Zámek

Sedmá kapitola

NAHOŘE zastihl K. učitele. Potěšilo ho, že pokoj byl k nepoznání, tak pilná byla Frída. Byl dobře vyvětrán, v kamnech řádně zatopeno, podlaha byla umytá, postel ustlaná, věci po služkách, to odporné neřádstvo, včetně jejich obrázků, zmizely, na stole, který dříve na člověka přímo civěl deskou se škraloupem špíny, ať se obrátil kam chtěl, ležela bílá háčkovaná pokrývka. Teti bylo možné přijímat hosty; K-ova nepatrná zásoba prádla, již Frída patrně ráno vyprala a která se teď sušila rozvěšena kolem kamen, nijak nepřekážela. Učitel seděl s Frídou u stolu, vstali, jakmile K. vešel. Frída K. na přivítanou políbila, učitel se lehce uklonil. K., roztržitý a ještě rozčilený hovorem s hostinskou, se počal omlouvat, že dosud učitele nenavštívil; vypadalo to, jako kdyby si myslel, že se učitel už nemohl dočkat, až K. přijde, a proto ho teď navštívi1 sám. Učitel však, veskrze odměřený, jako by se teď pomalu upamatovával, že si s ním K. kdysi umlouval nějakou návštěvu. “Že vy jste, pane zeměměřiči, ten cizinec, s nímž jsem před několika dny mluvil na náměstí před kostelem,” řekl pomalu. “Ano,” řekl K. krátce; co strpěl tenkrát, když byl opuštěný, to si nemusil dát líbit teď ve svém pokoji. Obrátil se k Frídě a začal se s ní radit o jakési důležité návštěvě, kterou musí ihned vykonat a k níž potřebuje být co možná dobře oblečen. Frída se ho dál nevyptávala a okamžitě zavolala na pomocníky, kteří si zrovna prohlíželi nový ubrus, a nařídila jim, aby dole na dvorku pečlivě vyčistili K-ovy šaty a boty, jež K. hned začal svlékat. Sama sundala se šňůry jednu košili a běžela ji dolů do kuchyně vyžehlit.

K. teď zůstal o samotě s učitelem, který opět tiše seděl u stolu; nechal ho ještě chvíli čekat, svlékl košili a začal se mýt v umývadle. Teprve teď, zády k němu, se zeptal, proč přichází. “Přicházím z příkazu pana starosty,” řekl učitel. K. byl ochoten vyslechnout ten příkaz. Poněvadž však voda šplíchala a jeho slovům bylo špatně rozumět, musel učitel přistoupit blíž a opřel se o zeď vedle. K. omluvil své mytí a svůj neklid naléhavostí zamýšlené návštěvy. Učitel si toho nevšímal a řekl: “Byl jste nezdvořilý k panu starostovi, k tomu starému, zasloužilému, velezkušenému, ctihodnému muži.” – “Nevím, že bych byl nezdvořilý,” řekl K. utíraje se, “je však pravda, že jsem neměl zrovna myšlenky na vybrané chování, neboť šlo o mou existenci, která je ohrožena hanebným úřadováním, o jehož podrobnostech vám nemusím vykládat, neboť jste sám činným údem onoho úřadu. Stěžoval si na mne pan starosta?” – “Komu by si na vás měl stěžovat?” řekl učitel. “A i kdyby měl komu, cožpak by si vůbec kdy stěžoval? Sepsal jsem jen podle jeho diktátu malý protokol o vašem rozhovoru a z něho jsem vyrozuměl až dost o laskavosti pana starosty a o způsobu, jak jste odpovídal.”

Hledaje hřeben, který Frída asi někam založila, pravil K.: “Cože? Protokol? Za mé nepřítomnosti dodatečně sepsaný někým, kdo při rozhovoru vůbec nebyl? To je dobré! A načpak protokol? Cožpak to bylo úřední jednání?” – “Ne,” řekl učitel, “poloúřední, i protokol je pouze poloúřední; byl vyhotoven jen proto, že u nás musí být ve všem přísný pořádek. V každém případě tu nyní je a neslouží vám ke cti.” K., který konečně našel hřeben zapadlý do postele, řekl klidněji: “Aťsi je. Přišel jste mi to ohlásit?” – “Ne,” řekl učitel, “ale nejsem automat a musel jsem vám říci své mínění. To, proč přicházím, je naopak dalším důkazem laskavosti pana starosty; podotýkám, že nechápu tu laskavost a že plním tento příkaz jen proto, že mě k tomu nutí mé postavení, a pak z úcty k panu starostovi.” K., umytý a učesaný, seděl teď u stolu a čekal na košili a šaty; byl málo zvědav na to, co mu učitel přináší; také byl ovlivněn tím, jak nepatrně si starosty váží hostinská. “Bude už asi po poledni?” zeptal se v myšlenkách na cestu, kterou měl v plánu, potom se opravil a řekl: “Chtěl jste mi vyřídit něco od starosty.” – “Nu ano,” řekl učitel a pokrčil rameny, jako by ze sebe střásal jakoukoli vlastní odpovědnost. “Pan starosta se obává, že bude-li se vyřízení vaší záležitosti protahovat příliš dlouho, podniknete něco neuváženého na vlastní pěst. Já pro svou osobu nevím, proč se toho obává; můj názor je, abyste si dělal, co chcete. Nejsme vaši strážní andělé a nejsme povinni běhat za vámi na všech vašich cestách. Nu dobrá. Pan starosta je jiného mínění. Rozhodnutí samo, jež je věcí hraběcích úřadů, ovšem urychlit nemůže. Chce však v rámci své pravomoci učinit prozatímní, skutečně velkomyslné rozhodnutí, záleží jen na vás, abyste je přijal: Nabízí vám prozatímně místo školníka.” K. nejprve vůbec nevěnoval pozornost tomu, co se mu nabízelo, avšak fakt, že se mu vůbec něco nabízí, mu připadal nikoli bezvýznamný. Svědčilo to o tom, že podle starostova názoru je s to provést na svou obranu takové věci, že na jejich odvrácení se obci vyplatí vynaložit jisté náklady. A s jakou vážností tu věc berou! Starosta sem musel učitele přímo hnát, jestliže tu již nějakou dobu čekal a předtím ještě sepisoval protokol. Když učitel viděl, že se K. přece jen nad jeho slovy zamyslel, pokračoval: “Měl jsem námitky. Poukazoval jsem na to, že doposud jsme školníka nepotřebovali; kostelníkova žena čas od času uklidí a slečna Gíza, učitelka, na ni dohlédne. Mám dost trápení s dětmi, nechci se zlobit ještě se školníkem. Pan starosta na to řekl, že je však přece jen ve škole hodně špíny. Já odpověděl podle pravdy, že to tak zlé není. A bude to snad lepší, dodal jsem, když přijmeme jako školníka toho člověka? Určitě ne. Nehledě k tomu, že té práci nerozumí, uvažme, že škola má přece pouze dvě učebny bez vedlejších místností, v jedné z učeben musí tedy školník s celou rodinou bydlet, spát, snad dokonce i vařit, což ovšem čistotě neprospěje. Ale pan starosta poukázal na to, že to místo je pro vás záchranou v nouzi a že se proto budete ze všech sil snažit, abyste je dobře zastával; dále soudil pan starosta, že s vámi získáme i síly vaší ženy a pomocníků, takže bude možno nejen školu, nýbrž i školní zahrad…