve své vyrudlé blůze, kouřil a přivíral oči.
V předsíni se rozloučili.
„Bůh vás opatruj,“ řekla Jelena přísně a pokřižovala Turbina. Po něm Karase i Myšlajevského. Myšlajevskij ji objal a Karas v pevně staženém plášti se začervenal a něžně jí políbil obě ruce.
„Pan…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.