Aforismy

Franz Kafka

55 

Elektronická kniha: Franz Kafka – Aforismy (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: kafka05 Kategorie:

Popis

Franz Kafka: Aforismy

Anotace

Franz Kafka – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu
Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Aforismy“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Z poznámek pod názvem “On”

Při žádné příležitosti není dost připraven, ale nemůže si to ani vyčítat, neboť kde by se v tomto životě, který tak mučivě a v každém okamžiku vyžaduje připravenost, našel čas se připravit, a i kdyby tu čas byl, bylo by vůbec možno se připravit, dokud neznáme svůj úkol, čili lze vůbec splnit přirozený, nejen uměle sestavený úkol? Proto se už taky dávno dostal pod kola, kupodivu byl na to nejmíň připraven, což však zároveň utěšuje.

Všecko, co dělá, mu připadá sice neobyčejně nové, ale s ohledem na tu nemožnou spoustu nového také neobyčejně diletantské, skoro neúnosné, neschopné vejít do dějin, přervat řetěz generací, poprvé až do základů přerušit hudbu světa, kterou doposud vždycky bylo možno aspoň tušit. Někdy má ve své pýše větší strach o svět než o sebe.

S žalářem by se smířil. Skončit jako vězeň - to by byl životní cíl. Ale bylo to zamřížovaná klec. Ryk světa lhostejně, pánovitě, zdomácněle proudil mřížemi dovnitř i ven, vězeň byl vlastně volný, mohl se všeho účastnit, nic mu venku neušlo, ba mohl by i vyjít z klece, vždyť tyče byly na metr od sebe, nebyl ani uvězněn.

Má pocit, že si svým životem překáží v cestě. Tou překážkou si pak zase dokazuje, že žije.

Jeho vlastní čelní kost mu stojí v cestě, o vlastní čelo si do krve rozbíjí čelo.

Cítí se zaskočen na tomto světě, je mu úzko, doléhá na něho smutek, slabost, nemoci, vězeňské přeludy, žádná útěcha ho neutěší právě proto, že je to jen útěcha, něžná, bolavá útěcha vedle mocného faktu uvěznění. Ale když se ho někdo zeptá, co tedy vlastně chce, není s to odpovědět, neboť nemá - což je jedním z jeho nejpádnějších důkazů - žádnou představu o svobodě.

Mnozí popírají bědy poukazem na slunce, on popírá slunce poukazem na bědy.

Sebemučivé, těžkopádné, často dlouho váznoucí, v podstatě však nepřetržité vlnobití cizího i vlastního života ho mučí, protože neustále nutká k myšlení. Někdy se mu zdá, že ta muka předcházejí všemu dění. Když se dozví, že příteli se má narodit dítě, zjistí, že to už předtím v myšlení trpěl.

Dokazuje pouze sám sebe, jediným důkazem je on sám, všichni protivníci ho hned přemohou, ale nikoliv tím, že ho vyvrátí (nelze ho vyvrátit), nýbrž tím, že dokážou sami sebe.

Lidé se sjednocují tak, že některý jedinec silou existence zdánlivě vyvrátí jiné, v podstatě nevyvratitelné jedince. Ti jedinci to považují za něco milého a útěšlivého, ale chybí tomu pravda a nemá to proto nikdy trvání.

Dědičný hřích, stará křivda, jíž se člověk dopustil, tkví v jeho neustále se opakující výčitce, že mu bylo ukřivděno tím, že se stal obětí dědičného hříchu.

Nechce útěchu, ale nikoliv proto, že by o ni nestál - kdo by o ni nestál, - nýbrž proto, že hledat útěchu znamená: věnovat té práci celý život, neustále žít na okraji existence, takřka mimo ni, nevědět už skoro, pro koho se útěcha hledá, a proto už ani nebýt schopen najít účinnou útěchu, účinnou, ne snad pravdivou, ta neexistuje.

Brání se zpytavému pohledu druhých. Člověk, třeba neomylný, vidí v …