Zámek

Amáliin trest

“Ale krátce nato se na nás ze všech stran začaly sypat otázky kvůli té historce s dopisem, přicházeli přátelé i nepřátelé, známí i cizí; nikdo se však nezdržel dlouho, nejlepší přátelé se loučili nejrychleji. Lasemann, jinak vždycky pomalý a důstojný, vešel dovnitř, jako by se chtěl jen podívat, jak je světnice veliká, přejel pohledem kolem dokola a hotovo, vypadalo to jako nějaká strašná dětská hra, když Lasemann prchal a otec se vytrhl ostatním lidem a hnal se za ním až na práh domu a potom se vzdal; Brunsvík přišel a dal otci výpověď; že prý se chce udělat pro sebe, řekl to docela poctivě, chytrá hlava, která dovedla využít pravou chvíli; zákazníci chodili a vyhledávali si v otcově skladu své boty, které tam čekaly na správku, nejdříve se otec pokoušel zákazníky přemluvit – a my mu v tom ze všech sil pomáhali –, posléze se otec vzdal a mlčky pomáhal lidem hledat, řádek za řádkem škrtal v knize zakázek, vydával zásoby kůže, které u nás lidé měli, dluhy se splatily, všechno probíhalo bez jediného sporu, všichni byli rádi, když se jim podařilo rychle a úplně s námi přerušit styky, ať už při tom třeba ztratili, na to se nehledělo. A konečně, jak se dalo čekat, přišel Seemann, velitel hasičů; ještě vidím tu scénu před sebou: Seemann, veliký a silný, ale trochu sehnutý, nemocný na plíce, vždycky vážný, vůbec se nedovede usmát, stojí před otcem, jehož obdivoval, jemuž v důvěrných chvílích přislíbil místo zástupce velitele, a teď mu má oznámit, že ho spolek propouští a žádá ho, aby vrátil diplom. Lidé, kteří u nás zrovna byli, nechali své věci být a natlačili se do kruhu kolem obou mužů. Seemann není s to vypravit ze sebe slova, pořád jen poklepává otci na rameno, jako by chtěl z otce vyklepat slova, která má říci sám a která nenachází. Přitom se pořád směje, čímž patrně chce sebe i ostatní upokojit; ale protože se nedovede smát a nikdo ho ještě neslyšel se smát, nikomu ani nenapadne, že by to mohl být smích. Otec je ale z celého dne už příliš unavený a zoufalý, než aby mohl někomu pomoci, vypadá příliš unaveně, než aby vůbec přemýšlel, oč jde. My byli ovšem rovněž zoufalí, ale protože jsme byli mladí, nechtělo se nám uvěřit v tak naprosté zhroucení, stále jsme si říkali, že v řadě těch mnoha návštěvníků přijde konečně přece jeden, který řekne Stát! a přinutí všechno vrátit se pozpátku zpět. Seemann se nám, nerozumům, zdál k tomu obzvlášť vhodný. Napjatě jsme čekali, že se z toho ustavičného smíchu konečně vyklube jasné slovo. Copak tu teď bylo k smíchu, leda to hloupé bezpráví, jež se nám dělo. Pane veliteli, pane veliteli, povězte to přece těm lidem, říkali jsme si a tlačili jsme se k němu, což ho však přimělo pouze k tomu, že se začal divně kroutit. Konečně přece jen spustil, ne sice, aby splnil naše tajné přání, nýbrž aby vyhověl povzbudivému nebo zlostnému pokřikování lidí. Pořád ještě jsme měli naději. Začal velkou chválou na otce. Nazval ho ozdobou spolku, nedostižným vzorem dorostu, nepostradatelným členem, jehož odchod spolek téměř zničí. To všechno bylo velmi krásné; kéž by to tady bylo skončilo! On však mluvil dál. Jestliže se spolek přesto rozhodl požádat otce, aby odešel, pouze dočasně ovšem, uzná každý, jak vážné jsou důvody, které k tomu spolek nutí. Možná že to bez otcových skvělých výkonů při včerejší slavnosti vůbec nemuselo dospět tak daleko, jelikož právě tyto výkony prý obzvláště podnítily pozornost úřadů; spolek stojí teď v plném světle zájmu a ještě více než dosud musí dbát své čistoty. A nyní do toho ta urážka posla; vzal na sebe těžké poslání oznámit mu to. Nechť mu to otec ještě neztěžuje. Jak byl Seemann rád, že to konečně ze sebe vypravil, takové sebedůvěry mu to dodalo, že zanechal přehnaných ohledů, ukázal na diplom visící na zdi a pokynul prstem. Otec přikývl a šel pro něj, nemohl jej však chvějícíma se rukama sundat z hřebíku; stoupla jsem si na židli a pomohla jsem mu. A od té chvíle byl se vším konec; ani nevyndal diplom z rámu, dal Seemannovi všechno, jak to bylo. Pak si sedl do kouta, ani se nepohnul a s nikým už nepromluvil, sami jsme museli jednat s lidmi, jak se dalo.” – “A v čem tu vidíš vliv zámku?” zeptal se K. “Zatím, jak se zdá, ještě nezasáhl. To, co jsi zatím líčila, byla jen bezmyšlenkovitá ustrašenost lidí, radost z újmy bližního, nespolehlivé přátelství, věci, s kterými se setkáš všude, a u tvého otce ovšem také – aspoň se mi to zdá – jistá malichernost; nebol onen diplom, co to bylo? Potvrzení jeho schopností, a ty mu přece zůstaly, jestliže ho činily nepostradatelným, tím lépe, a veliteli by byl opravdu ztížil celou věc jedině tím, kdyby mu byl hned při druhém slově hodil diplom pod nohy. Obzvlášť příznačné se mi ale zdá, že se slovem nezmiňuješ o Amálii, Amálie, která to všechno přece zavinila, si patrně klidně stála v pozadí a dívala se na tu spoušť.” – “Ne,” řekla Olga, “nikomu se nedá nic vyčítat, nikdo nemohl jednat jinak, to všechno už byl vliv zámku.” – “Vliv zámku,” opakovala Amálie, která se nepozorovaně vrátila ze dvora, rodiče už dávno byli v posteli. “Vyprávíte si zámecké historky? Pořád tu ještě spolu sedíte? A tys přece chtěl hned jít, K., a teď už táhne na desátou. Snad se taky nestaráš o tyhle historky? Jsou tu lidé, kteří se takovými historkami živí. Sednou si spolu, jako vy tu sedíte, a jeden druhého jimi častuje; ty mi ale nepřipadáš jako jeden z těchto lidí.” – “Ale ano,” řekl K., “právě k nim patřím; zato nemám valné mínění o lidech, kteří se o ty historky nestarají a nechají starat se druhé.” – “Nu ano,” řekla Amálie, “ale zájmy lidí jsou všelijaké, slyšela jsem jednou o nějakém mladíkovi, kterého ve dne v noci zaměstnávaly myšlenky na zámek, o nic jiného nedbal, báli se o jeho zdravý rozum, všechen rozum měl totiž nahoře na zámku. Nakonec však vyšlo najevo, že mu vlastně nešlo o zámek, nýbrž o dceru jedné uklízečky z kanceláří, tu samosebou dostal a zase bylo všechno v pořádku.” – “Ten člověk by se mi, myslím, líbil,” řekl K. “Že by se ti ten člověk líbil, o tom pochybuji,” řekla Amálie, “zato mož…