Popis jednoho zápasu

Doupě

1923-1924

ZBUDOVAL JSEM SI DOUPĚ a zdá se, že se povedlo. Zvenčí je vlastně vidět jen veliká díra, jenže ta ve skutečnosti nikam nevede, už po několika krocích se narazí na přirozenou pevnou skálu. Nechci se vychloubat, že jsem tuto lest provedl úmyslně, je to spíš zbytek jednoho z mnoha marných stavebních pokusů, ale nakonec se mi zdálo výhodné nechat tuto jednu díru nezasypanou. Jistě, leckterá lest je tak rafinovaná, že se sama zahubí, tohle já vím líp než kdo jiný, a určitě je taky troufalé touto dírou vůbec někoho upozorňovat na možnost, že je tu něco, co by stálo za bližší zkoumání. Ale nezná mě, kdo si myslí, že jsem zbabělý a že jsem si snad založil doupě jen ze zbabělosti. Asi tak tisíc kroků od této díry je vlastní vchod do doupěte, zakrytý vrstvou mechu, která se dá zvednout, je tak zabezpečený, jak jen lze na tomto světě něco zabezpečit, pravda, může se stát, že někdo na ten mech šlápne nebo o něj zakopne, pak je cesta do mého doupěte volná, a komu se zachce - ovšem pozor, k tomu je také zapotřebí jistých nepříliš běžných schopností - může proniknout dovnitř a navždy všechno zničit. Dobře to vím a ani teď na samém vrcholu svého života neznám jediné úplně klidné hodiny, tam na onom místě v temném mechu jsem smrtelně zranitelný a v mých snech tam často bez ustání kolem dokola slídí chtivý čenich. Mohl jsem, řekne někdo, skutečně zasypat i tuhle vstupní díru, svrchu tenkou vrstvou a pak pevnou, hlouběji kyprou hlínou, takže bych se bez velké námahy pokaždé znovu propracoval k východu. Jenže tohle také není možné, právě opatrnost žádá, abych měl okamžitou možnost vyběhnout, právě opatrnost si - jako bohužel tak často - žádá riskování života. To všechno jsou velice svízelné počty a radost hlavy z vlastní bystrosti bývá často jediným důvodem, že počítáme dál. Musím mít okamžitou možnost vyběhnout ven, cožpak přes všechnu bdělost nemohu být napaden z docela neočekávané strany? Žiju si pokojně v nejvnitřnějším vnitřku svého domu a mezitím se pomalu a tiše ke mně odkudsi prorývá protivník. Neříkám, že má lepší čenich než já; třeba ví o mně zrovna tak málo jako já o něm. Avšak jsou vášniví lupiči, kteří naslepo rozrývají zem a vzhledem k nesmírné rozloze mého doupěte mají dokonce i oni naději, že někde narazí na některou z mých cest. Ovšem, mám výhodu, že jsem ve svém domě, že přesně znám všechny cesty a směry. Lupič se velmi snadno může stát mou obětí, sladce chutnou obětí. Jenže já stárnu, jsou mnozí, kteří jsou silnější než já, a protivníků mám nespočet, mohlo by se stát, že před jedním nepřítelem budu prchat a druhému vletím do drápů. Ach, co všecko by se nemohlo stát! Na každý pád ale musím mít vyhlídku, že třeba někde je lehce dosažitelný, docela otevřený východ, kde už vůbec nemusím pracovat, abych se dostal ven, takže se nemůže stát, že bych tam zoufale hrabal, byť i v lehkém násypu, a najednou - nedej bože! - ucítil ve stehnech pronásledovatelovy zuby. A neohrožují mě jen vnější nepřátelé. Nepřátelé jsou i uvnitř v zemi. Ještě jsem je neviděl, ale pověsti o nich vyprávějí a já v ně pevně věřím. Jsou to bytosti vnitřní země; ani pověst je nedovede popsat. I ten, kdo se stal jejich obětí, je sotva spatřil; přijdou, uslyšíme škrabot jejich drápů těsně pod sebou v zemi, která je jejich živlem, a v té chvíli už jsme ztraceni. Tu ani neplatí, že jsme ve svém domě, naopak jsme v jejich domě. Před nimi mě také neuchrání onen východ, jako mě patrně vůbec neuchrání, nýbrž zahubí, ale jakási naděje v něm je a já bez něho nemohu žít. Krom této velké cesty spojují mě s vnějším světem ještě docela úzké, nijak zvlášť nebezpečné cesty, které mi opatřují dobře dýchatelný vzduch. Vybudovaly je lesní myši. Dokázal jsem je správně zapojit do svého doupěte. Také mi umožňují na dálku větřit, a tak mi slouží k ochraně. Rovněž jimi ke mně přichází všelijaká drobotina, kterou pojídám, takže mohu podnikat něco jako honbu na nízkou, která mi postačuje ke skrovné obživě, aniž bych vůbec opustil své doupě; to je ovšem velmi cenné.

Nejkrásnější na mém doupěti je však ticho. Pravda, je to ticho klamné. Zničehonic může být přerušeno a všemu je konec. Prozatím však tu ještě je. Celé kotliny se mohu plížit svými chodbami a neuslyším nic než občas zašelestění nějakého drobného zvířátka, které pak ihned utiším mezi svými zuby, nebo sesýpání půdy, které mi ohlašuje nutnost nějaké vysprávky; jinak je ticho. Dovnitř vane lesní vzduch, je vlaho i chladno zároveň. Někdy se natáhnu a samým blahem se v chodbě převaluji. Je to krásné pro nadcházející stáří mít takové doupě, vybudované přístřeší, když začíná podzim. Každých sto metrů rozšířil jsem chodby v malá okrouhlá prostranství, tam se mohu pohodlně schoulit, sám sebou se zahřívat a odpočívat. Tam spávám sladkým spánkem míru, upokojené žádosti, dosaženého cíle vlastnit dům. Nevím, je-li to zvyk ze starých dob, nebo jsou-li přece jen nebezpečí i tohoto domu tak velká, aby mě probudila. Pravidelně čas od času se vytrhnu z hlubokého spaní a naslouchám, naslouchám do ticha, které tu neproměnně vládne ve dne v noci, usměju se uklidněn a s uvolněnými údy klesnu do ještě hlubšího spánků. Ubozí pocestní bez domu, na silnicích, v lesích, v nejlepším případě zalezli do hromady listí nebo do houfu svých druhů, vydaní na pospas veškeré zkáze nebe i země! Já si tu ležím na místě ze všech stran chráněném - takových je v mém doupěti víc jak padesát - a mezi dřímotou a bezvědomým spánkem mi uplývají hodiny, které si k tomu zvolím, jak se mi zamane.

Ne docela uprostřed mého doupěte pro případ krajního nebezpečí - ne snad zrovna pronásledování, nýbrž obléhání - je po pečlivém uvážení umístěno hlavní prostranství. Kdežto všechno ostatní je snad spíš dílem úsilí rozumového než tělesného, toto hradní nádvoří je výsledkem nejtvrdší práce mého těla, všech jeho částí. Nejednou jsem si již zoufal z tělesné únavy a chtěl jsem všeho nechat, svalil jsem se na záda a proklínal doupě, dovlekl jsem se ven a nechal doupě otevřené. Mohl jsem to udělat, protože jsem se už nikdy nec…