Zámek

Osmnáctá kapitola

JAK SE TAK bez cíle rozhlížel, uviděl K. najednou v dálce v jednom zákrutu chodby Frídu; dělala, jako že ho nepoznává, jen na něj strnule hleděla, v ruce nesla podnos s prázdným nádobím. K. řekl sluhovi, který si ho však vůbec nevšímal – čím víc se na sluhu mluvilo, tím víc se zdál duchem nepřítomný –, že se hned vrátí, a hnal se k Frídě. Když byl u ní, popadl ji za ramena, jako by ji znovu bral do vlastnictví, prohodil pár bezvýznamných otázek a zkoumavě se jí přitom díval do očí. Avšak její strnulost nepovolovala, roztržitě se pokusila trochu přerovnat nádobí na podnose a řekla: “Copak ode mne chceš? Jen si jdi k těm – nu, však víš, jak se jmenují. Jdeš přece zrovna od nich, vidím to na tobě.” K. rychle odvedl řeč; nechtěl, aby ten rozhovor začal tak najednou a hned od toho nejhoršího, pro něho nejnepříznivějšího. “Myslel jsem, že jsi ve výčepu,” řekl. Frída se na něj s údivem zadívala a pak mu jemně přejela volnou rukou po čele a po tvářích. Bylo to, jako by zapomněla jeho podobu a teď si ji zas chtěla přivolat do paměti, i v jejích očích byl ten zastřený výraz usilovného rozpomínání. “Zase mě přijali do výčepu,” řekla pak pomalu, jako by nebylo důležité, co říká, ale pod slovy jako by vedla ještě jiný rozhovor s K. a ten byl důležitější. “Zde není práce pro mne, tu může zastat každá jiná; každá, která dovede ustlat a přívětivě se tvářit na hosty a neštítí se jejich obtěžování, spíš k němu dokonce ještě vyzývá, každá taková může dělat pokojskou. Ale výčep, to je něco jiného. Přijali mě také rovnou zase do výčepu, ačkoli jsem ho tehdy opustila ne zrovna se ctí; měla jsem teď ovšem protekci. Ale hostinský byl rád, že mám protekci a že tak bude pro něj snadnější znovu mě přijmout. Bylo to dokonce tak, že mě museli nutit, abych to místo vzala; uvážíš-li, co mi výčep připomíná, pochopíš to. Nakonec jsem to místo vzala. Tady jsem jen na výpomoc. Pepina prosila, abych jí nedělala takovou ostudu, a aby nemusela z výčepu okamžitě, dali jsme jí tedy čtyřiadvacetihodinovou lhůtu, poněvadž přece jen byla pilná a zastávala všecko tak, jak jí to její schopnosti dovolovaly.” – “To všechno je velmi dobře zařízeno,” řekl K., “až na to, že jsi jednou kvůli mně výčep opustila; a teď, když máme krátce před svatbou, se tam najednou vracíš?” – “Žádná svatba nebude,” řekla Frída. “Protože jsem byl nevěrný?” zeptal se K. Frída přisvědčila. “Tak podívej, Frído,” řekl K., “o téhle údajné nevěře jsme už častěji mluvili a vždycky jsi musela nakonec uznat, že to bylo nespravedlivé podezření. Od té doby se ale u mne nic nezměnilo, vše je tak nevinné, jak to bylo a jak ani jinak nemůže být. Muselo se tedy něco změnit u tebe, vlivem cizího našeptávání nebo něčeho jiného. Křivdíš mi v každém případě; vždyť se podívej, jak to je s těmi dvěma děvčaty? Ta jedna, ta černá – skoro se stydím, že se musím takhle dopodrobna hájit, ale ty mě k tomu vyzýváš –, ta černá tedy je mi patrně neméně trapná než tobě; mohu-li se jí nějak vyhnout, dělám to, a ona to také usnadňuje, nelze být ani zdrženlivější než ona.” – “Ano,” zvolala Frída, slova z ní vycházela jakoby proti její vůli, K. byl rád, že se obrátila jiným směrem; byla jiná, než chtěla být, “jen si ji měj za zdrženlivou, tu nejnestoudnější ze všech nazýváš zdrženlivou a myslíš to poctivě, třeba to vypadá sebeneuvěřitelněji, nepřetvařuješ se, to vím. Hostinská od Mostu o tobě říká: ‚Cítit ho nemohu, ale opustit ho také nemohu, člověk se přece také neovládne, když vidí malé dítě, které ještě neumí pořádně chodit a troufne si příliš daleko; musí zasáhnout.‘” – “Vezmi si tentokrát její poučení k srdci,” řekl K. s úsměvem, “ale to děvče, aťsi je zdrženlivá nebo nestoudná, můžeme nechat stranou, nechci o ní vědět.” – “Ale proč říkáš, že je zdrženlivá,” ptala se Frída tvrdošíjně. K. považoval to zaujetí za příznivé znamení. “Vyzkoušel jsi to, nebo tím chceš druhé ponižovat?” – “Ani jedno, ani druhé,” řekl K., “říkám to o ní z vděčnosti, protože mi usnadňuje, abych ji přehlížel, a protože by stačilo, aby na mne jen častěji promluvila, a já bych tam nedokázal znovu jít, což by přece byla pro mne značná ztráta, neboť já tam musím chodit kvůli naší společné budoucnosti, jak víš. A proto taky musím mluvit s tím druhým děvčetem, jehož si sice vážím pro jeho zdatnost, rozhled a nezištnost, o němž však přece nikdo nemůže tvrdit, že je svůdné.” – “Pacholci jsou jiného mínění,” řekla Frída. “V tomto i mnohém jiném ohledu,” řekl K. “Z choutek pacholků chceš usuzovat na mou nevěru?” Frída mlčela a strpěla, aby jí K. vzal podnos z ruky, položil ho na zem, vsunul jí ruku pod paži a v malém prostoru s ní začal přecházet sem a tam. “Ty nevíš, co je to věrnost,” řekla bráníc se lehce jeho blízkosti. “Ať se k těm děvčatům chováš jak chceš, to přece není to nejdůležitější; už to, že do té rodiny vůbec jdeš a vrátíš se v šatech, které páchnou tou jejich světnicí, je pro mne nesnesitelnou hanbou. A utečeš ze školy, bez jediného slova, a dokonce si u nich zůstaneš do půlnoci. A když se po tobě někdo ptá, dáš se od těch děvčat zapřít, vášnivě zapřít, zvlášť od té, co je tak nesrovnatelně zdrženlivá. Vyplížíš se z domu tajnou cestou, snad docela abys šetřil pověst těch děvčat, pověst těchhle děvčat! Ne, o tom už nemluvme!” – “O tom ne,” řekl K., “zato o něčem jiném, Frído, o tomhle se také nedá nic říct. Proč tam musím chodit, to víš. Není to pro mne lehké, ale přemáhám se. Neměla bys mi to dělat těžší, než to je. Dnes jsem si myslel, že tam zajdu jen na chvilku a pozeptám se, jestli už konečně přišel Barnabáš, který mi už dávno měl přinést důležitý vzkaz. Nepřišel zatím, ale ujišťovali mne, že musí přijít každou chvíli, čemuž se také dalo věřit. Nechtěl jsem, aby za mnou chodil do školy, abych tě neobtěžoval jeho přítomností. Hodiny utíkaly a on bohužel nepřicházel. Zato však přišel někdo jiný, kdo je mi protivný. Neměl jsem nejmenší chuť dát se jím špehovat, a prošel jsem tedy sousedovou zahradou, ale ne abych se před ním schovával, na ulici jsem k němu zamířil docela volně s řádně přiléhavou březovou metlou v ruce, to přiznávám. To je vše, není tedy o tom třeba víc mluvit; zato však o něčem jiném. Jakpak je to s pomocníky, o kterých se zmiňuji téměř s takovým odporem, jaký cítíš ty při zmínce o oné rodině? Srovnej svůj poměr k nim s tím, jak já se chovám k oné rodině. Chápu tvůj odpor k oné rodině a dovedu ho sdílet. Jedině v zájmu věci k nim docházím, skoro se mi někdy zdá, že jim křivdím, že jich využívám. Kdežto ty a ti pomocníci! Ani jsi nezapírala, že tě pronásledují, a přiznala ses, že tě to k nim přitahuje. Nehněval jsem se proto na tebe, uznal jsem, že tu působí síly, na něž nestačíš, byl jsem už šťasten, že se aspoň bráníš, pomáhal jsem tě chránit a jen proto, že jsem v tom na pár hodin polevil v důvěře v tvou věrnost, ovšem i v naději, že dům je dokonale uzavřen, pomocníci že jsou jednou provždy zahnáni – obávám se, že je pořád ještě podceňuji –, jen proto, že jsem v tom na pár hodin polevil a onen Jeremiáš, při bližším pohledu nijak zvlášť zdravý, spíš obstarožní chlapík, měl tu drzost, že přistoupil k oknu, jedině proto tě mám, Frído, ztratit a místo pozdravu slyšet: ‚Ze svatby nebude nic.‘ Jestlipak to nejsem vlastně já, kdo by mohl vyčítat, a nevyčítám, pořád ještě nevyčítám.” A opět se K. zdálo záhodno odvést Frídinu pozornost trochu jinam a prosil ji, aby mu přinesla něco k jídlu, neboť již od poledne nejedl. Frída, jíž se tím zřejmě též ulevilo, přikývla a běžela pro něco, nikoli dál chodbou, kde K. tušil kuchyň, nýbrž stranou, pár schodů dolů. Za chvíli přinesla talíř s nářezem a láhev vína, ale byly to už asi jen zbytky nějaké hostiny: jednotlivé kousky byly ledabyle nově naskládány, aby se to nepoznalo, dokonce i slupky od salámu tu byly zapomenuty a láhev ze tří čtvrtin prázdná. Avšak K. o tom neřekl ani slovo a s chutí se pustil do jídla. “Tys byla v kuchyni?” zeptal se. “Ne, u sebe v pokoji,” řekla, “mám tu dole pokoj.” – “Žes mě nevzala s sebou?” řekl K. “Sejdu tam a sednu si k tomu jídlu na chvíli.” – “Přinesu ti židli,” řekla Frída a už běžela. “Díky,” řekl K. a zadržel ji, “ani nepůjdu dolů, ani už nepotřebuji židli.” Frída vzdorně strpěla jeho stisk, hluboko sklonila hlavu a zaťala zuby do rtů. “Nu ano, je dole,” řekla. “Čekals něco jiného? Leží u mne v posteli, nachladil se venku, má zimnici, skoro nejedl. Vlastně je to všechno tvá vina; nebýt toho, žes vyhnal pomocníky a běžel k těm lidem, mohli jsme si teď v klidu sedět ve škole. Jedině ty jsi rozbil naše štěstí. Myslíš, že by si mě Jeremiáš, dokud byl ve službě, troufl unést? To pak ani trochu neznáš zdejší poměry. Chtěl se dostat ke mně, trápil se, číhal na mne, to však byla jenom hra, jako si hraje hladový pes, a přece se neodváží vyskočit na stůl. A stejně tak já. Přitahoval mě, je to můj kamarád z dětství – hrávali jsme si spolu na stráni zámeckého vršku, krásné časy to byly, nikdy ses mě nezeptal na mou minulost. – Ale to všechno nebylo důležité, dokud byl Jeremiáš vázán službou, neboť já přece znala své povinnosti jako tvá nastávající žena. Avšak tys pak pomocníky vyhni a chlubil ses tím ještě, jako bys tím udělal něco pro mne; nu, v jistém smyslu je to pravda. U Artura se ti tvůj záměr zdařil, samosebou jen prozatím, on je útlocitný, nemá Jeremiášovu vášnivost, která se nelekne žádné obtíže, také jsi ho málem zničil tou ranou pěstí v noci – ta rána zasáhla i naše štěstí –, uprchl na zámek, aby si stěžoval, a i když se brzy vrátí, je teď přece jen pryč. Avšak Jeremiáš zůstal. Ve službě dostane strach, jakmile pán zamrká, avšak mimo službu se nebojí ničeho. Přišel a vzal mě s sebou; tebou opuštěná, jím, starým přítelem, ovládnuta, nemohla jsem se zdržet. Neotevřela jsem školní vrata, on rozbil okno a vytáhl mě ven. Uprchli jsme sem, hostinský si ho váží, také hostům nepřijde nic víc vhod než takovýto pokojový číšník, byli jsme tedy přijati, nebydlí u mne, máme společný pokoj.” – “Přesto,” řekl K., “nelituji, že jsem vyhnal pomocníka ze služby. Jestliže tvůj vztah byl takový, jak ho popisuješ, tvá věrnost tedy podmíněna jen služební vázaností pomocníků, pak je dobře, že vše skončilo. Nebylo by to valné manželské štěstí mezi těmito dvěma šelmami, které se skloní jen pod knutou. Pak jsem také vděčen oné rodině, která bezděčně přispěla svým dílem k tomu, že jsme se rozešli.” Mlčeli a znovu přecházeli sem tam, přičemž se nedalo poznat, kdo začal. Frída v K-ově blízkosti se zdála nahněvaná, že ji nevzal zase za paži. “A tak by bylo všechno v pořádku,” pokračoval K., “a mohli bychom se rozloučit, ty by sis mohla jít za svým panem Jeremiášem, který je pravděpodobně nastydlý ještě ze školní zahrady a,, jehož jsi vzhledem k tomu nechala už příliš dlouho o samotě, a já samotný bych mohl jít do školy nebo, jelikož tam bez tebe nemám co pohledávat, někam jinam, kde mě přijmou. Jestliže přesto váhám, pak proto, že mám důvod pořád ještě trochu pochybovat o tom, cos mi vyprávěla. Mám z Jeremiáše právě opačný dojem. Dokud byl ve službě, běhal za tebou a já nevěřím, že by ho byla služba natrvalo udržela, aby se na tebe jednou vážně nevrhl. Teď ale, od té doby, co považuje službu za zrušenou, je jiný, odpusť, vykládám-li si to takto: Od té chvíle, co nejsi snoubenkou jeho pána, nemáš pro něj už tu přitažlivost jako dřív. Můžeš být jeho přítelkyní z dětství, ale on, podle mého názoru – znám ho vlastně jen z jednoho krátkého rozhovoru dnes v noci – nepřikládá takovým citovým záležitostem zvláštní váhu. Nevím, proč ti připadá jako vášnivá povaha. Jeho způsob myšlení se mi zdá spíše nadmíru chladný. Pokud jde o mne, dostal od Galatera nějaký pro mne snad nijak zvlášť příznivý úkol, snaží se jej ze všech sil splnit, přiznávám, že s jistou služební horlivostí – není tu nijak vzácná –, jeho součástí je rozbít náš vztah; zkoušel to asi různými způsoby, jeden z nich byl ten, že se tě snažil zlákat svou oplzlou nyvostí, druhý – tu ho podpořila hostinská – že si vybásnil mou nevěru, úklad se mu zdařil, snad tu pomohla jakási vzpomínka na Klamma, která jej obestírá, přišel sice o místo, ale možná zrovna ve chvíli, kdy je už nepotřeboval, teď sklidí plody své práce a vytáhne tě školním oknem, tím však jeho práce končí, a jakmile ho opustila služební horlivost, je náhle unaven, raději by byl na místě Artura, který si vůbec nestěžuje, nýbrž si jde pro chválu a nové příkazy, avšak někdo přece musí zůstat tady, aby sledoval další vývoj věcí. Trochu ho tíží povinnost starat se o tebe. Po nějaké lásce k tobě není ani potuchy, otevřeně mi to doznal, jako ke Klammově milence má k tobě přirozeně úctu a určitě mu dělá moc dobře uhnízdit se u tebe v pokoji a cítit se jednou jako malý Klamm, to je ale všechno, ty sama nejsi teď pro něj nic, že tě tu ubytoval, udělal jen nádavkem k svému hlavnímu úkolu; aby tě neznepokojoval, zůstal tu rovněž, ale jen prozatím, dokud nedostane nové zprávy ze zámku a dokud ho nevyléčíš z nastuzení.” – “Jak ho pomlouváš!” řekla Frída a spráskla své drobné pěsti. “Pomlouvám?” řekl K. “Ne, nechci ho pomlouvat. Možná však, že mu křivdím, to je ovšem možné. To, co jsem o něm řekl, neleží tak docela zjevně na povrchu; dalo by se to vykládat i jinak. Ale pomlouvat? Pomlouvat bych ho mohl přece jedině proto, abych potřel tvou lásku k němu. Kdyby to bylo zapotřebí a kdyby pomlouvání bylo vhodným prostředkem, neváhal bych ho pomlouvat. Nikdo by mne za to nemohl odsuzovat, díky svým nadřízeným je proti mně v takové výhodě, že já, který jsem odkázán jen sám na sebe, bych směl taky trochu pomlouvat. Byl by to poměrně nevinný a koneckonců i chabý obranný prostředek. Nech tedy pěsti na pokoji.” A K. vzal Frídinu ruku do své; Frída mu ji chtěla vytrhnout, avšak s úsměvem a bez valného úsilí. “Jenže já nemám proč pomlouvat,” řekl K., “neboť ty ho přece nemiluješ, jen se ti to zdá a budeš mi vděčná, zbavím tě toho klamu. Podívej, kdyby mi tě někdo chtěl odloudit bez násilí, zato s náležitostí vypočítavostí, musel by k tomu použít těch dvou pomocníků. Naoko dobří, dětinští, veselí, nezodpovědní chlapci, zaválo je to sem seshora ze zámku, k tomu trocha vzpomínek na dětství, to všechno je už přece k pomilování, obzvlášť když já jsem asi tak pravý opak toho všeho, zato neustále běhám za záležitostmi, které ti nejsou docela jasné, které tě zlobí, které mě přivádějí k lidem, jež nemůžeš ani cítit, a něco z toho při vší mé nevinnosti přenášejí i na mne. To všechno je jen zlovolné, ovšem velmi chytré využívání nedostatků našeho vztahu. Každý vztah má své nedostatky, natož náš, vždyť pocházíme každý z docela jiného světa, a co se spolu známe, vydal se život každého z nás úplně novou cestou, ještě se cítíme nejistí, je to přece příliš nové. Nemluvím o sobě, to není tak důležité, já byl vlastně pořád obdarováván, od chvíle, kdys na mne prvně pohlédla; a zvyknout si na obdarovávání není zvlášť těžké. Ty však, nehledě ke všemu ostatnímu, jsi byla odtržena od Klamma; nemohu posoudit, co to znamená, ale potuchu o tom přece už jakžtakž mám, člověk se potácí, v ničem se nevyzná, a třeba jsem byl připraven kdykoli tě zachytit, nebyl jsem přece vždycky po ruce, a když jsem byl po ruce, ovládaly tě někdy ty tvé přeludy nebo ještě něco živějšího, jako třeba hostinská; zkrátka, byly doby, kdy jsi ode mne odvrátila zrak, kdy jsi zatoužila někam napůl do neurčita, ubožátko, a stačilo, aby se v takovém mezidobí dostali do tvého zorného pole patřiční lidé, a bylas ztracena, podlehlas klamu, že to, co byly jen okamžiky, přízraky, dávné vzpomínky, vlastně zašlý a stále dál zanikající někdejší život, to že je tvůj skutečný nynější život. Omyl, Frído, nic než poslední, po pravdě opovrženíhodná překážka našeho konečného spojení. Vzpamatuj se, vzchop se; i když sis myslela, že pomocníky posílá Klamm, není to vůbec pravda, přicházejí od Galatera, a i když tě pomocí toho klamu dovedli obloudit tak, že se ti zdálo, že v té jejich špíně a chlípnosti nalézáš Klammovy stopy – jako se někomu zdá, že na hnojišti zahlédl kdysi ztracený drahokam, ačkoli ve skutečnosti by ho vůbec nikdy nenašel, i kdyby tam opravdu byl –, přesto jsou to jen chlapíci toho druhu jako pacholci ve stáji, až na to, že nemají jejich zdraví, trocha čerstvého vzduchu jim přivodí nemoc a sklátí je do postele, kterou si ovšem dovedou vybrat s mazaností pacholků.” Frída si položila hlavu K. na rameno, procházeli se mlčky, objímajíce se pažemi. “Kdybychom byli,” řekla Frída pomalu, klidně, skoro bezstarostně, jako by věděla, že je jí dopřána jen docela malá chvilka klidu na K-ově rameni, tu však že vychutná až doposledka, “kdybychom byli hned tu noc odešli pryč, mohli jsme být někde v bezpečí, pořád spolu, tvá ruka vždycky tak nablízku, aby se dala uchopit; jak mám zapotřebí tvou blízkost, jak jsem od té doby, co tě znám, opuštěná bez tvé blízkosti, tvá blízkost je, věř mi, jediný sen, který sním, žádný jiný.” Vtom někdo zavolal z postranní chodby, byl to Jeremiáš, stál na nejspodnějším schodu, byl jen v košili, ale měl přes sebe přehozený Frídin šátek. Jak tam tak stál s vlasy rozcuchanými, řídké vousy jako zmoklé, oči usilovně, prosebně a vyčítavě vyvalené, potemnělé tváře celé zardělé, ale jakoby z příliš řídkého masa, nahé nohy roztřesené zimou, až se i dlouhé třásně šátku chvěly, vypadal jak nemocný, který utekl z nemocnice a jemuž tváří v tvář nemůžete myslet na nic jiného, než jak ho zase dostat zpátky do postele. Tak to pochopila i Frída, vyvinula se K. a už byla dole u něho. Její blízkost, způsob, jak mu pečlivě přitáhla šátek kolem těla, jak se ho spěšně chystala vtlačit zpátky do pokoje, jako by mu už dodaly trochu sil; vypadalo to, že teprve teď poznává K. “Ach, pan zeměměřič,” řekl, chlácholivě hladě po tvářích Frídu, která už nehodlala připustit žádnou zábavu. “Odpusťte, že ruším. Není mi však ani trochu dobře, to přece omlouvá. Myslím, že mám horečku, musím dostat čaj a vypotit se. Ten zatracený plot u školní zahrady, na ten asi hned tak nezapomenu, a teď jsem ještě nastydlý běhal po nocích. Člověk si to ani neuvědomí a obětuje zdraví pro věci, které za to ve skutečnosti nestojí. Vy ale, pane zeměměřiči, se mnou nedejte rušit, pojďte k nám do pokoje, navštivte nemocného a dopovězte přitom Frídě, co je ještě třeba říci. Když se rozcházejí dva, kteří si zvykli, mají si samozřejmě v posledních chvílích tolik co říci, že to třetí ani nemůže pochopit, zvláště když leží v posteli a čeká na slíbený čaj. Ale pojďte jen dál, budu úplně potichu.” – “Dost, dost,” řekla Frída a táhla ho za paži. “Má horečku a neví, co mluví. Ty ale, K., s námi nechoď, prosím tě. Je to Jeremiášův a můj pokoj, nebo spíš je to můj pokoj, zakazuji ti vkročit dovnitř. Ty mě pronásleduješ, K., ach, proč mě pronásleduješ? Nikdy, nikdy se k tobě nevrátím, děsí mě jen pomyšlení na tu možnost. Jdi si k svým děvčatům; sedají kolem tebe na lavici u kamen jen tak v košili, jak jsem slyšela vyprávět, a když pro tebe někdo přijde, vyprsknou na něj. Tam jsi nejspíš doma, když tě to tam tak táhne. Vždycky jsem ti bránila, abys tam chodil, s malým úspěchem, ale přece jen bránila, s tím je konec, jsi volný, Krásný život máš před sebou, o tu jednu budeš možná muset trochu bojovat s pacholky, ale pokud jde o tu druhou, není nikoho na nebi ani na zemi, kdo by ti ji nepřál. Tomu spojení je předem požehnáno. Neodporuj, jistě umíš všechno vyvrátit, ale nakonec není vyvráceno nic. Pomysli si, Jeremiáši, on všechno vyvrátil!” Domluvili se kývnutím hlavy a úsměvem. “Ale dejme tomu,” pokračovala Frída, “že by všechno vyvrátil, čeho by se tím dosáhlo, co je mi do toho? Jak to tam u těch chodí, je čistě jejich a jeho věc, ne moje. Moje věc je ošetřovat tě tak dlouho, než budeš zase zdravý, jak jsi kdysi býval, než tě kvůli mně K. ztýral.” – ”Opravdu tedy nepůjdete s námi, pane zeměměřiči?” zeptal se Jeremiáš, ale Frída, která se už na K. ani nepodívala, ho definitivně odvlekla. Dole bylo vidět malé dveře, nižší ještě než dveře tady v chodbě – nejen Jeremiáš, i Frída se musela sehnout, když vstupovala – uvnitř, jak se zdálo, bylo světlo a teplo; bylo slyšet ještě trochu šeptání, patrně láskyplné domluvy Jeremiášovi, aby zalezl do postele, pak se dveře zavřely.

Teprve teď si K. všiml, jak je na chodbě najednou ticho, nejen tady v této části chodby, kde byl s Frídou a která, zdá se, patří k hospodářským prostorám, nýbrž i v té dlouhé chodbě, v jejíchž pokojích bylo předtím tak živo. Tak přece tedy páni konečně usnuli. I K. byl velmi unaven, možná že z únavy se nebránil Jeremiášovi tak, jak měl. Možná že by bývalo chytřejší řídit se podle Jeremiáše, který své nastuzení zjevně přeháněl – jeho zbědovanost nepochází od nastuzení, ale je vrozená a žádný zdravotní čaj ji nemůže zahnat –, řídit se úplně podle Jeremiáše, stejně vystavovat na odiv svou doopravdy velikou únavu, klesnout tu na chodbě, což samo o sobě by už muselo udělat člověku dobře, trochu si zdřímnout a pak se snad dát také trochu ošetřovat. Jenže by to bylo nedopadlo tak příznivě jako u Jeremiáše, který by určitě a patrně právem zvítězil v této soutěži o soucit a zřejmě. i v každém jiném boji. K. byl tak unaven, že pomýšlel na to, jestli by nemohl zkusit vejít do jednoho z těch pokojů, z nichž některé byly jistě volné, a vyspat se v krásné posteli. Soudil, že by se tak za mnohé odškodnil. I nápoj pro spaní tu byl připraven. Na podnosu s nádobím; který Frída nechala ležet na zemi, byla malá karafa s rumem. K. nelitoval námahy, vrátil se a vypil lahvičku do dna.

Teď se aspoň cítil dost silný, aby předstoupil před Erlangera. Hledal dveře Erlangerova pokoje, ale poněvadž sluhu ani Gerstäckera už nebylo nikde vidět a všechny dveře byly stejné, nemohl Erlangerovy najít. Ale zdálo se mu, že si vzpomíná, v kterých místech chodby ty dveře asi byly, i rozhodl se, že otevře dveře, které podle jeho mínění jsou pravděpodobně ty pravé. Nemohl to být nijak zvlášť nebezpečný pokus, bude-li to Erlangerův pokoj, Erlanger ho jistě přijme, bude-li to pokoj někoho jiného, bude se přece moci omluvit a zase jít, a bude-li host spát, což je nejvíce pravděpodobné, ani si K-ovy návštěvy nevšimne; zlé to bude jen tehdy, jestliže bude pokoj prázdný, poněvadž potom K. sotva odolá pokušení lehnout si do postele a nekonečně dlouho spát. Ještě jednou se rozhlédl chodbou napravo i nalevo, jestli přece jen někdo nepřijde, kdo by ho mohl poučit a ušetřit ho toho troufalého počinu, ale dlouhá chodba byla tichá a prázdná. Pak poslouchal K. u dveří, ani tady nebyl žádný host. Zaklepal tak tiše, že spícího by to vůbec nemohlo probudit, a když ani teď se nic neozvalo, nesmírně opatrně otevřel dveře. Tu však ho uvítal slabý výkřik.

Byl to malý pokojík víc než z poloviny zaplněný širokou postelí, na nočním stolku svítila elektrická lampa, vedle ní stála cestovní brašna. V posteli, avšak úplně skryt pod přikrývkou, se někdo neklidně hnul a zašeptal mezerou mezi přikrývkou a prostěradlem: “Kdo je to?” Teď už K. nemohl jen tak beze všeho odejít, mrzutě hleděl na kyprou, žel však nikoli prázdnou postel, připomněl si pak otázku a řekl své jméno. Zdálo se, že to dobře zapůsobilo, muž v posteli stáhl trochu přikrývku z obličeje, ale byl ustrašeně připraven hned se zase celý zakrýt, kdyby venku nebylo něco v pořádku. Potom ale bez rozmýšlení přikrývku odhodil a posadil se. Erlanger to určitě nebyl. Byl to malý dobře vypadající pán, v jehož obličeji se zračil rozpor, tváře totiž měl dětsky kulaté, oči dětsky veselé, ale vysoké čelo, špičatý nos, tenká ústa, jejichž rty sotva držely pohromadě, téměř se ztrácející brada nebyly vůbec dětské, nýbrž prozrazovaly převahu myšlení. Asi proto, že s tím byl spokojen, že byl spokojen sám se sebou, zachoval si tolik zdravé dětskosti. “Znáte Bedřicha?” zeptal se. K. zavrtěl hlavou. “Ale on vás zná,” řekl pán s úsměvem. K. přikývl, o lidi, kteří ho znali, nebyla nouze, byla to dokonce jedna z hlavních překážek na jeho cestě. “Já jsem tajemník,” řekl pán, “mé jméno je Bürgel.” – “Promiňte mi,” řekl K. a sáhl po klice, “spletl jsem si bohužel vaše dveře s jinými. Jsem totiž povolán k tajemníku Erlangerovi.” – “To je škoda,” řekl Bürgel. “Ne že jste povolán jinam, ale že jste si spletl dveře. Jak mě totiž jednou někdo vzbudí, určitě už neusnu. Nu, to vás ale nemusí vůbec rmoutit, to je mé osobní neštěstí. Proč se tu také nedají ty dveře zamknout, že? Ovšemže to má svůj důvod. Podle jednoho starého rčení mají být totiž dveře tajemníků vždycky otevřené. Ale tak doslova by se ovšem ani to nemuselo brát.” Bürgel se zadíval tázavě a vesele na K., přes všechny nářky vypadal náramně odpočatě; tak unaven, jak byl K. teď, nebyl asi Bürgel ještě jakživ. “Kampak chcete teď jít?” zeptal se Bürgel. “Jsou čtyři hodiny. Každého, k němuž byste chtěl zajít, byste musel vzbudit, ne každý však je tak zvyklý na vyrušování jako já, ne každý to přijme tak trpělivě, tajemníci jsou nervózní čeládka. Zůstaňte tu tedy chvilku. Kolem páté se tu začíná vstávat, pak bude vhodné, abyste se dostavil na své předvolání. Pusťte tedy už prosím konečně tu kliku a sedněte si někam, místa je tu ovšem málo, nejlépe, kdybyste se se posadil sem na pelest. Divíte se, že tu nemám ani židli ani stůl? Nu, měl jsem na vybranou, buď úplné pokojové zařízení s úzkou hotelovou postelí, nebo tuto velkou postel a jinak nic než umývadlo. Vybral jsem si velkou postel, v ložnici je přece postel hlavní věc! Ach, kdo se tak může natáhnout a dobře spát, tahle postel by pro dobrého spáče musela být opravdu skvostná věc. Ale i mně, který jsem pořád unaven a přitom nemohu spát, je v ní příjemně, setrvávám v ní valnou část dne, vyřizuji tu všechnu korespondenci, provádím tu výslechy stran. Jde to docela dobře. Strany si tu ovšem nemají kam sednout, ale oželí to, i pro ně je přece příjemnější, jestliže samy stojí a protokolista se cítí dobře, než sedí-li si pohodlně a přitom se na ně někdo osopuje. Pak už mohu poskytnout jen tohle místo na pelesti, ale to není úřední místo a je určeno pouze pro noční hovory. Ale vy jste takový zamlklý, pane zeměměřiči?” – “Jsem velice unaven,” řekl K., který si na vyzvání ihned ztěžka, beze všeho respektu sedl na pelest a opřel se o čelo postele. “Samozřejmě,” řekl Bürgel s úsměvem, “tady je každý unaven. Není to kupříkladu malá práce, kterou jsem včera i dnes už vykonal. Je také úplně vyloučeno, že bych teď usnul, kdyby se však ta nejnepravděpodobnější věc přece jen stala a já ještě usnul, dokud tu budete, pak prosím buďte zticha a neotvírejte ani dveře. Ale žádný strach, určitě neusnu, a v nejlepším případě jen na pár minut. Se mnou je to totiž tak, že přece jen ještě nejspíš usnu ve společnosti, asi proto, že jsem tolik zvyklý na styk se stranami.” – “Jen prosím spěte, pane tajemníku,” řekl K., jehož ta zvěst potěšila, “dovolíte-li, trochu si pak také zdřímnu.” – “Kdepak,” usmál se Bürgel zase, “na pouhé vyzvání bohužel usnout nedovedu, jen během rozmluvy se k tomu může naskytnout příležitost, nejspíš mě uspí rozmluva. Ano, při našem zaměstnání nervy trpí. Já jsem například spojovací tajemník. Vy nevíte, co to je? Nu, já jsem nejsilnější spojkou –” přitom si z bezděčné radosti rychle zamnul ruce “mezi Bedřichem a vesnicí, obstarávám spojení mezi jeho zámeckými a vesnickými tajemníky, většinou jsem ve vsi, ne však natrvalo; každou chvíli musím být připraven odjet na zámek. Vidíte tu cestovní brašnu, neklidné živobytí, není to pro každého. Na druhé straně je pravda, že už bych bez takové práce nemohl být, každá jiná práce by mi připadala suchopárná. Jakpak je to se zeměměřičstvím?” – “Nedělám tu práci, nejsem zaměstnán jako zeměměřič,” řekl K., byl myšlenkami někde jinde, hořel vlastně nedočkavostí, aby už Bürgel usnul, ale i to jen z jakéhosi pocitu odpovědnosti k sobě, v hloubi duše jako by věděl, že chvíle Bürgelova usnutí je ještě v nedohledné dálce. “To je podivné,” řekl Bürgel, živě pohodil hlavou a vytáhl zpod přikrývky zápisník, aby si něco poznamenal. “Vy jste zeměměřič a nemáte zeměměřičskou práci.” K. mechanicky přikývl, natáhl si nahoře přes čelo postele levou ruku a opřel si o ni hlavu, pokoušel se už na různý způsob pohodlně uvelebit, tato poloha byla však nejpohodlnější ze všech, mohl teď také spíš dávat pozor na to, co Bürgel říká. “Jsem ochoten tu věc prozkoumat,” pokračoval Bürgel. “Určitě tu na tom nejsme tak, abychom směli nechávat odbornou sílu nevyužitou. A i pro vás to přece musí být urážlivé; cožpak tím netrpíte?” – “Trpím tím,” řekl K. pomalu a usmál se pro sebe, neboť zrovna teď tím netrpěl ani trochu. Také na něj Bürgelova nabídka udělala pramalý dojem. Byla úplně diletantská. Nevěda nic o okolnostech, za nichž byl K. povolán, o obtížích, s nimiž se toto povolání setkalo v obci i na zámku, o zápletkách, jež buď už vznikly za K-ova pobytu zde, nebo se hlásily, nevěda nic o tom všem, ba nedávaje ani najevo, že má o tom aspoň potuchy, což by se od tajemníka dalo už samo sebou očekávat, nabízí se tu, že snadno a rychle s pomocí svého zápisníčku uvede tu věc nahoře do pořádku. “Zdá se, že vás už potkala nějaká zklamání,” řekl Bürgel a dokázal tím přece jen jistou znalost lidí, jakož K. vůbec od chvíle, kdy vstoupil do pokoje, co chvíli sám sebe vyzýval, aby Bürgela nepodceňoval, jenže v jeho stavu bylo těžké správně posoudit cokoliv jiného než svou vlastní únavu. “Ne,” řekl Bürgel, jako by odpovídal na nějakou K-ovu myšlenku a chtěl mu tak ohleduplně ušetřit námahu mluvení. “Nedejte se odstrašit zklamáními. Vypadá to, jako by tu leccos bylo zařízeno na odstrašování, a když sem přijde člověk nový, připadají mu ty překážky naprosto nepřekonatelné. Nechci zkoumat, jak to vlastně je, možná že zdání opravdu odpovídá skutečnosti, v mém postavení mi chybí ten pravý odstup, abych to mohl zjistit, ale dejte pozor, naskytnou se pak zase občas příležitosti, které skoro vůbec nejsou v souladu s celkovou situací, příležitosti, kdy jediným slovem, pohledem, známkou důvěry lze dosáhnout víc než celoživotním vyčerpávajícím namáháním. Zajisté, tak to je. Tyto situace jsou ovšem přece jen potud v souladu s celkovou situací, že se jich nikdy nevyužije. Ale proč se jich nevyužívá, ptám se vždycky?” K. nevěděl; uznamenal sice, že se ho to, o čem Bürgel mluví, patrně velice týká, ale měl teti velký odpor ke všem věcem, jež se ho týkaly, uhnul hlavou trochu na stranu, jako by uvolňoval cestu Bürgelovým otázkám a nemohl už jimi být dotčen. “Na to,” pokračoval Bürgel, protáhl si paže a zívl, což bylo v matoucím protikladu k vážnosti jeho slov, “na to si tajemníci neustále stěžují, že jsou nuceni provádět většinu vesnických výslechů v noci. Proč však si na to stěžují? Protože je to příliš namáhá? Protože chtějí raději využít noci k spaní? Ne, kvůli tomu si určitě nestěžují. Samozřejmě jsou mezi tajemníky pilní a méně pilní, jako všude; ale na přílišnou námahu si nestěžuje žádný z nich, a vůbec už ne veřejně. Není to prostě náš způsob. Neznáme v tom ohledu rozdíl mezi obyčejnou a pracovní dobou. Takové rozlišování je nám cizí. Ale co tedy mají potom tajemníci proti nočním výslechům? Jsou to snad ohledy ke stranám? Ne, ne, to také ne. Ke stranám jsou tajemníci bezohlední, ovšem o nic bezohlednější než k sobě, nýbrž jen zrovna tak bezohlední. Vlastně je ta bezohlednost pouze železným dodržováním a prováděním služby, je to největší ohleduplnost, jakou si mohou strany přát. Také se to v podstatě plně uznává – povrchní pozorovatel si toho ovšem nevšimne. Ba v tomto případě jsou stranám vítány například zrovna noční výslechy, nedocházejí žádné zásadní stížnosti proti nočním výslechům. Proč tedy ten odpor tajemníků?” Ani to K. nevěděl, věděl tak málo, nerozeznal ani, žádá-li Bürgel odpověď jen naoko nebo vážně. Pustíš-li mne k sobě do postele, říkal si, odpovím ti zítra v poledne nebo ještě raději večer na všechny otázky. Ale Bürgel jako by si ho vůbec nevšímal, příliš ho zaměstnávala otázka, již si sám položil; “Pokud jsem poznal a pokud vím z vlastní zkušenosti, namítají tajemníci proti nočním výslechům asi toto: Noc je proto méně vhodná pro jednání se stranami, že v noci je obtížné či přímo nemožné plně zachovat úřední ráz jednání. Nezáleží to na vnějších okolnostech, na formální stránku lze ovšem v noci po libosti dbát stejně jako za dne. V tom to tedy není, zato trpí v noci úřední posuzování. Člověk má chtě nechtě sklon v noci posuzovat věci spíše z hlediska soukromého, výpovědím stran se přikládá větší váha, než jim náleží, do posuzování se mísí zcela nepatřičné úvahy o ostatní situaci stran, o jejich útrapách a starostech, uvolňuje se potřebná přehrada mezi stranami a úředníky, i když navenek vypadá nedotčena, a kde by se jindy, jak náleží, střídaly pouze otázky a odpovědi, tam jako by někdy docházelo k naprosto nemístné záměně osob. To aspoň říkají tajemníci, tedy ovšem lidé, kteří už z moci svého povolání jsou nadáni zcela mimořádně jemným citem pro takové věci. Avšak i oni – o tom se již často hovořilo v našich kruzích – pozorují při nočních výsleších pramálo z těch nepříznivých účinků; naopak, už předem se jim usilovně snaží čelit a nakonec se domnívají, že podali obzvlášť dobrý výkon. Čtete-li ale později protokoly, divíte se jejich očividným slabinám. A jsou to vady, a to vždycky napolo neoprávněné zisky stran, které aspoň podle našich předpisů nelze napravit obvyklou krátkou cestou. Zcela určitě je jednou opraví některý kontrolní úřad, to však prospěje pouze právu, avšak oné straně to už neuškodí. Nejsou za těchto okolností stížnosti tajemníků velmi oprávněné?” K. upadl na chvilku do jakési polodřímoty, teď byl opět vyrušen. Nač tohle všechno? Nač tohle všechno? ptal se sám sebe a díval se zpod pokleslých víček na Bürgela ne jako na úředníka, který s ním probírá obtížné otázky, nýbrž jako na něco, co mu brání spát a jehož jiného smyslu se nemůže dobrat. Bürgel však, zcela v zajetí svých myšlenkových pochodů, se usmál, jako by se mu právě povedlo K. trochu zmást. Avšak byl ochoten ihned ho přivést zpět na správnou cestu. “Nu,” řekl, “docela oprávněné ty stížnosti také jen tak bez dalšího nelze nazvat. Noční výslechy nejsou sice nikde přímo předepsány, nepřestupujeme tedy žádný předpis, snažíme-li se jim vyhnout, ale poměry, přemíra práce, celý ráz činnosti úředníků na zámku, jejich značné zaneprázdnění, předpis, že výslech strany je nutno provést až po úplném skončení ostatního šetření, potom však okamžitě, to vše a mnohé jiné učinilo přece z nočních výslechů nevyhnutelnou nutnost. Jestliže se však staly nutností – říkám já –, je to přece také, aspoň nepřímo, výsledek předpisu a šťourat do podstaty nočních výslechů znamenalo by pak skoro – samozřejmě trochu přeháním, proto to smím jako nadsázku vyslovit – znamenalo by pak dokonce šťourat do předpisů.

Naproti tomu mají úředníci možnost, aby se v rámci předpisů hleděli zajistit proti nočním výslechům a jejich snad jen zdánlivým nevýhodám, pokud to jde. Dělají to také, a to ve značné míře, Připouštějí pouze takové jednací předměty, jichž se v žádném ohledu netřeba příliš obávat, důkladně je před jednáním prokoumají, a žádá-li si to výsledek zkoumání, odřeknu třeba na poslední chvíli veškeré výslechy, posilují se tím, že často desetkrát předvolají některou stranu, než ji doopravdy přijmou, s oblibou se dávají zastupovat kolegy, kteří nejsou příslušní pro dotyčný případ a mohou jej proto snáze projednávat, stanoví jednání aspoň na začátek nebo na konec noci a vyhýbají se středním hodinám, takových opatření je ještě spousta, dovedou si držet lidi od těla, páni tajemníci, jsou skoro stejně odolní jako zranitelní.” K. spal, nebyl to sice ten pravý spánek, slyšel Bürgelova slova možná lépe než za smrtelně unaveného bdění předtím, slovo za slovem mu bušilo do uší, avšak tíživé vědomí bylo totam, cítil se volněji, nebyl už vázán na Bürgela, jen sám občas po něm sáhl, nebyl ještě v hlubinách spánku, ale již se do něho nořil. Nikdo ho už o to nemže připravit. A bylo mu, jako by tím dosáhl velikého vítězství, a už zde také byla společnost, aby to oslavila, a on nebo také někdo jiný zvedl sklenku šampaňského na počest toho vítězství. A aby všichni věděli, oč jde, opakovaly se zápas i vítězství ještě jednou, nebo snad ani ne opakovaly, nýbrž teprve teď se odehrávaly a již předtím byly oslaveny a slavily se bez ustání dál, protože výsledek byl naštěstí jistý. Nějaký tajemník, nahý, velice podobný soše jednoho řeckého boha, byl v boji s K. zahnán do úzkých. Bylo to velmi komické a K. se tomu ze spaní lehce usmíval, jak svými výpady neustále tuší tajemníka v jeho pyšném postoji a jak tajemník musí třeba honem použít vztyčené paže či zaťaté pěsti, aby kryl své slabiny, a jak je přitom vždycky ještě příliš pomalý. Boj netrval dlouho. Krok za krokem, a byly to veliké kroky, postupoval K. vpřed. Byl to vůbec zápas? Nebylo tu vážné překážky, jen tu a tam tajemník vypískl. Ten řecký bůh pískal jako holka, když ji lechtají. A nakonec zmizel, K. byl sám ve velikém prostoru, bojovně se otáčel a hledal protivníka; ale nebyl tu už nikdo, i společnost se rozutekla, jen sklenka od šampaňského ležela rozbitá na zemi. K. ji rozšlápl nadobro. Ale střepy píchaly, s trhnutím se znovu probudil, bylo mu zle jako dítěti, když je vzbudí. Přesto se ho při pohledu na Bürgelovu obnaženou hruď ještě ze sna dotkla myšlenka: Tak tady máš toho svého řeckého boha! Vytáhni ho přece z peřin. “Je však,” říkal Bürgel, zamyšleně obraceje tvář ke stropu, jako by pátral v paměti po příkladech, ale nemohl je najít, “je však – přes všechna bezpečnostní opatření – jedna možnost pro strany, jak pro sebe využít té noční slabosti tajemníků – předpokládejme stále, že je to slabost. Ovšem, velice vzácná, či lépe řečeno téměř se nenaskýtající možnost. Totiž že strana přijde vprostřed noci neohlášena, Je vám možná divné, proč by se to mělo naskýtat tak zřídka, ačkoli je to přece tak nasnadě. Nu ano, nejste obeznámen s našimi poměry. Ale i vám už mohlo být nápadné, že úřední organizace nemá mezer. Z této bezmezerovitosti však vyplývá, že každý, kdo má nějaké naléhavé přání nebo z jiných důvodů musí být vyslechnut, obdrží okamžitě, bez průtahů, předvolání, většinou dokonce ještě dříve, než si sám věc srovná v hlavě, ba ještě než se o ní vůbec doví. Tehdy ještě není vyslýchán, většinou ještě nebývá vyslýchán, tak zralá ta záležitost obyčejně ještě není, ale předvolání má, nikdy již nemůže přijít neohlášen, nanejvýš může přijít nevhod, nu, pak se upozorní na datum a hodinu předvolání, a přijde-li pak znovu v pravou dobu, pošle se zpravidla pryč, to už nedělá potíže; předvolání v ruce strany a záznam ve spisech, to jsou pro tajemníky ne sice vždy dostatečné, ale přece jen silné obranné zbraně. To se ovšem vztahuje jen na tajemníka příslušného přímo pro tu věc; přepadnout znenadání v noci některého jiného má každý dovoleno. Přesto to však sotva někdo udělá, je to téměř nesmyslné. Především by tím velmi roztrpčil příslušného tajemníka, my tajemníci nejsme sice na sebe, pokud jde o práci, jistě žárliví, každý věru beze všech malicherných ohledů nese vrchovatě vyměřené pracovní břímě, jež je na něho naloženo, avšak vůči stranám naprosto nesmíme strpět narušování příslušnosti. Leckdo už prohrál svou věc, protože se domníval, že na příslušném místě nepokračuje kupředu, a pokusil se tedy proklouznout na nepříslušném místě. Takové pokusy musí ostatně ztroskotat už proto, že nepříslušný tajemník, i když ho přepadnou v noci a on má nejlepší vůli pomoci, právě pro svou nepříslušnost sotva může zasáhnout víc než kterýkoli advokát, či vlastně daleko méně, neboť se mu přece nedostává – i kdyby jinak mohl něco učinit, vždyť zná tajné cesty práva lépe než všichni ti páni advokáti –, nedostává se mu prostě na věci, pro něž není příslušný, ani trochu času, ani chvilku na ně nemůže vynaložit. Kdopak by tedy při takovýchto vyhlídkách trávil své noci tím, že bude obtěžovat nepříslušné tajemníky, i strany jsou přece zaneprázdněny, jestliže chtějí vedle svého ostatního zaměstnání vyhovět předvoláním a pokynům příslušných míst ‚plně zaneprázdněny‘ ovšem ve smyslu stran, což přirozeně zdaleka není totéž jako ‚plně zaneprázdněny‘ ve smyslu tajemníků.” K. s úsměvem přikývl, zdálo se mu teď, že všemu dobře rozumí; ne proto, že by se tím zaobíral, nýbrž protože byl teď přesvědčen, že v nejbližších chvílích nadobro usne, tentokrát beze snu a vyrušování; mezi příslušnými tajemníky na jedné straně a nepříslušnými na druhé a tváří v tvář zástupu plně zaneprázdněných stran se ponoří do hlubokého spánku a tak všemu unikne. Tolik si už zvykl na tichý, samolibý, k vlastnímu uspání zřejmě marně pracující Bürgelův hlas, že jeho spánku bude spíše prospívat, než aby ho rušil. Klapej, mlýnku, klap, říkal si, klapeš jen pro mne. “Kde je tedy,” řekl Bürgel, pohrávaje si dvěma prsty se spodním rtem, s očima dokořán, krkem napjatým, jako kdyby se po namáhavém putování blížil úchvatné vyhlídce, “kde je tedy ona zmíněná, vzácná, téměř nikdy se nenaskýtající možnost? Tajemství vězí v předpisech o příslušnosti. Věc není totiž taková, a ve veliké živoucí organizaci ani být nemůže, že by pro každou záležitost byl příslušný jen jeden určitý tajemník. Je to pouze tak, že jeden má hlavní příslušnost, avšak řada dalších má též jistou, i když menší příslušnost. Kdopak by dokázal, i kdyby pracoval sebevíc, sám udržet na svém psacím stole veškeré souvztažnosti i toho nejmenšího případu? Už to, co jsem řekl o hlavní příslušnosti, je přehnané. Což není už v té nejmenší příslušnosti obsažena veškerá příslušnost? Což tu nerozhoduje vášnivost, s níž se kdo věci chopí? A není zde ta vášnivost vždy a v plné síle? Ve všem se mohou mezi sebou tajemníci lišit, a rozdílů je nespočet, ve vášnivosti však ne; žádný z nich nedá najevo zdrženlivost, vznese-li se na něho požadavek, aby se zabýval případem, pro nějž je sebeméně příslušný. Navenek je ovšem třeba nějak uspořádat jednací možnosti, a tak pro strany stojí v popředí vždycky určitý tajemník, jehož se mají v úředních věcech držet. Avšak nemusí to být vůbec tajemník, který má pro ten případ hlavní příslušnost, to záleží na organizaci a na jejích zvláštních okamžitých potřebách. Tak věci vypadají. A teď uvažte, pane zeměměřiči, možnost, že nějaká strana díky některým okolnostem přes všechny již popsané, celkem úplně dostačující překážky přece jen překvapí uprostřed noci některého tajemníka, který má pro dotyčný případ jistou příslušnost. Na takovou možnost jste asi ještě nepomyslel? To vám rád věřím. Také na ni není třeba myslet, protože skoro nikdy nenastane. Jaké podivné a docela zvláštně utvářené, malé a obratné zrnko by musela taková strana být, aby proklouzla tím nepřekonatelným sítem? Myslíte, že se to vůbec může stát? Máte pravdu, vůbec se to nemůže stát. Ale jedné noci – kdo může ručit za všechno? – se to přece jen stane. Neznám sice mezi svými známými ani jednoho, komu by se to už přihodilo, to však dokazuje pramálo, mé známosti jsou ve srovnání s čísly, jež tu přicházejí v úvahu, omezené, a kromě toho není ani jisto, že tajemník, jemuž se něco takového přihodilo, se k tomu také přizná, je to přece jen záležitost velice osobní a vážně se dotýkající jaksi úředního studu. Nicméně však má zkušenost snad dokazuje, že jde o věc do té míry vzácnou, existující snad jen podle doslechu, jinak vůbec nepotvrzenou, že je tedy nanejvýš přehnané obávat se jí. I kdyby se snad skutečně stala, je ji možno – zdálo by se – takřka zneškodnit důkazem, který je velmi snadný, že pro ni na tomto světě není místa. V každém případě je to něco chorobného, ze strachu se před ní schovávat třeba pod přikrývku a neodvažovat se na ni pohlédnout. A i kdyby snad ta naprostá nepravděpodobnost vzala na sebe najednou skutečnou podobu – je už snad potom vše ztraceno? Naopak. Že by vše bylo ztraceno, je ještě méně pravděpodobné než to nejnepravděpodobnější. Ovšem jakmile už je strana v pokoji, je to velmi zlé. Je to tísnivé. – Jak dlouho vydržíš vzdorovat? ptáš se sám sebe. Nebude tu však žádného vzdoru, to je jasné. Musíte si jen správně představit tu situaci. Nikdy nespatřená, stále očekávaná, vpravdě žíznivě očekávaná a stále po zákonu rozumu nedosažitelná strana sedí zde. Už svou mlčenlivou přítomností zve, abyste vnikl do jejího ubohého života, přičiňoval se tam jako ve vlastním a snášel utrpení jejích marných požadavků. Toto pozvání za tiché noci je svůdné. Poslechnete je a vlastně přestanete být úřední osobou. V té situaci bude pomalu nemožno odmítnout jakoukoli prosbu. Přesně vzato, zoufáte si; ještě přesněji vzato, jste nesmírně šťasten. Zoufáte si proto, že bezbrannost, s níž tu sedíte a čekáte na prosbu strany a víte, že bude-li jednou vyslovena, musíte ji splnit, i kdyby, aspoň pokud to sám odhadnete, přímo rozervala úřední organizaci: to je snad to nejhorší, co se vám v praxi může stát. Především proto – nehledě ke všemu ostatnímu –, že si tu též na chvíli násilně osobujete nepředstavitelné hodnostní povýšení. Naše postavení nám vůbec nedává právo splňovat prosby, jako jsou ty, o něž tu jde, avšak blízkostí této noční strany nám jaksi rostou i úřední síly, zavazujeme se k věcem, jež jsou mimo náš dosah; a my je dokonce též provedeme. Jako lupič v lese vynucuje na nás strana za noci oběti, jichž bychom jinak nikdy nebyli schopni; nu dobrá, tak je tomu teď, dokud zde strana ještě je, posiluje nás a pobízí a podněcuje a vše probíhá napůl v bezvědomí; jak to však bude pak, až bude po všem, až nás strana, nasycená a bezstarostná, opustí a my tu budeme stát sami, bezbranní tváří v tvář svému zneužití úřední moci – to ani nelze domyslet! A přesto jsme šťastni. Jak sebevražedné může být štěstí! Vždyť bychom si mohli dát tu práci a zatajit straně pravý stav věcí. Ona sama od sebe sotva něco postřehne. Domnívá se, že pravděpodobně z nějakých lhostejných, náhodných důvodů – k smrti unavená, zklamaná, bezohledná a lhostejná únavou a zklamáním – vnikla do jiného pokoje, než chtěla, sedí tu nic nevědouc, a v myšlenkách se zaměstnává, jestli se vůbec něčím zaměstnává, svým omylem či svou únavou. Nemohli bychom ji nechat při tom? Nemůžeme. S povídavostí šťastných lidí jí musíme všechno vysvětlit. Musíme jí beze vší šetrnosti k sobě samým ukázat, co se stalo, z jakých důvodů se to stalo, jak mimořádně vzácná a jak jedinečně velká je to příležitost, musíme ukázat, jak se sice strana k té příležitosti dotápala s veškerou bezmocí, jíž není schopna žádná jiná bytost než právě jen strana, jak však teď, jestliže se jí jen zachce, pane zeměměřiči, může ovládnout vše a nemusí pro to učinit nic víc než nějak vyjádřit svou prosbu, jejíž splnění je už přichystáno, ba samo se nabízí, to všechno je třeba ukázat; je to těžká hodinka úředníkova. Jestliže však i to bylo učiněno, pane zeměměřiči, pak se stalo vše nejnutnější, je třeba spokojit se s tím a čekat.”

K. spal, uzavřen všemu, co se dělo. Hlava, která mu nejdříve ležela na levé paži nahoře na postranici, sklouzla ve spaní a visela teď volně, pomalu klesajíc níž a níž; opora paže nahoře již nestačila. K. si bezděčně opatřil novou tak, že se pravou rukou opřel o přikrývku, přičemž náhodou uchopil zrovna Bürgelovu nohu, rýsující se pod přikrývkou. Bürgel se podíval tím směrem a ponechal mu nohu, jakkoli mu to snad bylo na obtíž.

Vtom se ozvalo silné zaklepání na boční stěnu. K. se vytrhl ze spánku a podíval se na stěnu. “Není tam zeměměřič?” ozvalo se. “Ano, je,” řekl Bürgel, vyprostil nohu a protáhl se najednou divoce a rozpustile jako malý chlapec. “Ať sem tedy už konečně přijde,” řekl hlas; na Bürgela nebo na to, že by snad Bürgel mohl ještě K. potřebovat, ohledy nebral. “To je Erlanger,” řekl Bürgel šeptem, zdálo se, že ho vůbec nepřekvapuje, že Erlanger je vedle v pokoji. “Hned za ním jděte, už se zlobí, snažte se ho uchlácholit. Má dobré spaní; ale my jsme se přece jen bavili příliš nahlas; člověk neovládne sám sebe, ani svůj hlas, přijde-li řeč na jisté věci. Nu, tak jděte, vypadá to, jako byste se nemohl z toho spaní probrat. Jděte, co tu ještě chcete? Ne, nemáte se co omlouvat za ospalost, pročpak? Tělesné síly stačí jen po určitou mez; kdo za to může, že právě ta mez je i jinak významná? Ne, za to nemůže nikdo. Tak svět sám sebe opravuje ve svém běhu a udržuje rovnováhu. Je to výborné, zas a zas nepochopitelně výborné zařízení, i když z druhé strany také bezútěšné. Nu jděte, nevím, proč se na mne tak díváte. Jestli budete ještě dlouho otálet, přijde na mne Erlanger, tomu bych se velmi rád vyhnul. Tak jděte; kdo ví, co vás tam čeká, vždyť tady je všude plno příležitostí. Jenže jsou ovšem příležitosti, které jsou jaksi příliš veliké, než aby se jich využilo, jsou věci, které neztroskotají na ničem jiném než na sobě samých. Ano, je to kupodivu úžasné. Doufám teď ostatně, že si přece jen trochu zdřímnu. Je ovšem už pět hodin a brzy tu bude hlučno. Kdybyste vy už aspoň šel!”

Otupen nenadálým probuzením z hlubokého spánku, pociťuje ještě nekonečnou potřebu spát, s tělem celým rozbolavělým od nepohodlné polohy, nemohl se K. dlouho rozhodnout, aby vstal, držel si čelo a díval se do klína. Ani neustálé Bürgelovo loučení by ho nepřimělo k odchodu, jedině pocit, že je naprosto zbytečné setrvávat dál v tomto pokoji, ho k tomu pomalu přiměl. Pokoj se mu zdál nepopsatelně pustý. Nevěděl, jestli tak zpustl teď, nebo jestli byl takový odjakživa. Ani by se mu tu nepodařilo znovu usnout. Tato jistota dokonce rozhodla; usmívaje se trochu, vstal, opíral se, kde se mu jen naskytla opora, o postel, o stěnu, o dveře, a jako by se už s Bürgelem dávno rozloučil, vyšel bez pozdravu ven.