Aforismy

Z osmerkových sešitů

Každý člověk nosí v sobě pokoj. To si lze ověřit dokonce sluchem. Když se zaposloucháme do rychlé chůze nějakého člověka, třeba v noci, kdy je všude ticho, zaslechneme například drnčení špatně upevněného nástěnného zrcadla.

Do jaké lhostejnosti mohou upadnout lidé, do jak hlubokého přesvědčení, že navždy ztratili stopu.

Malý chlapec měl jako jediné dědictví po otci kočku a jejím přispěním se stal starostou Londýna. Čím se stanu já přispěním svého zvířete, svého dědictví? Kde leží to obrovské město?

Nesmyslné (příliš silné slovo) rozdělování vlastního a cizího v duchovním boji.

Všechna věda je metodikou z hlediska absolutna. Proto není třeba mít strach před jednoznačnou metodičností. Je slupkou, ale o nic více než všechno kromě Jednoho.

Všichni bojujeme. (Když napaden poslední otázkou sahám po zbraních za zády, nemohu si je vybírat, a i kdybych si mohl vybírat, musel bych se chopit “cizích” zbraní, neboť všichni máme jen jednu zásobu zbraní.) Nemohu si bojovat jen tak pro sebe; když si někdy myslím, že bojuji samostatně, když někdy kolem sebe nikoho nevidím, brzy se ukáže, že právě tato bojová pozice mi byla včera obecnou konstelací, kterou zpočátku nebo vůbec nemohu pochopit. To ovšem nevylučuje existenci předsunutých jízdních hlídek, záškodníků, zběhů a veškerých zvyklostí a zvláštností války, vylučuje to však existenci nezávislých válečníků. Dotýká se to ješitnosti? Ano, ale zároveň to nutně a vpravdě povzbuzuje.

Slabá paměť pro jednotlivosti a pro vývoj vlastního chápání světa - prašpatné znamení. Nic než úlomky celku. Jak se chceš i jen dotknout velkého úkolu, jak chceš i jen vytušit jeho blízkost, snít o jeho existenci, nebo si aspoň vyprosit sen o něm, kde chceš nabrat odvahu k tomu, aby ses naučil písmenům prosby, když se neumíš tolik sebrat, aby ses v rozhodující chvíli beze zbytku měl v ruce jako kámen před hodem, jako nůž před bodnutím. Na druhé straně; není třeba plivat do dlaní, než sepneme ruce.

Je možné myslet si něco bezútěšného? Nebo lépe, něco bezútěšného bez jediného náznaku útěchy? Dalo by se to vysvětlit tím, že poznání samo o sobě je útěchou. Bylo by tedy jistě možné si myslet: Musíš zmizet ze světa, a přesto zůstat, aniž by se tím to poznání znehodnotilo, naopak zůstat právě s vědomím toho poznání. To pak skutečně znamená vytáhnout se za vlastní cop z bažiny. Co v tělesném světě působí směšně, to se v duchovním světě může vyskytnout. Tam totiž neplatí zákon přitažlivosti (andělé nelétají, nepřekonali žádnou přitažlivost, jen my pozorovatelé pozemského světa si to neumíme jinak vysvětlit), což si ovšem nedovedeme představit, nebo leda na vysokém stupni poznání. Jak uboze znám sám sebe ve srovnání s tím, jak znám například svůj pokoj. Proč? Nelze pozorovat vnitřní svět, jako pozorujeme vnější svět. Deskriptivní psychologie aspoň je vcelku zřejmým antropomorfismem, přesahováním hranic. Vnitřní svět lze pouze prožívat, nikoliv popisovat. - Psychologie popisuje pozemský svět zrcadlící se v&nbs…