Venkovský lékař

Šakali a Arabové

Tábořili jsme v oáze. Druhové spali. Jeden z Arabů, vysoký a bílý, přešel kolem mne; zaopatřil velbloudy a odešel na místo, kde se spalo.

Převalil jsem se naznak do trávy; chtěl jsem spát; nešlo to; žalostné vytí šakala v dálce; opět jsem si sedl. A co bylo před chvílí tak vzdálené, náhle bylo blízko. Hemžení šakalů kolem mne; matným zlatem se lesknoucí, pohasínající oči; štíhlá těla v zákonitém a hbitém pohybu jako pod bičem.

Jeden přišel zezadu, protlačil se mi pod paží a tiskl se ke mně, jako by potřeboval mé teplo, stoupl si pak přede mne a mluvil se mnou skoro tváří v tvář:

"Jsem daleko široko nejstarší šakal. Jsem šťasten, že tě zde ještě mohu přivítat. Už jsem se téměř vzdal naděje, neboť čekáme na tebe nekonečně dlouho; má matka čekala a její matka a všechny matky až po matku všech šakalů. Věř mi!"

"To mě udivuje," řekl jsem a zapomněl jsem zažehnout hranici dřeva, která tu byla přichystána, aby dýmem zapudila šakaly, "udivuje mě, co slyším. Jen náhodou přicházím z dalekého severu a jsem zde na krátké cestě. Copak chcete, šakali?"

A jako by je toto snad až příliš vlídné oslovení povzbudilo, stáhli se kolem mne v těsnější kruh; všichni rychle oddychovali a prskali.

"Víme, že pocházíš ze severu," začal nejstarší, "právě na tom se zakládá naše naděje. Tam je rozum, který zde mezi Araby nelze nalézt. Z této chladné pýchy nelze vykřesat jiskru rozumu, víš? Zabíjejí zvířata, aby je žrali, a zdechlinou opovrhují."

"Nemluv tak nahlas," řekl jsem, "Arabové spí nablízku."

"Opravdu jsi cizinec," řekl šakal, "jinak bys věděl, že ještě nikdy v historii světa se šakal nebál Araba. Jich že bychom se měli bát? Což není dost velké neštěstí, že jsme zahnáni mezi takový národ?"

"To je možné, to je možné," řekl jsem. "Neodvažuji se posuzovat věci, které jsou mi tak vzdálené; je to patrně velmi dávný spor; tkví tedy asi v krvi; ukončí ho tedy zase snad až krev."

"Jsi velmi chytrý," řekl starý šakal; a všichni oddychovali ještě rychleji; zchvácenými plícemi, ačkoli přece nehnutě stáli; trpký, chvílemi jen se zaťatými zuby snesitelný pach jim vycházel z otevřených tlam, "jsi velmi chytrý; co říkáš, je ve shodě s naším starým učením. Vezmeme jim tedy krev a starý spor je skoncován."

"Och!" řekl jsem prudčeji, než jsem chtěl, "budou se bránit; po celých houfech vás postřílejí svými puškami."

"Špatně nám rozumíš," řekl, "po způsobu lidí, jenž tedy ani na dalekém severu nevymizel. My je přece nebudeme zabíjet. Tolik vody by Nil neměl, aby nás očistila. Vždyť už při pouhém pohledu na jejich živá těla prcháme za čistším vzduchem na poušť, jež je proto naším domovem."

A všichni šakali kolem, k nimž zatím zdálky přibylo mnoho jiných, sklonili hlavy mezi přední nohy a očišťovali si je tlapkami; jako kdyby chtěli skrýt hnus, který byl tak hrozný, že bych byl nejraději vysokým skokem prchl z jejich kruhu.

"Co tedy máte v úmyslu," zeptal jsem se a chtěl jsem vstát; ale nešlo to; dvě mladší zvířata se mi zezadu zakousla do kabátu a ko…