Zámek

Prosebné cesty

“A co jsme zatím dělali my? To nejhorší, co jsme mohli udělat, něco, zač bychom zasloužili opovržení spíš, než zač námi ve skutečnosti opovrhovali: zradili jsme Amálii, odpadli jsme od jejího mlčenlivého rozkazu, nemohli jsme žít tak dál a začali jsme každý po svém prosbami či útoky doléhat na zámek, aby nám odpustil. Věděli jsme sice, že nejsme s to něco odčinit, rovněž jsme věděli, že jediné nadějné spojení, které jsme měli se zámkem, totiž Sortini, úředník nakloněný našemu otci, se právě po té příhodě stalo nepřístupným, přesto jsme se dali do práce. Otec začal, začaly nesmyslné prosebné cesty k starostovi, tajemníkům, advokátům, písařům, většinou ho nepřijali, a jestliže byl přece jen lstí či náhodou přijat – jak jsme zajásali při takové zprávě a mnuli si ruce –, co nejrychleji jej odmítli a víckrát už nepřijali. Bylo také velmi lehké odpovědět mu, zámek to má vždycky tak lehké. Co vlastně chce? Co se mu stalo? Co mu má být odpuštěno? Kdy a kdo na zámku proti němu třeba jen hnul prstem? Jistě, zchudl, ztratil zákazníky a tak dále, ale to jsou úkazy denního života, věci spojené s řemeslem a s trhem, má se snad zámek starat o všechno? Vždyť se ve skutečnosti stará o všechno, ale nemůže přece hrubě zasahovat do vývoje prostě a jedině proto, aby posloužil zájmům jedince. Má snad vyslat své úředníky, aby běhali za otcovými zákazníky a násilím je vodili zpátky? Ale, namítal pak otec – o všech těch věcech jsme doma nejdříve podrobně rokovali namačkaní v koutě, jako bychom se schovávali před Amálií, která sice všechno pozorovala, ale nezasahovala –, ale, namítal pak otec, on si přece nestěžuje, že zchudl, všechno, co ztratil, prý zase dožene, to všechno je vedlejší, jen když mu bude odpuštěno. ‚Ale co mu má být odpuštěno?‘ odpovídali mu, žádné udání na něj dosud nepřišlo, alespoň není zaneseno v protokolech, při nejmenším ne v těch, které jsou advokátské veřejnosti přístupné; následkem toho, pokud se dá zjistit, nebylo proti němu ani nic podniknuto, ani se nic nechystá. Může snad uvést nějaké úřední řízení, jež by bylo proti němu zavedeno? To otec nemohl. Či došlo k nějakému zásahu úředního orgánu? O tom otec nic nevěděl. Nuže tedy, jestliže nic neví a jestliže se nic nestalo, co pak vlastně chce? Co se mu má odpouštět? Nanejvýš to, že teď zbytečně obtěžuje úřady, jenže právě to je neodpustitelné. Otec nepovolil, byl tehdy pořád ještě silný a nucená zahálka mu poskytovala spoustu. času. ‚Vrátím zase Amálii čest, už to nebude dlouho trvat,‘ říkal mně a Barnabášovi několikrát za den, ale jen velmi tiše, neboť Amálie to nesměla slyšet; přesto to říkal jen kvůli Amálii, neboť ve skutečnosti vůbec nepomýšlel na znovunabytí cti, nýbrž pouze na odpuštění. Ale aby se mu odpuštění dostalo, musel nejprve zjistit vinu a tu mu přece úřady odpíraly. Připadl na myšlenku – a ta ukazovala, že přece jen už slábne na duchu –, že mu jeho vinu tají, poněvadž dost neplatí, dosud platil vždycky jen předepsané poplatky, které jsou aspoň na naše poměry dosti vysoké. Teď si však usmyslel, že musí platit víc, což bylo určitě nesprávné, neboť naše úřady sice pro zjednodušení, aby se vyhnuly zbytečným řečem, berou úplatky, ale dosáhnout se jimi nedá nic. Když však do toho otec vkládal naději, nechtěli jsme mu překážet. Prodali jsme, co jsme ještě měli – byly to už téměř jen věci nepostradatelné –, abychom opatřili otci prostředky k jeho pátrání, a dlouho jsme každý den ráno mívali zadostučinění, že když se otec po ránu vydá na cestu, cinká mu aspoň v kapse pár mincí. My ovšem přes den hladověli, přičemž jediné, čeho jsme tím sháněním peněz doopravdy dosáhli, bylo, že otec byl jakžtakž udržován v naději. To však sotva byla výhoda. Plahočil se po svých pochůzkách a to, co by bez peněz vzalo velmi brzy zasloužený konec, se protahovalo. Poněvadž mu za jeho přeplácení opravdu nemohli poskytnout nic mimořádného, pokusil se občas některý písař aspoň naoko něco vykonat, slíbil přešetření, naznačil, že se už nalezly nějaké stopy, jež nehodlají sledovat z povinnosti, nýbrž jen kvůli otci; otec, místo aby víc a víc pochyboval, byl čím dále důvěřivější. Vracel se s takovými zjevně nesmyslnými přísliby, jako by opět přinášel do domu štědré požehnání, a byla to muka dívat se, jak vždycky Amálii za zády, s pokřiveným úsměvem a vykulenýma očima ukazuje na Amálii, aby nám dal na srozuměnou, že záchrana Amálie – jež nikoho nepřekvapí víc než ji – je díky jeho snažení už na dosah, všechno je však ještě tajemstvím a my je máme přísně střežit. Jistě by to bylo takhle šlo hodně dlouho, nebýt toho, že jsme nakonec prostě už nemohli dál otci poskytovat peníze. Mezitím sice Brunsvík po dlouhém prošení přijal Barnabáše jako tovaryše, ovšem jen s podmínkou, že si večer za tmy dojde pro zakázky a zase za tmy práci roznese – je třeba přiznat, že kvůli nám tu Brunsvík na sebe vzal jisté nebezpečí pro svůj obchod, zato však platil Barnabášovi velice málo a Barnabášova práce je bezvadná –, přesto však mzda stačila právě tak k tomu, aby nás uchránila před smrtí hlady. Velice šetrně a po dlouhých přípravách jsme otci oznámili, že s našimi peněžními podporami je konec, ale on to přijal úplně klidně. Nebyl už s to rozumem pochopit beznadějnost svých intervencí, avšak ustavičná zklamání ho přece jen unavila.

Řekl sice – nemluvil již tak zřetelně jako dřív, kdysi mluvil až příliš zřetelně –, že by teti už byl potřeboval jen docela málo peněz, zítra nebo už dnes by se byl všechno dověděl a teď že je všechno nadarmo, jedině na penězích že to ztroskotalo a tak dále, ovšem tón jeho řeči prozrazoval, že už tomu všemu nevěří. A hned v tu chvíli přišel s novými plány. Ježto se mu nepodařilo prokázat svou vinu a následkem toho nemohl úřední cestou ničeho dosáhnout, musí se spolehnout čistě na prošení a obrátit se osobně na úředníky. Jsou mezi nimi jistě i lidé s dobrým, soucitným srdcem, jemuž sice v úřadě nesmějí povolit, ale mimo úřad snad ano, překvapí-li je člověk v příhodnou chvíli.”

Zde K., který doposavad Olgu oddaně poslouchal, př…