Zámek

Třetí kapitola

VE VÝČEPU, veliké, uprostřed docela prázdné místnosti, sedělo při zdech u sudů a na nich několik sedláků, kteří však vypadali jinak než lidé z K-ovy hospody. Byli oblečeni čistotněji a jednotněji do šedožlutavé hrubé látky, kazajky byly nabírané, kalhoty přiléhavé. Byli to drobní, na první pohled jeden druhému velmi podobní muži, s plochými, kostnatými, a přece zaoblenými tvářemi. Všichni byli klidní a skoro se nehýbali, jen pohledem sledovali příchozí, avšak pomalu a lhostejně. Přesto na K. jaksi zapůsobili, protože jich bylo tolik a protože bylo takové ticho. Opět uchopil Olgu za paži, aby tak těm lidem vysvětlil svou přítomnost. V jednom rohu vstal nějaký muž, Olžin známý, a chtěl k nim přistoupit, avšak K. ji rukou, jíž byl do ní zavěšen, otočil jiným směrem. Nikdo kromě ní si toho nemohl všimnout, strpěla to, dívajíc se s úsměvem stranou.

Pivo čepovala mladá dívka jménem Frída, Nevzhledná, drobná, světlovlasá dívka se smutnýma očima a pohublými tvářemi, která však překvapovala svým pohledem, v němž byla zvláštní převaha. Když tento pohled padl na K., připadalo mu, že tento pohled již vyřídil záležitosti, jež se ho týkají a o jejichž existenci on sám ještě vůbec neví, o jejichž existenci ho však tento pohled přesvědčoval. K. nepřestával po Frídě pokukovat, ani když se už dala do řeči s Olgou. Nezdálo se, že by Olga byla s Frídou přítelkyně, prohodily jen pár chladných slov. K. chtěl přispět a zeptal se proto z ničeho nic: “Znáte pana Klamma?” Olga se zasmála. “Proč se směješ?” zeptal se K. pohněvaně. “Já se přece nesměju,” řekla, ale smála se dál. “Olga je ještě úplné dítě,” řekl K. a naklonil se daleko přes nálevní pult, aby znovu připoutal Frídin pohled. Ona však klopila oči a řekla tiše: “Chcete pana Klamma vidět?” K. o to požádal. Ukázala na dveře nalevo vedle sebe. “Tady je taková malá špehýrka, tudy se můžete podívat.” – “A co ti lidé tady?” zeptal se K. Ohrnula spodní ret a neobyčejně měkkou rukou táhla K. ke dveřím. Malou špehýrkou, která tu byla vyvrtána zřejmě kvůli pozorování, přehlédl skoro celý vedlejší pokoj.

U psacího stolu vprostřed pokoje seděl na pohodlné lenošce v ostrém světle elektrické lampy, visící před ním, pan Klamm. Prostředně velký, tlustý, nemotorný muž. Obličej měl ještě hladký, ale tváře již trochu poklesaly pod tíhou stáří. Černé kníry měl nakroucené. Oči kryl nakřivo nasazený skřipec se zrcadlícími skly. Kdyby byl pan Klamm seděl těsně u stolu, byl by K. viděl jen jeho profil; ale protože k němu byl Klamm hodně otočen, viděl mu naplno do obličeje. Jeho levý loket ležel na stole, pravá ruka s viržinkem spočívala na koleně. Na stole stála sklenice s pivem; přes vysokou okrajovou lištu stolu neviděl K. dobře, leží-li tam nějaké spisy, zdálo se mu však, že stůl je prázdný. Pro jistotu požádal Frídu, aby se podívala dírou a řekla, co vidí. Protože však byla před chvilkou v pokoji, mohla mu rovnou potvrdit, že na stole žádné spisy neleží. K. se zeptal Frídy, jestli už musí pryč, odpověděla mu však, že se může dívat, jak dlouho chce. K. teď zůstal s Frídou o samotě, Olga se, jak letmo zjistil, přece jen dostala ke svému známému, seděla na vysokém sudu a klátila nohama. “Frído,” zašeptal K., “znáte pana Klamma velmi dobře?” – “Ach ano,” řekla. “Velmi dobře.” Stála opřena vedle K., a jak si K. teprve teď všiml, koketně si urovnávala lehkou krémovou blůzu s výstřihem, která jaksi cize spočívala na jejím ubohém těle. Pak řekla: “Copak si nevzpomínáte, jak se Olga smála?” – “Ano, ta nevychovaná holka,” řekl K. “Nuže,” řekla smířlivě, “měla se proč smát. Ptal jste se, jestli znám Klamma, a já přece jsem” – tu se bezděky trochu napřímila a znovu přejela K. vítězným pohledem, který nijak nesouvisel s tím, o čem byla řeč, – “já jsem přece jeho milenka.” – “Klammova milenka,” řekl K. Přikývla. “To jste tedy,” řekl K. s úsměvem, aby zaplašil přílišnou vážnost mezi nimi, “osoba hodná mé úcty.” – “Nejen vaší,” řekla Frída přívětivě, ale aniž opětovala jeho úsměv. K. znal prostředek proti její domýšlivosti a použil ho; zeptal se: “Byla jste už na zámku?” Neuspěl však, neboť odpověděla: “Ne, ale copak nestačí, že jsem tady ve výčepu?” Byla zřejmě ctižádostí jako posedlá a zdálo se, že právě na K. ji chce ukojit. “Ovšemže,” řekl K., “tady ve výčepu zastáváte přece práci hostinského.” – “Tak jest,” řekla, “a začínala jsem jako děvečka v hospodě U mostu.” – “S těmato jemnýma rukama?” řekl K. napůl tázavě a sám nevěděl, jestli jí jen lichotí, nebo jestli si ho už tak podmanila. Její ruce byly, pravda, malé a jemné; ale dalo by se také říci slabé a nic neříkající. “Na to tenkrát nikdo nehleděl,” řekla, “a ani teď “K. se na ni tázavě podíval. Potřásla hlavou a nebylo jí už dál do řeči. “Máte samozřejmě svá tajemství,” řekl K. “a nebudete o nich mluvit s někým, koho znáte půl hodiny a kdo vám ani nestačil povědět, jak je to vlastně s ním.” To však, jak se ukázalo, byla nevhodná poznámka, bylo to, jako by probudil Frídu z jakési pro něho příznivé dřímoty. Vytáhla z kožené kabelky u pasu kus dřívka, ucpala jím špehýrku, řekla K., zjevně se přemáhajíc, aby nepostřehl změnu v jejích myšlenkách: “Pokud jde o vás, vím přece všechno, jste zeměměřič,” pak dodala: “Test však mám práci,” a odešla na své místo za výčepním pultem, zatímco z přítomných se tam někdo zvedl a donesl jí prázdnou sklenici, aby mu ji naplnila. K. s ní chtěl ještě jednou nenápadně pohovořit, vzal proto z jednoho stojánku prázdnou sklenici a přistoupil k ní: “Ještě jednu věc, slečno Frído,” řekl, “je to mimořádné a je k tomu zapotřebí vzácné síly, aby se někdo z děvečky od krav vypracoval na číšnici, ale dosáhl tím takový člověk již konečného cíle? Nesmyslná otázka. Z vašich očí, nevysmívejte se mi, slečno Frído, mluví ani ne tak minulý, jako budoucí zápas. Ale protivenství světa jsou velká, s vyššími cíli rostou a není žádná ostuda zajistit si pomoc nepatrného, málo vlivného, ale stejně zápasícího muže. Snad bychom si spolu někdy mohli promluvit v klidu, až na nás nebude civět tolik očí.” – …