Proces

Kapitola devátá

Ve velechrámu

K. dostal příkaz, aby jednomu italskému zákazníku banky, který byl pro ni velmi významný a dlel po prvé v tomto městě, ukázal některé umělecké památky. Byl to příkaz, který by byl jindy zajisté pokládal za lichotivý, teď však, kdy dovedl jen ještě s velkou námahou uhájit svou vážnost v bance, přijal jej s nechutí. Každá hodina, po kterou byl odnímán kanceláři, způsobovala mu žal; nedovedl sice úřední doby už ani zdaleka tak využívat jako dříve, trávil leckdy hodiny jen s nejchatrnějším zdáním skutečné práce, ale tím větší byly jeho starosti, když nebyl v kanceláři. Zdálo se mu pak, že vidí, jak náměstek ředitele, který byl odedávna na číhané, vejde občas do jeho kanceláře, posadí se k jeho psacímu stolu, prohledává jeho spisy, přijímá strany, s nimiž byl K. od let téměř spřátelen, a snaží se mu je odloudit, ba snad dokonce objevuje chyby, jimiž se K. test za práce viděl napořád ohrožen z tisícerého zdroje a jichž se už nemohl vyvarovat. Byl-li proto někdy, a třeba to bylo sebevětší vyznamenání, pověřen nějakou obchodní pochůzkou anebo dokonce malým zájezdem takové příkazy se v poslední době hromadily zcela náhodou -, byla přece jen nasnadě domněnka, že ho chtějí na chvilku odstranit z kanceláře a přezkoumat jeho práci, anebo alespoň že ho mají za člověka, bez něhož se lze v kanceláři snadno obejít. Většinu těchto příkazů by byl mohl bez nesnází odmítnout, neodvážil se však toho, neboť byla-li jeho obava i jen sebemíň důvodná, znamenalo odmítnutí příkazu přiznat se k svému strachu. Proto přijímal takové příkazy se zdánlivým klidem, a když měl podniknout namáhavou dvoudenní obchodní cestu, zamlčel dokonce vážné nachlazení, jen aby se nevydával v nebezpečí, že by ho někdo s odrazem na deštivé podzimní počasí od té cesty zdržel. Když se pak z cesty vrátil s divými bolestmi hlavy, dověděl se, že je určen, aby příštího dne provázel italského obchodního přítele. Svod, aby se alespoň tentokrát zpěčoval, byl velmi značný, především nebylo to, čím ho tentokrát obmyslili, práce bezprostředně souvisící s obchodem, ale splnění této společenské povinnosti vůči obchodnímu příteli bylo o sobě nepochybně dosti důležité, jen ne pro K-a, jenž dobře věděl, že se může udržet jen pracovními úspěchy a že by, kdyby se mu to nepodařilo, bylo úplně bez ceny, kdyby toho Itala nečekaně dokonce okouzlil; nechtěl se ani na den nechat odsunout z okruhu práce, neboť strach, že by tam už nebyl vpuštěn, byl příliš veliký, byl to strach, který velmi dobře rozpoznával jako přemrštěný, ale který ho přece jen skličoval. V tomto případě bylo ovšem téměř nemožné najít přijatelnou námitku, K-ova znalost italštiny nebyla sice veliká, ale přece jen postačovala; rozhodující bylo však, že K. měl z dřívějších dob trochu vědomostí v dějinách umění, což se na způsob nadmíru nadsazující rozhlásilo v bance tím, že K. byl po nějakou dobu, ostatně také jen z obchodních důvodů, členem spolku pro zachování městských uměleckých památek. Ital však, jak se v bance dověděli z doslechu, byl milovník umění, i rozumělo se tedy samo sebou, že K. mu byl určen za průvodce.

Bylo velmi deštivé, bouřlivé ráno, když K., svrchovaně rozmrzen ze dne, který mu nastává, přišel už v sedm hodin do kanceláře, aby vyřídil alespoň trochu práce, než ho ta návštěva vyrve ze všeho. By 1 velmi unaven, neboť strávil půl noci studiem italské mluvnice, aby se trochu připravil; okno, u něhož v poslední době přespříliš vysedával, vábilo ho víc než psací stůl, ale odolal a zasedl k práci. Pohříchu vešel právě sluha a hlásil, že ho posílá pan ředitel, aby se podíval, je-li pan prokurista už přítomen; je-li přítomen, aby byl tak laskav a přišel naproti do přijímacího pokoje, že ten pán z Italie je už tady. "Už jdu," řekl K., vsunul do kapsy slovníček, vzal pod paži album s městskými památkami, jež měl schystáno pro hosta, a šel kanceláří ředitelova náměstka do ředitelovy úřadovny. Byl šťasten, že přišel tak časně do kanceláře a že se může ihned ujmout svého úkolu, což zajisté nikdo nemohl očekávat. Kancelář ředitelova náměstka byla ovšem ještě prázdná jako o půlnoci, sluha měl patrně i náměstka povolat do přijímacího pokoje, bylo to však marné. Když K. vešel do přijímacího pokoje, oba pánové povstali z hlubokých křesel. Ředitel se přívětivě usmál, byl patrně velmi potěšen, že K. přichází, ihned pány představil, Ital potřásl K-ovi jadrně rukou a s úsměvem o komsi řekl, že je ranní ptáče, K. neporozuměl přesně, koho myslí, bylo to nadto jakési podivné slovo, jehož smyslu se K. dohadl teprve po chvilce. Odpověděl několika hladkými větami, jež Ital přijal zase se smíchem, při čemž si nervosní rukou několikrát přejel po sivých houštinatých knírech. Kníry byly patrně navoněny, člověku se skoro chtělo přistoupit a přivonět si. Když všichni usedli a rozpředl se uvozující rozhovor, zpozoroval K. s velkou nevolností, že rozumí Italovi jen zlomkovitě. Mluvil-li zcela klidně, rozuměl mu skoro úplně, to však byly jen vzácné výjimky, většinou se mu řeč řinula z úst, potřásal hlavou, jako kdyby mu to způsobovalo rozkoš. Když tak mluvil, zapletl se však zpravidla do jakéhosi nářečí, jež pro K-a nemělo do sebe už nic italského, kdežto ředitel tomu nářečí nejen rozuměl, nýbrž jím i mluvil, což K. ovšem mohl předvídat, neboť Ital pocházel z jižní Italie, kde také ředitel pobyl několik let. S určitostí poznal K., že mu je z největší části odňata možnost, aby se s Italem dorozuměl, neboť také jeho franština byla jen stěží srozumitelná, též zakrývaly kníry pohyby rtů, kdyby na ně byl viděl, bylo by to snad prospělo porozumění. K. začal tušit mnoho nepříjemností, prozatím se vzdal snahy, aby Italovi porozuměl - za přítomnosti ředitele, který mu tak snadno rozuměl, bylo by to zbytečnou námahou -, a omezil se na to, že ho rozmrzen pozoroval, jak hluboko a přece lehce spočívá v křesle, jak nezřídka potakává za svůj krátký, ostře střižený kabátek a jak se jednou vztyčenými pažemi a rukama volně rozhýbanýma v zápěstích pokouší znázornit nějakou věc,18) kterou K. …