Zámek

Dvacátá kapitola

KDYŽ SE K. PROBUDIL, zdálo se mu nejdřív, že vůbec nespal; v místnosti bylo stejně prázdno a teplo, všechny stěny ve tmě, žárovka nad pivními kohoutky zhasnutá, i za okny byla noc. Když se však protáhl, polštář spadl a lože i sudy zapraskaly, hned tu byla Pepina, teď se dověděl, že už je večer a on že spal hodně přes dvanáct hodin. Hostinská se po něm několikrát za den ptala, rovněž Gerstäcker, který tu ráno čekal potmě u piva, když K. mluvil s hostinskou, ale pak už si netroufal K. rušit, se tu byl mezitím jednou na K. podívat, a konečně prý přišla i Frída a postála chvilku u K. ; ale nepřišla ani tak kvůli němu, spíš si tu potřebovala všelicos připravit, neboť večer má zase nastoupit na staré místo. “Ona tě už asi nemá ráda?” zeptala se Pepina, přinášejíc kávu a koláče. Ale už se neptala zlomyslně jako dřív, nýbrž smutně, jako by zatím byla poznala zlobu světa, před níž všechna vlastní zloba je bezmocná a nesmyslná; jako s druhem v utrpení mluvila teď s K., a když ochutnal kávu a jí se zdálo, že mu není dost sladká, odběhla a přinesla mu plnou cukřenku. Smutek jí ovšem nezabránil, aby se dnes nevyšňořila snad ještě víc než posledně; ve vlasech měla vpletenou spoustu mašlí a stuh, nad čelem a podle spánků byly vlasy pečlivě naondulované a na krku měla řetízek, který jí visel do hlubokého výstřihu blůzy. Když K., spokojený, že se konečně jednou vyspal a že se může napít dobré kávy, potají sáhl po jedné z mašlí a pokoušel se ji rozvázat, řekla Pepina unaveně: “Nech mě,” a sedla si na sud vedle něho. A K. se jí ani nemusel vyptávat na její trápení, začala hned vyprávět sama s pohledem strnule upřeným do K-ova šálku, jako by se i při vyprávění potřebovala rozptýlit, jako by se svému trápení nemohla zcela oddat ani ve chvíli, kdy se jím obírá, neboť je nad její síly. Především se K. dověděl, že Pepinino neštěstí zavinil vlastně on, ale ona že mu to nemá za zlé. A při vyprávění horlivě kývala hlavou, aby zabránila K-ovu odporování. Nejdříve prý vzal Frídu z výčepu a tím Pepině umožnil postup. Jinak si vůbec nelze představit nic, co by Frídu přimělo, aby se vzdala svého místa, seděla ve výčepu jako pavouk v síti, všude měla svá vlákna, jež znala jen ona sama; dostat ji odtamtud proti její vůli bylo prý zcela nemožné, vyhnat ji odtud mohla jen láska k někomu nízkému, tedy něco, co se nesrovnávalo s jejím postavením. A Pepina? Copak ona někdy pomyslela na to, aby to místo získala? Byla pokojskou, měla bezvýznamné místo bez zvláštních vyhlídek, snila o velké budoucnosti jako každé děvče, sny si člověk nemůže zakázat, ale vážně na postup nikdy nepomýšlela, smířila se s tím, čeho dosáhla. A tu najednou Frída z výčepu zmizela, stalo se to tak najednou, že hostinský neměl hned po ruce vhodnou náhradu, hledal a jeho pohled padl na Pepinu, která se ovšem jaksepatří tlačila dopředu. Milovala tehdy K., jako ještě nikdy nikoho nemilovala; celé měsíce seděla dole ve své maličké, temné komůrce a byla připravena, že tam nepovšimnuta stráví léta a v nejhorším i celý život, a tu se najednou objevil K., hrdina, osvoboditel dívek, a uvolnil jí cestu nahoru. Nevěděl o ní samozřejmě, neudělal to kvůli ní, tu noc, než měla být uvedena do místa – uvedení bylo ještě nejisté, ale přece jen už velmi pravděpodobné –, strávila celé hodiny tím, že s ním rozprávěla, šeptala mu do ucha své díky. A v jejích očích byl jeho čin ještě o to větší, že to byla Frída, již na sebe vzal jako břímě; byla to až nepochopitelně nezištná obětavost, že si udělal z Frídy milenku, aby Pepinu vynesl nahoru, z Frídy, toho nehezkého, postaršího, hubeného děvčete s krátkými, prořídlými vlasy, nadto úskočného děvčete, které má pořád nějaké tajnosti, což nejspíš souvisí s jejím vzhledem; je-li už ubohost její tváře i těla mimo pochybnost, musí mít přece aspoň jiná tajemství, jež si nikdo nemůže ověřit, třeba ten údajný poměr s Klammem. A i takovéto myšlenky napadaly tehdy Pepinu: je to možné, aby K. doopravdy miloval Frídu, neklame sám sebe, anebo klame snad dokonce jen Frídu, a bude snad jediným výsledkem všeho toho přece jen Pepinin vzestup, a zpozoruje pak K. svůj omyl nebo ho už nebude chtít skrývat a nebude již vidět Frídu, nýbrž jen a jen Pepinu, což vůbec přece nemusí být Pepinin šílený dohad, neboť s Frídou se jako dívka může zajisté klidně měřit, což nikdo nebude popírat, a K. přece v první chvíli oslnilo především Frídino postavení a lesk, jehož mu Frída uměla dodat. A tu snila Pepina, že získá-li to postavení, přijde k ní K. s prosíkem a ona teti bude mít na vybranou, buď K. vyslyšet a ztratit místo, nebo ho odmítnout a stoupat dál. A ona si usmyslila, že se všeho vzdá a skloní se k němu a naučí ho pravé lásce, jíž by u Frídy nikdy nepoznal a jež je nezávislá na všech poctách světa. Jenže pak se to zběhlo jinak. A kdo za to mohl? Především K. a pak Frídina prohnanost. K. především, neboť co vlastně chce, co je on za divného člověka? Za čím se to pachtí, jaké důležité věci ho to zaměstnávají, že pro ně zapomíná na to nejbližší, nejlepší, nejkrásnější? Pepina je oběť a všechno je hloupé a všechno je ztraceno; a kdo by měl tu sílu, aby zažehl a spálil celý Panský hostinec, ale dočista, aby ani po něm stopa nezbyla, aby ho spálil jako papír v kamnech, ten by byl dnes Pepininým vyvoleným. Nuže, Pepina tedy přišla do výčepu, dnes jsou tomu čtyři dny, krátce před obědem. Není to tu snadná práce, je to skoro vražedná práce, avšak čeho tu lze dosáhnout, není také maličkost. Pepina ani předtím nebrala život na lehkou váhu, a i když nikdy ani v nejsmělejších myšlenkách si nečinila nárok na toto místo, přece jen si hodně všímala, věděla, co to místo vyžaduje, nepřevzala je nepřipravená. Bez přípravy je člověk ani nemůže převzít, jinak je ztratí hned první hodinu. Natož kdyby si tu chtěl počínat jako pokojská! Jako pokojská si člověk časem připadá úplně ztracený a zapomenutý; je to práce jako v dole, aspoň na chodbě tajemníků, celé dny tam až na několik málo denních stran, které se mihnou sem tam a ani se netroufnou zvednou…