Proces

Kapitola osmá

Obchodník Block
Výpověď advokátovi

Konečně se K. přece rozhodl, že odejme advokátovi zastupování ve své věci. Pochybnosti, zda takové počínání je správné, nedaly se sice zahladit, ale převahu mělo přesvědčení, že toho je třeba. Toho dne, kdy chtěl zajít k advokátovi, odňalo to rozhodnutí K-ovi mnoho pracovní síly, pracoval zvlášť pomalu, musil velmi dlouho zůstat v kanceláři, a bylo již po desáté hodině večerní, když konečně stál před advokátovými dveřmi. Ještě než zazvonil, uvažoval, nebylo-li by lépe, kdyby dal advokátovi výpověď telefonicky - anebo dopisem, osobní rozhovor bude zajisté velmi trapný. Přesto se ho K. nakonec nechtěl zříci, při každém jiném způsobu výpovědi přijal by ji advokát mlčky anebo několika formálními slovy, a K. by se, ledaže by Lenka něco vyzvěděla, nikdy nedověděl, jak advokát výpověď přijal a jaké následky by výpověď mohla pro K-a mít podle advokátova nikoli bezvýznamného mínění. Bude-li však advokát sedět K-ovi tváří v tvář a překvapí-li ho K. výpovědí, snadno vyzví všechno, oč mu jde, z jeho tváře a chování, i kdyby advokát nedal na sobě mnoho vyzvědět. Nebylo dokonce ani vyloučeno, že ho advokát přesvědčí, že by přece jen bylo dobře, kdyby mu ponechal obhajobu, a že pak svou výpověď odvolá.

První zazvonění u advokátových dveří bylo jako obyčejně marné. "Lenka by mohla být hbitější," pomyslil si K. Ale bylo už výhodou, nevmísil-li se do toho druhý nájemník, jak obyčejně dělal, a to tak, že buď začal obtěžovat ten člověk v županu, anebo někdo jiný. Zatím co K. tiskl po druhé tlačítko, ohlédl se po těch druhých dveřích, tentokrát zůstaly však i ony zavřeny. Konečně se u špehý·rky advokátových dveří zjevily dvě oči, nebyly to však Lenčiny oči. Kdosi odmykal dveře, opíral se však prozatím ještě o ně, zavolal zpátky do bytu: "To je on!" a teprv potom otevřel úplně. K. předtím nalehl na dveře, neboť už slyšel, jak se za ním ve dveřích druhého bytu chvatně otočil klíč v zámku. Když se tedy dveře před ním konečně otevřely, v řítil se téměř do předsíně a spatřil ještě, jak Lenka, jíž svědčilo varovné volání muže, který otevřel dveře, utíká v pouhé košili chodbou mezi pokoji. Díval se chvíli za ní a obrátil se pak k muži, který mu otevřel dveře. Byl to vychrtlý mužíček, vousatý, v ruce držel svíčku. "Vy jste tu zaměstnán?" ptal se K. "Ne," odpověděl muž, "jsem zde cizí, advokát je jen mým právním zástupcem, jsem tu v právní věci." "Bez kabátu?" zeptal se K. a ukázal posuňkem na jeho nedostatečné odění. "Ach, odpusťte!" řekl muž a sám na sebe svítil svíčkou, jako by teprv teď viděl, v jakém je stavu. "Lenka je vaše milá?" zeptal se K. zkrátka. Stál trochu rozkročen, ruce, v nichž držel klobouk, svíral na zádech. Již to, že měl na sobě silný zimník, dávalo mu velkou převahu nad tím vyhublým krskem. Ten řekl: "Ó Bože," a vznesl jednu ruku ve vylekané obraně před obličej, "ne, ne, co si to jen myslíte?" "Vypadáte věrohodně," řekl K. s úsměvem, "ale přesto - pojďte." Pokynul mu kloboukem a nechal ho jít před sebou. "Jakpak se jmenujete?" ptal se K. cestou. "Block, obchodník Block," řekl maličký a otočil se při tom představování po K-ovi, ale K. nedopustil, aby se zastavil. "Je to vaše skutečné jméno?" ptal se K. "Ovšem," zněla odpověď, "proč jen pochybujete?" "Myslil jsem, že byste mohl mít důvod, abyste zamlčel své jméno," řekl K. Bylo mu tak volno, jako bývá jen člověku, který v cizině mluví s lidmi nízkého stavu, ponechá si všechno pro sebe, co se týká jeho vlastní osoby, mluví jen klidně o zájmech ostatních lidí, povyšuje je tím před sebou, může je však i podle libostí nechat padnout. U dveří advokátovy pracovny se K. zastavil, otevřel je a zavolal na obchodníka, který šel poslušně dál: "Ne tak spěšně! Posviťte tady!" K. my slil, že Lenka se zde snad schovala, ale pokoj byl prázdný. Před soudcovým obrazem zadržel K. obchodníka zezadu za šle. "Znáte toho zde?" zeptal se a ukázal ukazovákem do výše. Obchodník pozvedl svíčku, vzhlédl mžikavě a řekl: "Je to nějaký soudce." "Vysoký soudce?" ptal se K. a postavil se stranou od obchodníka, aby pozoroval dojem, jímž obraz na něho působí. "Je to vysoký soudce," řekl. "Nejste zrovna znalec," řekl K. "Mezi podřízenými vyšetřovacími soudci je to nejpodřízenější." "Teď si vzpomínám," řekl obchodník a sklonil svíčku, "také jsem to už slyšel." "Ale to se rozumí," zvolal K., "vždyť jsem zapomněl, to se rozumí, že jste to už slyšel." "Ale pročpak, pročpak?" ptal se obchodník, zatím co se, poháněn K-ovýma rukama, pohyboval ke dveřím. Venku na chodbě řekl K.: "Vy přece víte, kde se Lenka schovala?" "Schovala?" řekl obchodník, "to ne, bude ale v kuchyni a vaří asi advokátovi polévku." "Pročpak jste to neřekl hned?" zeptal se K. "Vždyť jsem vás tam chtěl dovést, ale vy jste mě zavolal zpátky," odpověděl obchodník, jako zmaten těmi odporujícími si rozkazy. "Vy si asi myslíte, že jste velký chytrák," řekl K., "tak tedy mě velte!" V kuchyni K. ještě nikdy nebyl, byla ku podivu velká a bohatě vybavena. Jen krb byl třikrát tak velký, jako bývají obyčejné krby, z ostatku nebylo vidět žádné jednotlivosti, neboť kuchyň teď osvětlovala jen lampička, která visela u vchodu. U krbu stála Lenka v bílé zástěře, jako vždy, a vyprazdňovala vajíčka do hrnce, který stál na lihovém plameni. "Dobrý večer, Josefe," řekla a podívala se na něho úkosem. "Dobrý večer," řekl K. a ukázal rukou na židli stojící stranou, aby si obchodník na ni sedl, což též učinil. K. však přistoupil zcela blízko za Lenku, sklonil se nad její rameno a ptal se: "Kdo je ten člověk?" Lenka objala K-a jednou rukou, druhá míchala polévku, přitáhla si ho dopředu k sobě a řekla: "Je to velký ubožák, chudý obchodník, jakýsi Block. Jen se na něho podívej." Oba se podívali dozadu. Obchodník seděl na židli, na kterou mu ukázal K., svíčku, jejíž světlo bylo tel zbytečné, sfoukl a prsty tiskl knot, aby nedýmal. "Bylas v košili," řekl K. a obrátil rukou její hlavu zase ke krbu. Mlčela. "Je to tvůj milenec?" ptal se K. Chtěla se chopit hrnce s polévkou, ale K. ji vzal za o…