Kapitola čtvrtá
Přítelkyně slečny Bürstnerové
V nejbližší době se K-ovi nepodařilo, aby se slečnou Bürstnerovou promluvil i jen několik slov. Pokoušel se na nejrozmanitější způsob, aby se k ní dostal, ona však to dovedla vždy zamezit. Přišel hned po kanceláři domů, zůstal ve svém pokoji sedět na pohovce, aniž rozsvítil, a nezabýval se ničím jiným než pozorováním předsíně. Když třeba venku šla mimo služka a uzavřela dveře zdánlivě prázdného pokoje, po chvilce vstal a otevřel je zas. Ráno vstával o hodinu dřív než jindy, aby snad zastihl slečnu Bürstnerovou o samotě, až půjde do kanceláře. Ale ani jediný z těchto pokusů se nepodařil. Potom jí napsal psaní jak do kanceláře, tak i do bytu, snažil se v něm ještě jednou ospravedlnit své chování, nabízel jakékoli zadostiučinění, sliboval, že nikdy nepřekročí meze, které by mu určila, a prosil jen, aby mu dala příležitost, aby s ní mohl promluvit, zejména když on nemůže nic zařídit ani u paní Grubachové, dokud se neporadil se slečnou, konečně jí oznámil, že příští neděli bude po celý den čekat ve svém pokoji na nějaké znamení od ní, které by mu přislíbilo, že jeho prosba bude splněna, anebo které by mu alespoň vysvětlilo, proč mu jeho prosbu nemůže vyplnit, ačkoli přece přislíbil, že se jí ve všem podvolí. Psaní nebyla vrácena, ale nepřišla ani odpověď. zato se mu v neděli dostalo znamení, jehož jasnost postačila. Hned ráno zpozoroval K. klíčovou dírkou v předsíni jaký si zvláštní ruch, který se brzo vysvětlil. Učitelka franštiny, byla to ostatně Němka a jmenovala se Montagová, slabá, bledá, trochu kulhavá dívka, jež dosud měla svůj vlastní pokoj, stěhovala se do pokoje slečny Bürstnerové. Po celé hodin~~ ji bylo vidět, jak se šátrá předsíní. Zas a zas šlo o nějaký zapomenutý kus prádla nebo nějakou pokrývku anebo knihu, pro kterou se musilo zvlášť dojít a kterou bylo třeba přestěhovat do nového by tu.
Když paní Grubachová přinesla K-ovi snídani - ode dne, kdy K-a tak pohněvala, neponechávala ani nejdrobnější obsluhu služce -, nemohl se K. už přemoci a promluvil na ni po prvé od pěti dnů. "Pročpak je dnes v předsíni takový hluk?" zeptal se, nalévaje si kávu, "nemohlo by to přestat? Což se musí uklízet právě v neděli?" Ačkoli K. nevzhlédl k paní Grubachové, zpozoroval přece, že si oddechla, jako by se jí ulevilo. Dokonce i K-ovy přísné dotazy si vykládala jako odpuštění anebo jako začátek odpuštění. "Neuklízí se, pane K-e," řekla, "to se jen slečna Montagová stěhuje k slečně Bürstnerové a přenáší si k ní své věci." Dál už nic neřekla, nýbrž čekala, jak to K. přijme a zda jí dovolí, aby mluvila dál. K. ji však chtěl vyzkoušet, hloubavě míchal kávu lžičkou a mlčel. Potom se na ni podíval a řekl: "Vzdala jste se už svého dřívějšího podezření v souvislosti se slečnou Bürstnerovou?" "Pane K-e," zvolala paní Grubachová, jež jen čekala na tuto otázku, a vzpřahovala ke K-ovi sepjaté ruce. "Vy jste si tak zle vyložil poznámečku, kterou jsem onehdy utrousila. Vždyť mě nenapadlo ani ve snu, abych se dotkla vás nebo někoho jiného. Vždyť mě přece znáte už dost dlouho, pane K-e, a můžete tedy o tom být přesvědčen. Nevíte ani, jak jsem poslední dny trpěla! Já a pomlouvat své nájemníky! A vy, pane K-e, jste tomu věřil! A řekl jste, abych vám dala výpověď! Já vám výpověďi" Poslední zvolání se již dusilo v slzách, paní povznesla zástěru k obličeji a hlasitě se rozvzlykala.
"Tak jen neplačte, paní Grubachová," řekl K. a díval se z okna, myslil jen na slečnu Bürstnerovou a na to, že si vzala cizí dívku do svého pokoje. "Tak jen neplačte," řekl ještě jednou, když se zas obrátil do pokoje a paní Grubachová pořád ještě plakala. "Také já jsem to tehdy nemyslil tak zle. Bylo to mezi námi nedorozumění. To se může přihodit i starým přátelům." Paní Grubachová posunula zástěru pod oči, aby viděla, zda je K. opravdu udobřen. "Nu ano, tak a nejinak tomu je," řekl K., a ježto setník, soudě podle chování paní Grubachové, nic nevyzradil, odvážil se K. ještě dodat: "Což myslíte opravdu, že by ch byl schopen znesvářit se s vámi pro nějaké cizí děvče?" "To je právě to, pane K-e," řekla paní Grubachová, měla smůlu, že jakmile se jí dýchalo trochu volněji, hned řekla něco nevhodného. "Pořád jsem se v duchu ptala: Co to, že se pan K. tak velmi ujímá slečny Bürstnerové? Proč se kvůli ní se mnou vadí, ačkoli ví, že v noci neusnu, když mi řekl i jen jediné nevlídné slovo? Vždyť jsem o slečně neřekla nic jiného, než co jsem -viděla na vlastní oči." K. na to nic neřekl, byl by ji musil hned prvním slovem vyhnat z pokoje, a to nechtěl. Spokojil se proto s tím, že pil kávu a dával paní Grubachové najevo, jak je zbytečná. Venku bylo zase slyšet šátravý krok slečny Montagové, jež šla napříč celou předsíní. "Slyšíte?" zeptal se K. a ukázal rukou na dveře. "Ano," řekla paní Grubachová a povzdechla si, "chtěla jsem jí pomoci a říci také služce, aby jí pomohla, ale ona je umíněná, chce si všechno přestěhovat sama. plně je často na obtíž, že mám slečnu Montagovou v podnájmu, ale slečna Bürstnerová si ji dokonce bere k sobě do pokoje." "To by vám mohlo být jedno," řek1 K. a drtil lžičkou zbytky cukru v šálku. "Což z toho máte nějakou škodu?" "To ne," řekla paní Grubachová, "o sobě je mi to zcela vhod, uvolní se mi tak jeden pokoj a mohu v něm ubytovat svého synovce setníka. Obávala jsem se už dávno, že vás snad rušil v posledních dnech, kdy jsem ho musila nechat vedle v obytném pokoji. On nezná mnoho ohledů." "Jsou to ale nápady!" řekl K. a vstal, "o tom nemůže být ani řeči. Zdá se, že mě máte za bůhvíjak citlivého, protože nemohu snést to přecházení slečny Montagové- teď se už zas vrací." Paní Grubachová velmi pochovala svou bezmocnost. "Mám jí, pane K-e, říci, aby zbytek stěhování odložila na jindy? Chcete-li, udělám to ihned." "Ale vždyť ona se stěhuje k slečně Bürstnerové!" řekl K. "Ano," řekla paní Grubachová, nerozuměla zcela, co tím K. myslí. "Nu tedy," řekl K., "to si přece k ní musí odnést své věci." Paní Grubachová jen přikývla. Tato němá bezradnost, jež zevně nevypadala jinak n…
Nora Schweinerová –
Kafka v Procesu perfektně zachytil beznaděj a zmatek, když člověk bojuje proti něčemu většímu a nepochopitelnému. Celý příběh působí jako temný sen, který se stává děsivou realitou. Je to těžké čtení, ale hodně si z něj hodně odnesete.
Ivan Karásek –
Kniha je mistrovským dílem absurdity a bezmoci. Hlavní postava Josef K. je lapena v nekonečném a nesmyslném procesu, což vytváří až tísnivou klaustrofobickou atmosféru. Kafka tu skvěle zobrazuje, jak snadno se člověk může stát obětí systému, kterému vůbec nerozumí. Nadčasové dílo, jednoznačně doporučuji k přečtení.
Tonda Fuksa –
Proces mě zaujal svou děsivou atmosférou. Kafkův příběh o absurdním soudním systému, kde je člověk vinen, aniž by věděl proč, mě nenechal chladným. Je to zvláštní a nepříjemné čtení, ale přiměje vás přemýšlet o moci a nespravedlnosti.