Bílá garda

18

Alexej začal umírat dvaadvacátého prosince. Byl pošmourný, zasněžený den, projasněný zábleskem blízkých Vánoc. Blýskaly se i napastované parkety v saloně, společné dílo Aňuty, Nikolky a Larionka, kteří den předtím tiše bruslili po podlaze. Neklamným znakem Vánoc byly girlandy lampiček, které Aňuta vlastnoručně vycídila. A konečně, po celém domě vonělo chvojí a zelené větvičky oživily kout se strakatým Valentinem, jak se zdálo, jednou provždy zapomenutým nad otevřeným klavírem…

Já za sestru tě prosím…

Jelena se kolem poledního vypotácela z Turbinova pokoje a beze slova prošla jídelnou, kde seděli jako zařezaní Karas, Myšlajevskij a Larionek. Každý z nich se bál pohnout a pohlédnout jí do tváře. Zavřela za sebou pečlivě dveře, zmizela ve svém pokoji a těžký závěs znehybněl.

Myšlajevskij se vzchopil první:

„Hm,“ pronesl chraplavě, „velitel všecko perfektně zařídil, ale Aljošu se mu nepodařilo uklidit do bezpečí.“

Karas a Larionek mlčeli. Larionek pomrkával a na tvářích mu vyskočily nafialovělé stíny.

„Čert aby to…“ dodal Myšlajevskij, vstal a nejistými kroky zamířil ke dveřím, kde se nerozhodně zastavil, otočil se k ostatním a pak zamžikal, „mládenci, dávejte pozor… nebo…“

Chvíli váhavě přešlapoval a pak odešel do knihovny. Kroky ztichly. Za několik minut bylo slyšet, jak s někým mluví, a z Nikolkova pokoje se draly naříkavé zvuky.

„Nicole pláče,“ zašeptal zoufale Larionek, po špičkách přistoupil k Jeleniným dveřím, sklonil se ke klíčové dírce, ale nic neviděl. Ohlédl se bezradně na Karase a začal dělat tázavé posuňky. Karas přistoupil ke dveřím, chvíli otálel, ale pak několikrát zaškrábal nehtem na veřeje a řekl přidušeně:

„Jeleno Vasiljevno, Jeleno Vasiljevno…“

„Nebojte se,“ ozvalo se hluše za dveřmi, „a nechte mě samotnou.“

Karas a Larionek uskočili, vrátili se na svá místa u kamen a zmlkli.

Domácí i všichni, kdo přilnuli k této domácnosti, si připadali v Alexejově pokoji zbyteční. Beztoho tam nebylo k hnutí – otáčeli se tu tři doktoři: zlatooký medvěd, druhý mladý, štíhlý a pečlivě vyholený, spíš byste v něm hádali gardistu než lékaře, a konečně šedovlasý profesor. Hned po první návštěvě, šestnáctého prosince, jako pravý mistr svého oboru zjistil okamžitě jisté neradostné skutečnosti a prohlásil, že Turbin má tyfus. Průstřel levé paže ustoupil do pozadí. Právě před hodinou vyšel profesor společně s Jelenou do salonu a na její úzkostlivou otázku, vyjádřenou nejen slovy, ale vyčtenou z pohaslých očí, popraskaných rtů a nedbale rozpuštěných vlasů, odpověděl, že naděje je malá, velmi malá, dodal, zahleděn do Jeleniných očí pohledem zkušeného, lidské hoře chápajícího člověka. Každému, včetně Jeleny, bylo jasné, co to znamená; že žádná naděje není. Zamířila do bratrovy ložnice, dlouho stála nad nemocným a z výrazu jeho tváře usoudila, že mu skutečně není pomoci. Třebaže neovládala řemeslo stříbrovlasého, lidského profesora, bylo na první pohled zřejmé, že doktor Alexej Turbin umírá.

Ležel a šířil kolem sebe kolísavé, nestálé teplo, které hrozilo každou chvíli vyprchat. Měl voskově průsvitný obličej, zašpičatělý, jakoby protáhlý nos a u ostře vystouplého hrbolu se objevila jakási zoufalá rýha. Jeleně se podlomily nohy a srdce se jí sevřelo. Cítila, že už už omdlí v dusném ovzduší ložnice, prosyceném zápachem kafru. Ale závrať brzy pominula.

Turbina tížil jakýsi těžký balvan, proto se mu z prsou dralo chrčení a sevřenými zuby těžce lapal po vzduchu, aby nasál do plic lepkavý unikající proud. Byl už dlouho v bezvědomí, takže neviděl a nechápal, co se kolem děje. Jelena ho upřeně pozorovala. Vtom ucítila dotek a profesor jí zašeptal:

„Běžte, Jeleno Vasiljevno, my tady budeme řádit.“

Jelena poslechla. Ale k řádění nedošlo.

Profesor shodil těžký plášť, otřel si ruce navlhčenými žmolky vaty a ještě jednou se zadíval Turbinovi do obličeje. Zjistil, že se mu kolem úst a nosu rozbíhá modravý stín.

„Beznadějný případ,“ zasykl do ucha vyholenému, „zůstaňte u něj, doktore Brodoviči.“

„Mám mu píchnout injekci?“ zeptal se šeptem Brodovič.

„Ano, ano.“

„Stačí jedna dávka?“

Profesor pohlédl do okna, zamyslil se a pak zavrtěl hlavou: „Ne, dejte mu trojnásobnou a často opakovat.“ Po chvíli dodal: „Zavolejte, kdyby nastala krize,“ a obezřetně ztišil hlas, aby ho Turbin v horečce a přes zastřené vědomí nezaslechl: „Volejte na kliniku. Kdyby to vydrželo, přijedu hned po přednášce.“

* * *

Každoročně, až pokud sahá paměť Turbinů, na Štědrý den kvečeru vzplanuly girlandy světel a večer se zapalovaly v saloně zelené jedlové větve, které hořely rozštěpenými, žhavými jazýčky. Záludná střelná rána a skvrnitý tyf změnily domácí řád, život se zrychlil a světla se zažehla mnohem dřív. Jelena pečlivě zavřela dveře do jídelny, přistoupila k nočnímu stolku, který stál u postele, vzala zápalky, vylezla na židli a rozsvítila těžkou tepanou svítilnu, která visela na řetězech před starobylou ikonou v masívním rámu. Sotva se plamínek rozhořel a proteplil, zablýskla zlatě svatozář snědé Bohorodičky a oči se jí rozjasnily. S hlavou nakloněnou na stranu pozorovala Jelenu. Dvěma čtverci oken nakukoval dovnitř tichý prosincový den a v koutě zmítavý plamínek vytvářel iluzi svátečního večera. Jelena slezla ze židle, šál jí sklouzl z ramen a poklekla. Zahnula cípek koberce a sklesla na vyleštěné parkety.

Jídelnou procházel Myšlajevskij a za ním Nikolka s těžkými víčky. Právě se vrátili z Turbinova pokoje. Nikolka oznámil společ…