Venkovský lékař

Sen

Josef K. měl sen:

Byl krásný den a K. si chtěl vyjít na procházku. Ale sotva učinil dva kroky, už byl na hřbitově. Byly tam velice umělé, neprakticky točité cestičky, on však, neobyčejně se vznášeje, klouzal po jedné takové cestičce jako po dravé vodě. Již zdálky zpozoroval čerstvě navršený hrob, u něhož se chtěl zastavit. Ten hrob ho k sobě téměř vábil a on ani nevěřil, že k němu dost rychle dorazí. Chvílemi však ztrácel hrob z očí, zakrývaly mu jej prapory, jež se kroutily a mocně na sebe narážely; praporečníky vidět nebylo, ale vypadalo to, jako by tu všechno jen jásalo.

Upíraje ještě pohled do dálky, uviděl najednou onen hrob u cesty vedle sebe, ba skoro už za sebou. Honem skočil na trávu. Protože cesta se pod jeho odskakující nohou hnala dál, zapotácel se a upadl rovnou před hrobem na kolena. Dva muži stáli za hrobem a ve vzduchu mezi sebou drželi náhrobní kámen: jak se K. objevil, vrazili kámen do země a on stál jako zazděný. Ihned vylezl z jednoho křoví třetí muž, v němž K. rázem poznal umělce. Měl na sobě jen kalhoty a špatně zapjatou košili; na hlavě měl sametovou čapku; v ruce držel obyčejnou tužku, a jak se blížil, už jí črtal do vzduchu postavy.

Tuto tužku nasadil teď nahoře na kámen; kámen byl velmi vysoký, ani se nemusil shýbat, zato však se musil předklonu, neboť od kamene ho dělil hrob, na nějž nechtěl šlápnout. Stál tedy na špičkách a levou rukou se opíral o plochu kamene. Jakýmsi obzvlášť šikovným trikem se mu podařilo napsat obyčejnou tužkou zlatá písmena; napsal: "Zde odpočívá -" Každé písmeno bylo čisté a krásné, hluboko a dokonale zlaté. Když napsal ta dvě slova, ohlédl se po K-ovi; K., který se nemohl dočkat, jak bude nápis pokračo…