Zámek

Devátá kapitola

A VYTRHL SE a vracel se do domu, tentokrát ne podél zdi, nýbrž rovnou sněhem, v chodbě narazil na hostinského, který ho mlčky pozdravil a ukázal na dveře výčepu, poslechl jeho pokynu, protože byl prokřehlý a protože chtěl vidět nějaké lidi, byl však velmi zklamán, když u jednoho stolku, který sem byl asi naschvál přistaven, neboť jinak tu hostům stačily sudy, uviděl toho mladého pána a před ním – trapná podívaná pro K. – stála hostinská z hospody U mostu. Pepina, pyšná, s hlavou nahoru, s věčně stejným úsměvem, v neotřesitelném vědomí vlastní důstojnosti, pohazujíc při každém pohybu copem, pobíhala sem a tam, přinesla pivo a pak inkoust a pero, neboť pán měl před sebou rozprostřené papíry, porovnával údaje, jež nacházel jednou na tom, podruhé na jiném papíře na druhém konci stolu, a chystal se psát. Hostinská ze své výšky tiše a s našpulenými rty, jako by odpočívala, hleděla na pána a na papíry, jako by už byla vše potřebné řekla a bylo to dobře přijato. “Pan zeměměřič, konečně,” řekl pán, když K. vstoupil, krátce vzhlédl a pak se opět zabral do svých papírů. Rovněž hostinská pouze zavadila o K. lhostejným, nijak překvapeným pohledem. Zato Pepina jako by si ho všimla, až když přistoupil k výčepnímu pultu a objednal si koňak.

K. se opřel o pult, přitiskl ruku na oči a nevšímal si ničeho. Pak usrkl koňaku a odstrčil ho, že se prý nedá pít. “Všichni páni ho pijí,” řekla Pepina zkrátka, vylila zbytek, vypláchla sklenku a postavila ji na polici. “Páni mají také lepší,” řekl K. “Možná,” řekla Pepina, “ale já ne.” Tím byla s K. hotova a opět byla k službám pánovi, který však nic nepotřeboval a za nímž teď Pepina pořád obloukem obcházela a uctivě se pokoušela nahlédnout mu přes rameno do papírů; byla to však jen jalová zvědavost a naparování, jež i hostinská zamračeně s nelibostí pozorovala.

Najednou však hostinská napjala sluch a soustředěně naslouchajíc civěla do prázdna. K. se otočil, neslyšel nic zvláštního, ani ostatní, jak se zdálo, nic neslyšeli, ale hostinská se rozběhla po špičkách dlouhými kroky k zadním dveřím vedoucím na dvůr, podívala se klíčovou dírkou, pak se s očima dokořán a celá rozpálená v tváři obrátila k ostatním, prstem je přivolala k sobě a teď vyhlíželi střídavě, hostinská měla sice největší podíl, avšak i na Pepinu se dostalo, pán byl z nich poměrně nejlhostejnější. Pepina i pán se brzy vrátili, jen hostinská pořád ještě usilovně vyhlížela, hluboko sehnuta, málem vkleče, dělalo to skoro dojem, že už jen zapřísahá klíčovou dírku, aby ji nechala prolézt, neboť vidět už dávno asi nebylo nic. Když se konečně zvedla, rukama přejela obličej, urovnala vlasy, zhluboka se nadechla, dívala se, jako by musela přivykat oči na tu místnost a na lidi a činila to s odporem, pravil K., ne aby mu potvrdili něco, co věděl, ale aby předešel útoku, z něhož měl téměř strach, tak byl teď zranitelný: “Klamm už tedy odjel?” Hostinská kolem něho přešla beze slova, ale pán řekl od stolku: “Ano, zajisté. Když jste nechal hlídání, mohl Klamm odjet. Ale je podivuhodné, jak je ten pán citlivý. Všimla jste si, paní hostinská, jak neklidně se rozhlížel?” Hostinská si toho patrně nevšimla, ale pán pokračoval: “Nu, naštěstí už nebylo nic vidět, kočí zametl i stopy ve sněhu.” – “Paní hostinská si ničeho nevšimla,” řekl K., ale neřekl to s nějakou nadějí, nýbrž jen proto, že ho podráždilo pánovo tvrzení, které mělo zaznít tak konečně a neodvolatelně. “Třeba jsem zrovna nebyla u dírky,” řekla hostinská hlavně proto, aby se pána zastala; potom však chtěla i Klammovi učinit po právu: “Nevěřím ovšem, že by byl Klamm tak citlivý. My se o něj samosebou bojíme a snažíme se ho ochránit a předpokládáme přitom, že je nesmírně citlivý. To je v pořádku a jistě je to Klammova vůle. Jak je tomu však ve skutečnosti, to nevíme. Zajisté, s někým, s kým nechce mluvit, nepromluví nikdy, i kdyby se ten někdo sebevíc namáhal a sebenesnesitelněji vnucoval, ale stačí přece už ten fakt, že s ním Klamm nikdy nepromluví, nikdy ho k sobě nepřipustí, proč by neměl ve skutečnosti snést pohled na někoho takového? Alespoň se to nedá dokázat, protože to nikdy nelze vyzkoušet.” Pán horlivě přisvědčoval: “To je v podstatě i můj názor,” řekl, “jestliže jsem se vyjádřil trochu jinak, pak proto, aby mi pan zeměměřič rozuměl. Pravda ovšem je, že když Klamm vyšel z domu, několikrát se v půlkruhu rozhlédl.” – “Možná že hledal mě,” řekl K. “Možná,” řekl pán, “to mě nenapadlo.” Všichni se rozesmáli, nejhlasitěji Pepina, která z toho všeho ničemu nerozuměla.

“Když jsme tu teď tak v dobré míře pohromadě,” řekl pak pán, “prosil bych vás snažně, pane zeměměřiči, abyste několika údaji doplnil mé spisy.” – “Tady se hodně píše,” řekl K. a z dálky pohlédl na spisy. “Ano, ošklivý zvyk,” řekl pán a opět se zasmál, “ale snad ani ještě nevíte, kdo jsem. Jsem Momus, Klammův vesnický tajemník.” Po těchto slovech všechno ve světnici zvážnělo; ačkoliv hostinská i Pepina pána samozřejmě znaly, přece zůstaly jako ohromené, když vyslovil své jméno a hodnost. A dokonce i pán, jako by řekl víc, než sám stačí pojmout rozumem, a jako by chtěl uniknout alespoň jakékoli dodatečné okázalosti, jež byla obsažena v jeho vlastních slovech, se pohroužil do spisů a začal psát, až v místnosti nebylo slyšet nic jiného než pero. “Copak je to: vesnický tajemník?” zeptal se K. po chvilce. Momus teď, když se představil, považoval již za nemístné, aby sám takové věci vysvětloval, a tak řekla hostinská místo něho: “Pan Momus je Klammův tajemník jako kterýkoliv jiný tajemník, jenomže jeho úřední sídlo, a nemýlím-li se, i jeho úřední působnost –” Momus živě zavrtěl hlavou od svých písemností, a tak se hostinská opravila – “tedy pouze jeho úřední sídlo, nikoli úřední působnost, je omezeno na vesnici. Pan Momus obstarává Klammovi písemné práce, jež jsou ve vsi potřeba, jako první přijímá veškeré žádosti, které odtud Klammovi přicházejí.” K., na něhož to všechno zatím nijak zvlášť nezapůsobilo, hleděl na hostinskou prázdným pohledem, a tak hostinská napůl v rozpací…