Zámek

Desátá kapitola

K. VYŠEL do zuřivého větru na venkovní schody a zadíval se do tmy. Šeredný čas, šeredný. Jaksi v souvislosti s tím ho napadlo, jak se jej hostinská namáhala přimět, aby přistoupil na ten protokol, ale jak odolal. Nebyla to ovšem zjevná snaha, potají jej zároveň od protokolu odváděla; nakonec nebylo jasné, jestli odolal, či podlehl. Pletichářka, naoko pracuje nesmyslně jako vítr, podle vzdálených cizích příkazů, do nichž člověk nikdy nevidí.

Sotva udělal pár kroků po silnici, uviděl v dálce dvě komíhající se světla; tato známka života ho potěšila, pospíšil si k nim a ona též se k němu nesla. Nevěděl, proč je tak zklamán, když poznal pomocníky. dli mu přece naproti, pravděpodobně je poslala Frída, a lucerny, které ho vysvobodily z temnoty, kde na něj ze všech stran doléhal lomoz, byly asi jeho majetkem, přesto byl zklamán, čekal někoho cizího, ne tyto staré známé, kteří mu byli břemenem. Ale nebyli to jenom pomocníci, ze tmy mezi nimi se vynořil Barnabáš. “Barnabáši!” zvolal K. a podával mu ruku. “Jdeš za mnou?” Ze samého překvapení nad shledáním zapomněl K. v první chvíli na mrzutosti, jež mu Barnabáš onehdy způsobil. “Za tebou,” řekl Barnabáš stejně přívětivě jako kdysi. “S dopisem od Klamma.” – “Dopis od Klamma!” řekl K., zvedl hlavu a rychle ho vzal Barnabášovi z ruky. “Posviťte!” řekl pomocníkům, kteří se na něho mačkali zprava i zleva a zvedali lucerny. Při čtení musel K. veliký arch papíru poskládat, aby ho uchránil před větrem. “Panu zeměměřiči v hostinci U mostu! Zeměměřičské práce, jež jste dosud provedl, kladně oceňuji. I výkony pomocníků jsou chvályhodné, správně je vedete k práci. Nepolevujte v svém úsilí! Doveďte práce k zdárnému konci. Roztrpčilo by mě, kdyby měly být přerušeny. V ostatním buďte bez starosti, otázka mzdy bude co nevidět vyřešena. Neztrácím Vás z očí.” K. už vzhlédl od dopisu, když pomocníci, kteří četli daleko pomaleji, vykřikli na oslavu dobrých zpráv třikrát “hurá!” a zamávali lucernami. “Buďte zticha,” řekl a pak se obrátil k Barnabášovi: “To je nedorozumění.” Barnabáš nechápal. “To je nedorozumění,” opakoval K. a odpolední únava se znovu vrátila, cesta do školy se mu zdála ještě tak daleká a za Barnabášem vyvstala celá jeho rodina, pomocníci se stále ještě na něho mačkali, až je odstrčil lokty; jak je jen mohla Frída za ním poslat, když přece nařídil, aby zůstali u ní! Cestu domů by byl také našel sám, a snadněji než s touto společností. Ke všemu si jeden z nich uvázal kolem krku šátek, jehož volné konce se třepetaly ve větru a několikrát se připlácly K. na obličej, druhý pomocník se ovšem honem jal svými dlouhými, špičatými, nepřetržitě si hrajícími prsty sundávat K. šátek z obličeje, čímž však nic nespravil. Oběma se dokonce to poletování patrně zalíbilo, vůbec byli nadšeni větrem a nepokojnou nocí. “Jděte pryč!” křikl K. “Když už mi jdete naproti, proč jste nevzali mou hůl? Čímpak vás teď mám hnát domů?” Skrčili se za Barnabáše, ale tolik strachu neměli, aby svému ochránci nepostavili zleva i zprava na ramena lucerny, on je ovšem ihned střásl. “Barnabáši,” řekl K. a těžce mu dolehlo na srdce, že mu Barnabáš zjevně nerozumí, že se v poklidných časech jeho kazajka pěkně leskne, ale když jde do tuhého, nenajde se u něho pomoc, jen němý odpor, odpor, proti němuž se nedá bojovat, protože sám je bezbranný, jen jeho úsměv září, avšak pomáhá stejně málo, jak málo svedou hvězdy nahoře proti té vichřici tady. “Podívej, co mi píše pán,” řekl K. a strčil mu dopis před oči. “Pán je špatně zpraven. Nekonám žádné měřičské práce a zač stojí pomocníci, vidíš sám. A práci, kterou nedělám, nemohu ovšem ani přerušit, ani pánovo roztrpčení nemohu vzbudit, natož abych si zasloužil jeho uznání! A bez starosti nemohu být nikdy.” – “Vyřídím to,” řekl Barnabáš, dívající se celou dobu kamsi mimo dopis, který by samozřejmě stejně nemohl číst, protože ho měl až těsně u nosu. “Ach,” řekl K., “slibuješ, že to vyřídíš, ale mohu ti to doopravdy věřit? Tolik teď potřebuji důvěryhodného posla, více než kdy jindy.” K. se samou netrpělivostí kousal do rtů. “Pane,” řekl Barnabáš lehce se skláněje, což K. opět málem svedlo, aby mu uvěřil – “já to určitě vyřídím; i to, cos mi uložil posledně, určitě vyřídím.” – “Cože!” zvolal K. “Copak jsi to ještě nevyřídil? Copak jsi nebyl druhý den na zámku?” – “Ne,” řekl Barnabáš. “Tatínek je starý, sám jsi to viděl, a doma bylo zrovna spousta práce, musel jsem pomáhat, teď však opět brzy zajdu na zámek.” – “Ale co to děláš, ty nepochopitelný člověče!” zvolal K. “Copak Klammovy záležitosti nemají přednost před všemi ostatními? Máš vznešený úřad posla a takhle mizerně jej zastáváš? Co je komu po práci tvého otce? Klamm čeká na zprávy a ty, místo aby ses samým spěchem přetrhl, pustíš se raději do kydání hnoje.” – “Tatínek je švec,” řekl Barnabáš, “měl zakázky od Brunsvíka a já jsem přece tatínkův tovaryš.” – “Švec – zakázky – Brunsvík,” zvolal K. zatrpkle, jako by každé to slovo navždy znehodnocova…