Proces

Kapitola šestá

Strýček
Lenka

Jednou odpoledne - bylo právě před uzávěrkou pošty a K. byl velmi zaměstnán - vtlačil se do pokoje mezi dvěma sluhy, kteří přinášeli spisy, K-ův strýček Karel, malý statkář z venkova. Když ho spatřil, ulekl se K. méně, než se už před delší dobou lekal představy, že strýček přijede. Že strýček přijede, bylo pro K-a nezvratnou jistotou už asi měsíc. Už tehdy se mu zdálo, že ho vidí, jak trochu sehnut, se smáčknutým panamským kloboukem v levé ruce, už z dálky k němu vztahuje pravici a podává mu ji s bezohledným pospěchem přes psací stůl, při čemž převrhne všechno, co mu bude v cestě. Strýček měl vždy naspěch, neboť ho pronásledovala neblahá myšlenka, že za svého vždy jen jednodenního pobytu v hlavním městě musí vyřídit všechno, co si předsevzal, a že mu kromě toho nesmí ujít ani žádná náhodou se naskytující rozmluva nebo obchod anebo zábava. Přitom musil mu být K., jenž mu byl jakožto svému bývalému poručníku obzvlášť zavázán, nápomocen ve steré věci a mimo to ho musil u sebe mít na noc. Říkal mu "strašidlo z venkova".

Ihned po uvítání - posadit se do křesla, k čemuž ho K. vybídl, na to neměl čas - požádal K-a o krátkou důvěrnou rozmluvu mezi čtyřma očima. "Musí to být," řekl, pracně polykaje sliny, "musí to být, abych se uklidnil." K. poslal ihned sluhy z pokoje a přikázal jim, aby nikoho nevpouštěli. "Co jsem to slyšel, Josefe?" zvolal strýček, když byli sami, posadil se na stůl, a nacpal pod sebe, nedívaje se na ně, všeliké papíry, aby se mu lépe sedělo. K. mlčel, věděl, co teď přijde, ale jak teď byl náhle vypřažen z namáhavé práce, oddal se nejdřív příjemné ochablosti a díval se oknem na protější stranu ulice, z níž bylo s jeho židle vidět jen malý třírohý výkrojek, kus prázdné domovní zdi mezi dvěma obchodními výkladci. "Ty se díváš z okna!" zvolal strýček s pozdviženými pažemi, "pro pánaboha, Josefe, odpověz mi přece! Je to pravda, což o může být pravda?" "Milý strýčku," řekl K. a vytrhl se ze své roztržitosti, "vždyť ani nevím, co na mně chceš." "Josefe," řekl strýc varovně, "vždycky jsi mluvil pravdu, pokud se pamatuji. Mám si tvá poslední slova vykládat jako zlé znamení?" "Však tuším, kam míříš," řekl K. poslušně, "slyšel jsi asi o mém procesu." "Tak jest," odpověděl strýček a pomalu pokývl, "slyšel jsem o tvém procesu." "Od kohopak?" zeptal se K. "Psala mi to Erna," řekl strýček, "není s tebou v žádném sty ku, bohužel se o ni mnoho nestaráš, ale ona se to přece jen dověděla. Dnes jsem od ní dostal psaní, a rozumí se, že jsem se ihned rozjel k tobě. ze žádného jiného důvodu, ale řekl bych, že to je dostatečný důvod. Mohu ti z jejího psaní přečíst místo, které se tě týká." Vyňal psaní z náprsní tobolky. "Tady to máš. Erna píše: ,Josefa jsem už dlouho neviděla, minulý týden jsem zas jednou byla v bance, ale Josef byl tak zaměstnán, že mě k němu nepustili; čekala jsem skoro hodinu, ale potom jsem musila domů, protože jsem měla hodinu klavíru. Byla bych s ním ráda mluvila, snad se najde příležitost příště. K svátku mi poslal velkou krabici čokolády, bylo to od něho velmi milé a velká pozornost. Zapomněla jsem vám to tehdy napsat, teprv teď, když se mne ptáte, si vzpomínám. Čokoláda, abyste věděli, u nás v pensionu ihned zmizí, sotva si člověk uvědomil, že dostal čokoládu, je už pryč. Ale o Josefovi jsem vám chtěla povědět ještě něco. Už jsem řekla, že mě v bance k němu nepustili, protože měl právě jednání s nějakým pánem. Čekala jsem chvíli klidně, potom jsem se zeptala sluhy, bude-li to jednání trvat ještě dlouho. Řekl, že asi ano, neboť jde patrně o ten proces, který se vede proti panu prokuristovi. Já se ptala, jaký proces to je, zda se snad nemýlí, on však řekl, že se nemýlí, že to je proces, a to těžký proces, ale víc že neví. Že by sám panu prokuristovi rád pomohl, protože to je hodný a spravedlivý pán, ale že neví, jak do toho, a že by si jen přál, aby se pana prokuristy ujali nějací vlivní páni. To že se také dojista stane, a všechno se obrátím dobrý konec, prozatím však že ta věc nevypadá ani trochu dobře, jak je znát podle špatného rozmaru pana prokuristy. Rozumí se, že jsem těm řečem nepřikládala nijaký zvláštní význam, také jsem se snažila uklidnit toho hloupého sluhu, řekla jsem mu, aby si dal dobrý pozor a nikomu o tom neříkal, a pokládám to všechno za třesky plesky. Ale bylo by snad přece jen dobře, kdyby ses, nejmilejší tatínku, až zas přijedeš, na tu věc přeptal, jistě se Ti podaří, aby ses dověděl něco přesnějšího, a kdyby opravdu bylo třeba, zasáhl svými velkými vlivnými známostmi. Kdyby toho však nebylo třeba, a to se mi zdá nejpravděpodobnější, dostane tím alespoň Tvá dcera brzy příležitost, aby tě objala, z čehož by měla velkou radost.' - Hodné dítě," řekl strýček, když skončil předčítání, a osoušel si zvlhlé oči. K. přikývl, pro ty všeliké rušivé příhody v poslední době nadobro zapomněl na Ernu, dokonce zapomněl i na její jmeniny, a historka s čokoládou byla patrně vymyšlena jen proto, že se ho Erna chtěla před strýcem a tetou ujmout. Bylo to velmi dojemné, a jistě to nebude jak náleží odměněno divadelními vstupenkami, které jí, jak si umiňoval, bude od nynějška pravidelně posílat, ale aby' docházel do pensionu a bavil se s osmnáctiletou gymnasistkou, k tomu teď v sobě necítil nijakou způsobilost. "A co říkáš teď?" zeptal se strýček, jenž pro to psaní zapomněl všechen pospěch a všechnu rozčilenost a jako by je četl ještě jednou. "Ano, strýčku," řekl K., "je to pravda." "Pravda?" zvolal strýček. "Co je pravda? Jakpak to může být pravda? Jaký proces? Snad ne trestní?" "Je to trestní proces," odpověděl K. "A to tu klidně sedíš a máš na krku trestní proces?" zvolal strýček, jenž mluvil pořád hlasitěji. "Čím klidnější jsem, tím lepší je to pro výsledek," řekl K. unaven, "jen se ničeho neboj." "To mě nemůže uklidnit," zvolal strýček. "Josefe, milý Josefe, pamatuj na sebe, na své příbuzné, na naše dobré jméno! Byls až dosud naší chloubou, nesmíš se stát naší hanbou. Tvé chování," zadíval se na K-a s hlavou šikmo skloněnou, "se m…