Aforismy

Z Fragmentů

Nikdy jsem nepoznal pravidla.

Zlo, které tě obklopuje v půlkruhu jako obočí nad okem, plamenným zrakem donuť k nečinnosti. Ve spánku nechť nad tebou bdí, aniž by se i jen trochu smělo pohnout.

Zkoumavá myšlenka pronikala bolestmi, znásobovala muka a nijak nepomáhala. Jako když se v domě, který stojí v plamenech, poprvé nadhodí základní architektonická otázka.

Mnoho jich čeká. Nepřehledné množství ztrácející se v temnotách. Co chtějí? Zřejmě mají určité požadavky. Vyslechnu ty požadavky a pak odpovím. Ale na balkón nevyjdu; nemohu, i kdybych chtěl. Na zimu se balkónové dveře zamykají a klíč není po ruce. Ale ani k oknu nepřistoupím. Nikoho nechci vidět, nechci se dát zmást tou podívanou, u psacího stolu, to je moje místo, hlavu v dlaních, to je můj postoj.

A tak si kulhavci myslí, že budou létat spíš než lidé, kteří chodí dobře. A to dokonce leccos mluví pro jejich domněnku. Pro co všecko leccos nemluví?

Skryl jsem rozum do ruky, zvesela, zpříma nesu hlavu, ale ruka mi znaveně visí, rozum ji táhne k zemi. Jen se podívej na tu malou, mozolovitou, žilnatou, vrásčitou, naběhlou, pětiprstou ruku, jak dobře, že jsem rozum zachránil do té nenápadné schránky. Zvlášť výborné je, že mám dvě ruce. Jako v dětské hře se ptám: V které ruce mám rozum? Nikdo to neuhádne, protože sepnu ruce a v tu ránu přenesu rozum z jedné ruky do druhé.

Daleko, daleko se odehrávají světové dějiny, světové dějiny tvé duše.

Na Balzakově holi: Zdolám všecky překážky. Na mé: Zdolávají mě všecky překážky. Společné je to “všecky”.

Doznání, bezpodmínečné doznání a brána se rozlétne, uvnitř domu se objeví svět, jehož matný odlesk pronikal dosud ven.

To, že na světě je strach, smutek a pustota, tomu on rozumí, ale jen proto, že to jsou vágní, všeobecné, povrchní pocity. Ostatní pocity popírá, všecko, čemu my tak říkáme, je prý jen zdání, pohádka, zrcadlení zkušenosti a vzpomínky. Má za to, že tomu jinak ani nemůže být, neboť náš cit nemůže přece nikdy obsáhnout, tím méně převýšit skutečné dění. Tohle všecko prožíváme buď před skutečnou událostí, která živelně a nepochopitelně rychle zaniká, nebo po ní, jsou to vysněné báchorky a týkají se pouze nás. Žijeme v půlnočním tichu a východ a západ slunce prožíváme tak, že se otáčíme k východu nebo západu.

Nechuť k životu, špatně pochopená výchova, staromládenectví dělají skeptika, ale ne nutně; leckterý skeptik se aspoň ideálně ožení, aby zachránil svou skepsi, a stane se věřícím.

Zachovat klid; vyhýbat se tomu, co žádá vášeň, vyznat se v proudech, a proto plavat proti proudu; kvůli příjemnému pocitu unášení plavat proti proudu.

Co tě ruší? Co ti drásá srdce? Co sahá po klice tvých dveří? Co tě volá z ulice, a přesto nevstoupí otevřenou branou? Ach, to je ten, koho rušíš, jemuž drásáš srdce, u jehož dveří saháš po klice, na něhož voláš z ulice a jehož otevřenou branou nechceš vstoupit.

Kočka chytla myš. “Co teď uděláš,” zeptala se myš, “máš strašlivé oči.” “Ach,” řekla kočka, “takové oči mám vždycky. Na to si …